Stanislav Češka - Trestající smrt - ukázka z románu
...
Přijal jsem Pepanův hovor a pozdravil jej: „Nazdar, Pepane. Co máš na srdci?“
„Obávám se, že už zase mám pro tebe práci,“ ozval se Pepanův rozpačitý hlas.
„Doufám, že to není tvoje dílo?“ dílem ironicky, dílem ustaraně jsem se zeptal.
„Ale kdepak, Stando. I když, jak se to vezme.“
Po chvilkovém uklidnění jsem opět zneklidněl: „Ty mě lekáš, Pepane.“
V telefonu odpověděl poněkud rozpačitý Pepan: „Může za to moje prostata. To víš,
Stando, v mém věku, když jsem už pětaosmdesátku minul, není jako zamlada.
Začalo mí svítat, jak došlo k Pepanově objevu. Pomalu a opatrně jsem děl: „Chápu,
potřeboval sis odskočit…“
„Jo, přesně tak,“ přerušil mě Pepan. „Dneska jsme měli u nás v penziónu k obědu
vepřo, knedlo, zelo. Tak jsem si řekl, že by to chtělo tu vydatnou krmi rozchodit
menší procházkou. Do Vranova jsem šel včera, tak jsem se dneska vydal do Pisárek,
abych od Anthroposu zvolil jinou svoji oblíbenou trasu podél řeky Svratky do Bystrce.
Jako obvykle jsem šel podél levého břehu řeky, abych pak v Komíně přešel přes
lávku a do Bystrce došel lesem po pravém břehu.“
Přitakal jsem: „Znám to tam taky. Občas tam i já chodívám nebo běhávám.“
„No, a když jsem se blížil k tomu jundrovskému transformátoru, co tam je na místě,
jak končí plot kolem té firmy, co prodává stavební materiál… Teda ono to je na
katastru Žabovřesk, ale na tom trafu je napsané Jundrov…“
„Vím, co máš na mysli. Za tím trafem je tam to velké zahradnictví a kolem toho
malého čtvercového pozemku, na které stojí ten transformátor, je takový dost bordel.
Je to tam zarostlé vším možným,“ poznamenal jsem.
„Přesně to mám na mysli,“ přitakal mi Pepan. „Za tím trafem tam jsou z plotu toho
zahradnictví trosky, kterými se dá vlézt dovnitř a máš tam soukromí, aby sis
decentně ulevil. No a já, když jsem k té díře v plotu přicházel, cítil jsem, že ta dvě
piva, která jsem si dal po tom našem vydatném obědě, chtějí ven. Tak jsem prošel
tím spadeným plotem, vnořil se do křoví, které tam je, abych měl trochu soukromí a
dal se do díla.
Okolí jsem si nijak nevšímal, akorát jsem se díval pod nohy, abych nešlápl do
nějakého lejna, které tam občas někdo zanechá. Když se však dílo vydařilo a já si
zapínal poklopec, konečně jsem se rozhlédl kolem sebe. A takhle vlevo ode mě jsem
si všiml jakési boty.“
„Což tě zaujalo,“ poznamenal jsem lakonicky, tiše se bavě epicky košatým
Pepanovým vyprávěním. Takhle kdysi nemluvil, to jej také naučila jeho Nelly, která jej
přivedla na stará kolena k četbě klasické literatury, čemuž odpovídala proměna
Pepanovy mluvy.
„To víš, že mě to zaujalo,“ souhlasil se mnou Pepan. „Ony ty boty totiž vypadaly
docela zachovale. Tak jsem se na ně šel podívat. Bylo to tam jakési podupané. Za
těmi botami bylo potom takové husté, poněkud polámané houští. A když jsem to
houští trochu rozhrnul, zjistil jsem, že boty pokračují nohama a nohy trupem
zakončeným hlavou. A ta hlava měla dokořán otevřené oči, tedy pravé oko, do toho
levého měla krvavou díru. To pravé oko bez hnutí čumělo kamsi nahoru do blba.
Bylo prostě jasné, že ten člověk je mrtvý. Tak jsem jej pro jistotu vyfotil a teď ti z toho
místa volám. Protože mi je jasné, že to bude práce pro tebe a tvé lidi.“
Když Pepan skončil, zadíval jsem se s pocitem naprosté marnosti vzhůru
k nebesům, vlastně spíš k poněkud zašlému stropu mého kanclu, protože mi bylo
jasné, že na Lucčino vláčné tělo a Dom Perignon mohu nejspíš tenhle víkend
zapomenout.
No jo, co se dá dělat, pomyslel jsem si v duchu rezignovaně.
Z telefonu se ozval poněkud zneklidněný Pepanův hlas: „Jsi tam, Stando? Nebo
mám zavolat na 158?“
Rychle jsem odpověděl: „Ale ne, to víš, že ne. Jen jsem měl na dnešní odpoledne a
večer jiné plány.“
Načež jsem s jistou dávkou ironie dodal: „To víš, já míním a ty měníš.“
„Tak to se omlouvám,“ s nádechem provinilosti pronesl Pepan.
„Nemáš se proč omlouvat,“ už veseleji jsem pronesl a pochvalně dodal, „zachoval
jsi se ukázkově jako občan vzorně spolupracující s policií. Můžeš mně poslat
ememesku s fotkou toho mrtvého?“
„To víš, že ano. Už ji tady mám nachystanou,“ odpověděl snaživě Pepan.
A já se za chvilku koukal na asi šedesátníka oblečeného do džín a tmavě modrého
trika se zakrváceným vstřelem do levého oka. Jak jsem to odhadoval, střela mohla
vyjít zadní částí lebky ven.
Když jsem tu Pepanovu fotku studoval, hned mě napadlo, že tvář toho člověka
nevidím poprvé. Ukázalo se, že ten pocit jsem neměl sám. Pepan se mě zeptal:
„Přišla ti ta ememeska?“
„Jo, přišla,“ zabručel jsem. „Teď si ji prohlížím.“
„Nevíš, kdo to je? Mě ten člověk připadá nějaký povědomý,“ zamyšleně pronesl
Pepan. „Jenomže čumět tak na někoho, kdo je mrtvý, má takovou hnusnou díru v
oku a leží ve stínu v křoví…“
Pak ještě Pepan stále zadumaně dodal: „Mám takový pocit, že kdyby ten člověk
obživl a posadil se, poznal bych jej hned. Ale takhle na něj koukám, pořád mám
pocit, že jej znám… Tedy ne, že bych jej znal osobně. Ale určitě jsem jej viděl
v televizi… Asi ve zprávách…“
V té chvíli mi to zapálilo. Rychle jsem skočil Pepanovi do řeči: „Jak jsi mi tu fotku
poslal, měl jsem stejný pocit. Ale když jsi nadhodil ty televizní zprávy, došlo mi to.“
„Tak mě nenapínej,“ nedočkavě pronesl Pepan. „Kdo to podle tebe je?“
„Přece Kryšpín Horáček,“ pronesl jsem vítězoslavně.
Načež nastalo ticho, protože Pepan vstřebával informaci, kterou jsem mu poskytl.
„Jó, ty máš pravdu,“ rozradovaně pronesl po chvilce Pepan. „Ten blbec a hajzl
z Konzervativní strany, který se měl stát teď v nové vládě ministrem. Ministrem
průmyslu nebo financí, tuším.“
„Tušíš správně,“ přitakal jsem Pepanovi. „Kdysi, po listopadu 89 člen Občanského
fóra a aktivní bojovník proti komunistům. Potom vstoupil do Konzervativní strany a
tady v Brně opruzoval v městském zastupitelstvu. Pak se dal na podnikání a založil
Královopolskou kampeličku…“
„Která šla někdy kolem roku 2000 do kytek a spousta jejich členů na to doplatila,“
dodal Pepan.
„Že si to tak dobře pamatuješ,“ konstatoval jsem pochvalně.
„No, pamatuji,“ lakonicky konstatoval Pepan. „Ona tam totiž kvůli úrokům měla
nějaké peníze moje Nelly. A já jí to rozmluvil. Takže si je převedla do spořky a asi
čtvrt roku na to šla ta kampelička do kytek. A Nelly mi byla moc a moc vděčná.“
„Ty jsi takový finanční odborník?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Spíš jsem nedůvěřivý,“ odvětil Pepan. „Od přírody nedůvěřivý. A když mě někdo
sliboval abnormálně vysoké úroky, tak jsem mu nevěřil z principu. Protože v tomhle
kapitalismu ti nikdo nic v oboru financí z dobrého srdce nedá. Jediné co ti udělá
dobrovolně a rád, je to, že tě odrbe. Až na kost.“
„To je rozumná filosofie,“ souhlasil jsem. „Já se jí vlastně vždycky řídil taky. A nikdy
jsme tak finančními manévry nějak extrémně nezbohatl, ale taky jsem nepřišel o
žádné peníze.“
„Tak nějak je to i u mě,“ souhlasil Pepan a zeptal se, „ten hajzl potom byl šéf a
vlastník toho dodavatele energií, co právě teď šel do kytek… No, do kytek, spíš
s prominutím do hajzlu. Nemýlím se, že ano?“
„Nemýlíš se, milý Pepane,“ dal jsem Pepanovi za pravdu. „A tímto krachem nadělal
vrásky své mateřské partaji, která teď dávala dohromady vládu. Její šéf, který si tak
liboval, jak se jim podařilo vyhrát volby, měl v Horáčkovi hlavního ekonomického
experta a architekta ekonomické části programu jejich vlády. Napřed z něj chtěl
udělat ministra průmyslu, pak se ovšem rozhodl svěřit mu resort financí. A nedávno,
týden před cestou na Hrad se seznamem nových ministrů, musel jeho kandidaturu
stáhnout a hledat nového adepta. Protože se vyvalil ten průser s Moravian Top
Power. Takže budoucí premiér pan profesor Radmil Rubeš rychle pochopil, že si
musí hledat nového správce státní kasy.“
„Což tomu namyšlenému noblesnímu frajerovi ze srdce přeji,“ pomstychtivě a plný
ironie pronesl Pepan. „Jak já toho namachrovaného profesora práv nesnáším!“
„To jsme dva,“ ušklíbl jsem se. „Akorát po tom průšvihu se svojí slavnou
energofirmou nemusel ten nadějný kandidát na ministra jít pod fialky. A přidávat nám
tak práci. Teď se holt musíme věnovat tvému nálezu.“
„No jo, co budeš chtít ode mě. Asi abych tu počkal,“ zkoumavě pronesl Pepan.
„Přesně tak,“ souhlasil jsem. „Já tam hned pošlu hlídku, aby zajistila místo nálezu
těla. Taky zbuntuji výjezdovku a místo cesty domů tam samozřejmě přijedu také. Je
normální, že šéf mordparty přijede ke každému zavražděnému ve svém rajónu. Tohle
je ovšem nadmíru prominentní zákazník, kterému budu muset věnovat speciální
osobní péči. To mi je jasné.
Budeš, Pepane, tak hodný a počkáš tam na mě? A pokud by si tam náhodou šel
někdo ulevit, než přijede ta hlídka, tak jej zažeň. Pak už se o to postarají naši lidé.
„Samozřejmě, můj plukovníku,“ odvětil Pepan rázně. „Pro kamaráda udělám
cokoliv.“
...
Jak jsem řekl Pepanovi, rozpohyboval jsem policejní mašinérii. Vše jsem dal na
povel své zástupkyni, kapitánce Jarce Kočařové, které jsem slíbil, že po informování
našeho šéfa Jardy Motla, ke kterému jsem se hodlal neprodleně vydat, se k ní
přidám. A zároveň jsem Jarku požádal, aby nenechala Horáčkovo tělo odvézt dřív,
než je uvidím osobně.
Pak jsem tedy zašel o kousek dál, k našemu šéfovi, svému dlouholetému
nejlepšímu kamarádovi a kdysi mému zástupci, to ještě při mém prvním šéfování
mordpartě, a posléze mému nástupci, to když jsem řady policie opustil, plukovníkovi
Jardovi Motlovi, vedoucímu Odboru obecné kriminality na našem brněnském
krajském policejním ředitelství. Bylo mi jasné, že vraždu takové osobnosti, jako byl
Kryšpín Horáček, si nemohu nechat jen pro sebe. Brzo jí bude plný bulvár i média
takzvaná seriózní a pokud by Jarda tuhle zprávu pochytil nejprve z rádia, cítil by se
právem naštvaný. A navíc mi bylo jasné, že ani Jarda si tuhle svěží novinku nenechá
pouze pro sebe a bude začerstva informovat našeho krajského policejního ředitele
plukovníka Tondu Hřebíčka a jeho zástupce pro naši SKPV, tedy Službu kriminální
policie a vyšetřování, taktéž plukovníka Vencu Horáka.
Jarda Motl se zrovna také pakoval na víkend domů, když jsem jej v jeho kanceláři
potěšil jobovkou, kterou mi sdělil Pepan.
První Jardova reakce byla přímo spontánní: „Tak to je v prdeli! To nám byl čert
dlužný! To bude zase buzerace seshora!“
Chlácholivě jsem poznamenal: „Klídek, máš mě. Já to vezmu na sebe.“
„Ale jo, já vím, že to zvládneš levou zadní se svými lidmi,“ mávl pravicí Jarda.
„Jenomže se obávám toho, že nám do toho budou kecat z Prahy. A že bude snaha,
aby si to převzala NCOZ.“
Ušklíbl jsem se: „Kde by se tu vzal v souvislosti s Horáčkovou vraždou
organizovaný zločin? Tam půjde nejspíš o prachy nebo možná taky o ženskou nebo
nějakou letitou osobní nenávist. Jo, ty prachy mohou být velké. Ať už se kvůli nim
vraždilo nebo nikolivěk. Horáček byl hlavní finanční šíbr té jejich partaje. Ale
organizovaný zločin? Už tu dávno nemáme devadesátky.“
Jarda se na mě pátravě zadíval: „Jsi si tím tak jistý?“
Pokrčil jsem ramena: „Ještě jsem ani neviděl mrtvolu. Tedy na vlastní oči. Takže si
jistý nejsem ničím. Ale teď tu prostě máme vraždu. Jestli časem objevíme spojitost
s organizovaným zločinem, to nevím. Ale i potom bychom u vyšetřování měli zůstat.
A oni se starat o svůj organizovaný zločin.“
„Já vím. Teď jim to sice v NCOZ nepřísluší, to je jasné,“ ušklíbl se pro změnu zase
Jarda. „Jenže při troše dobré vůle jsou kluci v Praze schopni najít si ten důvod, proč
to schlamstnout. O život přece přišel jeden z kluků a holek, co spolu mluví a dělají
kšefty. A ti se budou snažit mít věci pod kontrolou. Možná jen tak z pozadí, možná
otevřeně. Co si budeme povídat. Dobře vědí, že my jejich koně nejsme.“
Zadíval jsem se vážně na Jardu a neméně vážně jsem mu pověděl: „Mí lidé a já
uděláme všechno pro to, abychom pachatele Horáčkovy vraždy našli. Ať to je, kdo to
je. Je mi naprosto šumafuk, kdo toho člověka zabil. Za ta desetiletí mě dobře znáš.
Pro mě platilo a platí ‚padni, komu padni‘.
Ty se zase postarej o to, ať nám do našeho vyšetřování nikdo nekecá a neleze.“
„Udělám taky, co bude možné,“ slíbil Jarda a dodal, „a teď jdu tu novinku sdělit
našemu panu řediteli a jeho týmu. To bude radosti na našem policejním ředitelství!“
„Já jedu vyšetřovat,“ děl jsem na Jardova slova. „Vezmu si ten případ samozřejmě
osobně. Se svojí zástupkyní Jarkou Kočařovou.“
„Tak ať se vám daří,“ popřál mi Jarda.
...
Když jsem odemykal auto, řekl jsem Jarce: „Ještě se stavíme v té jundrovské
restauraci. Třeba se tam Horáček s někým potkal. Pořád si myslím, že to není jen
tak, že jsme jej mrtvého našli v těchto končinách.“
Jenže když jsme se usadili v autě a já zasunoval klíček do startéru, rozehrál se mi
telefon. Volal Jarda Motl: „Kde jsi, Stando?“
„Teď jsme s Jarkou odešli od Lenky Málkové, poslední intimní přítelkyně našeho
zesnulého Kryšpína Horáčka,“ vysvětlil jsem Jardovi.
„Mně teď volal Tonda Hřebíček,“ oznámil nám Jarda.
„Myslíš našeho společného kamaráda a našeho velectěného jihomoravského
krajského policejního ředitele?“ ujišťoval jsem se pro jistotu.“
„Já jiného Tondu Hřebíčka neznám,“ děl s lehkým podrážděním Jarda.
„Nemusíš se hned vztekat,“ opáčil jsem dobromyslně. „Jen jsem se chtěl ujistit. Já
nejsem ty, abych věděl, koho všeho znáš. A co ti chtěl náš pan ředitel?“
„Dal mi pro tebe dva lístky do divadla na dnes na sedmou večerní. Bude se to tobě
a tvé Lucce líbit,“ pronesl podezřele zesládlým tónem Jarda. „Tenhle týden dávají
v Městském divadle muzikál Mamma Mia. To si určitě užijete.“
„Řekl bych to asi tak,“ pronesl jsem poněkud nezdvořile. „S Luckou jsme si tento
víkend měli užívat jinak. A kdyby náš drahý ředitelský vůdce a velitel nebyl celý
připosraný z odchodu Kryšpína Horáčka do věčných lovišť lovců hlasů občanů a
jejich peněz, tak by nám možná nějaké zbytky těch plánů bylo dáno uskutečnit.
Takhle s Jarkou křižujeme naše drahé Brno i jeho okolí a z víkendu máme oba, se
zdvořilým prominutím, úplné hovno. Což platí nejen pro nás dva, nýbrž i pro hejno
našich kolegů.“
Když se Jarda neměl okamžitě k reakci, dorazil jsem jej slovy: „A hlavně jak znám
Tondu Hřebíčka, tak takový dar jako lístky do divadla pár hodin před začátkem
představení není jen tak. A dovolil bych si tipnout, že už vůbec není ani od Tondy, ani
z policejních fondů.“
„No jo, já věděl, že tě neoblbnu,“ zabručel Jarda. „Věc se má tak, že Jardovi volala
sekretářka primátora Zavřela, že by se pan primátor velice rád dnes o přestávce toho
představení setkal kvůli vraždě významného brněnského politika a podnikatele
Kryšpína Horáčka s někým informovaným od policie a krátce na to téma pohovořil.“
„Jardo, doufám, že po mně s Tondou Horáčkem nechcete, abych sděloval tomu
zvědavému primátorovi poznatky z živého policejního spisu!“ pronesl jsem poněkud
výhrůžným tónem sledovaný pobaveným pohledem Jarky.
„Kdepak, Stando, to určitě ne,“ ujišťoval mě Jarda, seč mu pusa jela. „Právě
naopak. Tonda mi kladl na srdce, abys mu vysvětlil, že nic takového není možné. A
abys jej ujistil, že děláme, co můžeme, abychom vraha Kryšpína Horáčka dostali.“
„A teď mi, Jardo, pověz,“ pronesl jsem uštěpačně, sledován stále více se křenící
Jarkou, „nezval do toho divadla náš milovaný pan primátor náhodou přímo našeho
ještě více milovaného pana ředitele?“
„Stando, cítím v tvém hlasu hodně silnou ironii,“ pronesl pobaveně Jarda. „Mám
takový pocit, že tobě chybí jistá úcta k autoritám. Nebo se mýlím?“
„Jaroušku, pokud jde o pana primátora Zavřela, tak se nemýlíš,“ děl jsem zvesela.
„A pokud jde o tebe a Tondu Hřebíčka, tak u tebe to zatím ještě tak hrozné není, ale
Tonda má už dobře nakročeno k tomu, dělat ze sebe občas blbce.“
„Tak to ti děkuju,“ ozvalo se z mobilu.
„Rádo se stalo. Ale my jsme zamluvili můj dotaz,“ nedal jsem se odbýt. „Jak to teda
bylo. Nezval primátor opravdu na ten muzikál Tondu? A nepropadly ty lístky
metodou, zdvořile nazývanou metoda padajícího lejna, tedy ono se to říká jinak,
jadrněji, náhodou až ke mně?“
Načež jsem se významně podíval na Jarku a mírně jedovatě prohlásil: „Taky bych ty
lístky mohl přenechat tady Jarce.“
Ta zareagovala promptním vypísknutím: „Ježíši, jenom to ne. Teda Mamma Mia
v Městském divadle jo, ale primátor k tomu jako zákusek, ne. Mě stačilo, když jsme
se s ním potkali při vyšetřování smrti té Nelly Silbersteinové.“
„Stando, to bys snad Jarce neprovedl,“ káravě pronesl Jarda.
„Hádám, že ty jsi to provedl bez nejmenších výčitek mně,“ nedal jsem se.
„No jo, tak přiznávám, provedl,“ uznal Jarda. „Zavřel doopravdy zval Tondu, který to
hodil na mě a já zase na tebe. Vždyť my dva o tom případu víme kulové. Vyšetřuješ
jej ty. Ale hodit hovor s primátorem na Jarku, to se nedělá.“
Chechtající se Jarka na mě ukazovala, že se to opravdu nedělá a já se rozhodl
ještě zarýt do Jardy: „Vy dva o tom víte kulové, protože držím jazyk za zuby. Ale
primátor toho má vědět ještě míň, takže jste si s ním vy dva klidně mohli pohovořit.
To by nula od nuly pošla a s šéfem druhého největšího města republiky by si
pohovořila navíc odpovídající policejní šajba.“
Jarda zřejmě znejistěl a nabyl dojmu, že se na to divadlo nehodlám nechat uvrtat,
protože chlácholivě pronesl: „Ale, Stando, přece jsme všichni tři plukovníci, tak v tvé
osobě si s primátorem pohovoří odpovídající šajba. A pokud do toho divadla dnes
půjdeš a potom vyřešíte úspěšně tenhle případ, tak tobě i Jarce podepíšu tři dny
mimořádného volna.
Jako obvykle v podobných případech jsem měl telefon na hlasitý odposlech, takže
Jarka na mě hned udělala prosebný kukuč doprovozený sepjatýma rukama, takže mi
nezbylo nic jiného, než na Jardu zabručet: „Ale nepřej si mě, když na ten slib
s volnem zapomeneš!“
„Určitě nezapomenu, vždyť mě znáš,“ s naléhavostí slušící vážnějším záležitostem
mě ujišťoval Jarda. „Ty lístky na tebe budou čekat na pokladně Městského divadla.
Řekni tam, že jsi od policie a jdeš si pro lístky od pana primátora.“
...
Mamma Mia byla jako každý muzikál a vlastně každé představení Městského
divadla Brno. Prostě vynikající.
Jedinou skvrnkou na našem, tedy vlastně na mém divadelním zážitku byla
primátorova vizitka vložená do obálky s lístky, která na mě čekala na pokladně
divadla.
Na zadní straně vizitky byl vlastnoručně napsaný a primátorem podepsaný vzkaz:
„Počkejte prosím na začátku přestávky před vchodem do divadla.“
Jakmile tedy skončilo první dějství, nechal jsem Lucku, ať si prohlíží velký barevný
program s fotografiemi z představení, a vydal jsem se vzhůru od jeviště ke vchodu do
Hudební scény, ve které jsme si užívali představení.
Primátor Zavřel tam už čekal. U něj byla manželka a dva nadělaní svalnatci.
Inženýr Zavřel cosi pošeptal manželce, zřejmě, aby na něj počkala a kývl na mě,
abych šel za ním a jeho gorilami.
Na nádvoří před divadlem si primátor vybral kout ve stínu a oba jeho hlídači se
postavili tak, aby kolem nás byly tak dva metry místa.
V duchu jsem se tou konspirací bavil a říkal si, co by primátor asi říkal, kdybych
podlehl doma svému pokušení a nasoukal se, poprvé od jejího vyzkoušení, do své
parádní plukovnické uniformy. To by byla veškerá konspirace tatam.
Bylo mi jasné, co bylo Zavřelovým cílem. Mohli jsme se sejít někde v útrobách
magistrátu. To by však nějaký šťoura novinář mohl považovat za podezřelé. Takhle
jsme byli viditelní na veřejnosti a pan primátor mohl hovořit o náhodné schůzce,
kterou nemusí skrývat.
Představovat jsme se nemuseli, protože jsme se znali, takže po krátkém pozdravení
se, jsem se zeptal: „Od kdy sebou vodíte, pane primátore, ty dva hlídače?“
Ing. Rudolf Zavřel se podíval po nádvoří a zasmušile děl: „To víte, pane plukovníku,
doba je obtížná. Však to znáte sám.“
Toto přesvědčení jsem primátorovi nevymlouval a vzhledem k tomu, že jsem
nechtěl zmeškat druhé dějství, šel jsem hned na věc: „Tak co pro vás mohu tentokrát
udělat, pane primátore?“
Primátor odvětil: „Váš pan policejní ředitel mi myslím správně pověděl, že vy budete
ten pravý, kterého se mohu ptát.“
V duchu jsem pobaveně zpracoval tu informaci, že Jarda Motl musel po našem
hovoru volat Tondovi Hřebíčkovi a ten zase podal raport primátorovi, kdo bude
podávat raport jemu.
Usmál jsem se proto mile jako andělíček a poznamenal: „Otázka ovšem je, na co se
budete, pane primátore, ptát. Vím spoustu věcí, řadu z nich také z titulu své funkce o
policii. To ovšem neznamená, že o nich mohu mluvit. Jistě víte, že zákon nám
striktně zakazuje hovořit s nepovolanými o živých případech.“
„To jistě, to samozřejmě vím a chápu,“ zabrebtal primátor.
„Takže pokud vás zajímají obecné informace o stavu jihomoravské policie a o tom,
jak by nám město reprezentované vaší osobou mohli pomoci,“ žvanil jsem jako svatý
Jan Zlatoústý a mlel dál, „tak jsem vám samozřejmě k dispozici a budu vám spolu se
všemi svými kolegy nesmírně vděčný za vaše porozumění a pomoc.“
Primátor Zavřel se na mě zadíval poněkud vyjeveně a pak rychle zadrmolil: „To
jistě, to také. Ale tyto závažné problémy by potřebovaly nepochybně víc času a mohli
bychom si nad nimi sednout někdy jindy a někde jinde.“
Bylo mi samozřejmě naprosto jasné, o co primátorovi jde. Jenže kdybych mu hned
řekl, že mu nic neřeknu, vypadal bych neochotně. Takže jsem se bavil tímto
divadélkem. Ovšem sledoval jsem hodinky, abychom skončili včas před
pokračováním představení.
„Když jsme se tu tak potkali,“ soukal ze sebe inženýr Zavřel jako z chlupaté deky to,
oč mu šlo. „Prostě chtěl jsem se zeptat, jak to vypadá… Ale ne, to by nebylo
přesné…“
Pak se zhluboka nadechl a bylo vidět, že se konečně rozhodl. Vypadlo z něj:
„Prostě rád bych se vás zeptal, jestli nepotřebujete nějakou pomoc při vyšetřování
vraždy našeho váženého kolegy Kryšpína Horáčka.“
Tak a bylo to venku, řekl jsem si v duchu.
Zkoumavě jsem se na primátora zadíval a zeptal jsem se jej: „Jak si tu pomoc, pane
primátore, představujete? Tedy, aby bylo jasno, velice oceňuji toto vaše gesto dobré
vůle. My policisté jsme vždycky velice rádi, když s námi veřejnost spolupracuje,
protože to pro nás velmi často znamená nezanedbatelnou pomoc.
Na druhé straně je ovšem třeba zdůraznit, že se o informace z vyšetřování
nemůžeme dělit s někým nezúčastněným, jak jsem se už zmínil, pokud se tedy
nejedná o speciální případ v zájmu vyšetřování případu. Když třeba vyhlašujeme
pátrání po podezřelém, oběti, pachateli a tak podobně.“
„To je mi naprosto jasné, pane plukovníku,“ rychle ze sebe sypal primátor. „Ani by
mě nenapadlo nějak z vás dolovat informace z vyšetřování. To ani v nejmenším.
Pouze a jen nabízím ruku k pomoci. To je vše.“
„Tak to je od vás velmi laskavé, pane primátore,“ předl jsem jako spokojené kotě.
„Určitě tuto vaši velkorysou nabídku budu vést v patrnosti a pokud budeme mít i tu
nejmenší potřebu, hned po ní sáhnu a spojím se s vámi.“
„To jsem moc rád, pane plukovníku,“ rádoby rozradovaně zapředl zase primátor. „A
pokud se mohu alespoň zeptat, nějaké vážné problémy zatím nemáte? Vyšetřování
postupuje hladce?“
V duchu jsem si pobaveně řekl, že primátor se konečně dostal alespoň přibližně
k tomu, co jej zajímá.
Nasadil jsem výraz moudrého diplomata a taktéž diplomatickým, co nejméně
říkajícím tónem jsem mu odpověděl: „Děkuji vám za starost, pane primátore. Musím
spokojeně konstatovat, že vzhledem k tomu, že o těle oběti, tedy pana Kryšpína
Horáčka, jsme se dozvěděli teprve předevčírem odpoledne, pokud dobře počítám,
asi před nějakými padesáti pěti hodinami, udělali jsme od té doby velký kus práce a
sesbírali značnou sumu poznatků, které nás podstatně posunuly ke zjištění
pachatele.“
„To jsem opravdu rád i za vás,“ zapředl tentokrát primátor.
Pak na něm bylo vidět, že rozvažuje, jestli má nebo nemá říct, co se mu klube z úst.
Nakonec se na mě pozorně zadíval a opatrně se zeptal: „Teď si moji otázku prosím
nevykládejte špatně. Ale pohybuje se vaše pátrání pouze, jak bych to formuloval,
v rovině pátrání po vrahovi Kryšpína Horáčka, nebo získané poznatky zaměřují vaši
pozornost i do, ehm, jiných oblastí.“
Bylo mi jasné, že otázka by měla spíše znít: „Přišli jste na nějaké průsery naší
partaje? Třeba i v souvislosti s kauzou Stavbař?“
To už ovšem byla otázka, na kterou jsem primátorovi odpovědět nesměl a ani
nechtěl. Také jsem však nechtěl vyloženě lhát.
Takže jsem se opět zatvářil nesmírně státnicko-diplomaticky a vznešeně jsem děl:
„Nikdy není možno předem říct, co při probíhajícím pátrání, pane primátore,
objevíme. Možné je vždy všechno. A někdy také to, že přes veškerou snahu nám
pachatel unikne. Ale jak jsem řekl, tento případ nám, jak jsem přesvědčen, nehrozí. A
co všechno další zjistíme, o tom teď nechci fantazírovat. To by nebylo profesionální.“
Načež jsme si popřáli příjemný zážitek při druhém dějství a rozešli se ke svým
partnerkám. Primátor Zavřel se však při tom loučení tvářil o značný stupeň
zasmušileji než já.
Když jsem se těsně před začátkem druhého dějství usadil vedle Lucky, ta se ke
mně naklonila a zeptala se šeptem: „Jaké to bylo?“
A já jsem jí stejným šeptem odvětil: „Kulové se dozvěděl.“
Lucka se vesele ušklíbla a potom jsme si už nerušeně užívali zbytek roztomilého
muzikálu v perfektním brněnském podání.
...