Stanislav Češka - Pomstychtivá smrt - ukázka z románu

...

Letecké učiliště Prostějov, jaro 1950
Četař aspirant měl zrovna přestávku ve výuce, kterou využil k tomu, aby si odběhl na ubikaci pro rezervní kapesník. Rýma jej už trápila týden a ne a ne jej opustit.
Když otevřel dveře do ložnice svého družstva, uviděl už ode dveří na pečlivě srovnané dece na svém lůžku ležet jakési lejstro.
Zvědavě se šel podívat. Kvůli pořádku je pořád v rámci vojenského drilu buzerovali a bylo tak naprosto nemyslitelné, že by odešli do denního zaměstnání a na postelích nechali nějaký nepořádek.
Když došel ke svému lůžku a podíval se na ten papír, potichu zaklel. Na posteli mu ležela přihláška na kandidáta členství v KSČ.
Bylo mu jasné, kdo tam to lejstro položil. Jejich poručík, tedy velitel jejich čety. Moc toho na rozdíl od většiny jejich učitelů, z nichž řada prošla západní i východní frontou, nenalétal, pilotní průkaz získal až po válce. Taky je necvičil v pilotáži a nevzdělával v technice. Od toho byli na učilišti jiní.
Jejich poručík se věnoval politicko-výchovné práci. A to s elánem mladého a přesvědčeného komunisty. Už za rok měly do Československa přiletět z SSSR první proudové letouny MiG-15 a bylo přáním většiny pilotů s těmito stroji létat.
Poručík se rozhodl, že celá jeho četa musí být ukázkovou četou mladých a uvědomělých komunistů, kteří budou nejen po stránce odborné, nýbrž i plně ideologicky připraveni pro pilotáž nových sovětských migů, ale i jiných strojů, které československá armáda měla, má a bude mít ve výzbroji.
Četař aspirant létání miloval a doufal, že i on se dostane do kabiny migu. Jenže pocházel z věřící katolické rodiny a vstupovat do strany se mu nechtělo.
Znovu se znechuceně podíval na přihlášku ležící na přikrývce jeho lůžka, štítivě ji uchopil, složil napůl a otevřel noční stolek u postele, aby ji tam šoupl.
V tom se však otevřely dveře od místnosti a v nich se objevil jejich poručík. Četař aspirant upustil lejstro zpět na postel, postavil se do ukázkového pozoru, zasalutoval a předpisově se zahlásil.
Poručík blahosklonně mávl pravicí a řekl: „Dobrá, dobrá, soudruhu četaři. V pořádku.“
Potom se zeptal: „Co to máte na té posteli?“

Četař aspirant nepříliš ochotně odvětil: „Tady tohle, soudruhu poručíku. Přihlášku za kandidáta KSČ.“
Četař aspirant raději pomlčel o svém přesvědčení, že to lejstro je dárek právě od poručíka.
Ten však radostně zahlaholil: „Jsem rád, že jste tu přihlášku našel. Už jste jenom tři v naší četě, kteří ji nepodali. Jakmile i vy tři tuhle přihlášku podepíšete, bude naše četa nejen odborně na výši, ale bude také tou nejuvědomělejší jednotkou v našem ročníku. A jistě vám nemusím zdůrazňovat, co to znamená pro vás. Pokud úspěšně ukončíte zdejší výcvik, na což zcela jistě máte, je před vámi otevřená cesta i do kokpitu MiG-15. Naše lidově demokratická armáda potřebuje takové piloty, jako jste a budete vy. Mladé, schopné, odborně na výši a především vysoce uvědomělé a zapálené obránce naší lidově demokratické vlasti a její dělnické třídy.“
Četař aspirant beze slova stál a střídavě zíral na papír na posteli a na svého řečnícího velitele.
Poručík, který se při svých politicko-uvědomělých projevech dostával přímo do tranzu a byl tím pověstný ve svém okolí, si najednou uvědomil, že podobné nadšení, jaké cítil on, nevidí v mladém četaři před sebou. Naopak, ten trouba vypadá, jako by vůbec nechápal tu skvělou budoucnost, jaká před ním leží prostřená. Jen ji zdvihnout, uchopit a těšit se z ní.
Poručík ubral na svém nadšení a zcela věcně se zeptal četaře: „Copak, soudruhu četaři? Něco se vám na mých slovech nezdá? Už jsme přece na toto téma několikrát hovořili.“
„No, ano. Hovořili,“ tiše zabručel četař aspirant.
„Co jste teď říkal, soudruhu četaři?“ zeptal se poručík, který sice tušil odpověď svého podřízeného, ale opravdu mu skoro nerozuměl, protože ten svá slova zamumlal opravdu tiše.
„Řekl jsem, že jsme opravdu spolu hovořili. Na toto téma,“ zabručel znovu, ale hlasitěji a srozumitelně četař aspirant.
„Vidíte, soudruhu četaři, že se domluvíme,“ opět radostně zahlaholil poručík, který bez nadechnutí pokračoval, „při našich předchozích hovorech jsem však u vás na rozdíl od většiny vašich spolužáků neviděl dostatek nadšení pro tento závažný životní krok,“
Četař aspirant se mlčky zadíval na svého velitele a zase sklopil oči k lejstru na posteli.
„Říkal jste něco, soudruhu četaři?“ zeptal se poručík.
Četař aspirant zavrtěl mlčky hlavou.
„No dobrá. Vy jste mi však doposud neodpověděl ani na otázku, kdy mi tu přihlášku vyplníte a vyplněnou vrátíte,“ vedl si poručík svou. „A já jsem už s vámi vedl několik debat na toto téma.“
Četař aspirant se znovu zadíval na svého velitele a s přikývnutím zabručel: „To je pravda. Už jsme se o tom párkrát bavili.“
„Chcete být pilotem naší lidově demokratické armády, soudruhu četaři?“ vemlouvavě se zeptal poručík.
„To chci, samozřejmě to chci,“ přikývl četař aspirant. „Jinak bych tu přece nebyl.“ Potom ještě dodal: „Létání je celý můj život. To přece víte, soudruhu poručíku.“
„A chcete se také, samozřejmě po patřičném výcviku, dostat to kokpitu špičkových sovětských MiG-15 a bránit v nich vzdušný prostor naší lidově demokratické vlasti, budovatelskou práci a klidný spánek jejích obyvatel, tedy svých spoluobčanů? Spoluobčanů díky jejichž práci může naše lidově demokratická vlast mít svoji špičkově vyzbrojenou armádu a stejně špičkově vybavené a vyzbrojené vojáky, tedy i piloty?“
Četař aspirant opět přikývl: „To chci, samozřejmě, že to chci.“
Po této četařově odpovědi se poručík zeptal důrazně hlasem, do kterého dal co možná nejvíc otcovského tónu: „Tak proč jste mně, soudruhu četaři, kurva tu přihlášku za kandidáta KSČ už dávno nevyplnil, nepodepsal a neodevzdal?“
Potom poručík ještě vemlouvavě a s ještě větší porcí otcovského tónu v hlasu dodal: „Chcete přece kurva, soudruhu četaři, opravdu vystřelit k nebesům v té patnáctce.“
Četař aspirant se začínal při té debatě cítit čím dál víc nepříjemně. Samozřejmě dobře věděl, jak se je jejich poručík snaží všechny dostat do KSČ, což nové velení učiliště sleduje s neskrývanou sympatií. A stejně samozřejmě tu chtěli vychovat piloty, kteří ovládají své řemeslo a stroje, ve kterých sedí, ale zároveň si museli být jistí, jejich loajalitou. Pár podařených úletů pilotů sloužících za války v britském letectvu na západ holt varovalo.
Až o takových věcech ovšem v té chvíli četař aspirant nedumal. Cítil, že jde do tuhého, protože podobný nátlak na něj velitel nečinil poprvé. On věděl, že zdaleka ne všichni spolužáci na učilišti byli kandidáty nebo členy KSČ, protože ne každý velitel byl tak velmi uvědomělý jako jejich poručík. Na druhé straně však cítil, že v dalším vojenském životě jej tato volba bude určitě čekat opakovaně.
Jak tak horečně přemýšlel, napadlo jej, jestli jej vůbec čeká nějaký další vojenský život v pilotní kabině vojenského letounu.
Z jeho zadumání jej probral hlasitý poručíkův dotaz: „Tak, soudruhu četaři, kdy mi tu přihlášku vyplněnou vrátíte? Mám vám to dát rozkazem?“
Četař aspirant se udiveně zadíval na svého velitele s dotazem: „To myslíte vážně?“ „Nebuďte drzý, soudruhu četaři!“ řekl výhružně, už bez otcovského tónu v hlasu poručík.
„Já přece nejsem drzý, soudruhu poručíku,“ umíněně pronesl četař aspirant. Poručík se na svého podřízeného zadíval udiveně a ten si dál vedl umíněně svou: 
„Takovou věc jako vstup do strany, tím spíš do strany, jako je KSČ, přece, soudruhu poručíku, nemůžete dávat příkazem.“
Poručík byl udivený z četaře čím dál víc, až měl údivem otevřená ústa. Četaři aspirantovi to neuniklo a po tváři mu přelétl sekundový úšklebek, který poručíka popudil ještě víc.
Poručík nasupeně odsekl: „Vy mi nebudete, soudruhu četaři, určovat, co mohu a nemohu. Jsem váš velitel a vy mě podle vojenských řádů musíte poslouchat. Rozumíte? Poslouchat a plnit rozkazy, které vám dávám. Až ten rozkaz splníte, pak si můžete stěžovat.“
Četař aspirant však ke své smůle dokázal být stejně umíněný jako jeho velitel. Až do té chvíle byl tak napůl rozhodnutý kvůli svému létání třeba i vstoupit do KSČ. Když však na něj takhle poručík vyjel, umíněně mu na jeho slova odsekl: „Nezlobte se, soudruhu poručíku. Vy mně ale máte právo poroučet ve vojenských věcech, nikoliv v mém civilním životě. A členství v KSČ není vojenská záležitost. To prostě není!“
Poručík v té chvíli zrudl a zařval: „Vy mně, soudruhu četaři, nebudete kázat o tom, co já můžu a nemůžu! Já můžu to, co se rozhodnu, že můžu, a vy si pak, jak jsem už řekl, můžete stěžovat. Napřed mě však musíte poslechnout. Je vám to jasné?“
Následující četařovo nasupené mlčení si poručík mylně vysvětlil jako četařův souhlas. A tak vzal z postele přihlášku, strčil ji četařovi pod noc a rázně prohlásil: „Já vám tady, soudruhu četaři, nařizuji, abyste tady okamžitě, přede mnou vyplnil tuto přihlášku na kandidáta KSČ, řádně ji podepsal a podepsanou mi ji okamžitě předal zpět!“
Četař aspirant přihlášku poručíkovi vytrhl z rukou, před jeho šokovanýma očima ji roztrhl vejpůl a pomalu s důrazem na každou slabiku pronesl: „Tohle jsem vám s tou přihláškou, soudruhu poručíku, udělal.“
Potom přihlášku hodil poručíkovi pod nohy a všemu dal korunu slovy: „A teď si můžete stěžovat. Vy na mě.“
Poručík hlasem třesoucím se vztekem zařval: „Já si stěžovat nebudu, já vás nechám zavřít. Garantuji vám, že vaše kariéra pilota skončila. Zítra se už probudíte ve vojenském kriminále na Libavé!“
Což se také stalo
Součástí trestu bylo také to, že z četaře aspiranta se bleskurychle, ještě před transportem na Libavou stal desátník. A po ukončení trestu vězení potom čerstvě degradovaný desátník bránil lidově demokratickou vlast v uhelných dolech u PTP.
K vojenskému letectvu pak krátce přičichl v další kapitole svého angažmá u PTP pouze při těžké manuální práci při výstavbě nové letecké základny v Čáslavi.
Jinými slovy, nadějná kariéra jednoho vojenského pilota tak opravdu skončila. Skončila dřív, než mohla začít.
Po propuštění z armády si už díky dobrým lidem zalétal pouze ve Svazarmu na větroních. A ani to moc dlouho netrvalo.

...

Vešel zadním vchodem do budovy. Na podlaze vstupní chodby byl neskonalý bordel. Rozdrcená a spadaná omítka, rozšlápnutá plechovka od piva, kus záchodového prkýnka (jak se až tady objevilo, to byla fakt záhada), pár zbytků trubek od vodovodního vedení, pestrý výběr kusů zdiva… No prostě výborné, pokud jste táhli na zádech sedmdesátikilového chlapa v rozpadající se budově za mizerného osvětlení.
V duchu děkoval Bohu a osudu za to, že mu i v jeho věku skoro sedmdesáti let bylo dopřáno dobrého zdraví a fyzické kondice.
Ze zábradlí na okraji schodiště už zbývaly jen žalostné zbytky, a tak se raději držel při zdi a ani se nedíval vlevo do temné hlubiny sklepa. Zároveň si také uvědomoval, že když tak dohromady se svým nákladem měli nějakého půldruhého metráku a něco, bude to snad u zdi bezpečnější, pokud by se schody pod jeho nohama rozhodly, že takovou tíhu už neunesou.
Pomalu vystoupal po schodišti a ocitl se naproti hlavnímu vchodu do budovy s pohostinně pootevřenými dvoukřídlými dveřmi, což bylo stejně celkem jedno, protože skla z nich byla dávno vymlácená a nebyl by tak problém vstoupit, i kdyby ty dveře byly zavřené.
Dal se chodbou doleva a opatrně se díval pod nohy, protože podlaha byla občas vyzdobena dírami, ve kterých byly skryty ventily bůhví od čeho nebo to prostě jen byly díry od bůhví čeho. Ovšem zahučet do nich, by nepochybně znamenalo zlomenou nohu nebo i něco jiného.
Nakonec se svým nákladem konečně napochodoval do místnosti, která kdysi byla zřejmě perlou celé budovy. Rozměrná jídelna s velkým panoramatickým oknem, jehož horní okraj tvořil velký oblouk, směřujícím do údolí a poskytujícím kdysi zřejmě nádherný výhled, kterému ovšem dnes bránily stromy, kterými za poslední léta zarostlo okolí budovy.
Místnost měla bíle nalakovaný dřevěný strop, který kdysi nepochybně zdobil tuto prostoru, ovšem dnes byl značně zašlý a pouze nesměle připomínal bývalou eleganci budovy. Mrskl zde na zem svůj náklad a opřel toho hajzla zády o jednu 
z bočních zdí.
Vzhled místnosti znal ze své předchozí návštěvy, kdy větší část budovy prošel. Této noci však i ve světle čelovky byly vidět nekompletní rámy panoramatického okna, ve kterém už zbývaly pouze nepatrné zbytky okenních tabulí. Ostatně podobné to bylo i u oken v levé boční zdi, které kdysi pomáhaly prosvětlit místnost.
Na chvíli se zadíval na dřevěný strop a poté paprskem světla přejel zdi místnosti. Odlupující se omítka byla posprejovaná nejrůznějšími klikyháky tu a tam doplněnými více, či méně, tedy spíš méně duchaplnými nápisy.
Svůj náklad usadil pod jedno z bočních oken pod jehož nahnilým rámem se skvělo zrovna jedno takové rádoby duchaplné sdělení. Nad hlavou ten hajzlík měl nápis „DLOUHÉ NOCI, DLOUHÉ DNÍ“. Zřejmě filosof, který zvěčnil toto pozoruhodné sdělení byl poněkud v rauši a měl tudíž rozmáchlou ruku držící sprej s barvou, což se projevilo v onom dlouhém „Í“ na konci.
Protože však zřejmě dotyčný tvůrce cítil potřebu dodat důrazu svému písemnému výkřiku vstříc světu, ještě ono sdělení pokračovalo na zdi oddělující okno nad hlavou toho hajzlíka od okna sousedního. Tento druhý nadpis zřejmě vyjadřoval tvůrcovy preference ohledně oblíbené denní doby, neboť hlásal „DLOUHÉ NOCI…“
Igelit smotal, dal jej bokem a posléze jej při návratu hodil ze schodů dolů ke sklepu.
Ten sviňák sedící v bordelu na podlaze a opírající se o zeď pod oknem se pomalu probral, což jej potěšilo, neboť toho hajzla nemusel křísit a mohl dokončit to, proč jej sem dotáhl.
Hajzlík zakroutil hlavou, zkusil se pohnout a přitom zjistil, že má k sobě pevně spoutané nohy a ruce má na zádech neméně pevně připoutané k tělu.
Hajzlík se i tak zkusil trochu zavrtět, leč tento pokus byl předem odsouzen k nezdaru, protože si dal vskutku záležet na tom, jak pevně hajzlíka spoutal.
Když hajzlík, jak si jej během transportu do léčebny téměř láskyplně pojmenoval, zjistil marnost svého snažení, jeho pohled zabloudil na stěnu bývalé výdejny jídel, na které se ve světle měsíčních paprsků zaskvělo červeně nastříkané sdělení, které ze spousty čmáranic a klikyháků hlásalo „Miluju sám sebe“.
Všiml si toho, kam směřuje hajzlíkův pohled, a škodolibě se jej zeptal: „Není to náhodou tvoje dílo?“
Hajzlík po něm šlehl nenávistným pohledem. Škleb jeho obličeje byl až přízračný ve světle měsíce. Hlasem plným zloby, ale také strachu se zeptal: „Co po mně vlastně chceš? A co si o sobě myslíš?“
Odsekl mu hlasem plným stejné nenávisti: „Co si o sobě myslím? To ti může být jedno. Hlavně si teď ale myslím, že dostaneš, co sis zasloužil. Za svého zkurveného komunistického fotra, napřed armádního politického pracovníka a potom zkurveného člena vojenské kontrarozvědky, který dokurvil život mému a nejen mému tátovi, a taky za sebe, nadšeného svazáka, uvědomělého mladého člena KSČ, nadějného člena komunistické vojenské kontrarozvědky po svém fotrovi a potom najednou nadšeného bojovníka za demokracii, který to dotáhl až na primátora Brna a jihomoravského hejtmana. A teď si jako důchodce pospává v Senátu.“
„No, dobře, co ti ale po tom je?“ udiveně se zeptal. „Takových jako já je řada, tak proč mě taháš do téhle zříceniny?“
Hlasem plným zhnusení mu opáčil: „To máš pravdu, takových jako jsi ty, je fakt dnes spousta. A kurví nám naše životy. Ale mě zajímají ti, kteří zkurvili život mému tátovi. Jeden a ten nejhorší z nich byl tvůj fotr plukovník. Všichni ostatní už chcípli, ale ti jejich povedení synkové zůstali, aby zaplatili za své fotříky. Dva už jsou vyřízení, ty jsi další na řadě.“
Nechápavě se na něj zadíval a zeptal se: „Co to má znamenat? Já vůbec nevím, o čem tu meleš. A kdo vlastně jsi?“
Když mu řekl své jméno, hajzlík znovu nechápavě řekl: „Vůbec nechápu, o co ti jde a kdo jsi.“
Zadíval se na něj pátravě a pověděl: „Já ti to tedy vysvětlím. Nebudeš jistě popírat, že tvůj fotr sloužil v padesátých letech, než přešel k vojenské kontrarozvědce a sloužil právě tady v tomhle baráku, na leteckém učilišti v Prostějově?“
Hajzlík znovu zavrtěl nechápavě hlavou a odvětil: „Nevím, proč bych to popíral. Já se za otce nestydím. V Prostějově sloužil jako politicko-výchovný pracovník. A potom… No jo, mě to hned nedošlo, když jsem se v tom měsíčním světle podíval tady to rozbitě okno… My jsme v bývalé a vlastně i nedávné léčebně u Babic nad Svitavou. Vždyť jsem tady byl jako kluk párkrát za otcem.“
Ironicky poznamenal: „Dobře jsi to tu poznal, máš pravdu. A nezapomeň, že jsi tu chvíli i pracoval i ty. Protože tu od padesátek desetiletí sídlila vojenská kontrarozvědka. Pokud se to tedy dá považovat za práci.“
„No jo, ale i tak. Proč jsi mě sem zatáhl?“
„Protože tvůj uvědomělý fotr zničil mému tátovi jeho životní cíl být vojenským pilotem.“
„Co kecáš za blbosti? Otec přece piloty v Prostějově vychovával, ten je neničil.“
„Pokud byli stejně zkurvení komouši jako on, tak ne. Jenže můj táta se zkurveným a udavačským komoušem stát nechtěl a tak díky tvému fotrovi dolétal.“
„A co já s tím?“ namítl hajzlík. „Tvůj otec si měl být vědomý toho, v jaké armádě slouží.“
„Kdyby tvůj fotr nebyl udavačský hajzl, mohlo to skončit mezi nimi dvěma. Třeba vynadáním mému tátovi. Ale ten tvůj fotr byl prostě uvědomělý udavačský hajzl.“
„Tak byl, co já vím. Ale co s tím já nadělám?“ zaprotestoval hajzlík.
„Co s tím naděláš? Teď tady zaplatíš za svého fotra a za pohodlný život, který ti pomohl nastartovat,“ prohlásil pomstychtivě.
V té chvíli mu konečně došlo, co jej čeká, a polekaně vyjekl: „Ty jsi blázen! Snad mě tady nechceš zabít! Já přece nemůžu za to, že tvůj otec byl pitomec, který se choval, jak se choval, a nechtěl respektovat režim, který si zvolil lid této země!“
„Když si to nemůžu vyřídit s tvým fotrem, vyřídím si to aspoň s tebou. Stejně jako už je to vyřízené se synáčky těch druhých dvou hajzlů,“ nenávistně zasyčel a připravenou izolepou zalepil ústa hajzlíka, který se začal nadechovat k volání o pomoc.
Ten už potom pouze očima vytřeštěnýma strachem sledoval, jak vytáhl z kapsy pistoli a z boční kapsy na stehně kalhot zásobník, který pomalu, dával si na tom záležet, aby to bylo pomalu, zasunul do pažby pistole.
Potom teatrálně zkontroloval zásobník, natáhl, odjistil a zamířil zbraň na hajzlíka. Ten se snažil zbavit pout, ale jeho snaha byla marná. Byl spoutaný skutečně důkladně.
Na chvilku jej napadlo, ne to, že by tomu hajzlovi před sebou daroval život, na to už byli moc daleko. Ale, že by jej zabil jednou ranou do spánku.
Rychle však tu myšlenku zahnal pryč.
Hajzlík svíjející se před ním vytušil, co se mu honí hlavou a přes izolepu se mu podařilo nesrozumitelně spíš zavýt, než promluvit: „Tak střílejl“
Zle se ušklíbl a výsměšně mu řekl: „Chtěl bys, abych to rychle ukončil. To je mi jasné.“
Hajzlík horlivě zakýval hlavou.
Znovu se ušklíbl a pomalu mu pověděl: „To by se ti tak líbilo, milánku. To je mi jasné. Ale to by sis ten svůj konec pořádně neužil. A já také ne.“
Spoutaný muž před ním se znovu snažil marně zbavit pout a přitom sesunul na podlahu.
Hrubě jej uchopil za paži a znovu jej opřel o zeď.
Pak se na něj zle usmál a pověděl: „Tak začneme, ty zkurvenej hajzle.“
Pistolí zamířil z nějakých dvaceti centimetrů na jeho pravé koleno a sledovaný jeho vytřeštěným pohledem vystřelil. Výstřel musel být slyšet daleko, ale to mu bylo jedno.
Tělo se hajzlíkovi napjalo v křeči a zavyl bolestí, že to bylo slyšet i přes tu izolepu na ústech.
S nenávistným výrazem ve tváři pozoroval, jak se ten hajzl před ním bezmocně svíjí.
Nespěchal.
Počkal si dobrých pět minut a potom vystřelil do druhého kolena.
Odpovědí mu bylo znovu zavytí tak hlasité, jak jen to bylo možné s ústy přelepenými izolepou.
V tom okamžiku si řekl, jestli už toho nebylo dost a neměl by jej dodělat.
V hlavě mu probleskly vzpomínky na tátu, kterého sice bezmezně miloval, ale nikdy nedokázal pochopit jeho nebetyčnou dobrotu a to, že to, jak mu bylo bývalým režimem ublíženo, dávno odpustil. A snažil se jej, svého syna, seč mohl, vychovat ve stejném duchu.
On, právě proto, že svého tátu bezmezně miloval, nenávist, která se v něm hromadila, nikdy nedával najevo. Nechtěl, aby se tím táta trápil. A bylo mu jasné, že by táta nikdy nesouhlasil s tím, co on provádí tomu hajzlovi v téhle kdysi nádherné místnosti zastřešené bíle nalakovaným luxusním stropem. Že pokud by táta neviděl jiný způsob, jak jej, svého syna zastavit, byl by jej možná i schopný udat na kriminálce. Protože táta vždycky tvrdil, že se má odpouštět a být tak lepší než ti, kteří ubližují.
Ne, tohle on nikdy neuznával a nemohl by uznávat.
A tak vystřelil potřetí, tentokrát do jeho rozkroku.
To už se pod ním svíjelo trpící, smrtelnou úzkostí kňučící zvíře.
To už bylo moc i na něj.
A tak vystřelil počtvrté do srdce.
A pro jistotu ještě dal tomu hajzlovi pátou ránu, ránu jistoty. Do hlavy. Naposledy se zhnuseně zadíval na zhroucené mrtvé tělo před sebou. Tímhle zabitým konečně pomstil svého tátu.
Najednou si uvědomil při pohledu na mrtvolu válící se na špinavé podlaze, že mu to pomstychtivé zabíjení vlastně nepřineslo žádné uspokojení, které očekával. A blesklo mu hlavou, jestli vlastně jeho milovaný táta se svým přístupem v duchu Gándhího neměl pravdu.
No jo, teď už je na pozdní lítost pozdě.
Zajistil pistoli, vyndal z ní zásobník, obrátil se a stejně opatrně, jako přišel, vyšel z budovy ven k autu.

...

Pavel Horký zastavil se svým kloubovým trolejbusem Škoda-Solaris na zastávce Oblá, předposlední zastávce linky 26, na které měl toho dne celodenní službu, a zadíval do zpětného zrcátka nad předními dveřmi a poté na obrazovku monitoru se záběry z kamer snímajících prostor dveří v zadní části vozu. Všichni, kdo si tak přáli, vystoupili. A v trolejbusu zůstali poslední čtyři cestující. Tři v přední části vozu, jeden vzadu.
Pavel Horký si oddechl. Ještě vypustit tu poslední čtveřici na konečné na Kamenném vrchu, otočit vůz ve smyčce a hurá do vozovny. Měl toho dnes už dost. Tuhle práci miloval, ale co je moc, to je příliš: A celodenka, jak říkali šoféři dlouhé službě zabírající převážnou část dne, vám v provozu, jaký panuje v Brně s věčně rozkopanými ulicemi, dá zabrat.
Za chvilku už zastavoval se svým trolejbusem na Kamenném vrchu. Otevřel všechny čtyři dveře. Cestující z přední části vystoupili, ale ten poslední, čtvrtý v zadní části vozu zůstal sedět.
Ve zpětném zrcátku to nebylo úplně zřetelné, ale vypadalo to, že ten člověk spí s hlavou opřenou o okno vozu.
Pavel Horký si vzdychl, otevřel dveře od kabiny a šel se tam podívat. Dělal to tak vlastně na konečné vždy, buď aby vyhodil nějakého opilce, případně zkontroloval pořádek ve vozu. Neměl rád, když v jeho trolejbusu byl binec. Byť to bylo třeba až těch osmnáct metrů daleko od jeho kabiny. Tentokrát by si tu kontrolu nechal na vozovnu, ale s cestujícím by tam jet neměl.
Binec žádný ve voze po cestujících nezůstal.
Když však Pavel Horký došel až dozadu, uviděl na posledním dvojsedadle na levé straně u okna poměrně draze oblečeného staršího muže, který vypadal jako spící a byl opravdu hlavou a ramenem opřený o okno vozu.
Pavel Horký se na něj pozorněji zadíval a cosi se mu na tom muži zdálo divného.  No jo, zamyšleně si v duchu řekl, vždyť ten člověk se vůbec nehýbe. Vůbec to nevypadá, že by dýchal.
Ježíšmarjá, není on nakonec…
Pavel Horký mu jemně zatřásl s ramenem a řekl: „Pane, probuďte se…“
A v té chvíli se mu ten muž převrátil na pravé sedadlo dvojsedadla.
Pavel Horký si uvědomil, že ten muž je asi opravdu mrtvý.
V první chvíli to s ním otřáslo, protože ještě nikdy takhle na mrtvého člověka nenarazil.
Po krátké chvilce se vzpamatoval a zkusil tomu člověku nahmatat puls. Nebyl úspěšný ani na zápěstí, ani na krku. 
Pak se na něj ještě jednou pořádně zadíval.
Ten asi sedmdesátník měl na sobě značkové drahé džíny a stejně drahé značkové triko. A když jej zase vzpřímil na sedadle a opřel o opěradlo, na pravém boku toho trika uviděl malou červenou skvrnu.
Vzhledem k tomu, že ten muž byl oblečený draze a elegantně, Pavel si řekl, že ta skvrna asi nebude nějaká špína. Že to bude asi krev.
Když si té skvrny Pavel Horký všiml, hned se zadumal, co mu to připomíná. 
A v okamžiku mu to v hlavě sepjalo. Bylo to už pár let, co kamarádovi Radkovi Hrbkovi podobně zavraždili v trolejbusu jednoho cestujícího. Bylo to tehdy na historické lince H24 v historickém trolejbusu T11.
Radek Hrbek byl nejprve také trolejbusák, v době té vraždy byl však už bezpečnostní technik dopravního podniku a trolejbusák pouze občasný.
Tuhle historii Pavlovi barvitě vylíčil u piva. Proto ji Pavel Horký tak dobře znal.
Tehdy se u tohohle případu vyskytoval také Radkův a dnes i Pavlův známý, nyní plukovník Stanislav Berka, který je dnes šéfem brněnské mordparty. Ten se tehdy s Radkem vozil v jejich milovaném trolejbusu, jak bylo jejich zvykem.
A byl to právě Berka, který si jako profík všiml podobné krvavé skvrnky na kalhotách oběti. A potom se zjistilo, že ten muž byl otrávený jakýmsi hrozně silným jedem. Jeho jméno si už Pavel Horký nepamatoval
A tak se vydal zpět do své kabiny, aby zavolal dispečink. Bylo mu jasné, že se tak hned toho večera domů nedostane.
Dispečer mu samozřejmě řekl, aby počkal v trolejbusu na pohotovostní vůz dopravního podniku a na policii a záchranku, kterou tam posílají.
Pavel Horký vystoupil z trolejbusu, stáhl sběrače, aby jej mohli kolegové objet, opřel se potom o svůj vůz a po krátkém uvažování se rozhodl, že sám zavolá plukovníku Berkovi a poví mu o svém nálezu mrtvého.
Snad se zlobit nebude, řekl si, může jej snad nazývat svým kamarádem, se kterým si potykali nad půllitry piva a Pavel Horký jej pak už víckrát podobně jako Radek protekčně povozil v historickém trolejbusu při výročních slavnostech dopravního podniku a dopravních slavnostech pořádaných městem.
Po chvilce uvažování tedy Pavel Horký vytáhl mobil a plukovníka Berku zavolal…

...

…konečně jsem zamknul trezor a pracovní stůl. Dnešní porada u krajského ředitele věnovaná úsporám pohonných hmot mě tak akorát nasrala. Stejně jako ostatní. A náš pan ředitel, plukovník Antonín Hřebíček, tedy pro kamarády Tonda, se při ní tvářil kysele jako nedozrálý citrón. 
Tedy je třeba uznat, že statečně reprodukoval ty zhůvěřilosti, které mu přišly z ministerstva. Že musíme racionalizovat naši práci, šetřit pohonné hmoty a na přesčasy budou peníze jenom tehdy, když naše město poctí svojí přítomností dosluhující premiér profesor Radmil Rubeš, který sem jezdí za rodiči a sourozenci, a my jej musíme hlídat, aby jej nikdo neukradl.
Už jsem to nevydržel a k pobavení ostatních, kteří raději drželi ústa, mně to ovšem bylo fuk, neboť jsem nebyl ani náhodou závislý na svém plukovnickém platu, jsem se drze zeptal: „Tondo, takže abych tomu rozuměl. Když v našem kraji bude mít někdo nezvladatelnou touhu, aby někoho jiného zamordoval, máme jej podle představy pana ministra požádat, aby se domluvil aspoň s jedním dalším delikventem, abychom ta vyšetřování mohli spojit a ušetřili tak za benzín?“
Kolegové kolem dělali, že jsou vážní a Tonda sundal brejle a pátravě se na mě zadíval: „To myslíš, Stando vážně?“
Zatvářil jsem se nevinně jako nemluvně, pokrčil ramena a mírným hlasem odvětil: „No jo, myslím. Nevím, jak jinak bychom měli uvést do života ty blbosti z ministerstva, které jsi nám tu tlumočil.“
Na Tondovi Hřebíčkovi bylo vidět, že jsem jej pobavil, protože to sice byl krajský ředitel, ale ještě pořád nezapomínal, jaké to je dělat policajta, který v ulicích honí zločince. Tvář mu pocukávala, jen se rozřehtat. Ovšem marná sláva, byl to také a nyní především krajský policejní ředitel, tudíž musel zachovávat dekórum. 
Dvakrát se proto nadechl, aby zvážněl, a pak se mě zeptal: „A ještě něco bys, Stando chtěl, vědět?“
Já jsem se vyšponoval na židli a kolegové kolem mě napjatě sledovali, protože mě znali a očekávali další drzost z mých úst. Sami ovšem raději pořád mlčeli.
Když mi ovšem Tonda Hřebíček tak pěkně nahrál na smeč, zatvářil jsem se ještě nevinněji, pokud to vůbec bylo možné, a položil jsem našemu řediteli další dotaz: 
„Jde mi o ty přesčasy. Když jsou jenom na to, aby nám neukradli našeho nejdražšího pana premiéra, jak to máme dělat, když honíme nějakého vraha nebo i jiného násilníka. Vždycky, co já vím, ve čtyři odpoledne jej máme požádat, aby se nikam nevzdaloval, že budeme pokračovat v jeho pronásledování druhý den od půl osmé?“
Tonda Hřebíček dvakrát polkl a potom zaburácel: „Kurva, Stando, běž do prdele! Vždyť víš, že kdybych mohl, tak vám podepíšu tolik peněz na přesčasy, kolik byste potřebovali. Ale já můžu rozdat jenom tolik, kolik dostanu seshora.“
Už vážně jsem odpověděl: „To mi, Tondo, nemusíš vysvětlovat. To já vím. Jenom nevím, jak vysvětlit lidem, kteří běhají po čertu a ďáblu, kdy si mají vybrat volno za ty přesčasy. Kdyby se jim mzdy zvedly aspoň tak jako panu ministrovi, tak by nadávali o trochu míň. Takhle ti ale garantuji, že pokud ti troubové z ministerstva sáhnou ještě na výsluhy, jak to sem tam nějakou skopovou hlavu napadne, tak nám budeš muset na ulici vypomáhat jako operativec i ty:“
A to se už kupodivu probudili i kolegové a souhlasným mručením mi dávali za pravdu.
Ředitel se po nás zadíval a chápavě prohlásil: „Vždyť já tohle kurva dobře vím. Je vám přece jasné, že jsem ještě nezapomněl, že jsem byl jedním z vás. Jediné, o co vás můžu poprosit, je trpělivost. Můžete mně věřit, že to, co tu pověděl Standa Berka, já nahoře předávám dál.“
Pak se Tonda ušklíbl a pokračoval: „Pravda, poněkud decentněji, než to tady ventiluje nevymáchaná Berkova huba. Ale jak říkám, jsme v tom spolu a musíme to vydržet.“
A s tím Tonda Hřebíček rozpustil onu odpolední poradu.
A já se konečně vydal ke dveřím kanclu na cestu domů, do Bystrce. V tom se mi ovšem rozehrál mobil.
Podíval jsem se na displej mobilu. Pavel Horký.
Hned jsem si vzpomněl. Ten mladý sympatický trolejbusák, se kterým mě seznámil kamarád Radek Hrbek, dnes už šťastný důchodce a občasný trolejbusák brigádník.
Pavlův hlas byl poněkud rozpačitý: „Pamatuješ si mě, Stando?“
Srdečně jsem přitakal, protože mi ten mladý muž, který podědil lásku k trolejbusům po svém tátovi, byl od prvního okamžiku sympatický.
„Samozřejmě si tě pamatuji. Co máš na srdci. Doufám, že jsi nespáchal vraždu. To bych ti nepřál.“
Myslel jsem to samozřejmě jako vtip, jenže v telefonu zazněla rozpačitá odpověď: „Ježíšmarjá, jenom to ne. Ale obávám se, že tu pro tebe budu mít práci. Mám tady v trolejbusu mrtvého. Jo, to tady je trolejbusová smyčka Kamenný vrch v Novém Lískovci.“
„Ale to musíš nahlásit prvně vašemu dispečinku,“ řekl jsem.
„To samozřejmě vím,“ rychle mi odpověděl Pavel Horký. „Ti to už vědí, slíbili, že posílají náš pohotovostní vůz a zavolají sanitku a policii. Mimochodem, už tu sanitku slyším houkat.“
„Počkej, říkáš, že tam máš mrtvého,“ zamyšleně jsem pronesl. Byl jsem si vědomý toho, že Pavel by mi nevolal jen tak. Jak jsem jej poznal, bylo mi jasné, že je to sice mladý, ale přemýšlivý a na svůj věk moudrý muž.
Zeptal jsem se jej proto: „My jsme tady od násilných trestných činů. Jak víš, že ten mrtvý v tvém trolejbusu nezesnul věkem nebo nemocí? Nebo obojím.“
Z mobilu se ozvalo poněkud váhavě: „Samozřejmě teď vím kulové. Jenže jsem si vzpomněl na vyprávění Radka Hrbka, jak jste před pár roky našli u něj v historickém trolejbusu T11 toho mrtvého, který byl otrávený jakýmsi jedem, který do něj dostali injekční jehlou.“
„A ten tvůj mrtvý byl bodnutý?“ zeptal jsem se překvapeně.
„No já to jistě nevím, protože jej nechci vysvlékat,“ zazněla váhavá odpověď. „Ale na jeho boku, má takové světlé triko, jsem našel červenou skvrnu. Vypadá to jako skvrnka od krve. Podobně jak mi to tehdy vyprávěl Radek o tom mrtvém z historického trolejbusu.“
Potom ještě Pavel dodal: „Já se omlouvám, pokud dělám zbytečný poplach, ale říkal jsem si, že ti dám raději echo, aby se s tím mrtvým něco nezanedbalo.“
Po krátkém uvažování jsem Pavlovi nakázal: „Víš co? Upozorni na tu skvrnu doktora od záchranky a pokud pod tou skvrnou na triku bude bodanec do těla, řekni doktorovi, aby doporučil soudní pitvu, že o tom vím. A já tam pro jistotu pošlu náš výjezd a přijedu tam také sám.“

...

V nastalé pauze jsem poznamenal: „Vy tady hovoříte o komunisticky revolučních tradicích vaší rodiny, ale váš nebožtík choť byl, jak bych to tak vznešeně pověděl, významným a aktivním údem nyní vládni Konzervativní strany. Její členové se s komunisty moc nemusí.“
Kristýna Romanovová se ušklíbla: „Manžel vždycky věděl, jak se zařadit. V roce 1989, když neomylně vytušil změnu, odkládal změnu svého kandidátství v KSČ na řádné členství tak dlouho, až přišel listopad. Tehdy se potom v Jurankách stal jedním z nejvíc aktivních v Občanském fóru. A protože ho to konstruování stejně moc nebavilo, dal se na politiku a kšeft s auty a také se zemědělskými stroji a teď na finanční poradenství. Dotáhl to na náměstka brněnského primátora a potom byl také radním v jihomoravském krajském zastupitelstvu. A to jeho obchodování mu přineslo slušné peníze. On by mohl stoupat v politice výš, ale nechtěl. Jeho cílem bylo vydělávat peníze, k čemuž to jeho angažmá v politice bylo ideální na těch postech, na kterých byl. Už tak říkal, že to bylo na mezi a že na něj bylo až moc vidět. No, a teď už si chtěl odpočinout v Senátu. Proto když se jeho kamarád Hynek Bílý rozhodl, že už nebude kandidovat, protože se mu nechce jezdit do Prahy, rozhodl se Ruďánek, že by to vzal po něm. Protože to pospávání v Senátu je spojené se slušným platem a dá se tak i něco ušetřit na roky příští.“
Potom si Kristýna Romanovová zřejmě uvědomila, že se vyjádřila poněkud drze a znovu se uchichtla. Asi jí také malinko stoupal do hlavy vypitý koňak, který ovšem zase přispíval k její hovornosti, což nám s Jarkou vyhovovalo, takže jsme ji nechali mluvit i popíjet. Ostatně to první jsme jí nemohli přikazovat a to druhé zase zakazovat.
Když si Kristýna Romanovová zase dala malou pauzu, protože si opět lízla koňaku, zeptal jsem se jí: „Teď se vás nechci dotknout, ale připadá mi to tak, že o svém exmanželovi mluvíte s jistou ironií a že vás jeho smrt celkově opravdu moc nezdrtila:“
Kristýna Romanovová se znovu uchichtla po dalším hltu koňaku: „To vám tak nepřipadá, pane plukovníku, to je pravda. Jak jsem poznala mého Ruďánka, uměl se otáčet a dobře věděl, jak nastavit plachty foukajícímu větru. To jsou prosím jeho vlastní slova, stejně jako to vyjádření o pospávání v Senátu.“
Potom si přehodila jednu svoji exkluzívní dlouhou štíhlou nohu přes druhou, přičemž si dala záležet, aby se jí její minišaty vyhrnuly tak, že o kousek výš už musely začínat kalhotky, pokud je tedy paní domu měla. To jsem už však nemohl zhodnotit.
Jarce samozřejmě tato sexy gymnastika neušla a sledovala ji s pobaveným úsměvem stejně jako mě, o kterém za léta, co se známe, dobře věděla, že podobným způsobem mě svědkyně neovlivní. Rád se podívám, ostatně byl bych blb, kdybych zavíral oči, ovšem na mnou kladené otázky to nemá vliv.
Tady jsem nohy paní domu pohledem ocenil, stejně jako celou její štíhlou a pěkně tvarovanou postavu, což neuniklo zase jí. Ovšem v dalších vteřinách jsem ji zklamal poněkud drzou otázkou: „Takže jak to bylo s tou politickou kariérou vašeho chotě?“
V té chvíli poprvé Kristýna Romanovová ztuhla, koňak přestal účinkovat a ona začala být podezřívavá.
Odsunula od sebe sklenici s Hennessy, podezřívavě se zadívala na mě, pak na Jarku, na které jsem viděl, že jí dalo hodně práce zůstat vážná při posledních otázkách a ráda tak ponechala otěže rozhovoru v mých rukou, a potom zase obrátila svoji pozornost ke mně.
Kristýna Romanovová mě chvíli pozorovala a potom pomalu pověděla: „Já vás tady hostím kafem a koláčem, jako husa vám na všechno odpovídám a vy na mě třeba chcete hodit tu Ruďánkovu smrt. Tak si říkám, jestli bych si neměla pozvat našeho rodinného advokáta, než vám povím něco dalšího.“
Upřímně řečeno, zatím mě také udivovalo, jak náš rozhovor hladce plyne a vyhovovalo mi to. A měl jsem zájem na tom, aby to tak pokračovalo i dál.
Proto jsem paní domu vážně pověděl: „Podívejte, paní Romanovová. Naším a věřím tomu, že i vaším zájmem, ať už vaše vztahy s manželem byly jakékoliv, je najít jeho vraha. Jsme na začátku vyšetřování, takže nevíme v podstatě nic. A ano, budu k vám upřímný, nevíme ani to, jestli jste to nebyla náhodou vy, kdo manžela zavraždil nebo nechal zavraždit.“
Kristýna Romanovová se hluboce nadechovala k ráznému protestu a já jsem ji zastavil razantním gestem pravice s napjatou dlaní: „Kdybychom vás však podezřívali od začátku, nebavili bychom se tady v pohodlné sedačce, nýbrž u nás na kriminálce. K tomu, abychom našli vraha vašeho manžela, jej potřebujeme poznat. Tedy vašeho manžela. Samozřejmě nejen jej, také jeho okolí. A proto si povídáme tady s vámi. Jako manželka byste nám toho měla moci spoustu povědět. A ano, můžete si k tomu pozvat advokáta. V tom vám bránit nemůžeme a ani nechceme. To už se ale potom tohle, jak se takovému rozhovoru říká úřední řečí ‚podání vysvětlení‘ nebude konat tady ve vašem obýváku, nýbrž u nás, v mém kanclu nebo ve výslechové místnosti. Jestli si mohu dovolit vám radit, tak pokud nemáte nic společného s vraždou svého manžela, ano, už víme, že šlo o vraždu, tak pro vás je určitě pohodlnější si tady povykládat a potom k nám maxímálně zajet podepsat přepis našeho rozhovoru, který tu zcela otevřeně nahráváme. Vybrat si musíte vy. Pokud chcete advokáta, hned tady můžeme skončit a domluvit se na zítřejším termínu u nás. Jsem k vám naprosto otevřený a rozhodnutí je na vás.“
Kristýna Romanovová chvíli přemýšlela, potom si zase přitáhla sklenici s koňakem Hennessy a rázně řekla: „Tak dobrá, ptejte se.“
„Když tedy dovolíte, vrátíme se ke kariéře vašeho manžela,“ pověděl jsem. „Vlastně jsme ještě zapomněli na to, jak dlouho se znáte a vlastně jste spolu?“
Kristýna Romanovová pokrčila ramena a pověděla: „Ono to zase s tou Ruďánkovou kariérou tak složité nebylo. Já jsem jej poznala vlastně hned po listopadu 89. To byl takový fešák, měl necelých čtyřicet let a já byla dvacetiletá holka, která studovala v Praze ekonomku, ale zároveň pomáhala jako brigádnice na porevolučním kvasem kypícím brněnském magistrátu. No, už tehdy se tu vytvářely obchodní a zájmové vazby, které mnohdy přetrvaly do dneška. A osobně jsem byla svědkem té Ruďánkovy kariéry od roku 1995, kdy jsme se vzali. Na mě tehdy dělalo dojem, jak se dokáže otáčet a vydělávat peníze. Tedy ne že bych potřebovala bohatého chlapa, tady ten dům mám po rodičích. Táta byl advokát, dobře se mu dařilo už za bolševika a po revoluci udělal pár dobrých obchodů s nemovitostmi, pozemky a hlavně při privatizaci v devadesátkách. Bohužel si majetku, ke kterému přišel, s mámou neužil, zabili se při autohavárii na Korsice. To nevyprávím, abyste mě litovali, prostě chci říct, že peněz mám dost. A naopak, byla jsem to já, kdo založil po naší svatbě Ruďánka při jeho obchodech. Což byl důvod pro to, abychom se nerozvedli. Začala se mu na stará kolena zapalovat lýtka, ale máme společné obchodní zájmy, protože nejsem naivní blbka a to finanční založení Ruďánka jsme podložili sepsanou smlouvou, na základě které mi vyplácí po dobu našeho manželství tučnou apanáž. A pokud bychom se rozvedli, Ruďánek by mi musel vyplatit spoustu peněz naráz. To by nebylo výhodné ani pro něj, ani pro mě. On by se tak finančně vyčerpal a já si zase přijdu na víc, když věci zůstanou, jak jsou. A tak jsme, vlastně byli jsme pořád spolu, já mu dělám, tedy dělala jsem doprovod při jeho politických akcích, aby to vypadalo důstojně, a on mě zase pořád pravidelně vyplácel tu velice slušnou apanáž.“
„Z čeho platil tu apanáž, kterou jste dostávala?“ zeptal jsem se.
„Dnes se věnuje finančním spekulacím. Tedy pardon, vznešeně se to nazývá finanční poradenství. A je v tom opravdu dobrý. Ruďánek vlastní a řídí, tedy vlastnil a řídil, nemůžu si na jeho smrt pořád zvyknout, společnost, která se jmenuje Brnofin.“
„Vlastní ji s nějakými společníky?“
Kristýna Romanovová zavrtěla hlavou: „Ne, pane plukovníku, je její jediný majitel. Má tam asi deset zaměstnanců, takových mladých finančních dravečků. Tři z nich jsou ženy, a jedna z nich, taková velice elegantní a musím přiznat, že i chytrá pětatřicítka, je jeho nejnovějším objevem v oblasti sexu.“
„Kontakty na tu firmu a milenku vašeho exmanžela máte?“
Kristýna Romanovová se chvíli přehrabovala v zásuvce malého psacího stolu, který měla v koutě místnosti u okna a pak nám podala lejstro se slovy: „Tady máte seznam zaměstnanců té manželovy firmy s firemními i soukromými telefony a mailovými adresami. Jo, a tady máte vizitku té manželovy milenky.“
Udiveně jsem se zeptal: „Vy mi tu vizitku dáváte tak samozřejmě… To vám nevadil poměr vašeho manžela s tou slečnou?“
Kristýna Romanovová se uculila: „Nevadil. Určitě nejsme jediní manželé, kteří spolu takhle zůstávali z obchodních důvodů. A volnost v tomhle vztahu měl nejen Ruďánek. I já si dělám, co chci.“
Načež Kristýna Romanovová znovu přehodila své výstavní nohy a s úsměvem řekla: „Také si dovedu užívat života.“
„To vám rád věřím,“ zaculil jsem se také. „Ještě jsme zamluvili tu politickou kariéru vašeho manžela.“
„Jo, máte pravdu,“ přikývla Kristýna Romanovová. „Prostě v devadesátkách se různě ometal kolem magistrátu, nakonec, tuším, čtyři volební období byl uvolněným členem Rady města Brna. Co tam dělal, si jistě najdete, já si to přesně nepamatuji. Myslím ale, že to bylo většinou kolem dopravy a investic. No, a poslední dvě volební období potom byl v Radě Jihomoravského kraje. Obě ta volební období měl pod palcem investice, infrastrukturu a majetek. A před posledními krajskými volbami v té jihomoravské radě skončil a když se jeho kamarád Hynek Bílý rozhodl, že v Senátu skončí, domluvil si v té jejich partaji, že to vezme za něj a, jak tomu říkal, politický důchod stráví v Senátu.“
„To si byl tak jistý zvolením?“ pobaveně jsem se zeptal.
Kristýna Romanovová se ušklíbla: „Asi v tomto městě, pane plukovníku, žijete také a znáte místní poměry. A určitě tak víte, že těch pár lidí, co přijde k senátním volbám, poslední desetiletí vždycky volí kandidáta Ruďánkovy partaje nebo toho, kterého jejich partaj podporuje.“
„Měl váš manžel nějaké nepřátele?“ zeptal jsem se. „Napadá vás prostě někdo, kdo by vašeho manžela chtěl odstranit? Co já vím, třeba kvůli nějakému podrazu v politice. Nebo třeba někdo, kdo své peníze svěřil té společnosti Brnofin a potom o ně díky špatnému investování přišel. Nebo z jakéhokoliv jiného důvodu. Třeba kvůli nějaké milence. Důvodů může být spousta.“
Kristýna Romanovová se zamyslela a to důkladně. Po delším přemýšlení potom zavrtěla hlavou a řekla: „A víte, že Ruďánek snad opravdu žádné vážné nepřátele neměl? Já jsem nad něčím takovým nikdy nepřemýšlela a když jste mě teď k takovému uvažování postrčili, vlastně mě to docela překvapuje při jeho, no jo, omlouvám se, ale jinak to nemůžu říct, vychytralosti. On byl takový, jak bych to nejlépe pověděla, s náramně vyvinutým čichem na vlastní prospěch a vydělávání peněz, ale nebyl to podrazník. Pokud něco slíbil, tak to splnil. Ale je fakt, že moc často někomu něco nesliboval. To jenom tehdy, když si byl jistý, že to něco chce a může splnit. Takže vlastně nikoho ani nezklamal nebo snad nepodrazil. A nikdo na něj tudíž nebyl nějak vážně naštvaný, nebo jej snad přímo nenáviděl. Aspoň co já vím.“

...

Jarka navolila Bílého číslo a dala si telefon na hlasitý odposlech.
Hynek Bílý byl režisér a herec na volné noze. Jak jsem věděl, spolupracoval s Českou televizí a různými divadly a také před časem vyučoval na Janáčkově akademii múzických umění. Z těch dob mu zůstal titul docenta.
Ovšem výuce na vysoké škole se Bílý, aspoň pravidelně, nevěnoval od doby, co byl zvolený do Senátu PČR. Když se ozval poněkud překvapený hlas Hynka Bílého, bylo zřejmé, že toho večera mu společnost zřejmě dělá láhev něčeho alkoholického. Ostatně sympatiemi k vínu i slivovici byl tento rodák z Hrádku nedaleko od Znojma vcelku známý.
Vypitý alkohol učinil senátorského umělce takovým vláčným, takže Jarce nedalo ani moc práce z něj vymámit pozvání k naší návštěvě.
Takže jsme se s Jarkou domluvili, že večeři odložíme až po návštěvě u pana senátora a vydali jsme se opět do Nového Lískovce.
Když nám Hynek Bílý otevíral dveře svého novolískoveckého bytu, velkoryse mávl rukou, že zouvat se nemáme a po vzájemném představení se nás pozval do obýváku, kde na konferenčním stolku stála poloplná, tedy spíš poloprázdná láhev slivovice.
S díky jsme odmítli se zdůvodněním, že jsme ve službě, takže nás Hynek Bílý politoval a udělal nám aspoň preso.
Když jsme se usadili, on v rozměrném křesle a my s Jarkou každý v jednom konci dlouhé pohovky, zeptal se nás: „Co přivádí do budoáru prostého umělce kapitánku a plukovníka z mordparty?“
Pak do sebe obrátil zbytek slivovice ze štamprlete, které stálo v pohodlné vzdálenosti dosahu jeho pravice, spokojeně mlaskl a filosoficky děl: „Ve slivovici je veškeré bohatství a moudrost naší krásné moravské země.“
Tento filosofický objev jsem mu nehodlal vyvracet, ostatně také nebylo proč. A zeptal jsem se: „Než se, mistře, dáme do dalšího hovoru, jak si přejete, abychom vás titulovali? Docente, senátore, režisére, příjmením nebo oním oslovením mistře?“
Hynek Bílý se potěšeně pousmál a vláčně, jazykem, kterému na rozdíl od jiných dala vypitá slivovice hebkost a skutečně takovou houpavou vláčnost, nonšalantně děl: „Mistře zní sice pěkně, ale až příliš vznešeně, senátorem už za pár týdnů nebudu, takže mé příjmení je, aspoň myslím, naprosto dostačující.“
Načež si Hynek Bílý opět nalil, obrátil do sebe polovinu skleničky, která měla objem aspoň šest centilitrů, jak jsem odhadoval, a na chvíli jsem dostal strach, jestli náš rozhovor neskončí dřív, než začal. Jak se však v dalším průběhu našeho rozhovoru ukázalo, náš hostitel měl obdivuhodnou výdrž, což ovšem odpovídalo tomu, co o něm a jeho vztahu k alkoholu psal bulvár, který s oblibou připomínal jeho veřejné eskapády ovlivněné alkoholem, kterých však ubylo za jeho senátorování.
Když vypitá lihovina sklouzla do útrob Hynka Bílého, ten si nás změřil pátravým pohledem a řekl: „No jo, jsem to trouba. Kapitánka a plukovník z mordparty. Že vy tu jste kvůli Rudlovi.“
„Myslíte Rudolfa Romanova,“ upřesnil jsem řečené.
„Koho jiného. Vždyť Rudla zřejmě včera skonal, když jel za mnou,“ pronesl chmurným tónem Hynek Bílý. „Jel za mnou. A byla to jeho poslední cesta. Vlastně poslední cesta zaživa. Poslední cesta bude na krchov. Všichni tam musíme.“
Poslední slova zazněla obzvlášť chmurně.
A potom jsme s Jarkou oba málem úlekem vyskočili až ke stropu.
Hynek Bílý do sebe nalil zbytek slivovice ze skleničky, rozpřáhl ruce, obrátil oči vzhůru a hlasem tragéda zařval na celý svět: „Který hajzl mohl připravit o život takovou dobrou a čistou duši, jako byl Rudla? Co to kurva bylo za kurvu?!!! Do hajzlu!!! Může mi to někdo říct?!!!“
Načež si Hynek Bílý nalil další skleničku slivovice a obrátil ji do sebe na ex, než jsem stačil zasáhnout.
Pak se najednou Hynek Bílý ve chvilce uklidnil a už tiše, leč pravda nikoliv zdvořile se zeptal: „Tak můžete mi kurva, do prdele říct aspoň vy dva, kdo Rudlu zamordoval?“
Jarka se na mě podívala trochu vyjeveně, protože takového svědka ještě zřejmě nepotkala.
No jo, herec tragéd, řekl jsem si pobaveně v duchu a chlácholivě nahlas děl: „Klid, mistře. Tedy, pane Bílý. Právě proto, abychom našli vraha Rudolfa Romanova, jsme teď tady u vás.“
Nechtěně jsem ovšem rozpoutal druhou explozi vzteku u Hynka Bílého. Pan senátor se na mě podíval jako na nemilovanou opozici v zákonodárném tělese a znovu zaburácel: „Kurva, do hajzlu, snad si nemyslíte, že jsem kamaráda Rudlu odkrágloval já?“
Chlácholivě jsem Hynka Bílého zlehka poplácal po pravici, kterou už zase natahoval po prázdnící se láhvi slivovice a téměř něžným hlasem jsem ještě chlácholivěji než před tím pronesl: „Ale mistře, pane Bílý. My dva tu jsme právě proto, abychom našli vraha vašeho přítele, pana Rudolfa Romanova. A těžko by si někdo mohl myslet, že byste jej zavraždil právě vy, v trolejbusu, jehož linka končí kousek od vašeho bytu, když navíc ještě pan Romanov jel za vámi.“
Hynek Bílý se na mě nejprve zadíval poněkud nedůvěřivě. Holt spousta vypitého alkoholu zřejmě přece jen udělala své i u takového přeborníka v konzumaci slivovice i jiného všelijakého alkoholu, jako byl on.
Pak se po chvíli nekompromisně natáhl po láhvi, nalil si další plnou skleničku, ovšem tentokrát usrkl opravdu jen kapičku.
Poválel tu trochu švestkového moku po jazyku a už klidně se zeptal: „No dobrá, co tedy chcete vědět?“
„Proč jel za vámi pan Romanov? Co jste chtěli projednat?“ zeptal jsem se už v klidu. Hynek Bílý pokrčil ramena a také klidně odpověděl: „Chtěl jsem mu poradit pár triků do závěru jeho volební kampaně a potom Rudlu také zajímalo, jak to v Senátu vlastně funguje. To víte, něco jsme si už řekli, ale o tomhle se dá mluvit dlouho.“
„To bylo všechno?“
„Jo, pane plukovníku. Myslím, že to zase není tak málo,“ odvětil Hynek Bílý.
„To asi není,“ uznal jsem.
Hynek Bílý se zasmušilým výrazem setrval v pochmurném mlčení, které tentokrát nesvlažil kapkou slivovice. Zeptal jsem se jej tedy: „Nevíte čirou náhodou o někom, kdo by panu Romanovovi vyhrožoval?“
Tentokrát se před odpovědí už Hynek Bílý musel drobet posilnit švestkovým mokem, který poválel zkušeně po jazyku, přičemž evidentně poctivě uvažoval nad odpovědí.
Po chvilce pal Hynek Bílý pomalu pronesl: „Ať nad tím dumám, z které chci strany, opravdu mě nikdo nenapadá. Je pravda, že to byl tak trochu div, když Rudla byl politikem a podnikatelem k tomu, ale on asi opravdu nikoho nějak vážně nenasral. Co já aspoň o Rudlovi vím.“
„Jste si tím jistý?“ dotázala se se stopou podivení v hlase Jarka.
Hynek Bílý rozpřáhl teatrálně paže a děl: „Jistý? Čím si můžete dnes být, paní kapitánko, jistá? Tak akorát tím, že jednou skončíte v dřevěném penálu zakopaný v zemi nebo v piksle na popel v krematoriu. Ale je fakt, že co já vím, Rudla nikoho nepodrazil ani jako politik, ani jako podnikatel. Což je docela vzácné v těchto kruzích. To se musí uznat.“
K posledním třem větám z prohlášení Hynka Bílého se toho nedalo moc dodat. Pokud měl pravdu a já jsem byl ochoten věřit tomu, že pravdu Hynek Bílý měl, byla taková solidnost opravdu docela překvapující.
Připomněl jsem si v duchu vyprávění Lucie Voženílkové o konfliktu Rudolfa Romanova s neznámým mužem v bystrckém přístavišti a zeptal se: „Přítelkyně pana Romanova paní, vlastně slečna Voženílková nám vyprávěla, že někdy před rokem se v Bystrci u přístaviště střetl pan Romanov s nějakým mužem, který se pana Romanova zeptal, jestli je syn toho hajzla Jaroslava Romanova, jak to doslova údajně řekl, tedy podle slečny Voženílkové. A potom ještě agresívnějším tónem pronesl, jestli se za svého fotra pan Romanov stydí. Nakonec potom ten člověk dodal, že pan Romanov je asi stejný hajzl jako jeho fotr, když mu nevadí, že jeho fotr byl zloděj. To prosím cituji slova slečny Voženílkové. Víte prosím něco o tomto konfliktu pana Romanova s neznámým? Nebo nevíte, o co vlastně mělo jít?“
Hynek Bílý najednou zpozorněl a zaraženě pověděl: „O něčem takovém se mi Rudla nezmiňoval. Ale jak to tak vyprávíte… Ale ne, to je pitomost.“
To jsem zpozorněl už i já a zvědavě jsem Hynka Bílého vybídl: „Jen vyprávějte. Vy jste snad měl podobný zážitek?“
„Možná,“ poznamenal lakonicky Hynek Bílý. „Jak vypadal ten člověk, o kterém vyprávěla Lucka Voženílková?“
Zavzpomínal jsem, jak nám jej Lucie Voženílková popsala, a řekl jsem: „Vzpřímená postava, mohl být tak metr osmdesát vysoký. Byl štíhlý a měl takovou vypracovanou svalnatou postavu. Mohl mít snad šedesát let, ale to je jen takový hrubý odhad slečny Voženílkové podle vzhledu jeho těla, protože tomu muži neviděla pořádně do obličeje.“
Pak jsem se zeptal: „Proč se, pane Bílý, tak vyptáváte? Měl jste snad opravdu podobné setkání?“
Na Hynku Bílém bylo vidět, že najednou nějak zneklidněl. Pomalu pověděl: „Já vlastně doopravdy podobné setkání zažil také.“
„Kdy a kde?“ zeptal jsem se a zpozorněl.
„Vlastně to bylo také na přehradě,“ pověděl Hynek Bílý. „Byl jsem tam na Rakovci v té rybí restauraci. Naše partaj tam pořádala takové letní setkání. A když jsem vylezl ven, že půjdu na autobus, najednou se ke mně přitočil nějaký chlapík, který měl bejzbolku naraženou hluboko do čela, na očích velké černé brýle a plnovous…“
Přerušil jsem Hynka Bílého dotazem: „Nemohl ten plnovous být falešný?“
„Proč myslíte?“ zeptal se Hynek Bílý. „Aha, bejzbolka do čela, velké černé brýle… Myslíte, pane plukovníku, že ten člověk chtěl skrýt obličej.“
Přikývl jsem: „Napadlo mě to. Už z vyprávění slečny Voženílkové to vypadalo tak, že ten člověk se zrovna nechtěl pochlubit svým obličejem.“
Hynek Bílý se zadumal. A opět bez slivovice. Potom nejistě řekl: „Víte, pane plukovníku, že můžete mít pravdu. Je pravda, že bych vám mohl říct akorát to, co vy mně. Že tedy ten člověk mohl mít tak metr osmdesát a vzpřímenou postavu. A protože měl oblečené kraťasy a triko, bylo vidět, že měl takovou vymakanou postavu. Ale ta kůže na pažích a na krku, to nebyla pokožka mladíka.“
„Byl byste jej schopný poznat? Tedy identifikovat při předváděčce mezi čtyřmi, pěti jinými? Kdybychom jej tedy náhodou našli.“
Hynek Bílý zavrtěl odmítavě hlavou: „To se omlouvám, ale určitě ne. Z toho, co jsem z něj viděl, bych jej určitě nepoznal. Tak maximálně bych byl možná schopný říct, že ten, či onen má pobodnou postavu. Určit jej ale jednoznačně, to bych určitě nemohl.“
„No dobrá,“ přikývl jsem. „A co jste si povídali?“
„Povídal hlavně on,“ ušklíbl se Hynek Bílý. „Bylo to vlastně podobné. Jestli se nestydím za svého fotra politruka, tak to prosím řekl ten člověk. A že jsem stejný křivák jako můj fotr. A že bych nejraději buzeroval lidi tak jako on. Tedy tím měl na mysli mého otce.“
„A jak jste reagoval?“ zeptal jsem se.
Hynek Bílý se zaculil a děl: „Jak bych reagoval. Řekl jsem mu s decentností sobě vlastní, ať si políbí prdel a táhne do řiti.“
„A co na to ten neznámý?“
„Co by, pane plukovníku. Zavrčel na mě, že budu jednou litovat. A šel pryč.“
„Potkal nebo viděl jste toho člověka ještě někdy?“ ptal jsem se dál.
Hynek Bílý zavrtěl odmítavě hlavou: „Kdepak. Pokud jsem jej ještě potkal, nevšiml jsem si toho.“
„A co měly ty výčitky vzhledem k vám a k vašemu otci vlastně znamenat?“ položil jsem dotaz, který se sám nabízel.
Na Hynku Bílém bylo zřejmé, že odpovídat se mu moc nechce. Neochotně se zeptal: „Musím vám na tohle odpovídat? Jaký by ta má odpověď měla vlastně smysl pro vaše pátrání?“
Popravdě jsem odvětil: „To, upřímně řečeno, teď nevím. Jenže podobný konflikt potkal vašeho přítele Rudolfa Romanovova a ten je teď mrtvý. A my hledáme cokoliv v jeho životě, co by nám mohlo pomoci. Tohle je možná, opakuji možná, jedna taková věc.“
Hynek Bílý vypadal, jako by během posledních chvil téměř vystřízlivěl.
Zatvářil se poněkud kysele a nakonec mávl pravicí a řekl: „No jo, co bych dělal tajnosti. Vždyť to žádné tajnosti nejsou a to, co vám teď řeknu, si bez problémů stejně najdete na facebooku nebo vygůglíte. A jako senátor už stejně končím, takže nějaké politické důsledky mě neberou. Kde mám začít?“
Pobaveně jsem odpověděl: „Nejlépe na začátku.“
Hynek Bílý se zašklebil a blahovolně pronesl: „Jak je ctěná libost, pane plukovníku. Už mi to stejně omlátili o hlavu při poslední senátorské volbě, ale vzhledem k tomu, že novináři vědí, co je podstatné a našim voličům to je zase fuk, to tedy vezmu klidně od začátku.“
Tentokrát si Hynek Bílý dolil skleničku slivovicí až po okraj, přičemž starostlivě pohlédl na povážlivě klesající hladinu v láhvi.
Polovinu obsahu skleničky pak Hynek Bílý přemístil nacvičeným gestem do svých útrob a dal se do vyprávění: „Takže pocházím z politicky uvědomělé rodiny. Otec kdysi, v padesátkách sloužil v trestné rotě na Libavé. Tedy pozor! On tam nebyl jako vězeň, on tam byl jako dozorce. A protože své úkoly plnil s elánem a budovatelským nadšením, byl někdy v půlce padesátých let vyslán na studium na Vojenskou politickou akademii Klementa Gottwalda v Praze. Potom sloužil jako politický pracovník v ČSLA a do důchodu šel těsně před sametem jako plukovník. Sloužil jako politický pracovník u tehdejšího Západního vojenského okruhu. Otec by ze mě chtěl mít vojáka, ale mě lákalo od mlada herectví. Radost z toho otec moc neměl, ale když jsem si základní vojenskou službu odkroutil u Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého a tátovi se ta naše představení líbila, smířil se s mým hraním a režírováním. A když jsem v půlce osmdesátých let dostal z rukou tehdejšího šéfa ÚV SSM Vasila Mohority uměleckou cenu ÚV SSM pro mladého angažovaného umělce, otec přímo kvetl. Jen jej drobet mrzelo, že jsem nebyl ve straně, tedy v té komunistické. Jenže mě otec celku chápal, protože změna byla ve vzduchu a s angažovaností to nebylo v zájmu další umělecké kariéry dobré přehánět. To otec věděl líp než já při svém zaměstnání a známostech v armádě i jinde. Takže mi i on radil pochlubit se onou uměleckou cenou, ale do partaje se nehrnout.“
„A potom přišel listopad 89,“ poznamenal jsem s úsměvem.
„Jo, přikvačil samet,“ přikývl Hynek Bílý. „A já jsem zjistil, jak dobře mi poradili kamarádi i otec ohledně nevstupu do strany. V divadle jsme založili Občanské fórum, začali jsme jezdit po fabrikách, ze kterých je dnes půlka už v pánu, a začali jsme bojovat za svobodu a demokracii.“
Ne, že by mi Hynek Bílý říkal něco nového, ostatně nebyl jsem zase o desítky let mladší než on, abych nevěděl své. Ovšem jeho politická přednáška mě docela pobavila, protože patřil mezi tu nejhlasitější a nejuvědomělejší část naší současné umělecké fronty. Usoudil jsem, že k jeho dnešní otevřenosti přispělo množství podle vůně nepochybně kvalitní slivovice kolující mu právě a zřejmě nejen právě v jeho žilách.
Hynek Bílý dopil a ihned dolil svoji skleničku a pokračoval: „Jak to napsal Jan Neruda ve ‚Zpěvech pátečních‘ v básni ‚Jen dál‘?“
Jarka se na mě zvědavě a pobaveně zadívala, já jsem rychle zapátral v paměti, kde mi cosi blesklo a nadhodil jsem zkusmo: „Myslíte to, jak někdo chvíli stál?“
Hynek Bílý rázně povstal, přičemž se díky kvantu vypité slivovice drobet zakymácel, ovšem rychle našel ztracenou rovnováhu, s plamenem v oku se zahleděl do balkónového okna, jako by tam viděl šťastnou budoucnost naší země, a opět jeho 
hlas zaburácel, jako by stál před plným hledištěm Mahenova divadla:
„Pryč s klímotem již u kormidla lodi:
kdo chvíli stál, již stoji opodál,
den žádný dvakráte se nenarodí,
čin dvakrát nezraje — jen dál, jen dál!“
Když dozněly úderné verše Mistra Jana Nerudy ze školených úst Hynka Bílého, senátor, režisér a herec sebou opět praštil do svého rozměrného křesla, obrátil do sebe slivovici ze skleníčky, dolil si a smutně pohlédl na láhev, ve které zůstalo slivovice tak maximálně na poslední dolití.
Hynek Bílý si tentokrát pouze malinko cucnul a už civilním, klidným hlasem dodal: „Prostě, když mám ty mistrovské verše shrnout, paní kapitánko, pane plukovníku, řekl bych to civilně asi takhle, když proserete odjezd toho správného vlaku, jste už navždycky v prdeli. Jenom ten, kdo skočí do toho prvního vagónu první třídy a pevně se tam uvelebí ve fotelech pro VIP klientelu, zůstane mezi tou VIP klientelou i nadále.“
„Sice jste podepsal Antichartu hned dvakrát…,“ zkusmo jsem nadhodil.
Hynek Bílý se ironicky ušklíbl: „Vy to víte?“
Uculil jsem se: „Pamatuji si vaši senátorskou kampaň, kdy tohle na vás vytáhli.“
„A volil jste mě?“
„Nevolil,“ odvětil jsem podle pravdy.
Hynek Bílý velkoryse mávnul pravicí a blahosklonně pronesl: „Nevadí, vše zapomenuto.“
Pak do sebe obrátil obsah skleničky, dolil si zbytek z láhve a řekl: „Jak o nás tehdy řekli v ČT24, nebo kde to bylo, já i mí kolegové, kteří jsme tu Antichartu podepsali nejprve na Barrandově7 a potom ještě jednou v Národním divadle, jsme si to dávno odpracovali.“
Pobaveně jsem odvětil: „Já s tím nepolemizuji a už vůbec vás tady a teď nehodnotím, nebo snad neodsuzuji. Opakuji, mě, vlastně moji kolegyni a mě by v zájmu vyšetřování pouze zajímalo, co na vás nebo vašem otci konkrétně vadilo tomu neznámému muži v bejzbolce.“
Hynek Bílý se zadíval na mě, potom na Jarku, pak zase na mě a nakonec zamyšleně pronesl: „Vidíte, to mě zajímalo tehdy taky.“
„Opravdu jste toho člověka už nepotkal, jak jste nám řekl?“ zeptal jsem se.
Hynek Bílý pokrčil ramena, chvíli zapřemýšlel a rozpačitě odpověděl: „Opravdu ne. Já jsem nad tím od té doby víckrát přemýšlel, ale nevzpomněl jsem si, že bych toho podivína viděl víckrát. Ani potom, ani před tím.“
„Takže fakt nevíte, co by proti vám mohl mít?“ dotíral jsem dál.
Hynek Bílý se na chvíli zadumal a potom rozpačitě pověděl: „Víte, pane plukovníku, ona to je možná blbost, ale mě tehdy skutečně napadlo jenom to, že mně ten člověk vlastně klade za vinu jediné. Že jsem totiž syn svého otce.“
„Já vám to nevymlouvám, u toho setkání jsem nebyl,“ řekl jsem. „Jak jste však přišel k tomuto poznání?“
„No, protože on vlastně hlavně mluvil o mém otci. Jak říkal to, jestli se nestydím za svého fotra politruka. A že jsem stejný křivák jako můj fotr, jak jej nazval. A že bych nejraději buzeroval lidi tak jako on. Prostě mě furt nějak srovnával s ním.“
„Ale něco konkrétního, co by měl onen člověk proti vašemu otci, vás nenapadá?“ snažil jsem se přijít celé té záhadě na kloub.
Hynek Bílý pokrčil ramena, zatvářil se rozpačitě a poznamenal: „Co já vím, komu šlápl otec v armádě na kuří oko. Já jsem se jej na takové věci vlastně nikdy nevyptával, protože jeho povolání mě zrovna nebralo za srdce a nezajímalo mě.“
Načež Hynek Bílý vyzunkl zbytek slivovice.
Já jsem začal obdivně dumat, jakou má náš hostitel výdrž, a on najednou omluvným tónem dodal: „Ale teď už vás poprosím, abychom se rozloučili. Nějak mě ten náš hovor zmáhá.“
A Hynek Bílý v té chvíli zvadnul, hlava se mu zvrátila do opěradla jeho křesla a začal hlasitě chrápat. Tak hlasitě, až málem začala poskakovat na skleněné desce konferenčního stolku jeho prázdná sklenička od slivovice.
Takže jsem kývl na Jarku, decentně jsme se zvedli, vyšli z pokoje a opatrně, co nejvíc potichu za sebou zabouchli dveře, abychom Hynka Bílého nevzbudili.
A v té chvíli jsme ještě netušili, že to bylo poprvé a naposledy, co jsme s ním mluvili.

...

Zpět na začátek stránky