Stanislav Češka - Smrt z minulosti - ukázka z románu
...
Kolorit tohoto významného dopravního uzlu Kamenné kolonie dotvářel strom s pokroucenými větvemi, který zřejmě nehodlal kandidovat v soutěži Strom roku a roztodivná nevelká stavba se střechou a okapy nebudícími příliš důvěru. Ušmudlaná omítka byla vyzdobena více i méně povedenými sprejerskými výtvory, nad kterými kralovalo rovněž sprejem vyvedené optimistické heslo ‚Když si hrajem, nezlobíme‘. Některé ze skleněných dlaždic tvořících okna onoho stavení byla dokonce vcelku a dvojí plechová vrata za rohem informovala o tom, že se jedná o, možná někdy používanou, garáž. I když já bych do toho pozoruhodného stavení své auto nezaparkoval, anžto bych se bál, že po velkém dešti nebo silném sněžení spadne střecha. I když mé obavy by asi byly přehnané, když stavení je pořád vcelku.
Zatímco garáž byla z hlediska kriminálního vyšetřování nezávadná, o čemž se Jardovi lidé snadno přesvědčili pohledem přes díry v oknech, a což dokazovaly i rezavé, zjevně dlouho neotvírané zámky na plechových vratech, totéž se nedalo tvrdit o blízkém stromu.
Na straně směřující k Horní Kamence strom zdobila barevná cedule zvoucí do nedalekého místního baru. To ještě nic zvláštního nebylo.
Na opačné straně stromu však vyrůstala směrem k řece mohutná větev. K větvi byl přivázán silný provaz a druhý konec onoho špagátu byl omotán kolem krku postarší hubené ženy, která už evidentně svoji životní pouť skončila.
Nebožka však na stromě nevisela jen tak. Hlava jí ležela na pravém rameni. Podlouhlý vrásčitý obličej mi sice byl nějaký povědomý, neměl jsem však chuť příliš dumat nad tím, kdo ta nebožka vlastně je. Rozpažené ruce měla za předloktí přibité a za paže přivázané stejným provazem, na kterém visela, k trámu, umístěnému vodorovně za jejím krkem. K tomu všemu měla vpředu roztrženou halenku a podprsenku a k bradavkám povislých vrásčitých ňader měla velkými spínacími špendlíky připevněný kartón papíru, na kterém byl z písmen vystříhaných evidentně z nějakých barevných časopisů nalepený poetický nápis zjevně pocházející z umělecké dílny nebožčina vraha:
Hříchy tvé ti budou odpuštěny,
na kříži vykoupíš podobné ženy.
Buď Bůh milostiv tvé zlobné duši,
jen klidná smrt teď tělu tvému sluší.
...
Já pohlédl chápavě na našeho šéfa a vemlouvavě pronesl, při lítostivé vzpomínce na loupáky ležící na mém stole, kterých bych se mohl ujíst a teď jsem o nich mohl pouze snít: „My pátráme, soudruhu plukovníku. Pátráme neustále, pátráme pořád.“
Hořec se ušklíbl a zavrčel: „No tak holt budete pátrat ještě usilovněji, Stando.“
Poněkud pitomě jsem se zeptal: „Snad nám někoho zase nezavraždili?“
„Ježíši, Stando, ty mě dnes po ránu sereš,“ sdělil mi nakvašeně plukovník, „to myslíš, že tě sem zvu kvůli tomu panáku slivovice.“
Protože jsem v tónu našeho náčelníka vycítil spíš otrávenost než naštvání na nás, dovolil jsem si být ještě jednou trochu drzý, abych odlehčil situaci: „Upřímně řečeno, tahle možnost mě sice krátce, avšak přece, napadla. Vaše slivovice je pověstná.“
Hořec obrátil oči k mírně zašlému stropu své kanceláře, k jehož zašlosti nepochybně přispěla spousta cigaret i jiných tabákových výrobků, které za léta ve své kanceláři vykouřil. Ostatně jednu cigaretku si právě zapaloval.
Plukovník se na nás zadíval s výrazem, který věnujeme nezvedenému zlobícímu dítku, s nímž si nevíme rady, a pronesl pochmurným tónem: „Nepozval jsem vás, abyste si dnešní ráno zpříjemnili mojí slivovicí. Máme tu loupežnou vraždu na ulici Výšina, dvojnásobnou. Tedy ta loupež je jedna, vražda je dvojí.“
„Když to není nic horšího,“ pronesl jsem s mladickou lehkovážností
„Závidím ti tvůj optimismus a elán, milý Stando,“ pronesl se vzrůstající pochmurností plukovník, „ti zavraždění jsou totiž příslušníci Státní bezpečnosti.“
Zbystřil jsem pozornost v očekávání problémů a už nikoliv lehkovážně jsem se zeptal: „Proč to vyšetřujeme my? U StB přece na taková vyšetřování mají vlastní lidi? Jo a co vlastně ten vrah nebo vrahové ukradli.“
Plukovník se podrbal na své pleši. „Co všechno bylo ukradeno, zatím nevíme. Něco však asi ano, protože na místě činu byl nalezen otevřený trezor. Podotýkám, že trezor byl zcela prázdný.“
„Třeba jej nechal otevřený majitel, který jej také vyprázdnil,“ pronesl jsem opět s mírnou lehkovážností.
Její poslední zbytky ovšem záhy rozmetal plukovník Hořec. Trochu vyčítavě se na mě zahleděl a zasmušile děl: „Jednak ten trezor jeho majitel ve své nepřítomnosti, i krátkodobé nepřítomnosti, zdůrazňuji, nenechával otevřený. A potom… To je právě ten problém. Tedy on je ten problém. Majitel trezoru. Ještě domů mi dnes ráno volal Vojta…“
Oba jsme se nechápavě zadívali na našeho velitele.
Ten pochopil a vysvětlil: „Myslím samozřejmě plukovníka Vojtěcha Borka, náčelníka Krajské správy StB Brna a Jihomoravského kraje. Je to totiž můj starý kamarád. Už od základní školy. Dozvěděl jsem se od něj následující – ti zavraždění se jmenují Vladimír a Marta Borovanovi. On je major, ona kapitánka. Ovšem nejsou jen tak ledajací příslušníci Státní bezpečnosti. Spolu před časem sloužili jako nelegálové v západní Evropě.
...
S Karlou Roubíčkovou k nám napochodoval nezastavitelný slovní vodopád. Když si konečně dopřála trochu delší nádech v průběhu svého chvalozpěvu na Borovanovy a vyjádření svého zděšení nad jejich vraždami, skočil jí do řeči trochu překvapivě major Vejdělek. „Chtěl bych, soudruzi, zdůraznit, že na informace, které vám poskytne soudružka Roubíčková, se můžete plně spolehnout. Soudružka Roubíčková je naprosto spolehlivá soudružka. Dosáhla dokonce hodnosti poručice. Dlouhá léta pracovala ve služebním poměru na Oddělení statistiky a evidence naší Správy StB Brna a Jihomoravského kraje. Její manžel Hynek je rovněž naprosto spolehlivý soudruh.“
Nedalo mi to, abych trochu pichlavě nedodal: „Zřejmě také pracoval na brněnské krajské správě StB…“
Vejdělek si ironie v mém hlase nevšiml nebo všímat nechtěl a zcela vážně přisvědčil: „Ano, je to tak. Jak to víte?“
Než jsem mu mohl něco říct, ústní kulomet Karly Roubíčkové se opět rozjel v nejvyšším tempu, sděluje nám, že manželé Borovanovi byli pro naši zem naprosto nepostradatelní. Neodbytné staccato jejího žvanění mě vyprovokovalo k tomu, že jsem zařval na celou halu: „A dost!“
Po mém výkřiku najednou všichni přítomní ztichli a vyjeveně se koukali kolem, co se děje. Nejvíc vylekaná byla původkyně toho všeho, Karla Roubíčková. Jenom tak zalapala po dechu a dílem vyjeveně, dílem dotčeně ze sebe vypravila: „Ře…, řekla jsem něco špatně, soudruzi?“
Co nejúřednějším a nejškrobenějším hlasem, kterého jsem byl schopen, jsem jí sdělil: „Soudružko Roubíčková, špatně jste neřekla nic. Řekla jste toho však moc. Já tu vedu vyšetřování. Tudíž jsem tu já od toho, abych kladl otázky a určoval směr hovoru. Jasné?!“
Karla Roubíčková se už otřepala z předchozího úleku, začala se natřásat jako páv a uraženě vyjekla: „Tak promiňte, soudruhu plukovníku, já chtěla jen pomoci. A chtěla bych…“
„Řekl jsem dost,“ zařval jsem podruhé a neméně hlasitě jsem dodal, „a myslel jsem to naprosto vážně! Pokud nezmlknete, nechám vás odvézt k nám. Tam snad ve výslechové místnosti budete spolupracovat líp, soudružko Roubíčková? Jo, a nejsem plukovník, jsem kapitán.“
Karla Roubíčková najednou zvadla, provinile sklopila oči a přikývla: „Ano, soudruhu kapitáne. Jak si přejete.“
Usoudil jsem, že se mi tohle ráno povedlo to, co její manžel Hynek zřejmě nedokázal za celý život – zkrotit, alespoň na kratší dobu, tu užvaněnou fúrii. Takže jsem už klidně řekl: „Rodinné poměry Borovanových s vámi později podrobně probere vedle nás stojící můj podřízený soudruh poručík Janek.“
Normálně jsem soudruhy ve své řeči šetřil, tady v přítomnosti soudružky Karly Roubíčkové, mi však bylo jasné, že soudruhováním dodám své řeči na důrazu.
A taky, že ano. Na soudružku emeritní poručici jsem zřejmě udělal dojem, protože na mě začala koukat pomalu jako na svatý obrázek.
Abych nenarušil tu chvíli jejího obdivu ke mně, navolil jsem ještě úřednější a důležitější tón jak před chvílí a pomalu, s důrazem kladeným na každé slovo a s pohledem upřeným do tváře Karly Roubíčkové, jsem jí sdělil: „Teď pro vás máme nesmírně důležitý úkol, který nám může velice pomoci při dalším pátrání.“
Karla Roubíčková vypadala, jako by na ní ležela nejméně odpovědnost za přežití lidstva jako živočišného druhu. Jen špitla: „Jsem připravená na všechno, soudruhu kapitáne. Můžete se spolehnout.“
...
Lukáš Hrzánek se netvářil příliš nadšeně z toho, že mu bylo umožněno se spoutanýma rukama navštívit prostory brněnského krajského policejního ředitelství na Kounicově ulici a že jej zkrotila drobná, o hlavu menší žena. Se vzpurným výrazem se posadil na židli, na kterou mu ukázal Jarda, a metal svými pohledy kolem sebe takové blesky, že pokud by byly skutečné, byli bychom všichni mrtví a všechny prostory 1. oddělení odboru obecné kriminality, kterému Jarda velel, by byly v troskách. Evidentně se mu ocelová pouta na jeho zápěstích nelíbila ani trochu.
Jarda si vztekajícího se Lukáše Hrzánka pobavené prohlédl a mírným hlasem se jej zeptal: „Pane Hrzánku, vám se u nás snad nelíbí?“
„A proč by kurva mělo. Tady ta ženská mě sem dotáhne za flígr, jako bych byl nějaký zločinec. Nevím jak tomu, do prdele, říkáte vy, pro mě se jedná o policejní zvůli. Můžete se spolehnout na to, že si na vás, na všechny, budu stěžovat a také si vás podám ve své nejbližší reportáži v naší televizi. Samozřejmě tam neopomenu zmínit zneužití pravomoci úředního činitele,“ přičemž svá poslední slova doprovodil zdvižením spoutaných rukou.
To poslední neměl Hrzánek říkat. A neměl mávat spoutanýma rukama. Jarda vyskočil a výhružným hlasem pronesl: „Tak, pane Hrzánku, teď toho mám tak akorát dost. Tady ‚ta ženská‘ není žádná ‚ta ženská‘! Je to má podřízená, kapitánka Kočařová. A já dobře vidím modřinu na její bradě. Nemám nejmenší důvod nevěřit jí. Ostatně paní kapitánka má na bradě také malé zranění od vašeho prstenu a vy máte, jak vidím, kolem prstenu trochu krve. Takže teď máme dvě možnosti. Než se spolu budeme dál bavit, vy se paní kapitánce před námi omluvíte a my o tom sepíšeme úřední zápis, který nám podepíšete. To, kdybyste si tu svoji omluvu chtěl rozmyslet. Potom, pokud tedy nebude paní kapitánka trvat na trestním oznámení na vás z důvodu napadení úřední osoby, budeme tento váš incident považovat za uzavřený, sundáme vám pouta a budeme se spolu bavit dál jako normální lidé!“
Jarka s ironickým úsměvem poznamenala: „Já nemám nic proti.“
„Dobrá,“ pokračoval Jarda, „teď vám nastíním druhou možnost, pane Hrzánku. Pošlu vás do cely předběžného zadržení, před tím ovšem zavoláme našeho technika, který vám sejme vzorek krve z vašeho prstu, necháme provést rozbor DNA, který nepochybně na vaší ruce zjistí krev paní kapitánky, načež už bude následovat vaše vazba a obžaloba. Pokud se zadaří a, věřte mi, udělám pro to maximum, protože nesnáším, když někdo napadá mé lidi, budete mít velkou naději na to, že budete moci natočit pořad o našich věznicích, k čemuž budete moci využít své vlastní, ryze osobní zkušenosti. Tak teď si vyberte. Ovšem rychle a tady. Dlouho na vaše rozhodnutí čekat nemíním!“
Jak si Lukáš Hrzánek vybral, bylo jasné. Za chvíli měl Jarda úředně sepsané lejstro vysvětlující průběh Hrzánkova zadržení v zásuvce svého psacího stolu a viditelně povadlý hvězdný reportér České televize už se sundanými pouty seděl, před sebou sklenici s minerálkou, zkroušeně u stolu v Jardově kanceláři a očekával věci příští.
...