Stanislav Češka - Případ úzké dýky - ukázka z románu

...

Ve chvíli, kdy se dívka nadechovala k odpovědi, ně­kdo zalomcoval s vraty, které oba prozíravě zevnitř zaji­stili. Dívka ustrašeně špitla: „To bude určitě otec!“

Na potvrzení jejích slov se zvenku ozval rozčilený Vojslavův křik: „Otevři, ty couro, tebe zmlátím a toho kní­žecího syčáka z Dolnogradu zabiji!“

Slavomír se ušklíbnul, lehce Ladu políbil a rychle řekl: „Já se teď raději dám na strategický ústup. Nějak to bu­deš muset vydržet. Kdybych teď s tvým otcem, když sop­tí vztekem, měl podrobně probírat naši budoucnost, mu­sel bych mu ublížit a možná jej zabít. A to bych budoucímu tchánovi, tedy alespoň doufám, že budou­címu tchánovi, provedl opravdu nerad.“

Potom si natáhnul aspoň spodní kalhoty, vzal svůj meč a dodal: „Nicméně, jak se teď dívám, vrata tu jsou jedi­ná, takže se s tvým milým otcem setkat musíme.“

Zatímco si Lada oblékla svoje lehké lněné letní šaty a sepnula pásek, který je zdobil, Slavomír se potichu po­stavil k vratům. V pravé ruce držel meč. Sledován dívči­ným ustrašeným pohledem levicí odjistil závoru a rych­le otevřel jedno křídlo vrat.

Rozzuřený Vojslav se dovnitř vřítil jako vichřice. Sla­vomír jej v té chvíli prudce udeřil naplocho svým mečem přes nohy. Vladyka se v bolestech sesul na zem. Slavo­mírovy bojové zkušenosti byly nemalé, a tak dobře vě­děl, jak udeřit a kromě způsobené bolesti víc neublížit. Vojslav před ním ležel a nenávistně blýskal očima.

Slavomír se nad něj postavil, přiložil mu svůj meč na krk a řekl: „Milý vladyko Vojslave! Tak především, tvoje dcera není coura! Je to milé, krásné a chytré děvče. To bys měl vědět nejlépe sám! A pokud se doslechnu, že jsi jí jen vlásek zkřivil, tak navštívím příště přímo tebe a můj meč se na tvém krku už nezastaví. A jako výraz mé mi­losti a dobré vůle ti řeknu, že jsem nějak přeslechnul tvá slova o tom syčákovi. Jinak Lada už ví, co má dělat. Já ji určitě zase brzy navštívím a od tebe budu čekat lepší přivítání.“

Zkoprnělý otec naštěstí neviděl, jak dceři při tom pro­jevu cukaly smíchem koutky úst. Celé představení do­končil Slavomír tím, že sebral ze slámy zbytek svého ob­lečení a boty, ve spodkách důstojně bosky vykráčel ven, vyskočil na koně a odjel. Po chvíli se pak konečně za­stavil, sesednul, obléknul se a obul.

Když se Slavomír opět uvedl do stavu, který odpovídal jeho vznešenému postavení, nasedl na svého koně a vy­dal se domů do Dolnogradu.

…

Slavomír s Erikem rychle pohledem zhodnotili situaci, která pro přepadené moc dobře nevyhlížela. Slavomír si z toulce vzal ještě další dva šípy a zastrčil si je za opasek. Kývnul na Erika, ten pochopil a udělal totéž. Potom po­šeptal Erikovi: Já vystřelím šíp na toho lumpa s dýkou. Tomu kupci už moc času asi nezbývá, takže nejprve mu­síme zlikvidovat tohohle hajzlíka. Ty střel toho druhého lupiče, co stojí na opačné straně. Potom ještě rychle vy­střelíme další dva šípy. Já na ty dva další lupiče vlevo od kupce s dýkou na krku, ty zas musíš zabít dva vpravo. A střílej tak, ať je zabiješ. Se zbylými čtyřmi si už poradí­me našimi meči. A opakuji - šest našich šípů musí zna­menat šest mrtvých.“

Ta slova vůbec nebyla vychloubáním. Ve střelbě z luku se oba vycvičili za pobytu v Byzanci. V Moravském krá­lovství bojovala v Rastislavově vojsku spousta výborných lukostřelců, takových jako Slavomír s Erikem však mno­ho nebylo.

Oba se nadechli, zády zapřeli o strom a zamířili.

Vzduchem současně zasvištěly dva šípy - ten Slavo­mírův se zapíchl vůdci lupičů do hrudi přesně tam, kde měl srdce. Muž ztuhnul, ruka s dýkou mu klesla a nedů­věřivě se zadíval na šíp trčící z jeho hrudi. Po chvilce se jeho tělo bez hlesu sesunulo k zemi. Na druhé straně od kupce se odehrávala podobně překvapivá scéna. Jediný rozdíl byl ten, že Erik si vybral lupičovo oko. Podobně jako Slavomír se trefil naprosto přesně. Šíp se zaryl do lupičovy lebky, a ten se zachrčením padnul na záda.

Lupiči a přepadení kupci byli tak překvapení, že ne­stačili vůbec zareagovat. To už však letěly další dva šípy. Tentokrát si Slavomír s Erikem pouze vyměnili své po­myslné terče na tělech lupičů. Protože Slavomírův muž byl k němu natočen bokem a pouze hlavu otočil k mís­tu, odkud přilétly smrtící šípy, trefil tohoto muže Slavo­mír do oka. Erikův cíl však odkrýval svou hruď, a tak Erik nezaváhal a trefil jej přesně do srdce.

Teprve ve chvíli, kdy na zemi leželi mrtví čtyři jejich druhové, probralo se zbylých šest lupičů a rozeběhli se směrem ke Slavomírovi s Erikem. To ovšem nebylo ne­jmoudřejší. Zbylé dva připravené šípy našly své cíle opět v srdcích dvou z útočníků.

Teprve nyní odhodili Slavomír s Erikem své luky, za­řvali svůj bojový pokřik: „Smrt jim!“ a vyskočili z křoví vstříc zbylým lupičům. Ti zařvali také. Když viděli, že proti nim čtyřem stojí pouze dva muži, rozeběhli se k nim s o to větší zlostí a úsilím.

Brzy však poznali svůj omyl. Ten nejrychlejší z nich ani nevěděl, jak přišel o svoji pravici i s mečem, který v ní držel. Jen nechápavě sledoval proud krve prýštící z míst, kde měl před chvílí svoji ruku. S krví mu z jeho těla uni­kal i život. Slavomír tak opět jednou předvedl okolí, jak hroznou zbraní je jeho meč z damaskové oceli, který si přivezl z Byzance.

...

Zpět na začátek stránky