Stanislav Češka - Sériová vražda - ukázka z románu
...
Motl si v duchu přehrál včerejší rozhovor s manželkou, povzdechl si a už už sáhl po prvním služebním tiskopisu, aby se dal do jeho vyplňování.
V tom se ozvalo ťuknutí na futro dveří jeho kanceláře a v otevřených dveřích se objevil jeho šéf, vedoucí odboru obecné kriminality, plukovník Hubert Janda.
Po pozdravu ukázal na rozložená lejstra na Motlově stole se slovy: „Je to něco důležitého?“
Motl se ušklíbl: „Důležité to není, je to na hovno, ale už mi hoří termín.“
Janda se usmál: „Tak se teď na to vybodni, budeš omluven. Ostatně já jsem na tom podobně s podobnými lejstry. Máme se hned dostavit ke starýmu. Podle toho, jak zněl jeho hlas, začíná mu lehce hořet koudel u zadku. A máme se k němu oba dostavit ihned. Kdybys prý právě seděl na záchodě, mám tě z něho vytáhnout za flígr. To jsou slova našeho šéfa a ředitele Rudly Nováka.“
„Víš, o co jde?“ udiveně se zeptal Motl. „Teď, poslední dobou nevím o žádném průšvihu, který by mohl narušit Rudlovu image i image jemu podřízených sborů. Včetně naší mordparty.“
Jihomoravský krajský policejní ředitel plukovník Rudolf Novák byl totiž v podstatě u svým podřízených oblíbený, protože je sice dokázal seřvat, což se ovšem konalo pouze tehdy, když si to zasloužili. Jinak se jich ovšem dokázal zastat, a to i tehdy, když se měl postavit nadřízeným z Prahy.
Plukovník Novák měl pouze jedinou slabůstku. Byl to obraz jeho i jemu podřízených policejních jednotek ve sdělovacích prostředcích. Vždy jej upřímně štvalo, pokud ten obraz nebyl důkladně vypulírovaný. A pokud bylo pozvání k Rudlovi, jak oba plukovníci „svého starého“ nazývali, pokud tedy byli sami mezi sebou a nešlo o oficiální akci pro veřejnost, tak naléhavé, jak tomu bylo zjevně nyní, dalo se čekat, že čistota onoho „obrazu“ je v nebezpečí.
Na tom se shodli oba plukovníci. Motl i Janda.
Oba za chvíli usedali ke konferenčnímu stolu kolmo přiraženému k Novákovu pracovnímu stolu, kde pravidelně absolvovali porady s jejich krajským ředitelem.
Krajský šéf je oba chvíli zamyšleně pozoroval a bylo zřejmé, že opravdu není nejlépe naložen.
Hubert Janda jako Motlův vedoucí se rozhodl přerušit mlčení a opatrně se šéfa zeptal: „Můžeme se, Rudlo, dozvědět, proč jsi nás tak naléhavě pozval k sobě?“
„Pro tohle jsem vás pozval,“ zabručel plukovník Novák, na kterém bylo vidět, že přece jen trochu roztává.
Novák otevřel složku na dokumenty, která před ním ležela na desce pracovního stolu, a vzal z ní dvě lejstra, která rozdělil mezi Jandu a Motla.
Ukázal na předložená lejstra a zeptal se, sice ne zrovna jako v nedělní škole, ovšem naštěstí už nikoliv naštvaně: „Co tohle psaní má kurva znamenat? Můžete mně k tomu něco říct?“
Motl se trochu přidrzle zeptal, protože vytušil změnu šéfovy nálady k lepšímu: „Můžeme si to napřed přečíst?“
„No, prosím,“ pokynul pravicí ředitel. „Proto jsem vám ta lejstra taky předhodil. Číst snad umíte sami.“
Motl i Janda se dali do čtení.
Oba skončili skoro ve stejnou chvíli. Novák se jich zeptal: „Co tomu říkáte?“ Motl s mírnou ironií v hlase poznamenal: „No, před dvěma roky se mi zmiňoval jeden kamarád od břeclavské policie, že tam měli mírný rozruch kolem podobného anonymu. Je to tady ostatně zmiňované, že se ten informovaný muž před časem obrátil na inspekci a břeclavského ředitele.“
„A co se kolem té záležitosti událo?“ zeptal se Novák.
Motl pokrčil ramena: „Tak to tedy nevím. Už tím, že mi o tom anonymu řekl, riskoval ten můj známý průšvih. No, fakt je, že jsme při tom hovoru byli oba trochu nalití. Víc se mi o tom už za střízliva nezmiňoval. A já se o to nezajímal. Proč taky, že ano. Máme své práce dost. A lézt kolegům do jejich rajónu proti jejich vůli se moc nevyplácí.“
„No, řekněme, že máš, Jardo, pravdu,“ pronesl bez valného nadšení Novák.
„A něco o tom, co ten anonym zmiňuje, má někdo z vás ponětí?“ ptal se dál Novák. Motl se tázavě zadíval na svého šéfa Jandu a když ten neurčitě zavrtěl hlavou, Motl pomalu pověděl: „Cosi bych o tom věděl. Ale předem podotýkám, že se to stalo
v době, kdy jsem ještě mordpartě nevelel, respektive posléze, kdy jsem jí už velel, ale byl na stáži na německém Bundeskriminalamtu, tedy BKA ve Wiesbadenu a jako šéfa mordparty mě zastupoval tady Hubert.
Janda bez velkého nadšení přikývl a pronesl: „To máš asi na mysli toho Kostelníka zmiňovaného v tomhle anonymu.“
Motl přikývl: „Jo, toho jsi tehdy vyšetřoval osobně.“
„Vyšetřoval,“ přikývl Janda. „Prověřili jsme tehdy vše, udělali vyšetřovací pokus, který potvrdil, že smrtelné zranění si tehdy ten Kostelník způsobil pádem na práh dveří a ostatně i výsledek pitvy byl stejný.“
Novák se na oba plukovníky tázavě zadíval a pověděl: „Tak moment pánové. Tady jsem poněkud mimo. Můžete mě uvést do obrazu?“
Motl si v duchu s jistou ironií pomyslel, že ředitel je spíš ve svém ne tak zcela neobvyklém stavu, jak už to občas u ředitelů všech institucí bývá, ovšem nechal si tyto provokativní myšlenky pro sebe.
...
Hned po poradě se Motl doprovázený kapitánem Vackem a majorem Jonášem vydal do Jizbičan, kde měl domluvenou schůzku s MUDr. Karlem Roubalem, jedním z jizbičanských praktických lékařů, který byl také ošetřujícím lékařem Marty Čeňkové a který provedl první ohledání jejího těla.
Rozšafný doktor, který jako by z oka vypadl Rudolfu Hrušínskému zpodobňujícímu vesnického lékaře doktora Skružného ve filmu Vesničko má středisková, srdečně přivítal kriminalisty ve své ordinaci, ze které odešel poslední pacient toho dne krátce před jejich příjezdem.
Doktor měl před sebou silného turka, kterým osobně pohostil také trojici z mordparty, protože sestřičku už poslal domů.
Když Motl ochutnal voňavou kávu, jejíž síla lomcovala šálkem, s úsměvem poznamenal: „Tedy když ke mně přijde na návštěvu můj kamarád a předchůdce ve funkci šéfa mordparty Standa Berka a naše sekretářka mu předloží kafe, on jen mlaskne a prohlásí, že mé plukovnické kafe miluje. Tohle kafe, pane doktore, je ovšem přímo generálské. To by svou silou mohlo prorazit zeď.
Doktor Roubal se zaculil: „Takové kafe jsem se naučil pít v Řecku. Musí být silné a sladké.“
Když potom doktor Roubal vykouzlil ze sektorové skříňky za svými zády láhev náramně voňavé meruňkovice, jejímuž aromatu prostě nešlo odolat, nakonec Motl z moci šéfovské povolil malou štamprličku sobě a Jonášovi a chudák Vacek, který byl nejmladší a řídil jejich služební vůz, si ke svému neskonalému smutku mohl jenom čichnout. Ovšem nakonec nepřišel zkrátka. Vypadalo to, že laskavý a velkorysý doktor Roubal je na podobné situace připraven, protože se znova otočil a sklonil ke skříňce za svým psacím stolem a vytáhl odsud tři dvoudecové placatky s onou voňavou meruňkovicí a se slovy. „Tento venkovský nektar léčí a já chci, aby naše mordparta byla zdravá.“
Načež postavil před každého z kriminalistů jednu lahvinku onoho jizbičanského zázračného moku a ještě dodal: „Chápu, jste ve službě. Ale proto byste, pánové neměli trpět jako koňové. Až budete doma a budete mít po službě, dejte si zdravotní dávčičku.“
Motl s pusou od ucha k uchu poznamenal: „Takoví by měli být všichni lékaři. To by se k nim chodilo s nadšením.“
„To věřím,“ opáčil uculující se doktor Roubal. „Já se tak také léčím rád. Jen je třeba mít na paměti, že dávkování se nesmí přehánět. Štamprlička, nebo možná i dvě jsou pro zdraví. Z celé flašky požívané v čím dál častějších intervalech vám ale dřív nebo později mohou ztvrdnout játra.“
Potom, když doktor vyslechl chválu na svoje kafe, dodal: „Vy jste sem ovšem, pánové, nepochybně nepřijeli kvůli kafi a meruňkovici, nýbrž kvůli smrti paní Čeňkové. Tak se ptejte na to, co vás zajímá.“
Motl si dal maličký doušek doktorovy meruňkovice a zeptal se: „Pro začátek by nás zajímal váš popis toho, co jste viděl, když vás přivolali k tělu paní Čeňkové."
Doktor se uvelebil ve svém křesle a zavzpomínal: „Bylo to v sobotu, 5. února. Zrovna jsem byl nakupovat v Brně, tedy vlastně u Brna, v modřické Olympii. Seděl jsem tam v jedné kavárně, spokojeně si užíval volnou sobotu, jak jsem byl přesvědčený. A z té pohodičky a s ní spojeného omylu o víkendovém oddechu mě vyvedl telefonát manželů Kupcových, že nalezli v jejím domě mrtvou maminku, tedy paní Martu Čeňkovou. Že potřebují někoho, kdo by provedl ohledání mrtvoly, aby mohli zavolat pohřební službu. Prý na pohotovosti v Hustopečích mají zrovna nutný výjezd.
To víte, radost jsem z toho neměl, ale taková překvapení holt patří k práci venkovského doktora. Akorát jsem vždycky raději, pokud někomu nemusím poskytovat poslední službu, ale raději mu mohu zachránit život. To pak člověku ten pokažený víkend vůbec, ale vůbec nevadí. Naopak, z takového vyrušení máte nakonec dobrý pocit.“
„Co byste nám, pane doktore, mohl povědět o paní Čeňkové?“ zeptal se Motl. Doktor se na plukovníka tázavě zadíval a odpověděl otázkou: „To myslíte jak, pane plukovníku? Ptáte se na moji pacientku, nebo na moji známou z Jizbičan?“
„Vlastně na obojí,“ přiznal Motl. „Nebudeme to však míchat. Nejprve by nás zajímal váš pohled na vaši pacientku Čeňkovou. To kvůli posouzení příčin její smrti.“
Doktor smočil rty ve své skleničce meruňkovice, labužnicky se olízl a po chvilce přemýšlení pověděl: „S paní Čeňkovou jako s mojí pacientkou jsem se setkával poměrně často. Trpěla na vysoký krevní tlak, což jsme kompenzovali léky a k tomu ke mně paní Čenková chodila pravidelně jednou týdně na kontrolní měření krevního tlaku.“
„Máme tomu tedy rozumět tak, že paní Čeňková byla vzornou pacientkou dbající o svůj zdravotní stav?“ zeptal se Jonáš.
Doktor přikývl: „V podstatě ano. Paní Čeňková byla dost úzkostlivá pacientka, která o svůj zdravotní stav velice dbala. Jediné, co bych jí snad vyčetl, je to, že mohla občas pít trochu míň vína. Jenže, to víte, žijeme ve vinařském kraji, kde se víno málem za alkohol ani nepovažuje.“
...
Major Jonáš zpracoval Motlem požadovaný dokument přímo ukázkově. Jak by také ne, desetiletí práce u policie se musely na jeho odborných schopnostech projevit.
Plukovník Novák, krajský policejní ředitel, Motlem osobně doručené lejstro pozorně pročetl.
Když skončil, pohlédl zkoumavě na svého šéfa mordparty a pronesl: „Zrovna málo toho, Jardo, nechceš.“
Motl přikývnul: „Já vím, ale jak jinak chceš tomu všemu v Jizbičanech učinit přítrž?“ Potom Motl vážně dodal: „Nedá mi to, abych tu nepřipomněl prorocká slova naší mladé kapitánky Kočařové. Ta chytrá slečna prohlásila na naší poradě, že jakékoliv dokazování něčí případné účasti na našich čtyřech případech úmrtí je značně ztíženo, vlastně spíš nemožné, protože z míst činů nemáme v podstatě žádné použitelné důkazy. A k tomu docela prorocky vyslovila varování, jen abychom nemuseli čekat na nějakou další vraždu, která nám poskytne potřebný důkaz.“
Novák se zadíval poněkud udiveně na Motla se slovy: „Až tak to je v háji?“
„Co bys chtěl, Rudlo,“ povzdechl si poněkud nešťastně Motl. „Máme tu tři, jak to vidíme my, vraždy. Vraždy staré osm až deset let. Vraždy, jejichž vyšetřování vedlo kamsi. Jaké zázraky tam chceš dnes dělat?
Pak tu máme vraždu čtvrtou, myslím případ paní Čeňkové z letošního února. Tam už vyšetřujeme my, jenže jsme se k tomu případu dostali až po měsíci. A v podstatě se tam nemáme čeho chytit.
Jediné, co máme, je ten anonym, který ti přišel. Jenže na ty tři výtečníky v něm jmenované…“
„Myslíš tu trojici zmiňovanou ve vaší zprávě?“ přerušil ředitel Motlovu řeč.
„Jo, přesně,“ přikývl Motl. „Myslím tyhle tři. My jsme je samozřejmě proklepli, ale nic jsme na ně zatím při veškeré naší snaze nevyšťourali. Takže jediná další možnost je to, co je vypsáno na tomhle lejstru, které sepsal Vilda Jonáš a já podepsal.
A hned také dodávám, abys nebyl překvapený, že se osobně dost obávám toho, že nejspíš stejně bude mít pravdu Jarka Kočařová. Pokud si ten výtečník z Jizbičan nedá pokoj, tak jej dostaneme, jak pevně věřím, tehdy, když spáchá další vraždu. U které ovšem budeme od samého začátku. A potom definitivně, jak říká klasik, spadne klec.“
„Tím mě tu chceš, Jardo, strašit? Nebo snad vydírat?“ pozdvihl obočí Novák.
„Ale, Rudlo, to by ses mě dotkl,“ vyčítavě prohlásil Motl. „Já se s tebou pouze snažím hovořit naprosto otevřeně. Abys na mě v budoucnu v téhle kanceláři, s prominutím, neřval, že jsem tě tu nesmyslně chlácholil nebo z tebe dokonce dělal vola. Což je vlastně totéž.
Prostě chci, aby ti bylo naprosto jasné, že momentálně jsme s těmi Jizbičany přes veškerou naši enormní snahu a úsilí, které jsme tomu věnovali, dost v prdeli. I když se všichni u nás snažíme, aby tomu tak nebylo. A to, co Vilda sepsal na tomhle lejstru, je jistou možností, jak ten průser minimalizovat. I když, ještě jednou opakuji, osobně bych tipoval, že minimálně ještě jednu vraždu v Jizbičanech budeme řešit. I když mně to radost nedělá. Ale i tak musíme udělat možné i nemožné, aby k ní nedošlo.“
Plukovník Novák chvíli seděl a přemýšlel nad tím, co mu Motl právě pověděl. Ten občas drzý a vzpurný plukovník a šéf brněnské mordparty mu občas pil krev. Bylo vidět, že měl dobrou školu od svého předchůdce Berky, se kterým se Novák párkrát také hlasitě nepohodl, pokud byl Berka ještě u policie. Ovšem potom vždy dal chod událostí za pravdu Berkovi. Ostatně u Motla to není jiné.
A i když Novák sám vzpurný nebyl a svým šéfům pozorně naslouchal, což si sebekriticky uvědomoval, nebyl hloupý a lidí jako Berka a Motl si vážil. I když to nahlas nevykřikoval.
Takže nakonec Novák poklepal pravicí po svém pracovním stole a rázným hlasem pronesl: „Tak dobrá. Dám na tebe. Dostaneš, co chceš. A budu, i když nerad, počítat s tím, že pachatel může ještě jednou udeřit. Ale to musí být naposledy. Jinak budu zlý, hodně zlý. Známe se dlouho a ty víš, že se dokážu hodně nasrat.“
Motl přikývl a vážně pronesl: „Díky, Rudlo. Budeme se všichni na mordpartě snažit, aby ses nasrat nemusel.“
...