Berka samozřejmě se zločinem nebojuje sám. Pomáhají mu jeho přátelé, převážně bývalí a občas i současní policisté.
Jaroslav Motl (Jarda) - (podplukovník, vedoucí I. oddělení odboru obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování při Krajském ředitelství policie Jihomoravského kraje) – exkolega a přítel Berky, následovník na jeho místě u policie. Berka říká: „Tento, nyní kapitán, po mém odchodu od Policie ČR byl po krátkém intermezzu jmenován na mé místo šéfa skupiny pro vyšetřování násilné trestné činnosti. To intermezzo spočívalo v tom, že náš už dříve zmiňovaný šéf, vykecávající informace do bulvárního tisku, se pokusil na mé místo protlačit svého synovce, čerstvě vystudovaného právníka. Tento nový nadějný kádr brněnské kriminálky v domnění, že na univerzitě sežral všechnu moudrost světa, totálně za pomoci svého strýce zmrvil (všechny) dva případy, na kterých se měl tu čest podílet. Svůj druhý případ navíc zakončil pozoruhodným činem, kdy se postřelil při zatýkání pachatele, kterého navzdory svým šéfům vypátrali moji bývalí podřízení. Po návrhu jeho strýce následovalo udělení vyznamenání Za statečnost, což způsobilo nepokryté veselí na brněnské kriminálce a v přilehlém policejním okolí. No a pak už nic nebránilo tomu, aby Jarda byl jmenován mým nástupcem.“
František Vomáčka – policista v důchodu, přítel Berky. Berka o něm říká: „To byl specialista na krádeže uměleckých děl, který, jak jsem věděl, odešel do důchodu asi dva roky po té, co já opustil policii. A dobrých deset let před svým odchodem do penze to už byl pro všechny „starej Vomáčka“. Byl to typ takového policajta ze staré školy, který toho nosil v hlavě snad víc, než jste mohli najít v policejních počítačích. Respekt před ním měli kriminálníci i velká většina kolegů – ta malá menšina bez respektu byly bez výjimky nové kádry, které o co méně znaly policajtské řemeslo, o to více žvanily o potřebě obrodit novou porevoluční policii. Avšak i tihle ze značné části přihlouplí šéfíkové často s prosíkem přilezli za „starým Vomáčkou“, aby jim poradil, a jeho rady pak obvykle vydávali za své vlastní nápady. Frantovi to však bylo šumafuk, protože to byl jednak dobrák a jediné na čem mu záleželo, byla jeho paní, se kterou se oženil, když jemu bylo dvaadvacet a jí o dva roky méně a moc se měli rádi do dneška.… starý pán mě kdysi krátce před mým odchodem od policie vyznamenal tím, že jsem mu směl tykat – ocitl jsem se tak ve vybraném klubu a vážil si toho víc jak povýšení“.
Milan Horký – policejní exkolega a přítel Berky. Policista, který kdysi pracoval u sledovačky. Nyní majitel soukromé detektivní agentury DSS – Detektivní Sledovací Služba. Berka říká: „Agentura DSS Milana Horkého měla sídlo v brněnské čtvrti Žabovřesky v přízemí rozměrné vily, kterou Milan podědil po rodičích. Milan byl ve věku něco přes čtyřicet, zhruba tak jako já. Byl také asi tak vysoký jako já, tedy 185 cm. Na rozdíl ode mě to však byl člověk, který by se málem mohl schovat za sloup ze zápalek. Byl tak hubený, že jeho tělo by mohlo sloužit jako reklama na anorexii. Komické na něm však bylo to, že se v jídle rozhodně nežinýroval. Přesněji řečeno splácal, co mu přišlo na talíř, tácek či do ruky. Bylo mu srdečně jedno, jestli jídlo bylo sladké či slané, hlavně muselo být dobré. I když při velkém hladu mu stačilo, když bylo jedlé, a muselo jej být hodně. Když jsme ještě sloužili oba u policie, byli jsme nerozluční kamarádi. Přesněji řečeno, velcí kamarádi jsme pořád, jen se už tak často nevídáme, jako když jsme byli kolegové. Milan se za života mé maminky u nás často stavoval, jak říkal „na pořádný gáblík, aby si spravil chuť“. V mé mamince se při pohledu na jeho vychrtlou postavu probouzely mateřské pudy a snášela mu na talíř hory řízků a všeho možného, Milan však od nás odcházel pravidelně tak hubený, jak přicházel. Pozoruhodné však bylo, jakou měl sílu. Párkrát jsem zažil, jak různí milí spoluobčané mající konflikt se zákonem a s námi si mylně mysleli, že tomu hubenému policajtovi bez problému upraví vizáž a v pohodě půjdou domů. Obvykle velmi rychle zjistili svůj fatální omyl a v lepším případě skončili v cele, v horším pak někde v lékařské ambulanci a posléze také v té cele.“
Tonda Boháč, Jarda Brzobohatý – exkolegové Berky a Horkého a nyní zaměstnanci jeho agentury DSS. Je o nich řečeno: „Oni ti dva byli kamarádi už někdy na základní škole a přišli k policii současně. Protože tvořili vždy nerozlučný pár, jako by šlo o dvojčata, tak také dostali kvůli svým jménům přezdívku. Nikdo jim neřekl jinak než Milionáři.“
Josef Salzmann (Sepp) – přítel S. Berky, policista na vídeňské kriminálce. Berka říká. „Poznali jsme se, když jsem nejprve já jemu pomáhal chytat jednoho českého sympaťáka, který se kvůli prachům oženil se starší rakouskou dámou. Jako šťastný ženáč se potom už nemohl dočkat dědictví, a tak jí nenápadně pomohl na onen svět. Pracně zděděné peníze si chtěl užívat zase doma v Brně, což jsem mu neomaleně na Seppovu žádost zatrhnul. No a Sepp, mi zase oplatil moji pomoc, když se do Vídně zdekoval jeden úctyhodný brněnský podnikatel, který při debatě o směřování společné firmy zkrátil životní pouť svému kolegovi. Po těchto zážitcích se z nás stali přátelé, což přečkalo i můj odchod od policie, protože i pak jsme si občas profesionálně vypomohli a čas od času jsme spolu poseděli tu v nějaké vídeňské hospodě, tu třeba zase v Brně U Pepy.“
Jaroslav a Eva Voráčkovi – Berka o nich říká: „Pro Voráčkovy, tak se jmenují oni manželé z rodinného domku ze sousedství, je gáže ode mě vítaným přivýdělkem – pan Jaroslav mi udělá vždy drobnou údržbu a postará se o zahradu a paní Eva zase udržuje v rozumné míře pořádek-chaos v mé staromládenecké domácnosti.“
Jan Rubeš (Honza Rubeš) – taxikář, jezdí s oktávií. Přitel Berky. Berka o něm vypráví: „To je taxikář, kterému jsem kdysi pomohl od jeho bývalé manželky. Podváděla jej a ještě ho chtěla připravit o majetek. Od té doby mi je Honza, pokud je to jen trochu možné, vždy k dispozici.“
Jan Nováček (Honza) - přítel a spolužák S. Berky, farář v katedrále Brno-Petrov. Berka o něm říká: „Tedy přesněji řečeno, pro své ovečky otec Jan Nováček, farář v katedrále na Petrově, pro kamarády Honza....Honza byl můj spolužák ze základní školy i z gymnázia, který nakonec, jak si už jako kluk přál, skončil v semináři. Menším obloukem přes pár jihomoravských farností se vrátil zpět domů do Brna, kde dostal do správy biskupskou katedrálu. Já zrovna nebyl prototypem vzorného katolíka, nicméně občas jsem Honzovy mše navštěvoval a sem tam jsme spolu i do nějaké hospůdky zašli a poklábosili … Můj vysvěcený kamarád ukázal svou vysokou kvalifikaci a profesionalitu i v oboru kulinářském (což jsem samozřejmě neopomněl vyzdvihnout), protože jídlo jak vonělo, tak i chutnalo a navíc bylo prostřeno tak, jak se s tím sám pro sebe vůbec nenamáhám.“
Josef a Alena Kroupovi, – majitelé hospůdky U Pepy, „druhé Berkovy kanceláře“. Berka o nich sděluje následující: „Byl jsem totiž jednak pravidelným zákazníkem a navíc jsem před časem svým detektivním řemeslem úspěšně vypomohl panu Pepovi, tedy majiteli onoho příjemného podniku … Pepa se totiž nikdy netajil tím, jak si moc považuje své paní Aleny, se kterou žil ve společném a šťastném manželství už pěkných pár let. Z pozice zkušeného ženáče a přítele mi párkrát dal jasně najevo, co si myslí o mém dámském doprovodu, kterým jsem poctil v minulosti jeho podnik. Jeho připomínky jsem nejprve několikrát lehkomyslně odpálkoval, abych mu pak pokorně dal za pravdu, že jsem byl vůl. Tentokrát mi však poprvé po dlouhé době můj výběr schválil. Navíc když si Lucie na chvilku odskočila, Pepa se ke mně ihned přitočil a do ucha mi pošeptal: „Jestli to tentokrát pohnojíš, tak mi nechoď na oči a nečekej v tomhle podniku řízek jakéhokoliv druhu. Tohohle děvčete se drž, já dokážu ženskou ohodnotit na první pohled, však víš.“ To jsem musel uznat. Já odhadnul na první pohled gaunera, se ženskými to už bylo horší …"
Miroslav Táborský – majitel restaurace Kalahari v Brně-Žabovřeskách , dalšího Berkova oblíbeného restauračního podniku. Berka o něm vypráví: „ … kdysi emigroval a pestré okolnosti jeho života jej zavály až na jih afrického kontinentu do dnešní Zimbabwe. Věnoval se tam nejprve lovu a stopování zvěře a provádění turistů a posléze farmaření a v místním hlavním městě Harare vybudoval restauraci, kde nabízel produkty ze své farmy – stala se proslulá především svými stejky, což Mirek Táborský zavedl posléze i v Brně. K tomu začal dovážet české pivo a jeho podnik se postupně stal povinnou zastávkou řady zájezdů cestovních kanceláří. Začátkem devadesátých let, jak mi jednou vyprávěl, však celkem správně odhadnul budoucí vývoj v zemi, prodal farmu i restauraci a po letech se vrátil domů do Brna, kde si otevřel podnik, ve kterém jsme teď seděli.“
Jan Horn – kapitán brněnské lodní dopravy - Standa Berka o něm vypráví: "Jeho kolegům samozřejmě nemohla uniknout shoda se slavným mysem téhož jména, a tak mu s dobromyslným úsměvem říkali „náš keptn Džon Horn“. Se svojí skoro 190 cm vysokou podsaditou postavou, kterou silná býčí šíje spojovala s kulatou hlavou zdobenou hustými vlnitými vlasy a stejně hustým plnovousem, vypadal jako opravdový mořský vlk a u Hornova mysu by se vyjímal tak akorát. Bohužel nejvzdálenější vodní plochy, na kterých se plavil, byly Slapská přehrada západně od Brna a Oravská přehrada východně od Brna. Z toho si však Jenda nic nedělal, protože svoji Brněnskou přehradu bezmezně miloval, což nás také svedlo dohromady. Seznámili jsme se ještě v osmdesátých letech dvacátého století, kdy jsem se netajil obdivem k tomu, jak Jenda provedl na konečné ve Veverské Bítýšce mistrnou otáčku o stoosmdesát stupňů se svojí velkou lodí a napoprvé bez nutnosti jakéhokoliv dodatečného manévrování se zcela měkce trefil k přístavnímu můstku. Ne každý z jeho kolegů svedl podobný manévr. Bachraté přehradní lodě totiž měly pouze malý kýl a po vodě „klouzaly“, zvlášť pokud foukal vítr. Takže k jejich kormidlování byla třeba „lehká ruka“ a předvídavost. Obojí Jendovi nechybělo, byl to prostě mistr svého řemesla. Jak o sobě říkal, je hravý a rád si vyhraje i s velkou přehradní lodí. Jako policista jsem nějakou dobu po našem seznámení Jendovi pomohl, když se jeho tehdy dospívající syn hloupě zamotal do jedné party věnující svůj zájem pervitinu. Horn mladší tehdy drogám ještě naštěstí nepropadnul a ani s nimi sám nekšeftoval. Protože mi bylo jasné, že jde o blbost mladého kluka, přimluvil jsem se u kolegy, který ten případ měl na starosti, aby syna předal k potrestání otci. Ten se nezatěžoval psychologií, svému potomkovi nasadil dosti drsnou terapii, po které měl syn pár modřin v obličeji i na jiných částech těla a jeho otec kapitán poněkud otlučené klouby na rukou. Vděčný otec mi nikdy nezapomněl, že jsem syna netahal po soudech a umožnil mu problém vyřešit doma. Dlužno dodat, že jsem situaci odhadnul správně, otcova terapie zabrala, mladý Horn už dnes ze svého otce udělal dvojnásobného dědu a o drogy od té doby nezavadil."