Stanislav Češka - Nezralá vražda - ukázka z románu
...
Když podplukovník Motl vstoupil v doprovodu kapitánky Sylvy Pošvářové, vedoucí výjezdu, do kuchyně, Robert Borský polkl přímo z láhve další hlt whisky a na Motla se zadíval nepřítomným pohledem. Jardovi bylo jasné, že v této chvíli toho ze známého architekta, který se stal čerstvým vdovcem, moc nedostane. Pouze mu stručně pokondoloval a následoval kapitánku do patra vily, do ložnice, ve které Robert Borský našel svoji choť zabalenou do deky a igelitů v úložném prostoru její poloviny manželské dvojpostele. Na jejíž vedlejší polovině strávil, podle svých slov nic netuše, poslední noc.
V místnosti se činili technici z Odboru kriminální techniky a expertíz pod vedením majora Richarda Ungra. Ten pozdravil kývnutím podplukovníka Motla a dodal: „Tak ti blahopřeji k příjemně strávenému víkendu. Já si jej mimochodem měl také užívat celý u ryb.“
Motl jen mávl rukou a zeptal se: „Už jste tu hotoví? Nebo nesmíme zatím na nic sahat?“
Ungr zavrtěl hlavou. „To poslední, čeho se zatím nesmíš dotýkat, je mrtvá, o kterou teď pečuje tvá Káča. Jinak jsme v tomhle pokoji hotoví. Udělali jsme jej přednostně, protože nám bylo jasné, že se tu budete chtít porozhlédnout. Teď ještě prošmejdíme zbytek domu. Tak zatím.“ A major se s kývnutím vzdálil.
Motl chvíli mlčky pozoroval svoji ženu, která za pomoci dvou techniků z OKTE vybalovala zavražděnou.
Postel, na které mrtvá advokátka spávala, byla maximálně otevřená, aby se k mrtvému tělu mohli dostat. Přes hlavu měla natažený jeden igelitový pytel, druhý zakrýval nohy. Oba pytle byly převázány žlutým motouzem. Tímto motouzem byla ovázána i deka, do které byl zabalen zbytek těla.
„Jak vlastně objevil inženýr Borský mrtvou manželku?“ zeptal se Motl kapitánky Pošvářové a dodal: „Já si s ním samozřejmě pohovořím, až se trochu sebere, jen bych si rád udělal nějaký obrázek.“
Štíhlá kapitánka pohodila svým blonďatým ohonem a ušklíbla se. „Když jsme přijeli, Jardo, ještě se ten manžel držel. Aspoň naoko. Sdělil nám, že se už večer divil, že žena nebyla doma, jenže na tom prý nebylo zase nic tak divného. Vrátil se totiž pozdě večer z Prahy, kde má druhý se dvou ateliérů své architektonické firmy BORARCH s.r.o. Byl tam na dvoudenní služební cestě. Brzy ráno potom spěchal do svého hlavního, brněnského ateliéru. Jenže když se opakovaně manželky nedovolal, rozjel se domů, prošel dům a teprve v té chvíli si všiml ne úplně dovřeného lůžka, na kterém spávala jeho manželka. Deka šla trochu oddělat, on ji tedy kousek odkryl a sáhl na tělo, které bylo studené. Bylo mu jasné, že spal u mrtvoly. Takže hned volal policii.“
...
Plukovník se usmál: „Přesně tak, Vildo. V rámci téhle akce vyhlásil náš dopravní podnik výběrové řízení na dodávku deseti elektrobusů a pěti hybridních kloubových autobusů. Protože přičinliví úředníci na magistrátu zařídili evropské dotace. Takže nic nebránilo tomu, zmodernizovat dopravu v našem krásném a kvetoucím městě.“
Motl se ušklíbl a sarkasticky poznamenal: „Netušil jsem, že ses dal v poslední době na poezii. A science-fiction.“
„Ale no tak,“ neméně sarkasticky poznamenal plukovník a pokračoval ve svém výkladu“ „Ty elektrobusy nás v tomhle případě nemusí zajímat, o ty nejde. V případě hybridních autobusů to však je jinak. Na počátku projevily tři firmy zájem o tuhle zakázku. Jenže požadavkům výběrového řízení nakonec vyhověla pouze jedna.“
„Počkej, to chceš naznačit, že tu šlo o nějaké čachry?“ zvědavě se zeptal Motl.
Vostrý se usmál: „Právě že ne. Ono šlo spíš o to, že tu v Brně máme dost kopečků a zadavatel výběrového řízení měl určité, technicky zdůvodnitelné požadavky. Jinými slovy dotyčná firma, jedná se o firmu zahraniční, měla zakázku v kapse. Nikdo jiný nedokázal dodat ty autobusy podle požadavků dopravního podniku. A ty požadavky byly také naprosto v pořádku. Žádná levota v tom nebyla, to jsme prověřili. Pouze prostě stačilo do určeného termínu dodat požadovanou dokumentaci.“
„A to byl problém?“ nedůvěřivě se optal Motl.
„Kdo nezažil, neuvěří,“ zašklebil se plukovník. „Jak už to bývá, podobná lejstra k výběrovému řízení se připravují do poslední chvíle, aby vše bylo tip top. Tak tomu bylo i v tomto případě. České zastoupení má dotyčná firma náhodou u nás v Brně. Šéf zastoupení si osobně vzal na starost, že dokumentaci v daný čas dodá na odbor veřejných zakázek našeho dopravního podniku.“
Vostrý si upil minerálky a pokračoval: „Až doposud nešlo o nic zvláštního. Dál se tato vcelku obvyklá záležitost změnila ve frašku. Dotyčný progresivní manažer v předvečer předání přihlášky své firmy potkal kamaráda, kterého léta neviděl, protože přítel žije v cizině a do Brna přijel po delším čase za příbuznými na návštěvu. Tihle dva se zrubali jako koně a náš manažer, mimochodem, jak jsme zjistili, byl to opravdu takový ten nový, moderní, progresivní typ, hltající a chrlící nejnovější metody řízení lidských zdrojů, podřízené pořád drbal za pitomosti, a ti jej tudíž bytostně přímo nesnášeli. Tedy nás manažer se probudil oblečený a v botách ve své posteli druhý den až v poledne, dvě hodiny po vypršení termínu předání přihlášky do výběrového řízení.“
To už pohrávaly úsměvy na tvářích všem přítomným a Motl se za všechny zeptal: „To nešlo nějak domluvit?“
Vostrý se ušklíbl. „Ale to víš, že šlo, jenže toho pitomce nenapadlo nic lepšího, než že vzal ten fascikl pod paži a napochodoval přímo k technickému řediteli dopravního podniku a tam nevymyslel nic chytřejšího, než že technickému řediteli nabízel peníze, aby to nějak s tou přihláškou udělal. Ten jej vyhodil a obratem na něj podal trestní oznámení. Tak jsme se do téhle frašky zamotali my. Nakonec se vše rychle urovnalo, do Brna přijelo vedení dotyčné firmy ze zahraničí, šéfa svého českého zastoupení velkým obloukem vykopli, dopravní podnik dostal na ty autobusy slevu a dál už netrval na trestním stíhání.“
...
Po chvilce hledání volného místa zaparkovali na Hybešově ulici auto, počkali, než kolem nich projede tramvaj, a vydali na protější stranu ulice, kde se nad velkými okny, mezi kterými se příchozím pohostinně otevíraly automatické dveře, skvěla velká tabule, za tmy osvětlená, na které stálo Restaurace U Rozbitého půllitru. Ve velkých oknech, spíš šlo o výklady, se skvěly další informace jako „Pivo z tanku“, „Teplá i studená kuchyně po celý den“ a „Jackpot – dnes 6 778 Kč“.
Tak neváhali a vešli.
Po zaplivané hospodě čtvrté cenové skupiny z Jonášova mládí nebylo ani stopy, jak si major v duchu poněkud lítostivě řekl. Všude bylo čisto, celek ovšem působil poněkud levně, uniformně a až skoro sterilně. V místnosti byla asi třicetiletá boubelatá servírka leštící za výčepním pultem sklenice a v jednom z rohů proti vchodu několik hracích automatů, u kterých seděli dva zoufalci, bláhově se snažící vyhrát nějaké peníze. Kromě toho byl slyšet ještě neurčitý hluk z kuchyně, do které byl vchod vpravo od výčepu. Prostě typický ospalý dopolední klid před blížícím se polednem, kdy jako každý den restauraci zaplní zaměstnanci firem z okolí, konzumující zde svá polední meníčka.
Servírka zvědavě pozorovala blížící se kriminalisty. Když se jí představili, sjela je hodnotícím pohledem a bylo zřejmé, že ten, kdo prošel na jedničku, byl především major Boura. Jonáš pobaveně sledoval jeho trochu posmutnělý výraz, protože servírka, která se jim představila jako Liběna Zoubková, byla kus pěkné ženské. Jenže, co se dá dělat, Čenda Boura byl toho dne už zadaný. A měl jednu zásadu, jak Jonáš dobře věděl. Té ženě, se kterou právě randil, byl věrný. Potíž byla v tom, že zvlášť poslední dobou se milý Čenda nebyl s to poněkud stabilněji zaláskovat.
Liběna Zoubková se jich s milým úsměvem zeptala, jestli si něco nedají. Boura už chtěl říct, že ne, když v tom jej Jonáš nakopl do kotníku a řekl: „Kolega řídí, takže mu dejte matonku. Já bych však poprosil o malé pivo, dvanáctku. A hned zaplatím.“
Bylo vidět, že Liběna Zoubková pivo točit umí. A Jonáš si připomněl mládí. Chutnalo tak dobře, jako když tady kdysi tyhle prostory pravidelně navštěvoval jako příslušník mravnostního.
...
„Aha, není ten pan Magál náhodou přítomný?“
„Jo, je. On dělá údržbáře v teplárnách a pracuje na tři směny. Teď spí, protože je po noční.“
„Tak jej půjdeme vzbudit,“ pronesl optimisticky Jonáš.
„Ten nebude mít radost…,“ znělo za nimi z úst Karly Skopečkové.
Jak záhy zjistili, Jaroslav Magál radost opravdu neměl. Když jim celý rozespalý přišel otevřít, jejich služební odznaky na něj velký dojem neudělaly.
Nabručeně prohlásil: „Poněkud mě serete, pánové. Nenecháte vychrápat pracujícího člověka. Nechcete jít zase do prdele?“
„Vždyť jsme sotva přišli, pane Magále,“ zahlaholil radostně Jonáš a hned dodal: „Přece byste nás nevyhazoval.“
„Ale klidně jo,“ zabručel Jaroslav Magál, „dybyste šli do řiti, slzy bych neronil.“
Protože se kriminalisté neměli k odchodu, podrbal se Jaroslav Magál na své chlupaté hrudi a pronesl: „No tak kurva jo. Musím si dat jedno, dyž ste mně přervali spaní. Teďka už nezaberu. Zákonu holt musíme pomáhat.“
Když jedním mocným hltem vyžahl asi třetinu láhve piva, hlasitě si říhl a blahosklonně pronesl: „Tak co kurva chcete?“
...
Když už seděly obě ženy u minerálky v pokoji, Sylva Pošvářová se s potutelným úsměvem zeptala: „Ten fešák v koupelně asi nebude váš pan manžel. A hádala bych, že mu patří ten sporťák před domem. Tak nějak se k němu hodí.“
Paní domu si zapálila dlouhou cigaretu, pohodila svými vlasy a znuděným hlasem zapředla: „Kdepak, můj Jaromírek, tedy můj medvídek, chci říci manžílek, na svůj věk nevypadá špatně, ovšem Bruno je zcela jiná kategorie. Jo, to auto je samozřejmě jeho.“
„Bruno je kdo?“ zeptala se kapitánka.
„Je to pro vás důležité?“
Kapitánka se usmála. „Nevím, možná ano, možná ne. Vždycky si potřebujeme utvořit celkový obraz.“
„Bruno Tuhý je můj osobní trenér. Byl mi tu seřídit mé stroje na cvičení.“
„A přitom jste si společně také zacvičili,“ pronesla chápavým tónem kapitánka a v duchu si pobaveně řekla, že příjmení nejspíš odpovídá jisté fyzické přednosti milého Bruna.
„No jo, manžel je v lázních, co mám doma sama dělat?“ předvedla svoji neotřesitelnou logiku Martina Vodáková a zeptala se: „Vy tu asi nejste proto, abyste si se mnou splkla o mém milenci. Říkala jste krajská kriminálka. To jste z hospodářské kriminálky a jste tu kvůli manželovi?“
„Ne, já jsem z krajské mordparty,“ vysvětlila kapitánka udivené Martině Vodákové a hned se zvědavě zeptala: „Copak, váš manžel má nějaké problémy s našimi kolegy?“
Blondýna pokrčila svá štíhlá ramena: „Vlastně pořádně ani nevím. Já se o záležitosti svého manžela nestarám.“
Hlavně když platí, pomyslela si v duchu opět pobaveně kapitánka a téměř současně se podobně vyjádřila kráska v minišatech: „Hlavně když se o mě Jaroušek stará. A to on umí. A ti policajti tu už hodně dlouho, pomalu rok nebyli.“
Na chvilku se paní domu odmlčela a pak položila logickou a Sylvou dlouho očekávanou otázku: „Když tu nejste kvůli manželovi, tak proč tu vlastně jste?“
Kapitánka se usmála poněkud potměšile. „Zajímá mě váš druhý trenér.“
„Druhý trenér?“ udiveně se zeptala Martina Vodáková. „Jakého trenéra myslíte?“
Potom se trochu začervenala a špitla: „Jó, vy myslíte nějakého dalšího z mých milenců…“
„Dalšího z vašich milenců?“ uculila se Sylva Pošvářová. „Vy jich máte víc než dva? A to nevadí manželovi? Tedy ne, že bych vás chtěla nějak soudit, jen mě to zajímá jako ženskou.“
Martina Vodáková se zatvářila téměř cudně a pronesla uznalým tónem: „Můj Jaroušek je naprosté zlatíčko. On už když se kvůli mně rozvedl, aby si mě mohl vzít, tak mně říkal, že potřebuje nějakou kočičku, která jej bude doprovázet na společenské akce a dobře reprezentovat. Jinak že mně dá úplnou volnost. Že ho prý přímo drtilo, jak se mu jeho první žena pořád věšela na krk. A že mě za to dobře zabezpečí.“
„Vám to tak asi vyhovuje,“ uculovala se dál kapitánka.
Martina Vodáková na ni upřela své velké modré oči a ušklíbla se: „Proč by mi to nemělo vyhovovat? Žiju si jak v bavlnce, ten můj pucík toho ode mě zase tak moc nechce, do života mu nekecám, ostudu mu taky nikde nedělám, protože veřejně se se svými milenci nepředvádím. Jaromírkovi do jeho avantýr, a že jich má rovněž požehnaně, nekecám. A spolu si také občas uděláme hezkou chvilku. Takže co by mně mělo nevyhovovat.“
Na takové sofistikované zdůvodnění životního stylu nešlo opravdu nic namítnout. Kapitánka si řekla, že pokec to byl zajímavý, už by však měla přemýšlet nad návratem do Brna. Takže Martině Vodákové vysvětlila: „Pěkně se s vámi povídá. Abychom se však dostali k tomu, o co mi jde. Vlastně spíš o koho. Jak jsem řekla, o jednoho z vašich trenérů, Reného Hudáka.“
Martina Hudáková se zasnila: „Jé, zlatíčko Rendík. Jakou ten má fantazii a výdrž! S ním jsem vyzkoušela takové pozice, o jakých jsem do té doby neměla ani tušení…“
Sylva Pošvářová se uculovala. „Vaše sexuální gymnastika je jistě zajímavé téma. Já však potřebuji znát něco jiného.“
„Jen se ptejte,“ přímo nadšeně vyzvala Martina Vodáková kapitánku. „Co potřebujete o Rendíkovi vědět?“
...