Stanislav Češka - Smrt ve Stuttgartu - ukázka z románu
...
Oba muži seděli pohodlně zaboření v hlubokých kožených křeslech. Na
konferenčním stolku mezi nimi stála láhev armaňaku značky Armagnac Delord
Millésimés vyrobeného z hroznů ze sklizně z roku 1943.
Přivoněl k obsahu sklenice, uznale pokývl, protože dobrý koňak i armaňak miloval
stejně jako jeho hostitel a zeptal se: „Kolik prosím tě ta láhev stála?“
Hostitel pokrčil ramena: „Zase tak hrozné to nebylo, dal jsem za ni jenom něco přes
čtyřicet tisíc korun. Koupil jsem jich hned pět, tak mě to vyšlo trochu levněji. Koupil
bych jich víc, ale o ten armaňak byl ještě další zájemce. Na to, o jak povedený ročník
jde, je ta cena ucházející.“
Trošičku upil, poválel armaňak na jazyku a blaženě se pousmál: „Je to opravdu boží
pití. Už dlouho jsem takovou lahůdku neměl v puse.“
Hostitel pobaveně sledoval svého hosta a řekl mu: „Pokud všechno zařídíš k mé
spokojenosti, prostě tak, aby to bylo vyřešeno jednou provždy, k obvyklému honoráři
pro tebe i tvého člověka dostaneš jednu láhev tohohle pití. A k ní ještě jednu. Mám
ještě Delord Millésimés z roku 1956. Taky povedený ročník. Taky jich mám pět.
Jednu ti dám.“
Potěšeně poznamenal: „Dobře víš, že pro tebe udělám všechno i bez tohoto pití.“
Hostitel vážně řekl: „Já vím. Na tebe se mohu spolehnout. Jenže tohle je záležitost,
která je pro nás všechny náramně důležitá. Pro celý koncern.“
Přikývl: „To mi je jasné.“
Hostitel pokračoval: „A tu další záležitost, která je už v běhu...“
„Myslíš, pokud jde o…?“
Hostitel jej gestem ruky zastavil: „Raději nebuď konkrétní. Nejsem si úplně jistý,
jestli tu mohu hovořit naplno. Právě proto také po obě chci vyřídit ten náš problém
tak, jak chci.
Prostě o tu svoji záležitost se nemusíš obávat. Ta bude probíhat i nadále. V mé
režii. Nemusíš si dělat starosti.“
„Nevím, jak ti za to mám poděkovat,“ řekl téměř dojatě.
Hostitel mávl rukou a řekl: „Děkovat nemusíš. Poděkuješ tím, že vyřídíš ten náš
problém.“ Pak se hostitel zkoumavě zadíval na svého hosta a zeptal se: „Můžeš se pořád
spolehnout na toho svého specialistu, alespoň doufám?“
Přikývl: „Určitě ano. On je sice, pokud jde o práci, trochu hračička, je však na něj
absolutní spoleh. Známe se už dlouho. Podobně jako my dva. A myslím, že naše
důvěra je oboustranná.
Můžeš být naprosto klidný.“
Hostitel spokojeně pokýval hlavou: „To jsem rád. Vlastně jsem nic jiného
neočekával.
Tak si nalejeme ještě jednou…“
...
Jenda před přistáním předvedl svoji slavnou otočku s jemným přiražením lodí
k pontonu přístaviště a lodníci připoutali loď.
Po chvilce se však ozvalo jemné zaklepání na stěnu kormidelny doprovázené
zdvořilým dotazem jedné z cestujících, která jak se ukázalo, patřila do onoho kvinteta
seniorek na výletě: „Promiňte, pane kapitáne, mohu vás vyrušit?“
Jenda vykoukl ze dveří kormidelny a na zdvořilý dotaz odpověděl neméně zdvořile,
což byla ovšem jeho obvyklá norma při hovoru s dámou. Pokud se tedy nejednalo o
svéhlavou a tvrdohlavou osobu nehodlající brát na zřetel pravidla provozu lodní
dopravy.
„Čím mohu sloužit, madam?“
„Asi byste se měl podívat na toho pána tam vzadu. Vypadá nějak divně. My si
nejprve myslely, že spí. On ale vypadá opravdu nějak divně.“
„Děkuji za upozornění, madam, postaráme se o to,“ zašveholil dvorně Jenda a kývl
na mě, abych šel s ním. Lubor Zemek, neboť to byl skutečně on, jak jsem viděl zblízka, skutečně vypadal
tak, že nejlepší chvíle svého života už nenávratně nechal za sebou.
Seděl ve svém plechovém křesílku, kterými byly vybavené nové brněnské přehradní
lodě, napolo opřený o zábradlí, hlavu bradou opřenou o prsa a mírně nachýlený
dopředu.
Jakmile jsem na něj pohlédl svým zkušeným okem expolicajta, pochmurně jsem
pronesl: „Jestli je ten ještě duchem mezi námi, sním svoje fusekle. Bez zapití,
nasucho.“
Za námi se z hloučku dam ozvalo zdrceně znějící vzdechnutí a Jenda se na mě
dílem udiveně, dílem s respektem podíval a zeptal se: „Jak si můžeš být tak jistý?“
Pokrčil jsem ramena: „Jistý si pochopitelně nejsem, smrt musí potvrdit lékař, ne já.
Jenže podívej se na něj. Absolutně vůbec se nehýbe, nejsou na něm viditelné žádné
stopy po dýchání a i tu barvu obličeje má takovou divně bledou.
Zkusím mu nahmatat puls.“ Sklonil jsem se k Luboru Zemkovi připomínajícím nepovedenou sochu a marně se
pokoušel najít jakékoliv známky tepu na zápěstí i na krku.
Zavrtěl jsem hlavou a slovy popsal, co mi bylo jasné: „Tady už nejspíš pomohou
akorát havrani, pardon pracovníci pohřební služby a patolog. Tedy asi spíš soudní
lékař. Ovšem záchranku zavolat musíme.“
Neprodleně jsem tak učinil.
Jedna z hloučku seniorek se ozvala: „Jsem zdravotní sestra na penzi. Máte sice asi
pravdu, ale stejně bych tomu pánovi zkusila udělat nepřímou masáž srdce. Jestli
tedy dovolíte.“
„Jak je ctěná libost,“ odpověděl jsem jí, „ jen si toho pána vyfotím pro policii tak,
jak teď vypadá.“
Udělal jsem rychle mobilem několik snímků Zemkova těla ze všech stran a při tom
si uvědomil, co mi bylo divné hned při příchodu. On totiž seděl pravým bokem u
zábradlí lodi. Ta zrzka, která se s ním bavila, než vystoupila, byla po jeho levici. A
pod ohrnutou bundou na košili na levém boku mužova trupu, vlastně spíš už v levé
části zad, jsem si všiml tmavé skvrnky.
Ono to nebylo tak nápadné díky barvě košile. Ale ta skvrnka tam byla.
Než si ta sestra na penzi Zemka nechala položit na zem, aby mu mohla provést tu
masáž srdce, pro jistotu jsem udělal i pár detailních snímků té skvrnky na košili.
Jenda mě zvědavě pozoroval, protože mu bylo jasné, že se ve mně probudil
detektiv, a zeptal se: „Proč tě ta skvrna tak zajímá?“
„Rád bych se mýlil, ale skoro bych řekl, že tu můžeme mít vraždu. A že poslední
lékařské ošetření tomu dobrému muži neposkytne normální patolog, nýbrž spíš jak
jsem se již zmínil, soudní lékař.“
„Jak jsi na to přišel?“
Když ta sestra pokoušející se přivést k životu Lubora Zemka zavrtěla s bezmocným
výrazem hlavou, vyzval jsem Jendu: „Pomoz mi vyhrnout mu tu jeho košili.“
„Úplně? A proč?“ podivil se Jenda.
„Ale ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „chci se jen podívat na záda toho nebožáka v místě té
skvrny.“ Za napjaté pozornosti kvinteta dam jsme odhalili jednak vršek značkových trenýrek
Lubora Zemka a pak i kýženou oblast levé části jeho zad.
Ukázal jsem na dotyčné místo: „Je tady jasně vidět, že mé tušení bylo správné.
Toho muže někdo bodnul. Nějakou jehlou, možná injekční stříkačkou. A nejspíš jej
tak otrávil.
Tady vidíš, že ta ranka trochu krvácela, od čehož je ta skvrnka na košili, a navíc je
okolí vpichu zarudlé.“ Z hloučku dam se ozvalo další vzdechnutí, tentokrát nepochybně plné obdivu ke
mně.
„Jak tě taková věc napadla?“ otázal se Jenda.
„Jednoduše,“ ukázal jsem na Lubora Zemka, „podívej, jak je oblečený. Všechno na
něm je drahé značkové oblečení. I ty jeho boty. Takový člověk asi nebude chodit
v zakecaném oděvu.
Tedy může se někde zašpinit, to je jasné. Ale vzhledem k okolnostem…“
To už za mostem nad přístavištěm zastavila záchranka, ze které vyklusala její
osádka.
Já jim rychle řekl, jaký je můj názor na mrtvého, nechal je dělat jejich práci a na
svém mobilu navolil číslo svého kamaráda plukovníka Jardy Motla, šéfa brněnské
mordparty a svého, už dlouhá léta nástupce na této funkci, abych mu sdělil, že náš
dnešní plánovaný společný oběd budeme muset zřejmě odložit.
„Můžeš mě zavolat za chvíli,“ zaprotestoval Jarda, „jsem právě u našeho krajského
ředitele…“
„Tak jej ode mě pozdravuj,“ děl jsem žoviálně, „asi před čtvrt rokem jsme se spolu
náhodou potkali a trochu zpumprlíkovali.
Zároveň se s ním ale zdvořile rozluč a zbuntuj vaši výjezdovku. Mám tu pro tebe
práci a volám proto přímo tebe. Pokud by sem přijela hlídka, jenom by se všechno
zdrželo.“
Jardovi bylo jasné, že bych si podobně pitomým způsobem z něj nestřílel. Navíc
když má sezení u óbršéfa. Jen se zeptal: „Od kdy civilové úkolují mordpartu? I když jde o civily kvalifikované,
jako jsi ty?“
Obratem jsem Jardovi osvětlil situaci, která mě potkala: „Od té doby, kamaráde, co
si takoví civilové udělají výlet lodí po přehradě, který jim naruší bývalý mluvčí a šéf
tiskového odboru našeho současného pana premiéra, jenž si dovolí zesnout na
přehradní lodi. Tedy ten bývalý mluvčí je naším drahým zesnulým. Premiér se
nejspíš i nadále těší nejlepšímu zdraví. Alespoň doufám.“
Jarda se ještě v posledním záchvěvu marné snahu odehnat od sebe menší potíže
pokusil namítnout: „Samotný fakt smrti, byť se jedná o toho, jak se jmenuje, Zemka,
pokud si dobře vzpomínám, přece není nic divného.“
„To samozřejmě ne,“ pronesl jsem souhlasným tónem, abych Jardu ihned vyvedl
z jeho bohorovnosti, „jenže pokud ten člověk má podivný zarudlý bodanec v levé
části zad, je to alespoň podle mě důvod k zamyšlení. A k tomu, abyste sem přijeli
hned vy. Když navíc jde o Lubora Zemka, je jeho osoba důvodem navíc.“
Pak jsem ještě rychle dodal: „Jo a bylo by dobré, abyste sebou hned vzali někoho
od tvé Káči. Pokud by přijela ona osobně, bylo by to možná nejlepší.“
Bylo jasné, že jsem na Jardu udělal dojem. V telefonu jsem slyšel, jak rychle
opakuje svému okolí, co se ode mě dozvěděl.
Chvíli se tam dohadovali a Jarda se ozval: „Tak dobrá, braň vlastním tělem místo
činu. Jako posilu ti tam posílám hlídku, které dám patřičné pokyny, aby tě
nebuzerovala a spolupracovala s tebou. My přijedeme co nejrychleji. A pokud bude
Káča volná, přivezu ji také, jinak alespoň někoho od ní. Jak si přeješ.“
Doktor od záchranky, jemuž neunikl můj telefonát, se ke mně obrátil: „Vy jste od
policie?“
Nostalgicky jsem děl: „Bývávalo, pane doktore. Už dávno bývávalo.“
Doktor se smutně pousmál: „Já se ptal, protože s tím nebožákem jste měl pravdu.
Tomu už nepomůžeme.“
„Můžete něco říct k příčině a době jeho smrti?“ zeptal jsem se.
„Mrtvý není ani hodinu,“ prohlásil rezolutně doktor, „tělesná teplota mu sotva začala
klesat.
A pokud jde o příčinu smrti… Takhle na místě mohu jen tak napolo věštit.“ „Tak si zavěštěte, pokud vám to není proti srsti,“ vyzval jsem sympatického doktora
od záchranky.
„Můžete mít pravdu s tím, že souvislost s úmrtím má to bodnutí v zádech,“ prohlásil
pomalu doktor a neméně pomalu dodal, „klidně bych si dokázal představit, že se tím
bodnutím do těla dostal třeba nějaký hodně silný neurotoxin.“
Na to doktor rychle dodal: „To vám však do zprávy nenapíšu. To jen hádám.“
„A co mě napíšete?“ zeptal jsem se.
Doktor si sundal ochranné rukavice a odpověděl: „Vypíšu vám ‚List o prohlídce
zemřelého‘ a ‚Průvodní list ke klinické pitvě dospělých‘. Dáte ta lejstra policii?“
Přikývl jsem: „To víte, že ano a tady kapitán Horn na mě dohlédne.“
Jenda přikývl a temným hlasem dodal: „Už jsem volal do výpravny, že tu
zkejsneme, aby poslali náhradní loď. A z dispečinku dopravního podniku sem už
jedou také.“
...
Dojeli jsme konečně na Mendlovo náměstí, protože jízda historickými vozy probíhá
rozvážně a vznešeně, neboť se nikam nespěchá. Prostě sama cesta je cíl.
Já po příjezdu jen kývl na Radka Hrbka a vydal se poklusem k nedaleké tramvajové
zastávce, na které právě zastavovala elegantní škodovácká Anitra na lince číslo pět.
Věděl jsem, že právě tento spoj bude řídit můj další kamarád Luboš Horňák.
Už jsem měl nakročeno do dveří tramvaje, když jsem uslyšel, že mě volá Radek. A
také Luboš, který jej viděl, jak za mnou utíká, pootevřel dvířka od své kabiny a houkl
na mě, že se za mnou žene Radek, se kterým se znal. A že prý mává rukama jako
zběsilý.
Tak jsem se otočil, vyhnul oběma zrzkám čtyřicítkám, které z trolejbusu také utíkaly
na tramvaj, jedna z nich následovaná ramenatým hnědovlasým elegánem.
Já jim však už nevěnoval pozornost, i když by si ji nepochybně zasloužily, jak jsem
se už zmínil, protože Radkův hlas zněl skutečně docela naléhavě.
Kamarád na mě mával a volal: „Pohni, asi tu mám menší průšvih.“
Protože Radek vypadal dost vyplašeně, omluvně jsem kývl na Luboše a křikl na něj:
„Já ti zavolám. A neprodej mi tu tramvaj!“
Luboš přikývl, zavřel dvířka od své řidičské kabiny i dveře od vozu, zazvonil a odjel.
Já už mezitím doběhl zpět k trolejbusu a zvědavě jsem se zeptal: „Co tak vyvádíš?
Vypadl ti motor, ukradli ti faje7
, nebo ti někdo umřel?“ Radek nešťastně opáčil: „Ty si děláš vtipy, ale já mám bobky, protože mě fakt jeden
cestující nejspíš zakalil.“
„Co blbneš?“
„Neblbnu, podívej se dozadu.“
Na dvojsedadle před zadními dveřmi trolejbusu seděl muž, hlavu opřenou o sklo a
zároveň skloněnou k pravému rameni.
Na první pohled vypadal, jako by usnul. Oči měl zavřené a vlastně vypadal tak, jak
občas usnuvší lidé v tramvaji, trolejbusu nebo autobusu vypadají.
Jenže pokud usnete, tak se alespoň trochu pohybujete, jak dýcháte. Tenhle člověk
však spíš připomínal sochu.
V té chvíli jsem si vzpomněl na předvčerejší zážitek z Jendova Stuttgartu a hned si
řekl, že taková náhoda se mi snad do života zaplést nemohla. Jenže pak jsem se
pořádně tomu člověku podíval na oblečení a při tom na levé stehno. A zjistil, že jsem
opravdu „dítě štěstěny“.
Mužovy džíny byly tmavomodré, hodně tmavé. Ovšem i tak byla uprostřed stehna
vidět na kalhotách tmavá skvrnka. A mě blesklo hlavou, že náhoda je někdy fakt
hodně, ale hodně velký blbec.
Zkusil jsem muži tep. Nenahmatal jsem však nic.
Radek mi tiše řekl: „Už jsem volal záchranku, ale asi to bude na houby.“
Já jsem mlčky přikývl a zkusil tomu nešťastníkovi znovu nahmatat tep. Samozřejmě
opět neúspěšně.
Rychle jsem tedy toho muže tak, jak seděl, vyfotografoval pro policii na svůj mobil a
řekl jsem Radkovi: „Pomoz mi ho položit na zem. Zkusím mu dát masáž srdce.“
V duchu jsem si, vlastně tomu muži moc nadějí nedával. Jenže jsem si také řekl, že
ta sestra na lodi byla sice neúspěšná, ale tady tenhle musel svůj píchanec dostat
maximálně před dvaceti minutami, vlastně později, protože byl ještě živý za jízdy,
když jsem se vracel v trolejbusu dopředu k Radkovi. A jízda historického trolejbusu
z Optátovy na Mendlovo náměstí trvá ani ne čtvrt hodiny. Takže jsem to prostě musel
zkusit. Snažil jsem se opravdu poctivě až do příjezdu záchranky, byl jsem však stejně
neúspěšný jako ta sestřička na lodi. Jak jsem to očekával, i když jsem se skutečně
snažil nesmírně poctivě. Než se posléze začali také činit lidé od záchranky, upozornil jsem je, že jde
pravděpodobně o vraždu a oni, zatímco se znovu pokoušeli muže oživit, stáhli mu na
můj popud kalhoty, pod kterými jsme objevili, jak jsem čekal podobně jako u Lubora
Zemana, vpich se zarudlým okolím.
Už jsem nelenil a zavolal Jardu Motla. Tentokrát jsem jej zastihl v kanceláři za jeho
psacím stolem, kde se zabýval plánováním služeb.
Když jsem jej obdařil zprávou o dalším mrtvém, jen z něj vypadlo: „Ty nás tedy
zásobuješ. Neměli bychom tě taky podezřívat?“
Odpověděl jsem stručně, sledovaný pobaveným pohledem Radka a doktora od
záchranky, který mi mezitím ukázal, že jakákoliv snaha o záchranu našeho
cestujícího je marná, slovy vyjadřujícími jisté pochyby o inteligenci svého kamaráda.
Hned jsem mu také sdělil od doktora ze záchranky zprávu o dalším potvrzeném
úmrtí.
No, nepotěšil jsem jej tou novinou. Jarda opravdu nebyl nadšený tím, jak se mu
starám o přísun pracovních úkolů.
Během našeho telefonátu jsem se konečně také tomu mrtvému ležícímu na podlaze
trolejbusu podíval pořádně do tváře. Byl mi totiž rovněž jakýsi povědomý a řekl jsem
to taky doktorovi za pozornosti Jardy naslouchajícího přes telefon naší konverzaci.
Doktor mi podal mužovu peněženku. Vytáhl jsem z ní občanku a bylo to jasné.
Dalším mrtvým byl jistý Hynek Baltazar. Okamžitě jsem si uvědomil, že tohle zjištění
nepotěší ani Klementa Chládka, ani Jardu Motla.
...
Před luxusně vyhlížející vilou Ley Marešové probíhalo onoho podvečera obvyklé
policejní hemžení na místě závažného násilného trestného činu. Za policejní páskou
okouněli zvědavci, podle svého počtu zřejmě nejen z blízkého okolí. Vlastně se ani
nebylo proč divit, Řečkovice byly vcelku klidná čtvrť, zvlášť ona část starých
Řečkovic poblíž vlakového nádraží, takže policejní vyšetřování podobných rozměrů
prostě muselo zaujmout. Když jsem jednomu z uniformovaných policistů dohlížejících na pořádek ukázal
občanku, neboť průkazky a odznaku kriminální policie mě mělo býti pochopitelně
dopřáno až následujícího rána u pana policejního ředitele, bylo vidět, že Jarda mi
zajistil volný průchod, neboť policista málem zasalutoval a úslužně mi nadzdvihl
pásku, abych mohl projít.
Paní domu začala snít svůj věčný sen ve velkém obýváku, který měl dobrých třicet
metrů čtverečních, byl zařízený poněkud extravagantním nábytkem, nepochybně
dosti drahým, jaký si normálně vydělávající občan zcela jistě nemohl dovolit, ostatně
jako celý dům a červený jaguar před ním.
Téměř celou venkovní stěnu pokoje směřující do upravené zahrady tvořilo velké
francouzské okno s posuvnými dveřmi.
Lea Marešová spočívala ve velkém koženém křesle, části luxusní sedací soupravy
a nevidoucíma očima se dívala naposled do své zahrady.
Na pravém stehně byla vidět na minisukni spoře zakrývající její pěkně formované
nohy malá, zřejmě krvavá skvrnka.
Jarda, se kterým jsme se pozdravili, stejně jako s jeho manželkou a kolegy, si všiml,
kam se dívám a přikývl: „Pokud si myslíš, co si myslím, že si myslíš, tak si to myslíš
správně. Káča to odhaduje na třetí vraždu batrachotoxinem.“
„Takže Hynek Baltazar taky…?“
Káča přikývla: „Jo, volali mi kolegové. Byl také zavražděný jehlou namočenou
v batrachotoxinu. Právě to na toxikologii dokázali.“
„Aby nám v tom našem krásném městě někdo zůstal živý, pokud to vraždění půjde
tímto tempem,“ vypotil jsem ze sebe poněkud nemístný žert.
Jarda se zatvářil zasmušile a ponuře děl: „Tohle už našim bdělým žurnalistům určitě
neunikne.“
„To asi ne,“ nezbylo mi než souhlasit.
...
Další den, tedy v neděli, jsme byli s Jardou Motlem přijati jihomoravským krajským
policejním ředitelem. Já málem setřel imaginární slzu z oka, když jsem přebíral pouzdro s legitimací a
odznakem kriminální policie a služební zbraň. Kromě toho jsem podepsal patřičná
lejstra a stal se tak podplukovníkem kriminální policie a speciálním vyšetřovatelem
policejního prezidia. Hruď se mi dmula pýchou. Obnovení mé policejní kariéry
nabralo přímo raketové grády. Teď ještě, abych si stejně raketově nenatloukl držku,
jak se to tak v životě občas stává.
Z hlediska materiálního by mě to bylo celkem fuk. Sice je pravda, jak jsem řekl
Klementu Chládkovi, že nejlepším poděkováním je baňatý balíček oběživa.
Peněz prostě není nikdy dost a dá se za ně pořídit spousta příjemných věcí. Na
druhé straně já jich mám dost na to, abych byl až do smrti spokojený se stavem
svého konta. Takže pokud by se mi tento případ finančně nerentoval, bylo by mi to
v podstatě šumák.
Jenže každý, nebo spíš většina z nás má také své ego. A to dostane těžkou ránu,
pokud jste za blbce. Já jako detektiv za blbce nikdy nebyl a, upřímně řečeno, nerad
bych s tím začínal na stará kolena. Tak se to snad nepřihodí.
Pan ředitel mi však samozřejmě do hlavy neviděl. Mile se na nás oba usmíval a
oběma nám s Jardou popřál mnoho úspěchů a sdělil, že do vyšetřování se nám ani
v nejmenším nebude plést. K tomu však výslovně zdůraznil, že u něj máme vždy
dveře otevřené, pokud se bude jednat o pomoc, kterou budeme potřebovat.
...
Pomalu nám minula jedenáctá hodina, půlnoc se blížila a já si už říkal, že to tady
asi bude nejlepší v klidu zabalit, předat žezlo mladším, jít se domů vyspat a
očekávat, co přinese našemu pátrání nový týden.
Chystal jsem se toto své mínění nadhodit Jardovi, když se najednou ozvala
vysílačka. Kapitán Franta Horáček, jeden z mladší generace mordparty a dnes večer
spolu s druhým relativním mladíkem, také kapitánem, Pepou Šupčíkem osádka vozu
střežícího zadní část domova seniorů na Přízřenické ulici, tlumeným hlasem
vzrušeně sděloval: „Šéfe, šel jsem se vymočit a sotva jsem stačil zapnout poklopec a
schovat se za keřem.
Myslím, že tu máme našeho přítele. Objevil se tady, jak se to jmenuje, jo na Severní
ulici. Přišel od ramene Svratky. Vynořil se tam z křoví jako duch.
Jde po té Severní k vám, na Masarykovu. Asi to má namířené ke vchodu do
domova.“
Podívali jsme se na sebe s Jardou. Už jsme samozřejmě přemýšleli po příjezdu, jak
budeme reagovat na jeho příchod. Jarda rychle zopakoval, na čem jsme se
shodli: „Do toho domova jej nesmíme nechat vejít!“
Přikývl jsem: „To ne! Ještě by jej třeba mohlo napadnout vzít si rukojmí. To by byl
průser jako mraky. Zavel k útoku.“Jarda mě bez rozmýšlení poslechl: „Všichni rychle ke křižovatce Masarykova-Severní! Akce! A bacha! Nechci žádné zbytečné hrdinství! Dobře víte, že ten týpek
není žádný žabař!“
Týpek už zahýbal na Masarykovu kolem lékárny, tou dobou samozřejmě
dávno zavřené, když jsme se kolem něj začali sbíhat s pistolemi v rukou.
Jarda na něj zvolal: „Policie České republiky, stůj! Ruce nahoru! Tak abychom
je viděli!“
Muž Jardu poslechl. Ovšem jinak, než si Jarda představoval.
Sáhl pravicí do velké kapsy své bundy, vyndal cosi, co jsem správně ve světle
pouliční lampy ohodnotil jako ruční granáty, odjistil je a oběma rukama zaráz je
odhodil od sebe, přičemž sebou pleskl k zemi.
Já zařval: „Kurva, bacha, k zemi! Má ruční granáty!“
A okamžitě jsem si dřepl za osobní auto, u kterého jsem právě stál.
Jarda i jeho lidé byli dobře vycvičení, takže mě bleskově následovali a dvě exploze
granátů na ulici tak nenačechraly vizáž nikomu z nás, pouze vysklily výklad lékárny a
skosily jeden nebohý stromek, který se tak nedožil vysokého věku a silného kmene.
Jinak však naštěstí ta neposedná výbušná vejce větší škody nenatropila.
Útočník vyskočil jako srnka a místo králíka z klobouku vytáhl odkudsi ze své bundy
škorpion, tedy populární a účinný samopal vzor 61, jak jsem opět správně odhadl, jak
se později ukázalo.
Bože, občas jsem skutečně nerad, když mám pravdu!
Kolem dokola vše pokropil dlouhou dávkou. Bylo jasné, že má zásobník
s dvaceti náboji. Jak povzbudivé.
Prázdný zásobník odhodil na ulici a podle cvaknutí zřejmě zasunul do samopalu
další, přičemž se dal do rychlého běhu zpět k řece.
Kondičku měl opravdu na úrovni.
Ovšem na to, abychom jej v té chvíli obdivovali, jsme neměli ani čas, ani chuť
...