Stanislav Češka - Případ českého knížete - ukázka z románu
...
Všichni tři čekali na kraji lesa na příchod lovců.
Byli odhodlaní svůj úkol splnit. I kdyby to měl někdo z nich zaplatit životem. Blouznivý Bořivoj musí být zastavený. Jejich země musí patřit tam, kde je moc. Tam, kde jsou ti, kteří určují běh Evropy. A to je Východofranská říše. Pokračovatelka Římské říše.
Pravda, teď je v ní trochu nejisto, ale to se změní. Zase bude jednotná, silná a mocná. A Čechy musí být její součástí. Čím pevnější součástí, tím to bude lepší.
A proto musí být úspěšní. Proto dnes musí kníže Čechů Bořivoj zemřít. Ten čubčí syn od Wlitauy bude vyzdvihovat to, že je Slovan. Bude blouznit o tom, že v Praze chce mít biskupství a potom třeba i arcibiskupství podobné tomu veligradskému. Jako by jim nestačil moudrý otec Embricho v Řezně. Stejně jsou v Čechách většinou pohané. Tak s biskupstvím není třeba spěchat
Bořivoje prostě musí za každou cenu zastavit. A nemilosrdně se s ním vypořádat. A nejlépe jej zastaví, když jej sprovodí ze světa. Tvrdě a bez milosti. Bude tak klid jednou pro vždy.
Oni jsou ti vyvolení, kteří tenhle svatý čin provedou. Vyříznou jednou provždy tu bradavici z tváře Čech. Knížete Bořivoje. A potom pro jistotu i jeho ženu a syna Spytihněva. Ale ti přijdou na řadu až po smrti Bořivojově. Přijdou však na řadu určitě.
Bořivojova krev musí být zlikvidována navždycky!
Už nesmí znovu proudit!
Nesmí!
Nikdy!
Připravili se na svůj důležitý úkol, jak nejlépe a nejzodpovědněji to jen bylo možné.
Chtěli být co nejvíce nenápadní. Nenápadní proto, aby jejich úkol byl co nejvíce překvapivý.
Měli proto oblečený obyčejný venkovský oděv, aby zapadli mezi místní vesničany. Oblečení měli ovšem volné, volné tak, aby pod halenami z hrubého plátna mohli řemeny těsně obepínajícími jejich těla připoutat krátké saxy. Ty si předem pečlivě vyčistili a nabrousili.
Jeden z nich, ten největší, skvělý lukostřelec, měl pod halenou navíc upoutaný krátký luk s několika šípy. Pro šípy si nechal vykovat speciální hroty s velkými zpětnými háčky. To proto, aby při vytahování hrot šípu ještě víc poranil tělo, do kterého se zabodl. Tělo knížete kmene Čechů!...
...
V té chvíli téměř z opačné strany uslyšeli hluk přicházejících lovců.
Opatrně se snažili vykukovat z houští tak, aby je nikdo neviděl a oni přitom mohli zjistit, kdo se k nim vlastně blíží.
Ten s lukem s potěšeným výrazem v obličeji zašeptal: „Máme víc štěstí, než jsem doufal. Tam se k nám blíží Bořivoj.“
Jeden z jeho druhů se zeptal: „Co teď? Vyrazíme na něj?“
Lukostřelec se ušklíbl: „Zbláznil ses? Nechci tu zhebnout, pokud to tedy nebude nutné. Na to se mám moc rád. Jsem ochotný obětovat našemu poslání život. Ovšem ne zbytečně, pro nic za nic.
Počkáme, až bude ten zmetek od Wlitauy blíž a pak jej zkusím skolit svým lukem.
Potom musíte být připravení. Pokud nás objeví a napadnou, musíte se svými saxy dělat, co tak dobře umíte. Zabíjet a zabíjet, abychom si vybojovali cestu pryč.
Pokud by však v okolí Bořivoje vypukl nějaký zmatek, a oni nás nezačali pronásledovat, musíme toho využít. Pak je naopak my zkusíme ještě jednou napadnout a uštědřit jim pár ran. To jim neuškodí. Naopak, pokud sebou vezme Bořivoj do pekla ještě pár zkurvenců kolem sebe, bude dobře.
Takový útok však podnikneme jen tehdy, pokud budou zmatkařit a my tak budeme mít naději utéct. Přesila bude velká. Jasné?“
Oba jeho druhové přikývli a on se nachystal.
Když se Bořivoj přiblížil na dostřel, napjal luk a pečlivě zamířil.
Ke smůle své i svých druhů však musel napolo vystoupit z úkrytu v křoví a dva Bořivojovi strážci si jej téměř současně všimli.
Jeden z nich vykřikl: „Bořivoji, kryj se!“
A ve chvíli, kdy lukostřelec vystřelil svůj smrtící šíp, skočil před českého knížete, aby jej kryl vlastní hrudí.
Letící šíp se strážci k jeho nebetyčné smůle zabodl přímo do srdce.
Téměř ihned padl mrtvý k zemi.
Bořivoj se v okamžiku vzpamatoval, rychle se přesvědčil, že muži s šípem v hrudi už není pomoci, pozdvihl pravici a zařval: „Zabijme ty čubčí syny!“
A bez ohledu na nebezpečí, které mu hrozilo, se dal do běhu za útočníky, kteří se dlouho nerozmýšleli a dali se na útěk, když viděli přesilu, která se na ně vyřítila.
Lovci se opět dali do lovu. Ovšem zvěř už jejich cílem nebyla…
...
Metoděj se obrátil k Bořivojovi a mírně se zeptal: „Doufám, že jsem se tě těmito slovy nějak nedotkl.“
Bořivoj rychle zavrtěl hlavou: „Vůbec ne. Už jsme to přece jednou spolu stručně probrali. Máš ostatně úplnou pravdu, otče arcibiskupe.“
„To jsem rád, že to takto vidíš,“ potěšeně pronesl Metoděj a pokračoval, „zkrátka dozvěděl jsem se, že Bořivoj a Ludmila a dokonce i někteří z jejich doprovodu už cosi o křesťanské víře vědí. Takže od zítřka spolu ještě jednou začneme probírat zásady křesťanské víry se všemi z našich českých hostů, kteří o to projeví zájem.
Jak bylo řečeno na synodě otců biskupů na břehu Dunaje léta Páně 796, kněz, který bude provádět křest, má rozhodnout a určit, jak dlouho je třeba u každého katechumena na křest čekat. Má to být zhruba dva až tři týdny, ovšem dobu má určit kněz. V každém případě se však má křtěnec na přijetí křtu týden připravovat postem.
Takže zítra hned po první části naší výuky křesťanské víry ještě uspořádáš plánovaný lov na počest našich hostí a od dalšího dne se budou postit a připravovat na svůj křest, který potom osobně a rád vykonám přespříští neděli.
Pak ti, králi, už nikdo nebude moci vyčítat, že se paktuješ s pohany.“
Po těchto slovech se Metoděj významně podíval směrem k Wichingovi a s lehkou ironií v hlase dodal: „Nikdo ti také nebude vyčítat, že s pohany stoluješ. Naopak, bratr Wiching bude jistě nesmírně potěšený, že rodina křesťanů se opět rozrostla, protože šíření víry je něco, na čem mému váženému biskupskému bratrovi nesmírně, ale opravdu nesmírně záleží. Že to tak je, bratře?“
Metoděj se obrátil k Wichingovi s tázavým výrazem v obličeji. Nitravský biskup stěží zakrýval svoje rozčarování a jen polohlasně a nesrozumitelně cosi zamumlal.
Metoděj se usmál a pokývl hlavou a pak se obrátil k Bořivojovi: „Doufám, kníže, že tak ti to vyhovuje?“
„Jistě, otče arcibiskupe, já, moje paní i naši druhové rádi přijmeme křest z tvých rukou.“
Metoděj se znovu usmál a potěšeně přikývl a dodal: „Ještě jednu věc bych si dovolil navrhnout. Do Čech pošlu s bratrem Bořivojem svého kněze, bratra Kaicha. Ten pomůže při vybudování křesťanského chrámu v Bořivojově zemi a při šíření křesťanské víry v Čechách. Když to pak bude možné a žádané, mohu Kaichovi poslat na pomoc další spolubratry.
To vše samozřejmě pouze tehdy, pokud s tím budeš souhlasit.“
Svatopluk se potěšeně usmál a pochvalně pronesl: „Jak bych mohl nesouhlasit, bratře Metoději, když jsi vše tak dobře vymyslel a připravil.“
Po těchto slovech se král obrátil k Wichingovi a poněkud jedovatým tónem mu sdělil: „Myslím, drahý Wichingu, že teď už ani muž tvé úrovně zbožnosti nemůže namítat nic proti tomu sedět u stolu s našimi českými hosty. Jako by už byli křesťané.“
Načež se Svatopluk zeptal Metoděje: „Je to tak, bratře Metoději?“
Metoděj důstojně přikývl a velebným tónem děl: „Máš nepochybnou pravdu, Svatopluku. Já se mohu pouze opakovat a ze své moci arcibiskupa prohlašuji, že naši milí čeští hosté, kteří se už v podstatě stali katechumeny, samozřejmě mohou s námi sedět u jednoho stolu a tam společně s námi veselit se, jíst a pít.
A nepochybuji o tom, že můj vznešený biskupský bratr Wiching tento můj názor sdílí. Že mi, bratře, ještě jednou vyjádříš své neskonalé potěšení z této radostné události?“
Wiching měl výraz kyselý jako šťovík, což mu ovšem nezabránilo v tom, aby ze sebe vypravil: „Jistě, bratře arcibiskupe. Způsob, jakým jsi tuto nemilou situaci vyřešil, byl velice chytrý, respektující naši hlubokou víru a zároveň nesmírně ohleduplný.“
...
Tentokrát však Slavomírovi a Erikovi míjejícím Vrčkovu pitírnu cestou z královské hostiny domů na Slavomírův dvorec úsměv z tváří rychle zmizel.
Zastavili je vylekaní Juraj a jeho švagr Boreš.
Ve světle louče vypadaly vystrašené obličeje obou přímo přízračně.
„Co se vám přihodilo?“ zeptal se Slavomír.
Juraj se zajíkl a nesměle pronesl: „Moc se omlouváme, kníže, že vás s Erikem tak přepadáváme. Stalo se tu však hrozné neštěstí.“
„Jaké neštěstí?“ zvědavě se dotázal Erik.
„Zabili nám jednoho hosta,“ vyjukaně pronesl Juraj.
„U vás v pitírně?“ udiveně se zeptal Erik a trochu nepatřičně zlehčujícím tónem dodal, „to tedy musela být opravdu bujná zábava.“
Juraj odmítavě mávl pravicí a rychle zadrmolil: „U nás bylo všechno v pořádku. Jako obvykle. Toho mrtvého jsme našli za pitírnou. Vzadu u odpadní jámy.“
„Zaveď nás tam,“ přikázal Slavomír.
Kolem pitírny byla vystavěná lehká palisádová ohrada ve výši dospělého muže. Nechal ji zbudovat Juraj, aby bavící se hosté měli více soukromí a naopak lidé bydlící v okolí pitírny více klidu od bavících se hostů.
Na opačné straně, než byl vchod do pitírny, potom nechal Juraj obestavět těsnou palisádou vysokou asi tak na půldruhého muže prostor kolem odpadní jámy sousedící se zadní částí areálu pitírny. Dalo se tam vejít buď malými dvířky přímo z pitírny nebo většími vraty z uličky za pitírnou. Uvnitř potom byla zbudována jáma, ve které shromažďovali odpadky. Občas, když bylo třeba, se otevřela vrata zvenku a část odpadu se vyvezla za město.
Teď byla vrata pootevřená. Vešli dovnitř a u odpadní jámy ležel nepochybně mrtvý muž obrácený obličejem k zemi.
Slavomír přikázal Borešovi: „Dones ještě alespoň dvě pochodně. Potřebujeme víc světla.“
Když tak Boreš učinil, sklonili se Slavomír s Erikem k mrtvému a otočili jej obličejem vzhůru.
Slavomír za Erikova přikývnutí prohlásil: „Ten musí být mrtvý chvíli. Ještě vůbec netuhne.“
Juraj přikývl: „Máš pravdu, kníže. Ten člověk z naší pitírny odešel mezi posledními. Leží tu nedlouho.“
Byl to muž asi padesátiletý, dobře stavěný, oblečený do haleny a kalhot vyrobených z kvalitního a jemného lnu. Obuté měl kožené boty sahající do poloviny lýtek, sepnuté koženou sponou ukončenou stříbrnou přezkou. Boty byly kolem horního okraje zdobené prošitím stříbrnou nití.
Kolem pasu měl muž tenký kožený opasek s dvěma koženými, stejnou stříbrnou nití a k tomu ještě postříbřeným mosazným kováním zdobenými pouzdry na nože a nevelkým koženým váčkem na mince, ve kterém bylo pár franských stříbrných denárů. V pouzdrech byly zasunuty dva nože, menší k jídlu, větší k práci. Oba nože s čepelí z kvalitní ocele a rukojetí zdobenou stříbrnou tauzií.
Opasek byl ze stejné kůže jako boty a bylo zřejmé, že vše, včetně mužova oblečení, bylo dost drahé. Podle opasku bylo jasné, že před nimi neleží bojovník. Nejspíš se jednalo o dost bohatého kupce.
Slavomír po prohlídce obsahu váčku a nožů zamyšleně prohlásil: „Mince ve váčku zůstaly, drahé nože na opasku také. Tady o loupež nešlo. Důvod musel být nějaký jiný. Ale jaký?“
Erik si ve světlu loučí prohlížel ještě jednou obličej mrtvého, načež zakroutil hlavou a řekl: „Nemohu si pomoci, mám však takový neurčitý pocit, jako bych toho muže už někdy někde viděl. Možná měl tehdy jiný vous, nevím. To vyšší čelo, husté obočí… Prostě horní část jeho obličeje mi připadá povědomá.“
Potom viking ještě jednou zakroutil hlavou s výrazem nejistoty v obličeji a váhavě pronesl: „Nevím, nevím. Možná jsem si toho mrtvého pouze s někým spletl. Pokud jsem jej opravdu někdy potkal, muselo to být hodně dávno.“
Slavomír po těchto přítelových slovech zavrtěl odmítavě hlavou: „Mně ten obličej nic neříká. Což ovšem neznamená, že jsi jej někdy neviděl ty.“
...