© Stanislav Češka, 2012 - Text může být kopírován pouze s uvedením autora a s jeho svolením

Staří Slované na Moravě 3 - Svatopluk a Mojmír II.

  V době, kdy Metoděj dosahuje všech svých cílů u papeže v Římě, nabírají události na Moravě dynamiku. Král Rastislav, jak víme podle Fuldských letopisů, pověřil svého synovce Svatopluka správou Nitranského knížectví. Ambicióznímu Svatoplukovi to bylo nepochybně málo. Můžeme se samozřejmě jen dohadovat, nakolik bylo jeho jednání přímo podněcováno Franky. Vzhledem k tomu, jak se Ludvíku Němci zajídala nezávislá Rastislavova politika, jejímž výrazem byla i mise souňských bratří a upevnění moci moravského státu, je zřejmě pravděpodobné, že se Frankové snažili moravskou říši destabilizovat i přes Svatopluka.

  Ostatně tomu odpovídá i zápis vážící se k roku 870 ve Fuldských letopisech: "...Svatopluk, staraje se o vlastní prospěch, odevzdal se spolu s panstvím, které měl v držení, Karlomanovi".  To byla ovšem jasná zrada jak Moravského království, tak i panovníka. Při jakési hostině se Rastislav pokusil zrádného synovce zavraždit, ten jej ovšem předešel a zajal. Co bylo nejhorší, Svatopluk potom Rastislava vydal Karlomanovi. Výsledkem Svatoplukovy zrady bylo dále obsazení Moravy franskými vojsky a vládu zde převzala franská hrabata Vilhelm a Engilšalk. Svatopluk sice zatím zůstával na Moravě, tu však Frankové drancovali a dokonce se zmocnili i moravského královského pokladu.

  Rastislav byl potom v Řezně odsouzen roku 870 k smrti, posléze však Ludvík Němec změnil rozsudek na oslepení a Rastislavovy stopy mizí v některém z franských klášterů.

  Jak píší Fuldské letopisy, Svatopluk byl roku 871 nařknut z věrolomnosti, uvězněn a dopraven ke Karlomanovi. V té době ovšem už měli Moravané plné zuby hospodaření Franků vedených Vilhelmem a Engilšalkem. Povstali proti Frankům a do svého čela si postavili Mojmírovce Slavomíra (hlavního hrdinu mých knih), podle Fuldských letopisů kněze, možná ovšem knížete. Frankové byli z moravských hradišť opět vyhnáni a Karloman neviděl jiné řešení, než konstatovat, že "Svatoplukovy zločiny nikdo nemohl dokázat". Svatoplukovi dal milost, k ruce mu dal vojsko a poslal jej zpacifikovat vzbouřenou Moravu.

  Svatopluk ovšem opět projevil svůj, zdvořile řečeno, pragmatický charakter. Když jeho Frankové rozbili svůj tábor u "starobylého města Rastislavova" (Mikulčic?, Starého Města?, kdo ví), Svatopluk přeběhl k Moravanům a s jejich velkým vojskem pobil Bavory v ležení. Důkazem toho, že to asi byl výprask veliký, je zaznamenání této události hned ve třech tehdejších kronikách - Fuldských, Bertiniánských a Xantenských letopisech. Moravané, mající zřejmě úctu k panovnickému rodu, Svatoplukovi jeho zradu odpustili a nic nebránilo tomu, aby se ujal vlády nad zemí.

  Začátek 70. let 9. století se vyznačoval opakovanými útoky franských vojsk vypravených Ludvíkem Němcem a Karlomanem proti Moravě. Frankové ovšem kromě plenění ničeho nedosáhli a bojovala proti nim doslova celá země. Fuldské letopisy se např. zmiňují o tom, jak "některá hrabata byla zbita ženami a palicemi stržena z koní na zem". 

  Frankům bylo asi čím dál víc jasné, že Moravu si nepodrobí a Svatopluk naopak potřeboval klid na franské hranici, aby měl volné ruce k expanzi v ostatních směrech. Svatopluk poslal proto roku 874 své vyslance do bavoského Forchheimu za Ludvíkem Němcem a Karlomanem. Ti uzavřeli mír, ve kterém se Svatopluk zavázal odvádět poplatek, když bude mezi oběma zeměmi zachováván mír. Frankové tak neztratili tvář v důsledku neúspěšných snah o podrobení moravské říše a Svatopluk získal klid k uskutečňování svých záměrů. K říši, kterou zdědil po Rastislavovi, postupně přidal území Vislanska, česká knížectví, patrně také knížectví Srbů na řece Sále  a na jihovýchodě Svatoplukova říše sahala až do Potisí. Tato byzantským císařem Konstantinem VII. Porphyrogennetem zvaná "Velká Morava" měla podle odhadu L. Havlíka územní rozsah přes 300 tisíc km2.

  Během bojů s Franky poslal Svatopluk žádost novému papeži Janu VIII. (872-882) o osvobození arcibiskupa Metoděje. Ten byl totiž při své zpáteční cestě na Moravu zajat. Tuto akci zorganizoval pasovský biskup Ermenrich spolu se salzburským arcibiskupem Adalwinem a dalšími bavorskými biskupy. Ti Metoděje nejprve zavlekli do Řezna. Zde svého nově jmenovaného biskupského kolegu nechali týrat a uvěznili jej nakonec pravděpodobně v klášteře na ostrově Reichenau poblíž Bodamského jezera; jako místo Metodějova věznění se také uvádí klášter v Ellwangenu v dnešním východním Bádensku-Württembersku, blízko hranic s Bavorskem. Bavorští biskupové s Metodějem zacházeli vskutku v duchu křesťanské lásky - podle listu papeže Jana VIII. zde Metoděje "pod širým nebem, v nejtužší zimě i za hrozných dešťů trýznili".

  Po svém uvěznění napsal Metoděj několik dopisů papeži i na Moravu. Teprve poté, co selhaly franské snahy ovládnout Moravu, poslal papež Jan VIII. bez výsledku několik dopisů Ludvíkovi Němci, Karlomanovi i biskupům, kteří Metoděje zajali. Když se Svatopluk začal konečně zajímat o Metodějův osud, začal papež jednat energicky. Pověřil Pavla, biskupa z Ancony, jednáními s Ludvíkem Němcem, které v květnu 873 konečně vyústily v Metodějovo propuštění. Výsledkem jednání byl nicméně jistý kompromis - z Metodějovy arcidiecéze byla vyjmuta Panonie a opět podřízena bavorským biskupům, slaroslověnština mohla být používána k předčítání z Bible, nicméně během liturgie nebyla povolena; Metoděj se mohl vrátit na Moravu a minimálně do roku 877 mu bylo zajištěno, že jeho práce nebude narušována.

  Křesťanskou víru Svatopluk využíval i při svých výbojích - např. při výše zmíněném ovládnutí Vislanska vyslal nejprve církevní hodnostáře. Ti zde neuspěli, takže následovala vojenská intervence, po jejímž úspěšném zakončení byl místní vládce pokřtěn a území podrobeno.

  Zatímco v zahraniční politice měl Svatopluk jasno, doma vzrůstaly rozpory mezi Metodějem a jeho žáky a navrátivším se pasovským duchovenstvem. Svatoplukovi i vrcholné moravské nobilitě byli zřejmě sympatičtější Frankové, protože byli benevolentější k jejich prohřeškům v běžném životě. Svatopluk si uvědomoval, že moravského arcibiskupa potřebuje, bohužel si však zřejmě nedokázal plně přiznat, že loajální moravskou církev bude mít těžko, pokud ji budou tvořit bavorští kněží. A že s bavorským duchovenstvem v zádech bude mít těžko klid a bezpečnost ve své zemi. Hádanice o slovanskou liturgii nejspíš králi připadaly nicotné a ve své (možná) nevzdělanosti si neuvědomoval, že spor o liturgii je vlastně sporem o moc a vliv v církevních strukturách na Moravě. Protože si v tomto ohledu nedokázal (možná nechtěl, možná se toho obával) udělat pořádek, poslal Metoděje do Říma, aby se tam sám obhajoval proti obviněním vzneseným bavorským klérem.

  Výsledkem úspěšné Metodějovy mise je papežská bula "Industriae tuae". Papež Jan VIII. v ní tituluje Metoděje jako "arcibiskupa svaté moravské církve" a dovoluje jemu i jeho žákům sloužit liturgii ve slovanském jazyce stejně jako v latině. Bohužel je však jako biskup v Nitravě jmenován franský Wiching, v podstatě Metodějův úhlavní nepřítel. Papež také žádá o vyslání dalšího kněze, kterého by vysvětil na biskupa. K tomu ke škodě Moravy bohužel nedošlo. Navíc v bule papež přijímá Svatopluka a jeho lid pod papežskou patronaci sv. Petra. Zde šlo o mimořádné vyznamenání, které nesmírně zvyšovalo Svatoplukův význam a v podstatě znamenalo to, že se zříká ochrany císaře (ten tehdy stejně nebyl) a dává se do přímé ochrany papeže. Mezi ním a papežem už neměla být žádná autorita, jedná se v podstatě o oficiální potvrzení Svatoplukova královského titulu. Podle některých teorií (L. Havlík, F. Dvorník) to mohlo znamenat, že Svatopluk se snaží získat císařskou korunu.

  V každém případě se tyto události projevily v ještě větším sebevědomí už tak mocného vladaře. Po bojích s Bulhary ovládnul roku 882 Svatopluk Potisí a někdy roku 883 ovládnul Čechy. Toho roku arcibiskup Metoděj (pravděpodobně ve Starém Městě) pokřtil českého knížete Bořivoje a poslal s ním do Čech kněze jménem Kaich. Bořivoj ovšem narazil na odpor českých pohanských knížat a musel uprchnout. Svatopluk mezitím vpadnul do Panonie a jeho územní zisky sahaly od Vídeňského lesa až po řeku Drávu. V roce 884 uzavřel mírovou smlouvu se západofranským císařem Karlem III. Tlustým, kdy Svatoplukovi byly uznány jeho územní zisky za slib, že za Karlova života nevpadne na jeho území. Následoval Svatoplukův návrat do Čech a opětovné dosazení Bořivoje na knížecí český trůn.

  Na domácí problémy si však Svatopluk zadělal svojí podporou biskupa Wichinga. Ten neustále útočil na arcibiskupa Metoděje a očerňoval jej jak u krále, tak i u papeže. V této situaci roku 885 Metoděj naneštěstí umírá. Papež Jan VIII. je už mrtvý také a pro jeho nástupce Štěpána V. je staroslovanská liturgie nepřijatelná a postavil se zcela na stranu Wichinga, který se stal nejvyšším představitelem církve na Velké Moravě, i když Metoděj označil za svého nástupce svého žáka Gorazda (v mých románech Slavomírova přítele a správce jeho kostela). Tyto události podle mého názoru už předznamenaly budoucí rozpad říše. Metodějovi žáci a duchovní slovanského obřadu vůbec byli podrobeni díky Wichingovi nemilosrdným represím, byli vyhnáni z Moravy a někteří dokonce prodáni do otroctví. Nejvýznamnější z nich byli vřele přivítáni bulharským chánem Borisem, který si na rozdíl od Svatopluka dokázal vážit Metodějova díla. Staroslovanská liturgie a památka Konstantina a Metoděje tak byla na Moravě likvidována. Stejně tak bylo v podstatě zlikvidováno jejich dílo kulturní - oběma bratřím nešlo totiž jen o církevní misii, jistě už předem věděli, že jdou do křesťanské země. Snažili se zároveň položit základy domácí literatury a kultury spjaté s domácím jazykem. Přes budoucí nesmělé pokusy českých knížat oživit staroslovanskou liturgii (Sázavský klášter) nebo Karla IV. měl být odkaz Konstantina a Metoděje zcela zapomenut, což se tak úplně nezdařilo, protože památka na oba vynikající muže přežívala v lidové tradici.

  Roku 887 se východofranským králem stává Arnulf, (pravděpodobně nevlastní) syn Karlomana. Protože v Čechách zemřel kníže Bořivoj, vlády se zde ujímá přímo Svatopluk. Ten uzavírá s Arnulfem roku 890 mírovou smlouvu, kdy Arnulf uznává Svatoplukovu vládu v Čechách a Svatopluk na oplátku uznává formálně Arnulfovu svrchovanost. Ovšem už v roce 892 Arnulf se spojenci (Maďaři, Slavonci - Slavonie je východní region Chorvatska) napadá v době žní Moravu a v roce 893 útok opakuje.

  Roku 890 prchá pro zradu z Moravy Wiching a Svatopluk možná konečně chápe svoji naivitu, když podporoval tohoto Franka. Vychytralý Wiching ovšem hlady a nouzí netrpí a už v září 893 vystupuje jako Arnulfův kancléř. Dostává tak zřejmě odměnu za své dlouholeté služby Franské říši, ve kterých jej ještě podporoval naivní Svatopluk.

  Roku 894 potom Svatopluk umírá. Jeho nástupcem se stává nejstarší syn Mojmír II. Byl to zřejmě schopný vládce, jenže převzal říši po svém otci ve složité situaci. Prastrýc Rastislav se kdysi spíše soustředil na stabilizaci své země. Netrpělivý a horkokrevný Svatopluk však vrhnul všechny síly na výboje a rozšíření své říše a svého vlivu. Výsledkem však byla sice velká, avšak poněkud rozháraná říše. Z jihovýchodu hrozili Maďaři, z jihu a jihozápadu zase Frankové. Češi na západě sice neútočili, avšak jako první se odtrhli - česká knížata Spytihněv a Vitislav se roku 895 poddala králi Arnulfovi. Ještě před tím, roku 894 se Mojmír II. vzdal jižního Zadunajska, aby uzavřel mír s Bavory.

  Aby toho nebylo málo, proti bratrovi se postavil mladší sourozenec Svatopluk II. nepochybně podporovaný Bavory, kteří jej osvobodili, když byl bratrem izolován na jednom z hradišť. Po té Bavoři poplenili část moravského území a Svatopluka II. odvedli sebou. Mojmír II. v té době poskytnul území v Potisí Maďarům a uzavřel s nimi mír. Když Bavoři po osvobození Svatopluka II. poplenili Moravu, šlo o porušení moravsko-bavorského míru, takže Moravané vpadli pro změnu do Východní marky. Bavoři potom rok na to za pomoci Čechů opět poplenili Moravu, což byl ovšem jejich poslední útok, protože zesiloval tlak Maďarů. Roku 901 byl proto mezi Mojmírem II. a novým východofranským králem Ludvíkem IV. (899-911) uzavřen mír.

  Někdy začátkem roku 900 přibyli na Moravu arcibiskup Jan a biskupové Daniel a Benedikt. Spolu se smlouvou s Franky uzavřenou roku 901 došlo tak ke stabilizaci poměrů v moravské říši, jejíž rozloha se ustálila na velikosti, jakou měla za Rastislava.

  Smlouvu Moravy s Franky brali ovšem jako porušení míru zase Maďaři. Ti roku 902 zaútočili na Moravu a později také na Bavory. V obou případech byli Maďaři odraženi. Následovalo krátké období klidu, čehož dokladem je vznik tzv. "Celního tarifu z Raffelstettenu", který řešil celní tarify na Dunaji mezi Bavory a Moravany.

  Poslední písemnou zprávu o Velké Moravě najdeme v díle saského kronikáře Saxa, který začátkem 2. poloviny 12. století sepsal rozsáhlé světové dějiny popisující léta 741-1139. Ve své práci se opíral o mnoho starších pramenů, zčásti dnes neznámých. K roku 906 je v jeho díle stručný zápis: "Maďaři jsou potřeni od Moravanů." Pokud se nejedná o záměnu s porážkou Maďarů roku 902, jedná se o poslední zmínku o velkomoravské říši. Tak trošku přízračně působí na závěr velkomoravských dějin citát z kroniky saského autora Dětmara z Merseburku (Argo, 2008, str. 213): "Kdysi za knížete Svatopluka bývali Čechové našimi pány. Naši předkové odváděli knížeti každoročně poplatek a on měl ve své zemi zvané Morava biskupy. To vše on i jeho nástupci pro svou pýchu ztratili."

  V Iuvavských letopisech je k roku 907 zmínka o velké bitvě u Bratislavy, kde Maďaři na hlavu porazili bavorské vojsko - v podstatě tu byla vybita bavorská šlechta. Maďaři tak už natrvalo osídlili svoje dnešní území. O Moravanech není u této bitvy už žádná zmínka. Historikové diskutují o tom, zdali zánik Velkomoravské říše byl náhlý nebo šlo o postupné přežívání, spíše odumírání menších izolovaných panství bez ústřední moci.

  V každém případě však k rozvratu velkomoravského státu přispěly také katastrofální povodně, které začátkem 10. století pustošily zemi, jak nám říkají archeologové. Co se týče Maďarů, ti zřejmě dobyli hradiště ve Starých Zámcích, Strachotíně, Znojmě-hradisku sv. Hypolita a především v Mikulčicích. Tam všude se našly vrstvy popela ze spálených hradeb a vnitřních staveb a především tzv. rombické hroty šípů používané Maďary. Např.v případě Mikulčic se zdá, že při jejich dobývání už nebylo dost bojovníků na hájení hradeb předhradí. Obránci hájili jen hradby hradu - nalezly se zde také části kamenných mlýnků-žernovů, ty zřejmě obránci vrhali na útočníky ve chvílích nejvyšší nouze. Zbylí obránci potom ještě útočníkům vzdorovali z kamenných staveb, tedy z kostelů. Nakonec však bylo celé hradisko zničeno, vyloupeno, vypáleno.

  Zajímavou hypotézu ohledně Starého Města, kde žádné stopy po dobývání Maďary nebyly, alespoň prozatím, nalezeny, vyslovuje L. Galuška ve své knize "Slované, doteky předků" - podle něj bylo možné, že už nebyli bojovníci na to, aby bránili rozsáhlé staroměstské hradby a navíc asi zbylí obyvatelé utekli do lesů. Je tedy možné, že Moravané otevřeli před Maďary brány, zaplatili výkupné a Maďaři dál na sever nepokračovali, protože Morava byla rozvrácena a oni tak dosáhli svého cíle.