Stanislav Češka - Případ forchheimského rádce - ukázka z románu
...
Slavomír zatím nechal v lesích podél cesty z Veligradu do Moravgradu nedaleko od Moravgradu pod vedením velitele svých vojáků, vladyky Vladana, velkou skupinu veligradských vojáků čekajících na povel, aby ve vhodné chvíli vpadli do zad Frankům obléhajícím Moravgrad.
Od místních vesničanů z okolí Dowiny ke knížeti doputovali poslové, kteří mu pověděli o vojácích pod vedením biskupa Embricha, kteří hlídali čluny umožňující Karlomanovým mužům rychlý návrat přes Dunaj. Zároveň také poslové Slavomírovi sdělili, že Embrichovi vojáci si při plenění počínají jako smyslů zbavení a žádali proto knížete o pomoc.
Zamračený Slavomír vyslechl prosbu vesničanů a zeptal se: „Kolik lidí zanechal Karloman Embrichovi?“
„Něco přes tisíc, pane,“ odpověděl jeden z poslů.
Slavomír se krátce poradil s Erikem a rázně prohlásil: „Musíme být rychlí a překvapit. Takže nám bude dvě stě mých nejlepších vojáků vedených mnou a vladykou Erikem stačit. Navíc ještě můžeme požádat o pomoc na Dowině. Vy dva pojedete s námi a povedete nás!“
Na cestu, která by normálně mohla trvat skoro dva dny, potřebovali Slavomírovi vojáci na svých vytrvalých koních necelý jeden den.
Když se blížili k Dunaji, zpomalili svůj postup, aby nepadli do léčky Franků potulujících se a loupících po okolí, v čemž jim nemohli zabránit ani vojáci z hradišť v okolí, o jejichž dobývání se Frankové raději nepokoušeli.
Byli už na úpatí Malých hor, když se před nimi rozestoupil les a uviděli malou vesnici. Ani ne deset prostých zemnic s doškovými střechami, pár jednoduchých hospodářských stavení s proutěnými stěnami utěsněnými hliněnou mazanicí a střechami rovněž zhotovenými z došků. Lehké proutěné ploty, za kterými vesničané ukrývali svá skromná stádečka, v této vesnici nepochybně především ovce.
Před náhle ztvrdlými pohledy vojáků se však při vstupu do vsi ukázal obraz zkázy a zmaru. Žádný ruch obvyklý v takové vesnici. Dovádějící děti, bečící ovce, hluk domácích prací…
Stavení byla pobořená, ploty vyvrácené. Místy se ještě zvedal dým z doutnajících trosek. Různě po vesnici ležela mrtvá těla, děti a dokonce jednu těhotnou ženu nevyjímaje. Někteří ještě drželi v rukou tu vidle, tu motyku, jak se snažili nájezdníkům bránit. V ohradě byla podřezaná zvířata a také zbytky vnitřností. Bylo zřejmé, že co stačili naložit, útočníci odvezli a zbylá zvířata raději podřezali, aby nebyla nikomu k užitku. Vypadalo to tak, že ve vesnici uhasl veškerý život.
Pozdeša, jeden ze starších, zkušených vojáků, vše pozoroval zachmuřeným pohledem, odplivl si a hrobovým hlasem zatínaje pěsti pronesl: „Ti zkurvení franští psi. Bojují i s dětmi a ovcemi. Tohle musí zaplatit. Moc draze zaplatit.“
Slavomír, v jehož obličeji byla zřetelná zloba, mlčky poslouchal svého vojáka. Když Pozdeša domluvil, kníže výhružně dodal: „Jen se neboj, milý Pozdešo. Ty Embrichovy vojáky zlikvidujeme. Včetně biskupa, pokud neuteče. Jen se nesmíme nechat unést svojí zlobou. Pokud má být pomsta účinná, musí se připravit s chladnou hlavou.“
Pozdeša obrátil svůj pohled ke Slavomírovi, ušklíbl se a tiše odpověděl: „Já vím, Slavomíre, dobře to vím. Hlavu budu mít chladnou, dobře mě za ta léta znáš. Zabíjet však budu tentokrát s velkou chutí. Přímo s rozkoší zapíchnu svůj meč těm zkurveným Frankům do jejich břich.“
...
Vypadalo to opravdu, že ve vesnici nezůstalo nic živého. O to více všechny překvapilo zakňučení ozývající se z trosek jedné dřevěnice.
Slavomír s Erikem odsunuli kusy zříceného polospáleného dřeva a odkryli tak vnitřek stavení. Na podlaze tam ležela podříznutá žena, nepochybně před svou smrtí hrubě znásilněná, protože roztažená stehna a vyhrnutá sukně byly silně zakrvácené. Vedle nebohé ženy bílá fena pasteveckého psa, která měla probodnuté břicho a v sevřené tlamě ještě svírala kus jakési látky. Protože šlo zcela zřejmě o jinou látku, než byla ta, ze které byly ušity ženiny šaty, bylo jasné, že fena zoufale bránila svoji paní. Kousek od feny leželo odrostlé štěně s rozbitou hlavou a z koutu místnosti se ozývalo kňučení, které je přivedlo do stavení.
Za převrácenou stoličkou se tam hýbalo cosi pod kožešinou nejspíše staženou z lůžka v rohu místnosti.
Slavomír poklekl, opatrně kožešinu nadzdvihl a pod ní se objevilo další bílé chundelaté štěně. Když uvidělo Slavomíra, znovu zakňučelo, skočilo mu do náručí a dvakrát důkladně oblízlo Slavomírovu tvář.
Přes neštěstí kolem se Slavomírovi muži, jejich velitele nevyjímaje, neubránili úsměvům. Jejich kníže se pomalu postavil, pejskovi se v jeho náručí asi moc líbilo, což dal najevo tím, že svému novému pánovi znovu důkladně olízal tvář.
Viking Erik stejně jako všichni pobaveně pozoroval svého pána a největšího přítele a s úsměvem prohlásil: „Vypadá to tak, že máme nového bojovníka. Myslím, Slavomíre, že bys měl svého nového druha pojmenovat. Když si tě tak vybral, nic jiného ti asi nezbude.“
Slavomír uchopil štěně pevně do obou rukou a prohlížel si je stejně pozorně, jako ono jeho. Pak prohlásil: „Hupsnul mi do náručí. Tak to bude Hup.“
Na to se zeptal pejska: „Souhlasíš? Jsi Hup!“
Pejsek trochu zdvihl hlavu a vydal něco mezi zakňučením a pokusem o štěkot.
„Tak domluveno,“ řekl Slavomír, postavil psa na zem a řekl mu, „tak a teď už půjdeš po svých.“
Od té doby se Hup od svého nového pána odloučil pouze zřídkakdy.
...
Slavomír ukázal na stůl, který přisunuli k mrtvému. Erik na něj vylezl a svým velkým nožem Bertolda odříznul. Spolu se Slavomírem pak Bertolda uložili na stole.
Erik uvolnil z krku mrtvého oprátku a zabručel: „Aspoň tu ti vrahové uvázali tak, jak má vypadat. Zřejmě v tom mají praxi. Možná jde o nějaké vojáky.“
Slavomíra zaujala stisknutá Bertoldova pravice. Už byla ztuhlá, což Slavomír komentoval slovy: „Teď už nám noc docela pokročila. Na ruce je jasné, že nastoupilo posmrtné tuhnutí. Bertold tedy musel vydechnout naposledy nejspíš někdy za soumraku, možná ještě za světla…, spíš však za toho soumraku.“
Slavomír si všiml, že ze sevřené Bertoldovy dlaně vyčnívá kus hrubé, tmavohnědé látky. S jistou námahou rozevřel Bertoldovu dlaň a ke svému i Erikovu překvapení z ní vyprostil cíp pláště a bronzovým velkým gombíkem, u něhož se oba s Erikem shodli, že podle vzoru, kterým byl zdobený, musí pocházet nejspíše od nich, z Veligradu.
Slavomír vzal útržek látky za jeho okraj a položil jej na roh stolu.
Erik si nález zvědavě prohlížel. „Myslíš, že ten, komu tohle patřilo, je od nás?“
Slavomír pokýval hlavou a zeptal se Christiana a Ludvíka: „Prodává se u vás něco takového? Abych pravdu řekl, nemyslím, že bych tu viděl někoho místního s cípy pláště sepjatými pomocí našich gombíků.“
Ludvík i Christian se zvědavě naklonili nad látku s gombíkem a oba zavrtěli odmítavě hlavou.
„Takže to opravdu vypadá na někoho od nás,“ zamyšleně poznamenal Slavomír, „od nás z Veligradu. Nebo někoho, kdo naše město navštívil.“
Erik nadhodil: „Nějaký nájemný voják?“
„Možné by to bylo,“ souhlasil Slavomír a dodal: „takoví ovšem obvykle nevraždí vysoce postavené šlechtice v jejich domovech. Tedy z vlastní hlavy. Majitele tohoto gombíku sem někdo musel poslat.“
„Jak ten cíp Bertold utrhl?“ přemýšlel Erik prohlížející si plášť.
Slavomír ukázal na nůž ležící kousek od nich na zemi. „Řekl bych, že Bertold se pokoušel útočníka bodnout tímhle nožem. Pouze se mu však podařilo naříznout klopy pláště, kterou potom alespoň utrhnul, když mu nůž vyrazili z ruky.“
„Asi máš pravdu,“ souhlasil Erik.
Králi Ludvíkovi však nedala pokoje jeho, dosud Slavomírem nezodpovězená otázka. Zvědavým tónem se proto zeptal: „Ještě jsi mi, Slavomíre, nevysvětlil, jak bys poznal i bez té nízké stoličky, že byl chudák Bertold zavražděný.“
Slavomír ukázal na Bertoldův krk. „Vidíš, Ludvíku, tady ty podlitiny a škrábance od nehtů na Bertoldově krku? Podle toho, jak ty skvrny a škrábance vypadají, bych hádal, že tvůj přítel byl uškrcený zezadu někým, kdo pevně stiskl Bertoldův krk. Podle toho, jak ty otlaky na krku vypadají, musel se přes své stáří Bertold úporně bránit. Jenže mu to bohužel bylo málo platné.“
Slavomír prohmatal krk mrtvého a řekl: „Při tom útoku vrah svíral Bertoldův krk tak silně, že Bertolda udusil a navíc mu polámal kosti v krku.“
„Pomoz mi sundat Bertoldův svrchní šat,“ vyzval Slavomír Erika.
„Je to nutné? Nedáme mrtvému klid?“ namítl trochu nesměle král Ludvík.
„Já vím, je to pro tebe těžké a nepříjemné,“ řekl soustrastným tónem Slavomír a trochu překvapeně si uvědomil, že v úzkém kruhu těch, kterým alespoň v dané chvíli důvěřoval a také tváří tvář smrti svého věrného rádce a přítele, se normálně na veřejnosti poněkud arogantní Ludvík stává sympatickým a chápavým člověkem.
Slavomír dodal: „Pokud si to výslovně přeješ, nebudeme Bertolda svlékat. Jenže tak postupujeme vždy, pokud to je možné. Prohlídka těla zemřelého nám může povědět mnohé o tom, jak byl připravený o svůj život. Někdy nám to pomůže odhalit vraha.“
Ludvík mávl rukou a vyzval Slavomíra: „Máš pravdu. Jen pokračujte. Přeji si, aby Bertoldovi vrazi za svůj podlý čin pykali. Musíte proto udělat vše, co je v lidských silách.“
Když před nimi leželo Bertoldovo hubené, stářím vyschlé tělo pouze ve spodkách, vypadalo najednou úplně bezbranně. Slavomír s Erikem se však na rozdíl od Ludvíka s Christianem nedali ovládnout svými emocemi, ostatně v podobné situaci nebyli zdaleka poprvé, a pozorně mrtvé tělo zkoumali.
Podlitiny na krku, silný vodorovný otlak v podbřišku, jedno vykloubené rameno, ve vlasech objevili krvavou ránu. Podlitiny na zápěstích obou rukou, svědčící o tom, že jeden z vrahů pevně svíral Bertoldovy ruce. Bylo vidět, že starý muž se bránil ze všech svých, už nevelkých sil.
Slavomír se podíval na místo u zdi, odkud přitáhli stůl, na kterém nyní ležel mrtvý. Zamyšleně zabručel: „Bylo mi hned divné, proč tenhle velký stůl je přiražený ke zdi. Takový stůl přece u zdi nestává.“
Potom Slavomír ukázal Erikovi na dřevěnou, ne zrovna zametenou podlahu: „Vidíš ty rýhy? Tady stál tenhle stůl původně. Kus od stěny.“
Erik přikývl a dodal: „Pak byl odsunutý k té stěně, kde jsme jej vzali a dali sem.“
„No odsunutý,“ ušklíbl se Slavomír, „když vidím rýhy od nohou stolu na podlaze a rýhu v podbřišku Bertoldova těla… A vlastně i tady ty zbytky stop v prachu na podlaze…“
„Aha, rozumím ti,“ přikývl Erik, „myslíš, že jeden z vrahů Bertolda škrtil a při tom svým tělem přitiskl k hraně stolu a tlačil jej i se stolem k té stěně.“
„A tam, protože se Bertold nejspíš pořád bránil a máchal rukama, se k nim přitiskl druhý vrah. Možná ze strany, spíš si však myslím, že zezadu. Pevně uchopil Bertoldovy ruce za zápěstí, aby mu zabránil v pohybu, o čemž svědčí tyhle podlitiny.“
„I to vykloubené rameno napovídá tomu, že druhý vrah stál za Bertoldem i tím, kdo jej uškrtil,“ zamyšleně poznamenal Erik, „vlastně i to, jak vypadají otlaky na Bertoldových zápěstích, ukazuje, jak druhý z vrahů držel nebohého Bertolda.
Slavomír přikývl a Erik dodal: „Navíc ti vrazi asi podobnou věc neprováděli poprvé. Myslím vraždu na objednávku.“
„Proč myslíš?“ zeptal se Slavomír přítele.
Erik pokrčil ramena. „Je to jen můj dojem. Vedla mě k němu však ta snaha nastrojit vše jako Bertoldovu sebevraždu. Byť to ti výtečníci provedli nepříliš šikovně. No, nepříliš šikovně…“
„Chceš říct, že většině lidí by takto umístěný oběšenec stačil k přesvědčení, že jde o sebevraždu,“ zabručel Slavomír.
Erik mlčky přikývl.
Když Ludvík viděl, jakému utrpení byl vystavený jeho starý rádce, zatínal pěsti, až mu zbělely klouby. Po chvíli pronesl mstivým hlasem: „Ty zkurvené psy musíte dostat.“
Slavomír se ušklíbl. „Obávám se, Ludvíku, ostatně před chvílí jsem to už naznačil, že ti, kdo vraždili, nebudou vzhledem k Bertoldově postavení ti, kdo zatoužili po Bertoldově smrti. Přímými vrahy byli pouze bezvýznamní pěšáci.“
„To je mi úplně jedno,“ pronesl dutým hlasem Ludvík, „já je chci! Všechny je chci! Ty, kteří vraždili, i ty, kdo je poslali. A při jejich potrestání budu nemilosrdný!“
Slavomír řekl pouze: „Jak si přeješ, králi Ludvíku.“
Ludvík se nadechl, jako by chtěl něco říct. Pak zase zavřel ústa.
Po malé chvilce se však nadechl znovu a slavnostně znějícím hlasem prohlásil: „Můj drahý Bertold byl snad nejohnivějším zastáncem míru mezi našimi zeměmi. Nebýt jeho, nejspíš se naše vzájemné jednání o míru nyní nepořádalo. To on, Bertold, mě k němu přemlouval. Pokud někdo Bertolda tak podle zavraždil, bylo to určitě i proto, aby naše jednání zkrachovalo.
Když jsme se s Bertoldem někdy nepohodli, vždy se nakonec ukázalo, že to byl on, kdo měl pravdu. I o uzavření míru s tvojí zemí, Slavomíre, jsme s Bertoldem vedli několikrát ohnivé diskuse. Bertold mě přesvědčoval, že takový mír bude výhodný pro obě naše země, já mu oponoval. A musím se přiznat, že být Bertold naživu, oponoval bych mu i nadále.
Nevím, jak moc si ten, kdo naplánoval Bertoldovu vraždu, přál, abychom s vámi i nadále válčili. A je mi to jedno. Kvůli Bertoldově památce ti tu, Slavomíre, říkám jedno, pokud najdeš všechny ty, kdo se podíleli na smrti Bertolda, udělám já zase vše pro to, abychom mír mezi našimi zeměmi uzavřeli.“
Slavomír reagoval prostými slovy: „Děkuji ti, králi. Uděláme s Erikem vše, co bude v našich silách, aby Bertoldova vražda byla po zásluze potrestána.“
...
Když se usadili a ochutnali víno, všiml si pobavený Erik přísného pohledu Siegfriedovy ženy, která se tak snažila nepochybně zpražit svého chotě.
Siegfried dělal, že si ničeho nevšiml, i když to nebylo dost dobře možné. Když je jeho manželka konečně opustila, uštěpačně prohlásil: „Už bych si bez té své staré čarodějnice nedokázal představit život, ovšem někdy mě dokáže rozžhavit do ruda. Tak rozčilit, že bych na koštěti nejraději odletěl sám. Jako třeba teď. Vzala si do hlavy, že moc piju a není to dobré pro mé zdraví. Že prý mi osobně raději uvaří zdravý čaj z osobně nasbíraných a nasušených bylin. Pchá!. Ať si ty své utrejchy pije sama. Ještě se splete, omylem do toho nasušeného smetí zamíchá něco jedovatého a bude mi opravdu špatně. Je pravda, velectění vznešení pánové, že od té doby, co si užívám zaslouženého odpočinku, je dobrý pohár mým společníkem po značnou část dne. Jenže mi to chutná a navíc se, když piju, cítím líp než zamlada. Tak si nebudu kazit podzim života nějakými výluhy s kozími bobky!!!“
Poslední slova Siegfried zakřičel, aby je jeho paní dobře slyšela otevřeným oknem pevného dřevěného roubeného domu postaveného na robustní, bíle omítnuté kamenné podezdívce a zakrytého nejkvalitnějšími šindeli.
Potom už tiše, tak aby jeho slova slyšeli pouze Erik a Otbald, Siegfried dodal: „Já vím, že by mi má Jutta kozí bobky do čaje nedala. Tedy aspoň myslím. I když, vlastně… Kdo ví? Máme tu jednu bylinářku, která na kozí a králičí bobky nedá dopustit. Suší je… Je to hnus! Já ovšem musím v každém případě dát najevo, kdo je tu pánem. Ženské odpověď na tuhle otázku vidívají ve své domácnosti jinak než my, mužští. A jinak vám, drazí vznešení pánové, moc děkuji za to, že jste mi svojí návštěvou donesli příležitost napít se. Teď moje milá Jutta nemůže nic namítat. Hostům je třeba se pozorně věnovat.“
To už se Erik s Otbaldem neudrželi a oba se hlasitě rozesmáli, nakonec se k nim v řehotu přidal i pán domu. Z domu se do jejich smíchu ozývaly komentáře jako: „Opilec, ochlasta, já mu ukážu…“
Erik si otřel slzy smíchu z očí a prohlásil: „Je pravda, že má milovaná žena Jana mi zatím zdravotní čaje nenutí…“
Sigfried se zašklebil a prorockým hlasem děl: „Vznešený vladyko Eriku, řekl bych, že je to dáno tvým zatím nikoliv stařeckým věkem. Ovšem pokud tě potká to štěstí, že zestárneš vedle své ženy podobně jako já, dočkáš se i těch čajů, věř mi. Ty naše ženské to vlastně myslí dobře. Nějak jsou přesvědčené o tom, že se o nás musí starat a dbát o naše dobro. Ať už se nám to líbí nebo ne.“
„Ty nejsi pouze proslulý zbrojíř, Siegfriede, ty jsi navíc filosof. A jaký!“
Poslední slova Erik doprovodil uznalým pokývnutím.
Siegfried mrkl na okno svého domu, jestli jej manželka nesleduje a dolil si plný pohár. Potom se na Erika zkoumavě zadíval a zeptal se: „Sice by mě to těšilo pokračovat v naší filosofické debatě, ovšem obávám se, že jste cestu z Forahheimu až do mého domu nevážili proto, abychom si tu zafilosofovali?“
...