Stanislav Češka - Případ nitravské mince - ukázka z románu
…
Slavomír se postavil a tázavě pohlédl na Bojšu. Ten vzrušeným hlasem vyhrkl: „Promiň, kníže, že vás dva vyrušuji při koupeli. Posílá mě pro vás Častoňa. Asi by však bylo třeba, abyste šli se mnou.“
„Kam šli?“ zeptal se Slavomír.
„K Herbertovu vozu,“ odpověděl Bojša a mnohovýznamně dodal, „budete se divit. Oba. A hodně.“
Slavomír souhlasně kývl, oba si s Erikem rychle otřeli alespoň obličeje a natáhli na sebe svlečené spodní haleny.
Vydali se za Bojšou ke kupeckému vozu. Brzy zjistili důvod Bojšova vzrušení. Sedátko kočího bylo rozmontované a na zemi na rozloženém lněném pytli uviděli vysypané mince. Vše udiveně sledovali Slavomírovi vojáci a pár místních čumilů z okolí.
To však nebylo vše. Právě když se Slavomírovi vojáci shromáždění u vozu rozestoupili, aby nechali projít svého pána doprovázeného Erikem, vysypala se na zem další dávka mincí. A po chvíli ještě jedna.
Bylo to dílo Častoňovo. Voják ležící pod vozem odložil železný hák, který držel v rukou, a vysoukal se zpod vozu, kde úspěšně vypáčil dvě prkna, čímž uvolnil za nimi schované mince. Otřel si rukávem pot z čela a udýchaně prohlásil: „Tohle už asi bude vše. V tom voze už žádné další bohatství být nemůže.“
Celá scéna nepostrádala jistou komiku. Kolem shromáždění vojáci s udivenými výrazy ve tvářích. Někteří ani nestihli zavřít ústa. Slavomír s Erikem byli neméně udivení. Slavomír si v duchu říkal, že se sice on a Erik asi tváří inteligentněji, zato zase v promočených halenách navlečených na mokrá těla rozhodně nevypadají důstojně jako dva velmoži. Vše potom korunoval zpocený Častoňa hrdě stojící nad třemi hromadami mincí, které právě objevil. Mince úhledně obložené prkny, které Častoňa vypáčil z vozu. A aby toho nebylo málo, nade vším tím nadělením trůnila čtyři mrtvá těla, která byla naložená na voze. Aspoň, že je vojáci zakryli starou plachtou, kterou kdesi objevili. Protože však plachta byla alespoň podle vzhledu dost stará, byla také hodně špinavá, což dokreslovalo pochybnou malebnost celé scény.
Takže Slavomír jen obrátil oči v sloup.
…
Slavomír čekal, dokud nepřeleze palisádu poslední z útočníků a zároveň také čekal na to, bude-li jich sedm.
Slavomír se rozhlédl kolem. Všichni jeho muži byli přilepení k zemi, pozorně sledovali útočníky přelézající palisádu a očima zároveň sledovali Slavomíra a čekali na jeho povel k útoku.
Za mužem, který pružně seskočil na zem, další nenásledoval a Častoňa zašeptal: „Tenhle byl sedmý.“
Slavomír rovněž šeptem řekl na obě strany: „Jak vyskočím, následujte mě. Ale tiše. Musíme je překvapit. A snažte se alespoň někoho dostat živého.“
Počkal chvilku, aby si jeho muži mohli předat rozkaz.
Když na Slavomíra znovu kývli ti, co mu byli nejblíže, rychle tiše vyskočil a rozběhl se k mužům, kteří se právě seskupili do hloučku u palisády a o čemsi se radili.
Už byli skoro u útočníků, když kdosi šlápl na pohozený kus dřeva povalující se na zemi. Ten, komu se to přihodilo, se zachoval jako skutečný bojovník. Potlačil zaklení a vyrovnal hrozící pád. Bohužel odkopnutý kus dřeva nadělal hluk. Sice ne tak velký, ovšem dostatečné velký, aby útočníky varoval.
Z jejich středu se ozvalo fransky: „Pozor! Za vámi!“
Slavomír se chystal, že už, už plochou stranou meče omráčí muže, který, otočený zády, k němu stál nejblíže.
Slavomírův vyhlédnutý cíl se však v té chvíli obrátil s napřaženým mečem, který zkušeně nastavil tak, aby mu na něj Slavomír naběhl. Obratný Slavomír se však pasti vyhnul. Zaútočil na svého soupeře zprava na jeho levici. Když se ten výpadem vlevo snažil bránit, Slavomír jej překvapil otočkou doprava stoje na špičkách bot na místě. V okamžiku byl opět čelem proti svému soupeři. Při bleskurychlé otočce Slavomír získával čím dál větší rychlost a napřimoval ruku se svým vzácným byzantským mečem. Když opět stál čelem ke svému soupeři marně hledajícímu Slavomíra po své levici, vůbec si nevšiml Slavomírova meče, který jej ťal do pravé strany krku. Jak se tak zrychlovala Slavomírova otočka, pevně drženým a napřímeným mečem Frankovi usekl hlavu.
Slavomírovi muži dobře znali tyto kousky svého pána, které se naučil kdysi v Konstantinopoli od jednoho Araba, kterému s Erikem zachránili život. Arab se takové bojové triky zase naučil kdysi ve svém domovském Jeruzalémě od podivného šikmookého muže z tajemné země, kterou jmenoval jako Kitaj.
Na útočníky mělo ovšem Slavomírovo vystoupení, které navíc za slabého měsíčního světla vypadalo nesmírně přízračně, neobyčejně silný účinek. Nabyli dojmu, že tato noc je jejich poslední. Toto jejich přesvědčení bylo navíc umocněno useknutou hlavou Slavomírova soupeře, vedle které se na zem sesulo bezvládné tělo jejího bývalého majitele.
Dva ze zbývajících šesti útočníků na nic nečekali. Bleskurychle se obrátili, hodili svoje meče za palisády a s pomocí žebříku, který zde stál opřený o dům Jadwigy, ji rychle přelezli. Zbylí čtyři se zuřivě bránili trojnásobné přesile Slavomíra, Erika a jejich mužů.
Neměli sice žádnou šanci a na rozdíl od svých dvou druhů zřejmě ani chuť uprchnout, to jim však nebránilo v tvrdém odporu. Nebylo ani pomyšlení, aby někoho z nich dostali živého. Tak zuřivě se čtveřice bránila.
Slavomír, šermuje svým mečem, si navíc stačil uvědomit, že jejich čtyři tvrdě se bránící protivníci nejspíš kryjí útěk svých dvou druhů. Honit se za těmi dvěma po tmavém nočním hradišti na Martinském vrchu však stejně nemělo žádný smysl. Za světla by to bylo jiné. V noci však stačilo, aby se ti dva ukryli někde v křoví nebo pod nějakou hromadou harampádí a neměli šanci je chytit.
Čtyři útočníci pomalu padali k zemi. Poslední z nich vykřikl: „Nic se ode mě nedozvíte, vy moravští zkurvysyni!“
Pak bleskurychle odhodil meč a vrazil si do srdce svou dýku.
A najednou byl klid.
…
Berengar se svými spolubratry stál za rakví čelem k lidem v kostele. Dobře si všiml biskupa Embricha, stojícího hned vedle Karlomana.
Berengar dělal jakoby nic. Pod kutnou mu však stékal na zádech čůrek potu z nervozity způsobené představou, jak bude jeho biskupský nadřízený nejspíš vyvádět po Božím soudu, který se chystal právě Berengar uspořádat podle Slavomírových pokynů.
V duchu zapřemýšlel, jestli by pro něj byla horším problémem zloba biskupova nebo králova. Řekl si nakonec, že jako pro královského kaplana pro něj bude přece jen lepší být zadobře s Karlomanem a riskovat rozčilení u biskupa. Pravda byla, že král si nenechal do baziliky na falci dosadit nikoho, kdo by mu nevyhovoval. Potom si Berengar ještě řekl, že služba na falci není opravdu k zahození. Přijít o ni proto, že by si rozhněval krále, by skutečně nechtěl. A úplně nakonec si připomněl ty tři soudky rýnského vína. Ty mu biskup Embricho určitě nepošle. Ten má nejraději, brr, čistou vodu.
Rozhodnutí bylo jasné. Pro jistotu ještě jednou však Berengar vyslal tázavý pohled ke Slavomírovi. Ten jen krátce kývl hlavou na znamení, aby Berengar, kterého předem podrobně poučil, co má provést, začal s obřadem. Christian si všiml výměny pohledů mezi Berengarem a Slavomírem, Přísně se na kaplana zatvářil a rázně dupl nohou.
Berengar dobře pochopil, co mu tím chtěl Christian sdělit. Obrátil s výrazem bezmoci oči vzhůru, pokřižoval se a promluvil: „Vznešený králi Karlomane, bratři a sestry! Sešli jsme se tu, abychom na poslední cestě vyprovodili našeho všemi uznávaného bratra Albericha, správce falce našeho nejvznešenějšího krále Karlomana. Dobře všichni víte, že Alberich, jehož přítelem jsem měl tu čest být, zemřel po úkladné ráně dýkou zbabělého vraha. Asi také víte, že přítel Alberich zemřel řízením Božím v mém náručí. Bohužel jsem mu přes své léčitelské znalosti už nemohl pomoci.“
Až doposud Berengar hovořil slavnostně znějícím, leč v podstatě klidným hlasem. Najednou se však kaplan vypnul, přísným zrakem přejel celé auditorium a vzrušeným hlasem skoro vykřikl: „Jednu věc však nevíte! Než nebohý Alberich odevzdal svoji duši Bohu, stačil mi z posledních sil pošeptat jméno svého vraha!“
…