© Stanislav Češka, 2012 - Text může být kopírován pouze s uvedením autora a s jeho svolením

Staří Slované na Moravě 2 - Mojmír I. a Rastislav

   Pomalu dostáváme k počátkům velkomoravského státu. Zde je však třeba zdůraznit jednu důležitou věc. Tehdejší písemné informace o staré Moravě, které jsou citovány i v tomto článku, pochází výhradně z cizích pramenů. Žádná tuzemská kronika z té doby se nezachovala (možná pouze nenašla, kdo ví). Proto nevíme, jak Moravané nazývali svoji říši (i když se v ní zřemě odráželo jméno řeky Moravy, kolem které byla rozložena). Stejně tak nevíme, jak staří Moravané nazývali svoje hradiska. Termín "Velká Morava" použil někdy v polovině 10. století (kdy už Velkomoravská říše neexistovala) byzantský císař Konstantin VII. Porphyrogennetos (Porphyrogenitus), který se však víc jak vládnutí nad Byzancí věnoval literární a vědecké činnosti. Ve svém díle „De administrando imperio“ přináší zprávy o zemích a národech sousedících s Byzancí. Zde lze najít zprávy o Velké Moravě nebo také třeba známý příběh o třech Svatoplukových synech a lámání prutů. Jen tak mimochodem, opravdu historicky doložení jsou jen dva Svatoplukovi synové - král Mojmír II. a jeho bratr Svatopluk II.

  V Letopisech království Franků se v souvislosti s rokem 822 objevuje termín "Moravanů - Marvaronum". Od roku 814 byl totiž vládcem římské říše Ludvík I., zvaný Pobožný (778-843), který svolal obecný sněm do Frankfurtu nad Mohanem a vyslechl zástupce všech Slovanů sídlících za východními hranicemi jeho říše. Názvy slovanských národů, jejichž zástupci se sněmu účastnili, jsou vyjmenovány v kronice - tato zmínka o vyslancích Moravanů je prvním písemným svědectvím o tom, že na Moravě existoval nějaký samostatný státní útvar.

  K roku 831 se váže zpráva o tom, že "pasovský biskup Reginhar pokřtil všechny Moravany". Jak se píše ve spisu "Conversio Bagoariorum et Carantanorum - Obrácení Bavorů a Korutanců" salzburský arcibiskup Adalram vysvětil někdy kolem roku 830 jistému Pribinovi kostel v Nitravě (tedy Nitře). Vzhledem k tomu, že se to odehrálo zhruba ve stejnou dobu jako "křtění Moravanů", máme zde zřejmě důkaz o souboji pasovského biskupství a salzburského arcibiskupství o vliv nad Moravou a dnešním Slovenskem. Vzhledem k tomu, že kníže Pribina sám pokřtěn nebyl, vyhrál tento souboj pasovský biskup a především tehdejší moravský kníže Mojmír I., který byl možná opravdu tak zbožný. Osobně si však myslím, že to byl inteligentní vládce, který správně pochopil, že přijetím křesťanství se do jisté míry bráni franské expanzi, protože šíření víry mečem a ohněm bylo tehdy oblíbenou záminkou k dobyvačné válce - vyprávět by o tom mohli téměř vyhubení Polabští Slované. Chytrý Mojmír naopak přijaté křesťanské víry využil k tomu, že se ji sám vydal šířit na východ a Pribinu z jeho Nitravy vyhnal, nitranské knížectví připojil k Moravě a položil tak základ (Velko-)Moravské říše. Pribinu samotného posléze nechal pokřtít král Ludvík Němec a přidělil mu v panonském vyhnanství slovanské území, kde jej učinil závislým vládcem. Mojmír I. se potom mohl v klidu věnovat budování své říše, protože král Ludvík Pobožný byl zaměstnán spory se svými syny.

  Ovšem klid netrval věčně. Franské spory byly ukončeny ve Verdunu r. 843 rozdělením franské říše na tři, posléze dva celky a Moravě najednou vyvstal silný soupeř - Východofranská říše. V čele jí stanul energický panovník, výše zmíněný Ludvík Němec.

  Po smrti knížete Mojmíra I., jaká byla, to nevíme, se Ludvík Němec okamžitě vložil do řešení nástupnických sporů na Moravě, kam se osobně vypravil. Na knížecí trůn tehdy pomohl r. 846 Mojmírovu synovci Rastislavovi. Jen tak mimochodem se Fuldské letopisy zmiňují o tom, že "Ludvík se potom vrátil domů přes Čechy s velkými obtížemi a ztrátami na vojsku".

  Ludvík si asi myslel, že na trůn usadil poslušného velmože, díky kterému se z Moravy stane neméně poslušný satelit Východofranské říše. Východofranský král však brzy zjistil, že se poněkud dost v Rastislavovi zmýlil. Netrvalo to ani pět let a z moravského knížete se stal suverénní vládce prosazující své vlastní cíle a budující z Moravské říše suverénní stát. Příkladem toho, jak suverénním a mocným pánem se ve své zemi cítil Rastislav, je poměrně často zmiňovaná historka, zakládající se na rozhodnutí mohučské synody ze 3. října 852. Rastislav totiž poskytnul azyl franskému velmoži Albgisovi, který prchl před sankcemi mohučské synody přijatými onoho dne. Zde byla příčinou, jak jinak, žena. Onen Albgis totiž unesl ženu jistého Patrika. Králem Ludvíkem byl odsouzen ke ztrátě práva nosit pás bojovníka a k pokání pro cizoložství, čemuž se celkem pochopitelně Albgis neměl chuť podrobit. Obrátil se proto s prosbou o pomoc na Rastislava, kterému ani v nejmenším nevadilo poskytnout azyl franskému proutníkovi. Zřejmě mu onen Albgis posloužil k tomu, aby Ludvíkovi ukázal, kdo je na Moravě pánem. A milému Albgisovi zase jeho nová láska asi stála za to odejít na Moravu. To také mimochodem mohlo svědčit o tom, že Morava asi oproti Frankům tehdy nebyla žádná divočina, jinak by tam Albgis nejspíš neodcházel. V roce 857 potom Fuldské letopisy zmiňují Rastislavovo poskytnuti azylu jistém Slavitěhovi, českému odbojníkovi proti Frankům.

  To se ovšem stalo dva roky po té, kdy se Ludvík Němec roku 855 rozhodnul potrestat odbojného Rastislava. Toho roku se vydal na trestnou výpravu proti Moravě. Ta se mu ovšem vůbec nevyvedla. Jak se můžeme dočíst ve Fuldských letopisech: „Také král Ludvík se vrátil bez vítězství, když málo úspěšně vedl vojsko na území moravských Slovanů proti jejich vévodovi Rostislavovi, který proti němu povstal, chtěje raději dočasně nechat na pokoji nepřítele, opevněného, jak se vypravuje, velmi pevnou hradbou, než utrpěti v nebezpečném boji ztráty na svých vojácích. Přece však vojsko zpustošilo velkou část území pleněním a požáry a nemalé množství nepřátel, dychtících vpadnout do královského tábora, úplně vyhladilo, nikoli však bez odplaty, neboť když se král vracel, Rostislav se svými vojsky na něho dotíral a vyplenil a zpustošil velmi četná místa pohraničního obyvatelstva za Dunajem.“

  Když toto vyprávění přeložíme do poněkud civilnějšího jazyka, tak Rastislav Ludvíka porazil na Moravě podobným stylem jako o necelých tisíc let později Kutuzov Napoleona v Rusku. Nechal jej projít moravskou zemí, až se zastavil o nedobytné hradby některého z hradišť (asi Mikulčic nebo Starého Města, dodnes se o to archeologové a historici přou). Potom Moravané hnali Franky „sviňským krokem“ spálenou zemí domů, přičemž důkladně vyplenili pohraniční území franské říše. S tím zmiňovaným „vyhlazením nepřátel“ to zřejmě nebylo tak horké podle Ludvíkova úprku z Moravy. Ludvíka pochopitelně výsledky válečného střetu s Rastislavem nepotěšily. V následujících letech se Ludvík proto znovu připravoval ke vpádu na Moravu, avšak tyto úmysly mu překazily vnitřní problémy v jeho říši a vzpurní Pobaltští Slované. Chytrý Rastislav naopak obratně využíval sporů mezi Ludvíkem a jeho synem Karlomanem k prospěchu své země. Rastislav se spřátelil s Ludvíkovým synem Karlomanem, kterému Ludvík Němec svěřil po výprasku na Moravě správu východních území Východofranské říše. Rastislav si tak zajistil klid a mír pro budování své říše. Výrazem Rastislavovy vzrůstající moci a sebevědomí bylo i to, že se začal titulovat jako král. Je možná otázka, zdali tak činil sám nebo šlo o všeobecně přijímané oslovení. Např. v knize Zdeňka Měřínského „České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II.“ je možno na str. 259 najít následující: „…markrabí Karloman se spojil ... s Rostislavem I., jenž je v Annales Bertiani titulován ‚regulus‘, tj. hierarchicky malý, menší král vůči franskému ‚rex‘". Tento záznam se v Letopisech Bertinských váže k roku 861.

  Jak píše Luděk Galuška ve své knize „Slované, doteky předků“: „Lubomír E. Havlík nebo Vladimír Vavřínek míní, že události z roku 855 a let následujících vedly Rastislava k vypovězení těch bavorských kleriků, kteří mu neslíbili loajalitu. V žádném případě to však neznamenalo odklon od křesťanství. Právě naopak, domácí biskup by podle těchto badatelů nejen upevnil organizovanost církve, ale i zvýraznil samostatné postavení moravského státu.“ Musím se přiznat, že i já sdílím tento názor, který se mi zdá navýsost logický. Dost dobře si totiž nedokáži představit, že by bavorští kněží podporovali dobrovolně Rastislava proti svému biskupovi Hartwigovi a jeho příteli králi Ludvíkovi.  Jakým způsobem se ono vyhnání pasovských kleriků událo, nevíme. Co však víme, je to, že Rastislav (možná mu také někdo dobře poradil, rozhodnout však král musel samozřejmě sám) přišel s myšlenkou vybudování vlastní, moravské církevní provincie, která by tak byla nezávislá na franském biskupovi. Asi někdy kolem roku 860 musel Rastislav učinit zadost zdvořilosti a požádal nejprve papeže Mikuláše I. (858-867) o zřízení samostané církevní organizace. Osobně si myslím, že Rastislav už předem věděl, že u papeže nepochodí, protože jistě věděl, že Mikuláš I. má dobré vztahy s Ludvíkem Němcem. Proto potom požádal o totéž byzantského císaře Michala III. U byzantského císaře moravský král porozumění získal. Roku 862 odchází do Byzance poselstvo, které se další rok vrací se skupinou učených kněží a mnichů vedených dvěma zcela mimořádnými učenými muži - řeckými bratry Konstantinem Filosofem (826/827-869) a Metodějem (815-885).

  V každém případě se však práce soluňských bratří zdárně rozeběhla. Bohužel po krátké době došlo k nečekaným obtížím. V r. 864 byl totiž král Rastislav překvapivě (za poněkud nejasných okolností) obklíčen v pohraniční pevnosti Dowina vojsky krále Ludvíka Němce. Dnes se předpokládá, že se jednalo o Děvín u dnešní Bratislavy, existují však např. také teorie o tom, že se jednalo o hradiště Strachotín pod Pálavou, dnes zatopené jednou z Novomlýnských nádrží. Celá historie tohoto Rastislavova zajetí je však poněkud podivná. Jednak už sám fakt toho, jak mohl zkušeného Rastislava Ludvík Němec tak "nachytat na hruškách". Potom však i to, že z této nemilé záležitosti Rastislav vyklouznul celkem bez problémů. Sice se poddal, vydal rukojmí a svolil k návratu vypuzených bavorských kněží, v každém případě však zůstal i nadále naprosto suverénním vládcem. Podle Fuldských letopisů "slíbil zachovávat Ludvíkovi věrnost i se všemi velmoži, avšak nikterak tento slib nezachoval". Bylo by možná zajímavé znát celé pozadí této události. Jedinou změnou Rastislavovy politiky bylo totiž to, že už nezasahoval tak jako dříve do vnitřních dynastických záležitostí Východofranské říše (i když jej k tomu vyzýval např. mladší Ludvíkův syn Ludvík III). To však možná nebyl ani tak výsledek konfliktu s Ludvíkem Němcem, jako spíš to, že Ludvík se na stará kolena smířil se svým synem Karlomanem, což znamenalo pochopitelně nebezpečí pro Moravu a Rastislava. Tady však předvedl Rastislav opět jakým byl obratným diplomatem - za spojence získal blatenského knížete Kocela. Kocel byl synem Pribiny, kterého Rastislavův strýc Mojmír I. vyhnal z Nitry a který byl nepřítelem Rastislavovým.

  Aby však byla moravská mise v Římě zcela úspěšná, bylo třeba ještě jedno - Metodějovo biskupské svěcení a vytvoření nové diecéze nezávislé na Pasovu i Salzburku. O Metodějovo biskupské svěcení žádal Kocel a jistě i Rastislav. Papež tedy na jaře 869 jmenoval Metoděje nejprve legátem pro slovanská území s právem sloužit liturgii ve slovanském jazyce. A konečně pak udělil Metodějovi i biskupské svěcení a jmenoval jej arcibiskupem v Sirmiu (dnešní Sremské Mitrovici, čtyřicetitisícovém městu v severním Srbsku). Do Metodějovy arcidiecéze tak patřila Morava, Nitransko, Panonie a zřejmě i Kocelovo blatenské knížectví. Jinými slovy území, na která si činily nároky pasovské biskupství a salcburské arcibiskupství, které Hadriánovo rozhodnutí nepotěšilo, jak se později ukázalo. A tak roku 870 se svým rozsáhlým pověřením mohl Metoděj spokojeně opustit Řím.