Stanislav Češka - Smrt vilného cizince - ukázka z románu
...
Michaela Koptová stála rozmrzele na kraji Újezdce u výpadovky na Luhačovice.
Kdyby se nezakecala na nádraží v Újezdci, neujela by jí lokálka do Luhačovic.
A teď, jako na potvoru, jí nikdo nechce zastavit. Asi se bude muset vrátit zase na
nádraží, aby jí neujel i ten další vlak.
Zklamaně se dala do pohybu zpět, směrem k Újezdci, když vedle ní najednou
zastavil bílý Opel Astra.
Jeho řidič spustil pravé okénko, trochu se k němu naklonil a zahlaholil: „Dobrý den,
slečno, nechcete náhodou někam svézt? Mám ten pocit, že tu stopujete.“
Z češtiny byl slyšet jakýsi cizí přízvuk, ovšem jinak byla na cizince docela dobrá, jak
si Michaela řekla.
Zastavila se, sklonila se k okénku a v té chvíli cizincovy oči zcela nepokrytě zamířily
k hlubokému výstřihu její halenky. Michaela svá ňadra nepředvedla úmyslně, ovšem
když už tato situace nastala, nedělalo jí to žádné problémy. Měla pěkné tělo, dobře to
věděla, nestyděla se za ně, a když bylo třeba, dokázala svých fyzických schopností
bez skrupulí využít.
Z auta si ji prohlížel šedesátník, trochu při těle, s pleší orámovanou tmavě hnědými
vlasy. Moderní a elegantní oblečení a kovové brýle mu dávaly vzhled profesora na
penzi. Kdyby ovšem nebylo toho poněkud lačného pohledu do jejího výstřihu.
Oči jí sjely k zadnímu sedadlu auta, před kterým byl složený invalidní vozík. Cizinec si všiml jejího pohledu a pověděl jí: „Už léta trpím chorobou Charcot-Marie-Tooth.“
Chápavě přikývla: „To je mi líto. Syndrom CMT není nic příjemného.“
Cizinec se udiveně zeptal: „Vy jste doktorka? Lidem to CMT obvykle nic neříká,
pokud se s tou nemocí ovšem neseznámili třeba v rodině.“
Michaela Koptová se pousmála: „Kdepak doktorka, jsem fyzioterapeutka a pracuji
v Luhačovicích. S nemocnými trpícími neuropatií jsem se během své praxe už víckrát
setkala.“
Cizinec pokývl a zeptal se: „Neodpověděla jste mi, jestli chcete svézt.“
„Záleží na tom, kam jedete, pane…?“
„Salvatore Carducci, jméno mé.“
„Michaela Koptová. Vy jste asi cizinec. Mluvíte však dobře česky.“
„Už se do vaší země jezdím léta léčit, tak jsem se naučil váš jazyk. Je to tak
jednodušší pro mě i lidi kolem.
A jedu do Luhačovic. Jsem tam právě na léčení.
Vy máte, hádám, stejný cíl. Podle toho, na které straně silnice stopujete.“
Usmála se a přikývla: „Máte pravdu, ujel mi vlak a nechtělo se mi čekat na další.“
„Tak si přisednete?“
„Když budete tak laskavý,“ usmála se znovu Michaela Koptová a nasedla do auta. Po chvilce se Ital zeptal: „Mohu vás pozvat na oběd?“
Michaela Koptová otázku po hladovém cizincově pohledu do svého výstřihu čekala
a, upřímně řečeno, překvapilo by ji, pokud by nepřišla.
I když to bylo spíš divné, na Salvatora Carducciho doposud v Luhačovicích
nenarazila, ovšem už víckrát slyšela o postarším Italovi, který se nejen
v Luhačovicích opakovaně léčí se svojí nepříjemnou nemocí, se kterou se snaží
vyrovnávat, jak to jenom jde. A která mu neubírá na životním optimismu a především
sexuálním apetitu.
Z lázní do lázní za ním putovala jeho přezdívka „Gino“, daná tím, že ženy jaksi
sexuálně mu nakloněné obdarovával džínami, které si vozil ze své domoviny. Michaela Koptová měla zrovna průvan v peněžence. Pokud šlo o sex, nebyla nijak
prudérní, ten Ital sice nebyl žádný Marcello Mastroianni, ale na svůj věk nevypadal
zase tak úplně nejhůř, oblečený byl pěkně, takže kdyby setkání s ním hodilo nějakou
tu korunu…
Docela jí tedy Italova nabídka přišla vhod. Teď ještě byla zvědavá, jestli zůstane
pouze u oběda. Pokud ano, zase by to taková tragédie nebyla. Měla dnes volno a
stejně se chtěla někde zastavit na jídle. Takže pokud nic jiného, alespoň se
naobědvá.
Protože však samozřejmě nechtěla dávat najevo, že jí Italova nabídka přichází
vhod, ušklíbla se a rozpačitě pověděla: „Já nevím, jste velice laskavý, pane
Carducci…“
Ital se přímo thymolinově usmál a rychle řekl: „Salvatore, pro vás pouze Salvatore.“
...
Lenka Tomášková si tedy vzdychla, vzala si od Salvatora klíče, odemkla dveře od
domu a posléze dveře do jeho bytu a zavezla do předsíňky z verandy vozík s Italem.
V té chvíli si všimla, že se ušpinila na levé ruce. Zeptala se Salvatora, jestli se může
jít umýt do koupelny a když ten přikývl, zašla tam.
Za chvilku už zase byla u Itala, který sedě ve svém vozíku, čekal na ni stále
v předsíňce.
„Mohla byste prosím zajet s tím vozíkem k posteli?“ poprosil ji.
Vyhověla mu a pak mu pomohla vyzout boty, jak si přál.
Salvatore Carducci si ulehčeně oddechl a ukázal na dveře do předsíňky: „Mám tam
na skříňce, co tam stojí, neotevřenou láhev Luhačovické bylinné. Tak ji prosím
doneste a přineste také dvě skleničky zevnitř z té skříňky. Musím se vám přece nějak
revanšovat.“
Lenka Tomášková poněkud nesměle namítla: „Ale to není potřeba. A stejně už
musím jít. Čekají na mě rodiče.“
Salvatore velkopansky mávl rukou a naléhavě řekl: „Ale, jděte. Vaši rodiče určitě
chvíli počkají. Přece byste mi nedala košem, když vás zvu na skleničku.“ „No tak dobře, když jinak nedáte,“ souhlasila a odešla do vedlejší místnosti pro likér
a skleničky.
Láhev s Luhačovickou bylinnou našla hned, skleničky musela chvíli hledat.
Vrátila se zpět, opatrně nesouc láhev se skleničkami.
Položila všechno na stůl, otevřela láhev likéru a nalila obě skleničky po okraj. Aniž
by to totiž Salvatore Carducci mohl vědět, Luhačovická bylinná bylo její oblíbené pití.
Vzala do ruky jednu skleničku, aby ji Salvatorovi podala. Teprve v té chvíli si všimla,
že v zámku dveří už není klíč. Došlo jí, že Ital byt zamknul zřejmě už dřív, nejspíš v té
chvilce, když byla v koupelně, aniž by si toho všimla.
Udiveně se obrátila se skleničkou v ruce, kterou mu chtěla podat, k posteli
s otázkou: „Vy jste, pane Carducci, zamk…?“
Ital ležel v posteli, na sobě jenom spodní tričko a dolní polovinu těla zakrytou
přikrývkou, takže se mohla pouze dohadovat, co má na sobě ještě oblečené.
Pak si uvědomila, že je to jasné, protože na židli vedle postele ležely trenky, které
tak předtím nebyly.
Položila skleničku s likérem, kterou chtěla Salvatorovi Carduccimu podat, zase zpět
na stůl a s náhle zčervenalými tvářemi, zajíkajíc se rozčilením, se jej zeptala: „Co, co
to má, pane Carducci…, co to má vlastně znamenat?! Co si to dovolujete…?!“
Najednou jí došla slova. Ital ji pozoroval s nevinným výrazem, který se postupně měnil v mírný úsměv.
Potom ji klidně vyzval: „Jen se nestyďte, odložte si a lehněte si ke mně. Zamknul
jsem, takže nás nemůže nikdo vyrušit. Žaluzie jsou také sklopené tak, že sem není
vidět. Opravdu se nemusíte stydět.“
Lence Tomáškové se blížila pomalu čtyřicítka. Byla to však štíhlá žena s perfektní
postavou, která, pokud by se jinak učesala a trochu namalovala, mohla být velice
elegantní a přitažlivá.
Pravda byla, že zrovna neměla štěstí na mužské. I když to byl div. Tedy při tom jak
vypadala, nebo spíš mohla vypadat, a byla k tomu inteligentní. I když možná tahle
kombinace způsobovala její problémy s hledáním partnera. Pohybovala se mezi extrémy. Mezi hledáním mužského s velkým M, které potom obvykle sklouzlo k tomu,
že se projevila její další vlastnost, ochranitelský reflex.
Takže ne, že by žádné známosti neměla, jen to vždy byli nakonec všelijací
vyžírkové a děvkaři, vyžadující péči nebo přímo pomoc, a šlo jim hlavně o to, aby je u
sebe nechala bydlet a vydržovala je. Nějak prostě takové týpky přitahovala.
A právě si uvědomila, že se s tím nedávno, jen tak mezi řečí, Salvatoru Carduccimu
svěřila.
„Vy jste se, pane Carducci, asi zbláznil. Jak vás tohle napadlo. Já mám jiného
muže…“
„A to vadí?“ zeptal se poněkud přidrzle Salvatore.
K tomu ještě, s další dávkou drzosti, dodal: „Minulý týden jste mi říkala, že z té vaší
známosti nic nebude.“
„I kdyby nebylo, vám po tom nic není,“ odsekla mu a dodala, „a navíc by to
neznamenalo, že bych s vámi měla mít sex. Zrovna s vámi.“
„A proč ne,“ vedl si svou Salvatore Carducci. „Já vám přece říkal, že naše osudy
jsou podobné.“
...
Když se pořád nedávala do hovoru, Salvatore se jí nedočkavým tónem zeptal: „Tak
co, princezničko, co říkáš mojí velkorysé nabídce?“
Odpovědí byl naprosto šokovaný.
Na odmítnutí byl zvyklý, vždy však ta odmítnutí přišla tak nějak potichu a zdvořile,
protože dotyčné dámy měly zřejmě respekt k jeho zdravotnímu stavu.
Princeznička, jak jí říkal, se však k němu pomalu obrátila, ve tváři výraz největší
naštvanosti a zvýšeným hlasem, téměř na něj zakřičela, mu vmetla do tváře: „Ty jsi
takový hajzl! Ale takový extra hajzl! Že by to jednomu ani nenapadlo. Že takový
vejlupek může existovat.“
Vyjeveně, protože takovou vášnivou reakci opravdu nečekal, se ohradil: „Ale,
princezničko, ty mně křivdíš.“
Doslova na něj vyštěkla: „Já ti křivdím? Ty jsi vychcaný, zkurvený, neustále
nadržený hajzl. Napřed mě naslibuješ kde co, a zatáhneš mě sem.
Necháš se vyšukat, tedy to jediné se mi docela líbilo, to musím přiznat.
Jenže já ti, milánku, nedala proto, že tě miluji. Já ti dala, tedy splnila svou část naší
dohody, protože jsme se na čemsi domluvili. Uzavřeli jsme prostě obchod, pokud si
vzpomínáš. A co se mě týče, uzavřela jsem jej proto, že právě potřebuji peníze.
A to si ty určitě dobře uvědomuješ. Protože jsi sice zkurvený, vychcaný, ale
náramně chytrý a vychytralý hajzl, který je možná kripl, ale není rozhodně žádný
dement. Zblbneš slušné holce hlavu, nejsi jí schopný dát pár korun, ale slibuješ zato
manželství a dědictví.
Vždyť ty můžeš mít na vaše poměry taky úplné hovno. A jenom tady děláš haura.“
Ze vzteku, který ji popadl, se zakuckala a musela se odmlčet. Salvatore na ni koukal jako na zjevení. Byl z jejího výbuchu úplně mimo. Samo
odmítnutí jej sice mrzelo, ale nijak nepřekvapilo. Ovšem razance a především
slovník, kterým jej oslovila, jej zcela šokoval. Sám v přítomnosti žen mluvil vždy
slušně a od ní sprosté slůvko zatím také nikdy neslyšel.
To, co se na něj ovšem nyní vyřinulo z jejích úst, jej doslova šokovalo. Ovšem na
druhé straně i přitahovalo. Takový temperament…! To je prostě něco, co se mu líbí!“
Takové ženy se mu skutečně vždy líbily. Dračice, které musel krotit. A pár jich také
v mládí zkrotil. Jo, to byly časy. Z touhle by se ty krásné časy mohly vrátit. Jak ta jej
jenom vzrušuje! Nejraději by si to s ní hned znovu rozdal.
A až by zase vzdychala vzrušením, její vztek by z ní zaručeně vyprchal.
Tím si byl naprosto jistý.
Takže na její nezdvořilý výbuch reagoval mlčky zamilovaným pohledem. Když se jí zase vrátil hlas, zadívala se na Salvatora, který na ni zíral jako na svatý
obrázek.
Kdyby na ni někdo vyjel, jako ona právě na Salvatora, poslala by jej hned někam.
Ten Ital však na ni čuměl tak, jako by do ní byl opravdu zamilovaný.
Ježíši, proč zrovna do ní? Dobře věděla, ostatně on sám se tím netajil, že si u něj
ženské podávají dveře.
Že by se do ní opravdu zabouchl? Že by to s tím manželstvím myslel vážně?
Salvatore chtěl v té chvíli odlehčit dusnou atmosféru v místnosti a tak se opět
thymolinově usmál a poznamenal: „Moje princeznička je velice temperamentní. To se
mi tedy opravdu moc líbí. To přímo zbožňuji a miluji. Stejně jako tebe, princezničko.“
„Kdybys nekecal,“ vyjeveně na něj pohlédla a nepřívětivě odsekla.
„Ovšem ze všeho nejvíc se mi líbí její pikantní mluva,“ s úsměvem dodal. „Taková
temperamentní mluva a reakce mi připomíná ženy u nás doma. Tam bys hned
zapadla.
Tvoje moravská krása a bujnost krásně ladí s naším, italským temperamentem. Ty
bys pro mě byla přímo ideální žena. To jistojistě cítím. A přitahuješ mě tak víc a víc. Když jsme sem dnes přišli, měl to pro mě být jen sex. Teď do tebe ovšem začínám
být úplně zamilovaný.
Můžu doufat, že i ty bys ke mně mohla něco cítit?
A mohl bych tvoji bujnou reakci chápat jako souhlas?
Opravdu bych ji tak mohl brát? Nic bych si nepřál víc, to mi věř.“
Ona jen zalapala po dechu nad samolibostí toho hajzlíka.
Pak se sebe vypravila: „Ty jsi tedy kus zmetka! To snad ani nemůže být pravda!
Čím jsem si tohle zasloužila!“
Pak se dvakrát nadechla a vydechla, aby se konečně trochu uklidnila, načež se
Salvatora zeptala: „Teď by mě zajímalo, jak to bude s tou tisícovkou, kterou mi máš
ještě dát.
Víš, ty tvoje velkohubé sliby a nabídky jsou pozoruhodné. Jenže já jsem asi
přízemnější než ty. A teď by mě především opravdu zajímala ta tisícikoruna.
Já tě vyšukala, jak jsem slíbila. Ty jsi mi slíbil zaplatit. Což jsi provedl jen zčásti.
Platit se ti jaksi nechce.“
Ital se ušklíbl a s ironií v hlase řekl: „Ty jsi mě vyšukala? Nevyšukal jsem spíš já
tebe? Jen si vzpomeň, jak jsi u toho vzdychala. To se hned tak neslyší. A mně se to
mimochodem moc líbilo.
A slušné holce jsem zblbnul hlavu? Ty tu někde vidíš slušnou holku? Já tedy určitě
ně. Trápí mě různé neduhy, slepota však určitě ne.“
V té chvíli si však Salvatore uvědomil, že tohle už přepískl a svoji dnešní návštěvnici
poněkud dost podcenil.
Ona se pomalu postavila a obrátila k němu. Ve tváři měla výraz, který kdyby zabíjel,
Salvatore by byl už dávno mrtvý.
Salvatore, když viděl, jak nad ním stojí jako bohyně pomsty a jak zle jej pozoruje,
dostal najednou strach a rychle zadrmolil: „Neblázni, dobře víš, že jsem to tou
ironickou poznámkou o slušné holce tak nemyslel. Jen jsem si dělal legraci. Přece
mě znáš. Občas plácám nesmysly. Vůbec nepochybuji o tom, že jsi slušná mladá žena.“
Opřela si ruce o boky a stála nad ním stále mlčky jako symbol trestu a odplaty. Salvatore ji stále víc vylekaný pozoroval. Nejistě špitl: „Já se ti omlouvám. Fakt moc
omlouvám. Vždyť se mi moc líbíš a já tě šíleně miluji. Kdybych tě nemiloval, přece
bych ti nenabízel manželství a nechtěl si tě vzít sebou do Itálie.
Přece dobře znáš to vaše rčení ‚co se škádlívá, to se rádo má‘. A u mě to není nic
jiného, než že tě škádlím, protože tě mám rád. To ti přece musí být jasné.
Jsi přece moje princezna. To dobře víš.“
A s nadějí se na ni zadíval, jestli ji uchlácholil.
Když ji tak pozoroval, jak se nad ním tyčila, ruce v bok a pohledem plným zloby a
nenávisti jej pozorovala…
Chvíli jí ten její pohled opětoval, pak už to nevydržel a sklopil pohled k podlaze, pak
se na ni zase zadíval…
Najednou oba mlčeli a měřili se svými pohledy. Ona zlým, on nejistým, který musel
pořád klopit k zemi…
Pro něj to bylo čím dál víc nesnesitelné a ona se cítila čím dál víc uražená,
ponížená a naštvaná…
...
Když nás zaregistroval, probral se ze svého zadumání a srdečně jsme se všichni
přivítali.
Karel, bavič našeho studijního kruhu na alma mater, kde jsme se vzdělávali, se pak
zašklebil, plácl mě přes rameno a zahlaholil: „Nazdar civile. Je to smutné, že musí
umlátit nebohého italského invalidu, abychom se my dva potkali. Ještě, že jsem tě
alespoň zastihl jako oporu našeho policejního sboru.
Že si už nedáš svátek a neužiješ v klidu zbytek měsíce, co ti zbývá do civilu.“
„Je vidět, že zpráva o mém konci u policie už žije svým vlastním životem,“
poznamenal jsem s úsměvem.“
„A divíš se,“ zašklebil se znovu kamarád, „když odchází někdo jako ty, je to
událost.“
Karel mezitím dokouřil, zamáčkl cigaretu, ujistil se, že nehoří a hodil ji do popelnice
u domu, komentuje to slovy, že ekologie je v módě a je mu sympatická.
Ironicky jsem se jej zeptal: „Tak proč pořád kouříš?“
„Nikdo nejsme dokonalí, kamaráde milý,“ rozpřáhl Karel s výrazem marnosti
v obličeji ruce.
Když Karel zase připažil, zvážněl a zeptal se: „Myslíš to fakt vážně se svým
odchodem?“
Pak ještě dodal s mírnou dávkou uštěpačnosti: „Bez tebe už sbor nebude to, co
předtím.“
„Kdybys nekecal,“ uculil jsem se, „ještě v něm zůstanou takoví, jako jsi ty nebo tady
Jarda a Čenda. Vždyť je znáš.“
„To máš sice pravdu, že my tři zůstáváme, jenže co si počneme, když odejdou
šéfové, jako jsi ty, a zůstanou jenom blbci.“
„Musíte pilně pracovat, abyste ty blbce nahradili. Nebo taky odejít. To už je na vás.
Já zvolil to druhé. Jestli to je špatně nebo dobře, toť otázka. Přímo kardinální otázka,“
děl jsem přímo filosoficky a poněkud melancholicky dodal, „sám nevím, jestli jsem
udělal dobře, když už ze sebe nehodlám dělat blbce. Protože, marná sláva, ta léta u
policie nezapomenu a bude se mi po nich a samozřejmě po milých kolezích stýskat.“
Karel se uculil: „tak co se mě týče, na pivo s tebou půjdu i když budeš obyčejný
civil.“ Setřel jsem imaginární slzu z oka a slavnostně děl: „Teď jsem se málem dojetím
rozbrečel. Díky tobě, vzácný druhu a příteli.“
„Ty jsi ale vůl,“ prohlásil Karel před usmívajícími se kolegy.
Pak už zcela vážně dodal: „Jenže vy tři jste nepřijeli kvůli pokecu. Zákazníka máte
vevnitř,“ ukázal k domu, před kterým jsme stáli. „Co se tu vlastně přihodilo?“ zeptal jsem se za všechny a dodal, „od našeho
operačního důstojníka víme, že tu zamordovali nějakého italského invalidu. Že má
rozmlácenou hlavu. A že jej neviděli dva dny.“
Karel přikývl: „To je tak zhruba všechno, co víme i my.
...
Lucka chvíli přemýšlela, pak se na mě usmála a zeptala se: „A jak ti bylo, když jsi
naposledy odcházel z Kounicovy jako policista?“
„Děvče milé, to nezapomenu nikdy. Naposledy to bylo v neděli 31. prosince 1995.
Všichni kolegové z mordparty se sešli, aby se se mnou rozloučili. A my, co jsme
neměli službu, jsme pak skončili v jedné brněnské restauraci. Byl jsem hodně
naměkko a také potom následující novoroční ráno v pěkně povznesené náladičce.
Jo, to byly časy, které se už nevrátí.“
...