Stanislav Češka - Případ tajemného lukostřelce - ukázka z románu
...
Byl dobře ukrytý ve křoví, které lemovalo okraj lesa a oddělovalo jej od velké louky
kolem kostela svatého Jiří
Nevelký, bíle omítnutý kostel s malým hranatým presbytářem stál na okraji louky na
půlnočním břehu jednoho z ramen řeky Moravy, které sloužilo jako ochranný vodní
příkop moravgradského Dolního hradu.
Kousek od kostela byl dřevěný most, kterým se vyjíždělo směrem na Dolnograd.
Mladý moravský kněz před kostelem právě sloužil zádušní mši za jednoho místního
zemřelého kováře. Po mši mělo být tělo zemřelého uloženo do již vyhloubeného
hrobu v pohřebišti za kostelem.
Protože měl zemřelý spoustu příbuzných a známých a všichni by se do malého
kostela nevešli, sloužil kněz mši na louce před kostelem u nevelkého přenosného
dřevěného oltáře, který tu měli kvůli podobným příležitostem.
Muž ukrytý v křoví, který pohřební obřady pozoroval, bez potíží rozuměl knězovým
slovům, i když byl od účastníků mše vzdálený dobrých sto kroků.
Kněz však hovořil hlasitě, jasným hlasem, který se nesl na všechny strany, a tak
muž v křoví dobře slyšel, že mše je sloužena slovansky a neméně dobře rozuměl
slovům kněze.
V duchu si řekl, že to je tak, jak chtěl. Doslechl se, že v tomto kostele se slouží mše
převážně slovansky. Proto si jej také vybral. Bude to vhodné místo pro první část
jeho pomsty. Moravský kněz vyznávající slovanskou bohoslužbu je to, co právě teď
potřebuje. Když se nyní schyluje k Metodějovu konci, je smrt moravského kněze to
nejlepší pro jeho záměry.
Spokojeně si promnul ruce a sáhnul pro šíp do toulce, který měl upevněný na
zádech.
...
Oba poslové velice zvážněli a tentokrát promluvil Vojen: „Posílá nás náš velitel a
župan, kníže Ladislav. Otec Metoděj se roznemohl a vypadá to tak, že už v našem
Moravgradu zůstane navždy a nevrátí se sem do Veligradu, kde má domov.
Sám to alespoň, smířený se světem, tvrdí.
Župan Ladislav vám vzkazuje, že si máte pospíšit, pokud ještě chcete Metoděje
zastihnout živého.
A sám otec Metoděj by si přál vás dva ještě jednou vidět. Chtěl by vám ještě
jednou, naposledy před smrtí udělit své arcibiskupské požehnání.“
Slavomír, Erik i Vladan, který k nim mezitím přistoupil, s pohnutím vyslechli zprávu,
kterou jim poslové sdělili.
Erik se zeptal: „Opravdu to je s naším bratrem arcibiskupem tak vážné? Vždyť ještě
před svým odjezdem do Moravgradu se těšil vcelku dobrému zdraví. Pravda, trochu
jej bolelo na hrudi, ovšem v jeho požehnaném věku to nebylo nic divného. To už se
různé neduhy ozývají. Ovšem náš drahý Metoděj se i ve svým požehnaných
sedmdesáti letech jinak stále těšil dobrému tělesnému i duševnímu stavu.“
Mstislav vážně odvětil: „Bohužel je to tak, vladyko Eriku. Náš nejdražší otec
arcibiskup leží na smrtelném lůžku.
Jeho stav se najednou náhle zhoršil před čtrnácti dny.
Stěžoval si právě na velkou, až svíravou bolest na hrudi. Ta bolest mu vystřelovala i
do rukou, krku, zad i břicha. K tomu se začal velice potit a začal trpět dušností.
Musel ulehnout na lůžko, král Svatopluk k němu ihned poslal svého lékaře a
Metoděj sám si vyžádal bylinkářku Laděnu, nejlepší bylinkářku od Moravgradu.
Slavomír se tázavě zadíval na Erika, jehož zajímalo léčení zranění i nemocí a který
sám Slavomírovi kdysi vyléčil vážné zranění ruky v Bojné.
Viking uznalým hlasem pronesl: „Laděna je ta nejlepší, kterou mohli k Metodějovi
povolat. Je tak dobrá jako naše Rosava od vrchu Hrušová, od které jsem se naučil
vše, co o léčení vím. Ostatně Rosava ji zná, vyprávěla mi s uznáním o ní a jejím
léčitelském umění.“
...
Před chvíli pozoroval toho namyšleného veligradského knížete, Slavomíra. Přijel
sem tak, jak to očekával. U Metodějova smrtelného lůžka přece nemohl chybět.
Jestli už ví o tom mrtvém knězi od svatého Jiří?
Nejspíš ano. Byl by to div, kdyby mu to stráže u vstupní brány na hradiště
nevyžvanily. Přece taková vražda pátera musí být událost, která vzbudí pozdvižení, i
když Metoděj umírá. Vlastně spíš právě proto, že Metoděj umírá, vražda jednoho
z jeho mužů musí být něco, o čem žvaní všichni.
Spolu se Slavomírem přijel ten hranatý viking Erik a Vladan, velitel jeho vojáků.
Poznal je před jedenácti roky v Řezně, kde tehdy sloužil na královské falci v místní
posádce.
U Slavomírova dvorce sesedli Slavomír s Erikem z koní a předali je Vladanovi a
jeho mužům, kteří je zavedli na Slavomírův dvorec.
Kníže s tím jeho vikingem pokračovali pěšky o kousek dál do sousedního
královského dvorce.
Jak vyslechl z hovorů lidí kolem, právě tam leží Metoděj.
No jo, určitě ti dva jdou arcibiskupa utěšovat.
Ať si jej utěšují, to mu je úplně jedno.
No poznal je…, vlastně se s nimi nikdy osobně nesetkal. Nebylo ani proč a jemu to
určitě nevadilo.
Vlastně si tehdy v Řezně zapamatoval jejich obličeje, když je viděl z pár kroků,
protože už tehdy si říkal, že se musí jednou pomstít. A musí dobře vědět, komu se
pomstít.
Tehdy pro pomstu nebyla vhodná doba. On dobře věděl, že musí počkat. Bude to
trvat třeba několik let, ale jednou se dočká. Určitě dočká.
Ta chvíle přicházela. Dobře to cítil. Teď v Moravgradu přichází konečně chvíle, na
kterou tak dlouho čekal. Teď se konečně dočkal.
Zavzpomínal, jak to bylo tehdy…
...
Jak bylo zvykem při podobných příležitostech, Erik opatrně vyřízl šíp z těla mrtvého
kněze. Očistil pak zkrvavený šíp i vlastní nůž.
Slavomír se potom zeptal Lubora: „Říkal jsi, že šíp, který zabil Jaroslava, jsi nechal
u Jurajova těla. A já jej tu nikde nevidím.“
Než stačil poněkud udivený Lubor, přesvědčený, že šíp, který zabil Jaroslava, leží u
Jurajova těla, odpovědět, ozval se Miroš, mladý Slavomírův voják, kterého nechal
Vladan u Jurajova těla.
Miroš ukázal na svého druha na stráži u nosítek s Jurajem: „Když dovolíš, Slavomíre, chvíli před tím, než jste sem přišli, jsme museli zahánět tady s Kaznějem
pár místních lidí, kteří se mermomocí snažili dostat k Jurajovu tělu, aby se tu modlili
za jeho spásu.
Sice jsme oba chápali jejich bol, ovšem měli jsme rozkazy od tebe, takže jsme je
z kostela vystrčili. Snažili jsme se být co nejmírnější, ale to víš, bez nějaké té
strkanice se to přesvědčování místních neobešlo.“
„Přihodilo se snad někomu něco vážného?“ zeptal se Slavomír, který tušil, že mladý
Miroš mu tohle tak zeširoka popisuje, protože nejspíš to přesvědčování nezůstalo
pouze u slov.
Oba vojáci zavrtěli odmítavě hlavami a Miroš k tomu dodal: „Celkem nic. Pouze
boule tady na Kaznějově čele a asi tři boule, pravda jedna trochu větší, na čelech
místních.“
Miroš se zatvářil provinile a dodal: „Musím se přiznat, všechny tři boule způsobilo
topůrko mé bradatice. Jenže náš rozkaz zněl, že k Jurajovu tělu se nesmí nikdo
přibližovat a ti lidé tomu nechtěli rozumět.“
Slavomír mávl rukou: „To je v pořádku, pokud nejsou následky vašeho
přesvědčování horší než čtyři boule… A jedna z nich trochu větší…“
Slavomír se musel po svých posledních slovech dost namáhat, aby se
nerozchechtal. A jak zjistil letmým pohledem na Erikovu tvář, u vikinga to bylo
podobné.
Miroš pak s jistým ulehčením, když viděl, že strkanice s místními, které se
s Kaznějem nevyhnuli, nezpůsobila Slavomírovu nelibost, naopak správně vytušil, že
svého pána a velitele spíš pobavil, dodal: „A když jsem viděl, jak se k nám ti
rozkurážení místní lidé hrnou, napadlo mně, že by se mohl ztratit ten šíp, kterým byl Jaroslav zabitý. Pokud bychom neubránili Jurajovo tělo, nejspíš by si místní vybili
svoji zlost i na šípu, který trčí z Jurajovy hrudi.
U Juraje byl náš rozkaz, že na tělo nesmí nikdo sahat, dokud sem, Slavomíre,
nepřijdeš. Jednu chvíli, právě před tím, než jsem uštědřil tomu nejbojovnějšímu tu
trochu větší bouli, nebylo tak úplně jasné, jestli Jurajovo tělo ubráníme. Tak jsem
raději uschoval pod svojí halenou ten šíp, který zabil Jaroslava.“
Když Miroš skončil se svým líčením střetu s místními lidmi, ještě jednou se
zkoumavě se podíval na Slavomíra, jestli přece jen nevyjádří kníže svoji nelibost
s jejich chováním, a s mírnou nejistotou se zeptal: „Doufám, že jsme neudělali něco
špatně?“
Mladý Miroš totiž mezi Slavomírovými vojáky sloužil teprve krátkou dobu a přece jen
si nebyl ještě vždy jistý, jestli koná tak, jak si přeje kníže Slavomír.
Vladan své muže samozřejmě důkladně cvičil a vedl přísně, aby ti mladí byli stejně
excelentní bojovníci jako jejich starší druhové. Jenže teprve skutečný život vás
prověří.
Slavomír pozoroval svého mladého vojáka s jistým, pomalu rostoucím pobavením a
mladý voják se mu zamlouval čím dál víc. V duchu mu v té chvíli probleskly
vzpomínky na jeho vlastní začátky u Rastislavových vojsk před třiceti lety. Také, než
Rastislava poznal blíže, si nebyl vždy jistý, koná-li tak, jak si král přeje. Ne, že by se
tehdy choval jinak, Slavomír si vždy dokázal stát za svým názorem, i když na druhé
straně dokázal také uznat rozumné argumenty někoho jiného a na jejich základě svůj
názor změnit, pokud to situace vyžadovala.
Dobře tedy chápal, co se honí v Mirošově hlavě. Nakonec se proto na mladého
vojáka laskavě usmál a pochválil jej: „Naopak, milý Miroši. Vše jsi provedl naprosto
dokonale. A oba s Kaznějem zasloužíte pochvalu za to, jak jste tu udrželi pořádek i
za cenu nebezpečí vlastního zranění. Ukázali jste odvahu i rozum.
A teď mi dej ten šíp.“
...