Stanislav Češka - Případ podezřelého arcibiskupa - ukázka z románu
...
Gerold si výsměšně prohlížel svůj protějšek. Ironickým pohledem měřil muže stojícího před ním, kterým lomcoval vztek. Vztek čím dál silnější. Vztek, který zesiloval povýšený a posměšný výraz Geroldovy tváře. Gerold si užíval to, jak muže před sebou rozčiluje. A proto si na svém výsměšném pohledu dával záležet.
„Táhni odsud! Táhni!“ zasyčel muž před Geroldem.
„Táhni a nevracej se!“ zopakoval a pokračoval, „a pokud už sem budeš muset přijet, nechoď mi alespoň na oči. Už bych nemusel zůstat tak nečinný jako doposud.“
„Nepovídej! Co bys mně provedl? Proklel bys mě? Svolal na mě všechny síly pekla? Nebuď směšný. Takové nuly, jako jsi ty, mě opravdu nezajímají!“
Gerold si na to odplivl a zašklebil se na svůj protějšek.
Ten sotva popadl dech a zajíkavě ze sebe vypravil: „Co, co si o sobě myslíš? Chováš se hůř než nějaký opilý chovatel vepřů! Ty si říkáš kněz?!“
„Ano, já si říkám kněz a jsem kněz! A nepochybně mě čeká skvělá životní pouť! Papež chce v Moravském království jmenovat ještě jednoho biskupa. A já budu mít mocnou přímluvu mého pána a kněžského bratra Wichinga! O tom se tobě může jenom zdát!“
„Ty a biskup?!“ téměř zakřičel Geroldův protějšek.
Gerold se na muže proti sobě podíval s přezíravým úšklebkem a pomalu, s důrazem na každou slabiku, přičemž si přímo s rozkoší neustále vychutnával rostoucí rozčilení svého protějšku, pronesl: „Ano, dobře rozumíš, ty chudáku. Já budu biskupem. Lepšího biskupa by asi v této zemi těžko našli. A spolu s Wichingem potom vykážeme do patřičných mezí toho namyšleného Metoděje. Jeho
arcibiskupský titul mu bude na nic. Spolu s Wichingem toho Řeka zvládneme hravě. A potom se i ty připlazíš a budeš rád, když na tebe milostivě pohlédneme.“
„Ty ses asi úplně zbláznil, Gerolde! Ty své žvásty snad nemůžeš myslet vážně!“
Gerold svému protějšku věnoval další ironicky povýšený škleb svého obličeje a jedovatě mu vmetl do tváře: „Ale to víš, ty chudáku, že to vážně myslím. Dobře mě znáš, abys věděl, že o podobných věcech nikdy nežertuji. O takových věcech rozhodně ne!“
Muž před Geroldem se nadechl a potom zajíkavě vydal pár nesrozumitelných hlásek. Jak s ním lomcoval stále větší vztek, nemohl najednou nalézt vhodná slova.
Gerold v té chvíli na své tváři vytvořil chápavý výraz plný milosrdné lítosti, položil svému protějšku pravici na jeho levé rameno a hlasem zkušeného kněze, naplněným křesťanskou láskou pomalu prohlásil: „Potom i tobě, když pochopíš, jak ses mýlil, rád udělím své biskupské požehnání.“
Muž setřásl se štítivým výrazem Geroldovu pravici ze svého ramene a znechuceně odsekl: „Biskupské požehnání? Od tebe? To raději umřít, než se nechat tak pošpinit!“
„Tak pozor! Tohle jsi už přehnal!“ výhružně vyštěkl Gerold a snažil se rameno svého protějšku tentokrát pevně stisknout.
Ten se však nehodlal Geroldově násilí podrobit, i když byl o dost starší a tím pádem i fyzicky slabší než on. Jednoduše opět znovu odstrčil Geroldovu ruku ze svého ramene.
Gerold se však nechtěl vzdát. Znovu natahoval pravici po muži před sebou.
Ten ji však znovu odstrčil.
Když učinil Gerold další podobný pokus, jeho protějšek zmobilizoval všechny své nevelké síly a Gerolda od sebe prostě a jednoduše nemilosrdně oběma rukama odstrčil.
I když muž dohadující se s Geroldem do svého gesta vložil všechny síly, kterých byl schopný, nebylo jich vzhledem k jeho věku a k tomu, že nikdy nebyl žádný bojovník, tak moc. Gerold byl navíc podstatně mohutnější než on.
Jenže Gerold při náhlém a vynuceném úkroku vzad zavadil jednou nohou o židli za sebou. Ztratil v té chvíli rovnováhu a začal padat dozadu.
Normálně by se asi nestalo tak moc. Gerold by prostě spadl na záda na podlahu, zase se zvedl a pokračoval v hádce se svým protějškem.
Při pádu však týlem své hlavy narazil na poměrně ostrou hranu rohu desky pevného dubového stolu stojícího uprostřed místnosti.
Když Gerold dopadl na zem, jeho protějšek s vytřeštěným zrakem pozoroval krvavou šmouhu, kterou zanechala Geroldova hlava na desce stolu a posléze i na krev, která zpod hlavy vytékala na podlaze.
S hrůzou pozoroval podlahu místnosti před sebou. Gerold tam bezvládně ležel s rozhozenýma rukama a jeho už nejspíš nevidoucí oči směřovaly ke stropu místnosti.
Pod hlavou se udělala louže krve, která se pomalu přestávala zvětšovat a se kterou, jak bylo zřejmé, odcházel život z Geroldova těla. Odcházel a po chvilce definitivně odešel.
Muž tiše zašeptal: „Pane Bože, promiň mi. Tohle jsem však opravdu nechtěl. Opravdu ne, to mi musíš věřit.“
...
Bylo ještě docela dlouho do soumraku a zábava na královském dvorci i v jeho okolí byla v plném proudu. Jeden hovořil přes druhého a hlasitost všech hovorů stoupala s množstvím vypité medoviny, piva, vína a ovocných likérů.
První nešťastníci, kteří nejrůznější opojné nápoje příliš míchali dohromady, se už sesunuli pod stoly, kde usnuli.
Protože hrozilo, že ti vytrvalejší by zmožené padlé pijáky mohli pošlapat a zranit, byla jako obvykle připravena čeleď královského dvorce, která ty unavené opatrně sbírala a odnášela stranou na připravenou slámu, kde se v bezpečí mohli ze své opilosti vyspat a vzpamatovat.
Někteří se dokázali probrat za nepříliš dlouhou chvíli. Když opatrně vstali a strčili hlavu do jedné z připravených kádí a koryt s vodou, otřepali se a opět se zapojili do hodovního veselí. A někteří z těchto některých dokonce zvládli i to, nechat se porazit opilostí i podruhé a zopakovat si tak cestu na slámu. Ti nejnezdolatelnější se dokonce i podruhé dokázali vrátit k hodovním stolům.
Prostě, jak poznamenal pobaveně Erik ke Slavomírovi, jak Moravané dokázali bojovat, tak také dokázali hodovat, pít a samozřejmě i milovat. To poslední pro mnohé z nich samozřejmě teprve tehdy, když taková slavnost skončila a oni se vyspali a vzpamatovali. Protože ti hodně podroušení se sice dokázali postavit na vlastní nohy a dát dokonce do vrávoravé chůze, ovšem nějaké milostné dovádění pro ně už v jejich stavu bylo opravdu nemožné.
Svatopluk, když se rozhodl slavnost uspořádat, vyslal ihned několik svých vojáků do okolních lesů, takže na ohních se kromě masa z domácích zvířat připravovala i spousta zvěřiny. Dokonce i pro neurozené hosty, pro které byly u vchodu do dvorce připraveny sudy s medovinou a pivem, byly k snědku kusy masa a placky.
Byla to prostě slavnost, jakou snad Moravgrad do té doby nezažil.
Když se nad krajem snesla noc, dvorec byl osvětlený ohni, loučemi a lojovými lampami na stolech. V jejich mihotavém světle nabírala všeobecná zábava až přízračnou podobu. Z temnějších i světlejších koutů se ozýval hovor občas přerůstající v dohadování, které bylo zase po chvíli utlumeno přátelským připitím. Místy byl hovor prokládán zpěvem, někdy docela libozvučným, jindy poněkud opileckým, obvykle jej však vždy někdo doprovázel hrou na svoji píšťalu.
...
Trojlodní vzdušný chrámový prostor osvětlený z obou stran dvěma řadami oken zasklených barevnými vitrážemi, na východní straně zakončený půlkruhovým presbytářem, na západní straně poněkud nižším nartexem, kterým se do baziliky vcházelo.
Před nartexem bylo vybudováno obdélníkové atrium ohraničené bíle omítnutou zdí, ke které byla přistavěna jednoduchá dřevěná sedátka, aby sem mohli lidé přijít, posadit se a vzpomínat na své blízké pohřbené v okolí kostela.
Na kameny vydlážděné podlaze u lavičky vlevo od vchodu do nartexu leželo Geroldovo tělo.
Rozhozené ruce téměř kolmo směřující od těla, trochu ohnutý trup, nohy také rozhozené od sebe, pootevřené oči, které se už dívaly nikam.
A jako vrchol všeho zcela nepochybně Metodějův sax, jak Slavomír s Erikem zjistili jedním pohledem a vzájemným pokývnutím si to potvrdili, pohozený na trupu mrtvého.
Nad tělem mrtvého se modlil Metoděj, který omluvně řekl Slavomírovi: „Nejprve jsem chtěl Geroldovi zavřít oči, pak jsem si však uvědomil, že asi budeš chtít vše vidět tak, jak jsem to nalezl…“
Slavomír pokývl pravicí: „To je v pořádku, bratře, nemusíš se omlouvat.“
Potom se Slavomír obrátil k Vladanovi a uznale mu řekl: „Na to, že když jsi přišel ke Geroldovu tělu, byla ještě docela tma, byly tvé poznatky skutečně přesné. Meč, který tu leží, patří opravdu bratru Metodějovi. Jak si oba s Erikem myslíme také.
Kromě toho ty rány na Geroldově těle byly nepochybně způsobeny až po smrti, protože nijak nekrvácely a i podle jejich tvaru je jasné, že nepochází ze souboje.
Konečně byl správný i tvůj postřeh, že atrium baziliky není místem Geroldovy vraždy. Není tu kolem krev. Pokud by Gerold poslední chvíle svého života prožil v tomto atriu, byl by celý zakrvácený od ran na svém těle a tady všude kolem by byla také spousta krvavých stop.“
...
Svatopluk hlasitě, aby jej bylo slyšet i za pootevřenými dveřmi, přikázal strážnému: „Pokud nás poctil svojí návštěvou nitravský biskup, bude mi potěšením jej přijmout. Jen jej pošli dál.“
Za dveřmi byl slyšet Wichingův hlas. Povýšeně odsekl strážným: „Já vám říkal, že král mě bude chtít vidět.“
Na to mu strážný, který otevřel dveře, udělal místo a Wiching doslova vtrhl do místnosti jako velká voda se slovy: „Drahý Svatopluku, srdečně tě zdravím a děkuji ti za milost, jakou jsi mě obdařil tak rychlým přijetím. Musím si u tebe stěžovat na pohrdání spravedlností ze strany našeho arcibiskupa…“
Jak byl Wiching v ráži, měl oči pouze pro krále. Během své vášnivé řeči se však konečně rozhlédl po místnosti a zaznamenal Slavomíra a Erika, kteří se na něj usmívali jako sluníčka, což zase neuniklo pobavenému Svatoplukovi.
Král pokynul Wichingovi: „Jen se u nás posaď, drahý bratře biskupe. A dopověz, co máš na srdci a co jsi nedořekl. Měl jsem ten pocit, že jsi mi chtěl sdělit něco o Metodějovi.“
Jakmile Wiching zaznamenal Slavomíra s Erikem, kteří se spokojeně usmívali, rychle z něj vyprchala bojovnost, protože mu bylo okamžitě jasné, že pokud by byl Metoděj vinen, oba dva by se tvářili zcela jinak.
Wiching se posadil, nervózně se zavrtěl ve svém křesle, nadechl se k hovoru a zase zavřel ústa.
Svatopluk jej chvíli s úsměškem pozoroval, a když biskup stále mlčel, vybídl jej. „Tak nám, drahý Wichingu, konečně sděl, co máš na srdci. Vpadl jsi sem jako bouře, šlo tedy jistě o náramně naléhavou záležitost.“
„To tedy ano, záležitost je nesmírně naléhavá a určitě nesnese odkladu. Je třeba se jí věnovat s patřičným důrazem a pozorností a nic nezanedbat…“
„Promiň mi má příkrá slova, Wichingu,“ ušklíbl se Svatopluk, „nemohu se však zbavit toho dojmu, že poněkud žvaníš. Až se to tak zcela neslučuje s tvým důstojným postavením.“
...