Stanislav Češka - Potměšilá smrt - ukázka z románu

...

Když si Hydajet Bardhi přisedl, nejprve jsme se chvilku handrkovali o účet. Tedy přesněji o to, že Albánec říkal, že jsme byli jeho hosty a nechtěl peníze. Já jsem mu však, věren svým zásadám od doby, kdy jsem byl zase u policie, velmi zdvořile vysvětlil, že jako šéf mordparty nechci, aby mi někdo někdy předhazoval, že se nechávám někde zadarmo hostit.
Prostě, co jsem si mohl dovolit jako soukromý detektiv, je mi zapovězeno jako policistovi a navíc dosti vysoko postavenému policistovi. A také jsem Bardhimu připomněl, že už jsem zažil kolegy, kteří se tak dostali do průšvihu, ani nevěděli jak. Což jsem vůbec nemyslel jako jeho kritiku, jak jsem důrazně a se vší zdvořilostí dodal.
Hydajet si tedy nakonec dal říct, já jsem zaplatil, ale když jsme mu pochválili to albánské víno, tak dvorný Albánec alespoň jednu jeho láhev věnoval Lucce. Tak jsem to alespoň trochu vyvážil slušným tuzérem pro personál, protože jídlo i obsluha byly vskutku na nadstandardní úrovni, což si Hydajet Bardhi vyslechl se spokojeným úsměvem. 
„Tak co vás tedy, Hydajete, tíží na srdci?“ zeptal jsem se konečně. „Máte nějaké problémy v podnikání?“
Bardhi zavrtěl hlavou: „Vůbec ne, pane plukovníku, všechno funguje dobře, nadmíru dobře. Vládu nad svojí společností už jsem předal nejstaršímu synovi, na kterého pouze jen tak trochu dohlížím. Nechal jsem si vlastně už jenom tento hotel, který je takovou mojí srdeční záležitostí. Už bych tu nemusel pracovat. Ale zdraví mi slouží a mě to prostě baví.“
„Tak kde je problém?“ zeptal jsem se znovu se vzrůstající zvědavostí.
A odpověď mě docela dostala.
Hydajet Bardhi se ještě chvilku rozmýšlel a nakonec z něj vypadlo: „Problém…, no, problém, spíš taková malá nepříjemnost je ta současná akce v tomto hotelu.“
Udiveně jsem se zadíval na Albánce: „To máte na mysli tady tu krajskou konferenci Konzervativní strany?“
Bardhimu se objevil v obličeji poněkud nešťastný výraz a přikývl: „Ano, tak nějak to je, pane plukovníku.“
„Copak?“ pozdvihl jsem obočí. „Krajská Konzervativní partaj snad neplatí?“ Bardhi znovu zavrtěl hlavou: „To ne, to jsem si pohlídal. Oni to své sezení měli mít původně v jednom hotelu ve městě, který patří příbuznému jednoho z náměstků primátora. Jenže se s ním nějak nepohodli. Ale to se ke mně dostalo, řekněme, neoficiálními kanály přes známé. Až teprve pak přišli za mnou. Proč se nepohodli, to jsem nezjistil, tak jsem byl opatrný a nechal si ubytování zaplatit předem. A co sní a vypijí, to platí hned, takže v penězích problém není.“
Moje zvědavost rostla.
Vybídl jsem Bardhiho: „Tak se, Hydajete, konečně vymáčkněte. Jste pořád tajuplný jako sfinga.“
„Víte, pane plukovníku, že v devadesátkách jsem se potkal s drogami. Ale nijak rád jsem je neměl a nakonec přes protesty mnoha lidí ve svém okolí jsem se jich zbavil.“
S pousmáním jsem přikývl: „To si dobře pamatuji. Nic jsme vám nikdy nedokázali a kolegové z protidrogového se o vás neradi bavili.“
„Právě,“ přikývl Bardhi. „Já jsem se zařekl už před lety, že drogy nikdy. Tedy ani kšefty s nimi, ani je nechci vidět ve své rodině. A pokud jsem náhodou zjistil, že někdo z personálu sám fetuje nebo tady dokonce s drogami zkouší kšeftovat, bez milosti takový člověk na hodinu letěl. Za ta léta takových nebylo moc, ale byli. Drogy prostě nesnáším.“
„Tak to jsme takoví u tohoto stolu tři,“ prohlásil jsem a Lucka přikývla.
„To jsem rád,“ pronesl Bardhi. „Takže tak jsem na tom s drogami. A teď si představte, že jsem se od svého personálu dozvěděl, že naši drazí politici si při tom svém srazu dodávají energii šňupáním.“
„A copak nám holky a kluci šňupou? Tabák to asi nebude,“ pronesl jsem poněkud uštěpačně a zeptal se, „že by koks?“
Bardhi pokrčil ramena: „Dvě uklízečky si všimly toho, jak pár lidí šňupalo. Na WC, ale také v zázemí naší zasedačky, kde se chystá občerstvení. Ale co, to nevěděly. Obě mluvily o bílém prášku.“
Ironicky jsem poznamenal: „Tak ty zvěsti, které se ke mně donesly, jak to tak vypadá, mají v sobě cosi reálného.“
Bardhi přikývl s vševědoucím výrazem, ale Lucka se na mě tázavě zadívala: „Jaké zvěsti?“
Ušklíbl jsem se a s ironií sobě vlastní: „Donesly se mi takové řeči o veselém životě brněnských politiků. To, co jsem zaslechl já, ale tedy bylo spíš o chlastu. Jak si třeba nedávno při jednom rautu pořádaném magistrátem dva kohouti dali nikoliv přes ústa, nýbrž do držky, až jeden z bojovníků skončil na pohotovosti. Ale podal to tam tak, že doma upadl bez cizího zavinění. Takže doktorovi se to sice nezdálo, ovšem dotyčný byl zletilý a svéprávný a kde není žalobce, tam není soudce, takže kolegové v tomto případě ostrouhali. Zvlášť když se dotyční kohouti na sebe při další akci usmívali a tvářili se jako nejlepší přátelé.“
Bardhi k tomu mému výkladu poznamenal: „Co se doneslo ke mně, to bylo kromě chlastu i zasypané tím bílým práškem. Soda bikarbona to asi nebyla, to dá rozum.“
„Čímž se dostáváme k tomu, proč jste se mnou, Hydajete, chtěl mluvit. Chcete podat trestní oznámení kvůli těm drogám?“ zeptal jsem se.
Bardhi zavrtěl hlavou: „Raději ne. Kdybych viděl, že se s tím fetem u mě v hotelu kšeftuje, tak bych to udělal. Tedy podal to trestní oznámení. Pokud ale tady jenom nějaký host fetoval, nemělo by takové oznámení smysl. Teď mně ale jde spíš o to, aby bylo jasné, že náš hotel s tímhle dováděním našich milovaných politiků má společné akorát to, že si ty lahůdky dopřávají v jeho prostorách. Aniž bychom jim k tomu dali požehnání. Kdyby do toho někdo začal šťourat… Vždyť já ani nevím, co vlastně ti lidé šňupali. A když si představím, že by mi sem vtrhli vaši kolegové a potom třeba našli akorát pár balíčků koksu… To by byla ostuda!“
Ironicky jsem poznamenal: „To asi ano. To by měl bulvár Vánoce. A nakonec by z toho nejspíš stejně nic nebylo. Tedy kromě toho, že vy byste byl za udavače a my za blbce. Jak už to tak v podobných případech v této zemi bývá.“
Albánec se na chvilku odmlčel a potom s jistými rozpaky pokračoval: „No, právě. Pokorně přiznávám, že má první léta v této zemi nebyla bez poskvrnky. A taky jsem naštval pár lidí, že jsem vyznával jisté meze, A když jsem nakonec ty vylomeniny mladších let ukončil, naštval jsem řadu lidí ve svém okolí podruhé. A tihle lidé mi to mnohdy nemohou zapomenout…“
Usmál jsem se: „Prostě chcete, Hydajete, mít svědka, který vám dosvědčí vaši snahu o dobrou pověst hotelu a to, že žádné drogy tady nešíříte.“
Hydajet Bardhi trochu nešťastně přikývl: „Asi tak nějak.“
A s tím jsme se s Luckou s Bardhim toho pátečního odpoledne rozloučili a vydali se pomalou procházkou k domovu.

...

Když jsem skončil hovor s Pepanem, udivená Lucka s netajeným obdivem sledovala, jak jsem začal v sobotu ráno v době svého vytouženého volna úřadovat.s plnou vehemencí danou mi mojí funkcí šéfa mordparty.
Poslal jsem na místo nálezu těla dvě auta espéjáků a hlídku z Obvodního oddělení Brno-Žabovřesky, do jejichž rajónu chata Vokounových patřila. Potom jsem zavolal Jarce, která měla dosah, takže byla připravená na cokoliv, ovšem stejně jako my všichni v podobné situaci doufala, že tato služba projde v klidu a bez vyrušování.
Občas se to povedlo. Toto sobotní ráno ovšem měla Jarka smůlu. Stejně jako jsem ji měl i já.
Jako vedoucí, jenž byl tím pádem i vedoucím vedoucí výjezdové skupiny, tedy Jarky, do kteréžto funkce jsem se právě ustanovil, jsem Jarku poslal za Pepanem a zároveň ji „potěšil“ zprávou, kdo je naším nejnovějším „zákazníkem“.
Je třeba přiznat, že Jarku to potěšilo ještě méně než mě. A ještě menší radost měla, když jsem jí sdělil, že tento případ musíme vzhledem k jeho žinantnosti vést my dva jako šéfové mordparty. Ovšem je třeba přiznat, že má blonďatá kolegyně a zástupkyně to vše vzala hrdinně a ještě stihla uklidňovat svého životního druha Leoška, tedy doktora Leoše Vytlačila, profesora a šéfa gynekologie ve Fakultní nemocnici Brno-Bohunice, se kterým se seznámila před pár lety jako s přizvaným expertem při vyšetřování smutného případu vražd nemluvňat .
Věděl jsem, že Jarčin problém se podobal tomu mého. I profesor Vytlačil měl po čase volný víkend a tak Jarka doufala, že jej spolu se svým Leoškem stráví v poklidu domova. Ovšem po mém telefonátu tušila, že víkend je v háji. A jak se ukázalo, nemýlila se. K čemuž ovšem v té chvíli při znalosti naší práce nebyly třeba nějaké zvláštní věštecké schopnosti.
Služba na mordpartě prostě není zrovna přející rodinnému životu. Nikdy holt nevíte, kdy nějakému gaunerovi rupne v kouli a postará se vám tak o práci.
Ještě, než jsme dotelefonovali, jsem Jarce nakázal, aby tělo zůstalo na místě, dokud jej neuvidím.
Jarka se uchichtla: „Jako bys to někdy chtěl, Stando, jinak.“
Musel jsem uznat, že má fešná zástupkyně má opět zase jednou pravdu.
A zatímco mi dala Lucka popatřit na ladné křivky svého těla, za kterými jsem se smutně podíval, protože prohlásila, že nemůže nechat jít svého medvídka detektiva bojovat se zločinem nalačno, dal jsem se ještě do jedné záležitosti.
S mírně škodolibou radostí jsem totiž vzbudil svého šéfa a největšího kamaráda plukovníka Jardu Motla, který byl v pátek na jakýchsi oslavách narozenin, které vyspával. Když ovšem Jarda, můj kdysi zástupce a dnes šéf, uslyšel, o co jde, byl ve vteřině bystrý jako rys a ustaraný jako policejní plukovník ve vysoké funkci.
„Kurva, Stando, to je zase jednou průser,“ zabědoval Jarda.
„Jen klid, Jaroušku, byli jsme před průserem, budeme i po něm,“ poněkud lehkomyslně jsem jej uklidňoval.
Moc se mi to zpočátku ale nedařilo. Jarda si povzdechl: „Proti tomuhle byla vražda toho týpka Horáčka čajíček.“
„To bych zase neřekl,“ dovolil jsem si nesouhlasit. „Nezapomeň, že ten Horáček byl skoroministr.“
„To sice ano,“ děl Jarda. „Jenže i tak ta vražda obsáhla pouze Brno a okolí.“
Opět jsem mírně nesouhlasil: „To jo, ale uvědom si, že pod Rubešem se i tak kýve jeho premiérská židle. Sice ne pouze jenom díky našemu vyšetřování, ale to tomu určitě napomohlo.“
„To jo, ale troufám si tvrdit, že pokud se smrt toho šaška Juráčka ukáže jako zločin, tak nám Rubeš pěkně poděkuje,“ ustaraně pronesl Jarda.
„Z toho špatné spaní mít určitě nebudu,“ pronesl jsem poněkud lehkomyslně. „Ty ne, ale já jo,“ zamyšleně pronesl Jarda. „Jen klid, Jaroušku, to zvládneme,“ uklidňoval jsem svého kamaráda a šéfa. „Už jsme řešili pěkných pár vražd politiků a pořád tady jsme.“
„Já vím,“ dobrácky zabručel Jarda. „Na tebe i tvé lidi je spoleh. Já mám jen obavy, aby to nepřevzali ti frajeři z NCOZ. Nakonec by to stejně spadlo na nás a byl by v tom ještě větší bordel.“
„Vidíš, Jaroušku,“ dobrácky jsem oslovil kamaráda. „To je teď starost tvá, Tondy a Vency, abyste nám ty pražské mistry světa drželi od těla. Nechte nás na mordpartě žít a dělat svoji práci a my se s tímhle případem popasujeme. Stejně jako s vraždou Horáčka.“
Tím Tondou jsem měl na mysli plukovníka Antonína Hřebíčka, který byl krajským policejním ředitelem a plukovníka Václava Horáka, jeho náměstka pro SKPV, tedy Službu kriminální policie a vyšetřování, tedy i pro nás na mordpartě.
„Chtěl jsem tě, Jardo poprosit, abys těm dvěma zavolal a informoval je o tom nadělení, které nás potkalo. Já už budu muset něco užitečného dělat.“
„Neměj péči, Stando, já se o to postarám. A přijedu se také na vás podívat.“
„Jen přijeď, Jardo. Jako obvykle uvidíš práci profesionálů na nejvyšší úrovni. Ostatně jinak tomu nebylo ani za tvé vlády nad mordpartou,“ zažvanil jsem optimisticky.
„Ještě jednu věc bych ale měl, Jardo,“ dodal jsem.
„Já vím, potřebujete Káču,“ řekl Jarda. „Leží vedle mě a už ji to telefonování vzbudilo. Oblékne se a přijede za vámi.“
Jardovou manželkou byla šéfka Ústavu soudního lékařství Masarykovy univerzity Brno, profesorka Kateřina Motlová, v době, kdy se do sebe s Jardou zakoukali ještě Houdková, jedna z největších evropských specialistů v oboru soudního lékařství. Její znalosti a provedené pitvy nám pomohly rozlousknout nejeden zapeklitý případ, před který nás osud postavil.
A když jsem všechno tak pěkně zorganizoval, osprchoval jsem se, oholil a dopřál si opulentní snídani, kterou mezitím vykouzlila Lucka v naší velké kuchyni.
Když jsem jí dával pusu na rozloučenou, šibalsky se usmála a zeptala se: „Dnes asi k Hydajetu Bardhimu nepůjdeme ani na večeři?“
Zklamaně jsem zavrtěl hlavou: „Dnes to půjde asi těžko. Tedy já tam asi budu muset zajet. Ten Juráček u Bardhiho asi bydlel, protože jsi sama včera viděla, že tam ta jejich partaj schůzuje, takže tam nepochybně pojedeme. Dnes to však bude návštěva pracovní, nikoliv hodovací. Bohužel. Ale na to se Bardhiho ještě musím zeptat.“
„Tak na sebe dávej pozor, můj chytrý a statečný medvídku,“ oslnivě se na mě usmála Lucka.
A já se vydal do boje se zločinem a za spravedlnost.
Vlastně ještě jsem předtím vyřídil onen telefonát s Bardhim. 
Napadlo mě hned, jak se vlastně ocitl Jan Věromysl Juráček v komínských zahradách u řeky Svratky, když nejspíš bydlel v hotelu Skanderbeg. Ovšem otázka zněla, bydlel tam opravdu nebo tam pouze schůzoval.
Zavolal jsem tedy Hydajetu Bardhimu, kterému jsem se pochopitelně nezmiňoval o Juráčkově smrti.
Bardhi se mě nejprve zeptal: „Promiňte, pane plukovníku, proč vás tohle zajímá. Nehrozí mně nějaký průšvih?“
„Ale, Hydajete, jen se nebojte, potřebuji si pouze něco ověřit. A pokud se nikomu o našem rozhovoru nezmíníte, rozhodně vám žádný průšvih hrozit nebude. A to ‚nikomu‘ zvlášť platí pro pana Juráčka a jeho okolí.“
Bardhi přece jen trochu váhavě odvětil „Když je to tak, rád vám pomohu, pane kapitáne. Takže ano, pan Juráček obývá v našem hotelu apartmá společně se svojí sekretářkou a jak se mi doneslo, i přítelkyní, slečnou Janou Zavřelovou.“
Při zaslechnutí jména Zavřelová jsem zbystřil pozornost. Zeptal jsem se: „Nemá ta slečna náhodou něco společného s naším panem primátorem?“
„Náhodou má, pane kapitáne. Je to jeho dcera,“ poučil mě Hydajet Bardhi.
„Tak vám moc děkuji, Hydajete. A jak jsem vám řekl, mlčte o tomto rozhovoru,“ připomněl jsem albánskému hoteliérovi.
„Jistě, pane kapitáne,“ zašveholil Bardhi. „Hrob je proti mně užvaněný kecálek.“

...

Pepan seděl na jedné z protějších lavic umístěných podélně u stolu v dřevěném zahradním altánu. Se zájmem pozoroval čilé policejní hemžení.
Kývl jsem na něj a šel si prohlédnou tělo, ke kterému se právě skláněla Káča Motlová.
Když si mě Káča všimla, postavila se a nechala mě chvíli, abych se pokochal také. Nebyl to právě povznášející pohled. Nebylo pochyb, mrtvý byl zcela určitě Jan Věromysl Juráček, pravá ruka našeho premiéra.
Ovšem způsob, jakým zde byl uložený, měl daleko do elegance, kterou se ten týpek obvykle vyznačoval.
Jediné, co měl oblečené, bylo béžové spodní tričko, takzvaný vasil. Jinak byl ten superporadce úplně nahý. Ovšem to nebyla jediná pozoruhodná věc. Přirození, tedy vyjma samotného údu, a jeho okolí měl posypané bílým práškem.
Ukázal jsem na to nadělení a zeptal se Káči s úšklebkem: „Co to je?“ Snad ne koks?“
Káča mi vrátila úšklebek a odvětila: „Podle rychlotestu to vypadá na kokain.“ Ironicky jsem odvětil: „Každý správný detektiv ve filmu takový prášek nabere na špičku nože nebo na prst, oblízne, ochutná a vyplivne. Ale já ti budu, Káčo raději věřit.“
Káča se znovu zašklebila: „To bych ti také radila. Samozřejmě uděláme pořádný test v laboratoři z odebraného vzorku toho prášku. A také u poškozeného uděláme toxikologii. Ostatně jako to děláme vždy. Ale myslím, že kokain je tady celkem jistý.“
„Myslíš, že si Jan Věromysl užil poslední sex v životě s tím, že si ten svůj, ehm, orgán důkladně posypal koksem. To já, že jej má čistý, ale všude kolem má bílo.“
Káče přelétl téměř neznatelný úsměv přes tvář a řekla: „Asi ano, jak si to jinak vysvětlit.“
„Myslíš, že podle DNA budete schopní určit, s kým ty chvilky rozkoše náš poškozený prožíval?“
„Pokud nepoužíval kondom, což by také bylo vysvětlení pro ten čistý, tedy od koksu netknutý penis, tak určitě ano,“ poznamenala Káča. „Musíte mi ovšem dodat vzorek k porovnání, protože partnerku poškozeného budeme mít v Národní databázi DNA asi těžko.“
„To je mi jasné,“ přitakal jsem Káče. 
Nato jsem poznamenal: „Ovšem to, že by se Jan Věromysl Juráček usouložil k smrti, asi nebude příčina jeho skonu. Jak hádám.“
„Hádáš správně,“ odvětila Káča.
„A co tedy můžeš říct k času a příčině smrti?“ zeptal jsem se.
„Pokud jde o dobu smrti, tak je otázka, jak dlouho leželo tělo tady venku,“ vysvětlila Káča. „Přesně to řeknu po pitvě, ale zhruba bych odhadovala, že k úmrtí poškozeného došlo nějak kolem půlnoci, spíš po ní.“
Káča se potom znovu sklonila k tělu a částečně je obrátila.
„Vidíš tu ránu v zátylku poškozeného?“
Sklonil jsem se k tělu poškozeného také a pozorně si prohlédl, co mi Káča ukazovala.
Zamyšleně jsem se podrbal na bradě a zabručel: „To je nějaké divné bodné poranění. Jako by to byla nějaká tlustá jehla, tedy dost tlustá… Ale rozhodně mi to připadá dost divné. Co si o tom myslíš ty, Káčo?“
Káča s neurčitým výrazem v obličeji pokývala hlavou a pomalu pověděla: „Víc toho budu vědět až po pitvě. Ale vypadá to fakt divně. Bodně zranění způsobené něčím hodně tenkým. Podle toho, kde ta rána je, tak bych hádala, že byla propíchnutá prodloužená mícha nebo možná také Varolův most, což vedlo k okamžité smrti poškozeného. A čemu moc nerozumím, je tady ta malá podlitina vedle toho bodného zranění. Jako by ten bodec byl upevněný vedle něčeho oblého.“
„Co bys měla na mysli?“
„Tak tady mě napadají jen blbosti. Kdyby ta rána nebyla tak drobná, dokázala bych si představit třeba pušku s nasazeným bodákem. Bodákem by byla oběť napíchnutá a to bodnutí by se zastavilo, kdyby na tělo narazila hlaveň pušky. Ale to je tady nesmysl, protože to bodnutí určitě není od puškového bodáku. Na to je moc drobné, jak jsem řekla.“
„A co ty podlitiny v obličeji?“ zeptal jsem se.
Káča se uculila: „No, někdo toho šohaje pěkně zfackoval. Ale to bylo pár hodin před smrtí. Taky má na sobě škrábance, zřejmě z tohoto souboje. Když ale vyhrneš to triko, vidíš také dvě pěkné podlitiny na prsou. Ty už jsou z doby smrti.“
„Aha, myslíš, že jej někdo praštil do prsou…,“ zamyslel jsem se.
„A on spadl dozadu a napíchl se zátylkem na to, co jej usmrtilo,“ dokončila Káča moji úvahu.
„Takže to ani nemusela být vražda, ale zabití nebo spíš ublížení na zdraví 
s následkem smrti,“ zarozumoval jsem.
„To asi ano,“ přikývla Káča. „To si ale už musíte ujasnit sami se státním zástupcem. Já bych dodala pouze ještě jednu věc.“
Jakmile Káča dokončila poslední větu, ozvalo se za námi: „Vy o vlku a vlk za vámi. Tedy dozorující státní zástupce tohoto případu. Přeji všem pěkný den. I když pravda, toto není příjemná příležitost k setkání.“
Zdvořile zdravící muž byl státní zástupce JUDr. Vlastimil Zavřel, mladší bratr Ing. Rudolfa Zavřela, primátora našeho drahého města Brna.
Navzájem jsme se pozdravili a doktor Zavřel nás vyzval: „Jen prosím pokračujte. Jako bych tu nebyl.“
A tak jsme pokračovali.
„Asi to, že místo nálezu těla není místem činu. Nebo se mýlím?“ zkoumavě jsem se zadíval na Káču.
„Ne, Stando, nemýlíš se,“ přitakala Káča. „Nikde tady nejsou stopy krve. Takže tady, kde leží, toho poškozeného nezabili.“
„Ještě bych však měla jeden poznatek,“ řekla Káča. „Myslím, že v té ráně je drobný zbytek toho, čím byl poškozený napíchnutý. Tady jsem se však v té ráně raději víc nehrabala. To bych nadělala víc škody než užitku. Uvidím při pitvě.“
Přikývl jsem: „Když něco zjistíš, dej mi prosím hned vědět a já objednám na OKTE chemickou expertízu.“
Obrátil jsem se pak k Jarce, která sledovala moji debatu s Káčou, a zeptal se jí: 
„Můžeme už tělo poškozeného nechat odvézt? Jste s ním hotoví?“
Když Jarka přikývla, poodstoupili jsme od Juráčkova těla, já jsem ukázal k chatě a zeptal se: „A tam uvnitř Juráček nepřišel o život?“
Jarka zavrtěla hlavou: „Určitě ne. Ta chata byla zamčená. Přesto jsme ji odborně odemkli a prohlédli. Nenašli jsme tam však nic, co by připomínalo vražednou zbraň, jak ji popsala Káča, ale hlavně tam nikde nebyly stopy krve. Rozhodně tam nebyly žádné stopy nějakého konfliktu nebo čerstvého uklízení. Na vodorovných plochách tam byla trocha prachu… Jako někde, kde se nějaký čas nebydlelo.“
Potom Jarka ještě dodala: „Prostě to vypadá tak, že ten, kdo sem přivezl Juráčkovo tělo, jen nějak, dost humpolácky odemkl ta vrata sem dovnitř, na pozemek a jen sem za ohradu pohodil Juráčkovo tělo.“
„Když jsem přijel, zrovna odjížděli dva naši psovodi se svými miláčky. Našli něco?“ zeptal jsem se.
„Bohužel nenašli,“ zavrtěla odmítavě hlavou Jarka. „Oba psi jen vyšli od těla před pozemek k silničce, co vede kolem, a tam skončili. Zřejmě sem pachatel přijel autem, nespíš náhodně si vybral tady tuhle chatu, protože za ohradu nebo plot, říkej tomu jak chceš, není vidět. No, pak otevřel vrata, pohodil sem tělo a tradá pryč.“
Na chvilku jsem se zadumal, ale nic jsem nevymyslel, protože k tomu, co řekla Jarka, se nic vymyslet nedalo.

...

„Měla bych tedy asi domluvit audienci u Hynka Bosse. Kde jinde bychom mohli začít,“ nabídla se Jarka. „Doufám, že mi s tím pomůže Leošek. Ten se s Bossem zná. Žádní přátelé tedy nejsou, ale znají se.“
„Přesně o to jsem tě chtěl požádat,“ řekl jsem Jarce a toho dne jsme se rozloučili.

Domluvit schůzku s hvězdou brněnského výtvarného umění se Jarce nakonec povedlo ještě toho večera. Její Leošek totiž měl umělcovo číslo mobilu v mobilu svém a když na Bossovo číslo Jarka zavolala, ukázalo se, že slovutný umělec a hvězda nejen brněnského, nýbrž i jihomoravského malířství nasává plzeň v útulné pivnici „U plného krýglu“, která je na Kounicově ulici jednu zastávku trolejbusu, kousek od našeho policejního ředitelství a tudíž je i oblíbeným místem našich policejních společenských porad. Samozřejmě konaných po pracovní době. Už jsem tam také vypil pěkných pár půllitrů a snědl slušný počet maxiporcí místrních specialit, tedy například vepřového guláše nebo plíček na smetaně s knedlíkem.
Jak mi Jarka ještě toho večera před spaním hlásila, dobře naložený Hynek Boss ji informoval, že po pěti plzních spucl druhá plíčka na smetaně, která zavlaží ještě tak dvěma plzněmi, po čemž bude tak akorát fit, aby nás přijal na druhý den dopoledne, nejlépe brzy po ránu, tak asi v jedenáct hodin. A k tomu ještě Hynek Boss Jarce ochotně nadiktoval adresu své řečkovické vilky na Žilkově ulici.
Jak si mistr štětce a malířského plátna přál, tak jsme také učinili. 
Pouze jsme usoudili, že není třeba být příliš dochvilní.
Pro jistotu, po zhodnocení včerejších Jarčiných informací o Bossově konzumaci v podniku „U plného krýglu“, jsme raději nepřišli přesně v jedenáct, nýbrž až o čtvrthodinku později jsme zvonili na zvonek u branky před poněkud zanedbanou předzahrádkou a drobet ošuntělým přízemním domkem.
A chvíli jsme trpělivě čekali, co po tom zazvonění nastane.
Po prvním zazvonění nenastala žádná reakce.
Po druhém zazvonění to bylo podobné.
Po třetím zazvonění se zavlnila záclona za jedním ze dvou oken směřujících do ulice.
Po čtvrtém zazvonění se okno za záclonou konečně otevřelo a v něm se objevila kulatá hlava s rozčepýřenou, kučeravou, už silně prošedivělou čupřinou: „Kurva, co tady prudíte hned po rozednění, kdy normální lidi ještě chrápou!“
Podívali jsme se na sebe s Jarkou a měli jsme co dělat, abychom se nerozřehtali. Jarka se usmála, co nejmileji toho byla schopná, a co nejněžnějším hlasem děla: „Mistře, včera jsem vám volala, když jste si užíval pozdní večeři. Kapitánka Kočařová, jméno mé. A tady vedle je můj šéf plukovník Berka.“
„Aha. Kurva, já mám do prdele žízeň! Vy jste ta koc s tím příjemným hlasem, co mě volala, když jsem včera U plnýho krýglu zvládl druhý plíčka a vrchní mně donesl šestou plzeň.“
„Asi to tak bude s tím jídlem a pitím, když si to tak dobře pamatujete,“ pronesla Jarka a jen tak tak ovládla začínající záchvat smíchu.
Ostatně u mě to nebylo jiné. Velikán našeho výtvarného umění probuzený za časného, poledního rána vypadal vskutku neodolatelně.
Velký umělec a nositel státního vyznamenání Za zásluhy v oblasti výtvarného umění, jak jsme si o Hynku Bossovi zjistili, se znovu podrbal ve své bohaté kštici a podíval se dolů, ke svému pasu, kam jsme my naštěstí neviděli.
Pak se zašklebil a omluvně pronesl: „Tak pardon, já si k té košili natáhnu ještě trenky a půjdu vám otevřít.“
Za chvíli se před námi Hynek Boss objevil v otevřených dveřích domu v celé svojí kráse. Dokonce se i trochu přičísl a natáhl si kalhoty. V ruce držel otevřenou láhev piva, což po přivítání doprovodil vysvětlením: „Po těch včerejších osmi kouscích mi nějak vyschlo v krku.“
Pak se zeptal: „Dáte si taky?“
Oba jsme zavrtěli hlavami a já mu vysvětlil: „Moc děkujeme, mistře. Ale jednak jsme ve službě a já navíc řídím.“
Hynek Boss přikývl, ukázal ke schodům v chodbě naproti vchodovým dveřím a řekl: „Pojďte nahoru do podkroví. Mám tam aťas a je v něm tak ještě nejmenší bordel. Uklízečka mi totiž chodí jednou týdně a přijde zrovna zítra.“
Vydali jsme se tedy za umělcem vzhůru.
Ten se k nám na schodech otočil a velkomyslně děl. „Klidně mi říkejte, pane Bossi. Já toho mistra moc nemusím.“
„Jak si přejete, pane Bossi,“ odvětil jsem dobromyslně.
Pokud to, co jsme viděli v Bossově ateliéru, byl „ten nejmenší bordel“, zapřemýšlel jsem v duchu, jak to asi vypadá jinde v Bossově sídle. A, upřímně řečeno, nehodlal jsem to vidět na vlastní oči.
Hynek Boss měl v ateliéru velký kožený gauč, ze kterého odhrnul jakési deky a šatstvo a pokynul nám, ať si uděláme pohodlí.
Sám se usadil do jedné z dvojice kožených křesel, která stála proti gauči. Šatstvo, které bylo na křesle, tam Hynek Boss tentokrát nechal a udělal si v něm pohodlí sám. Na konferenční stolek mezi námi si odložil přinesenou láhev piva.

Oba jsme se s Jarkou rozhlédli kolem sebe. Místnost byla zaplněná Bossovými obrazy a dvě nedokončená díla byla upevněna v malířských stojanech. Jedno plátno byl akt zpodobňující kyprou blondýnu necudně se rozvalující na dece rozložené na louce mezi květinami. A druhé plátno byla jakási rustikální krajinka.
Hynek Boss na jeden zátah vyžahl půl láhve piva, otřel si rukávem ústa a zeptal se nás: „Tak co pro vás můžu, já prostý umělec, učinit?“

...

Zpět na začátek stránky