Stanislav Češka - Případ podivného hrobu - ukázka z románu

...

Kryštof Motyčka se do svého pátrání pustil metodicky. Řídil se GPSkou ve svém telefonu a pohyboval se ve vedle sebe ležících pruzích postupně dál a dál od okraje lesa u základny archeologů v Pohansku.
Kryštof Motyčka se pohyboval pomalu a pozorně zkoumal povrch půdy mezi stromy. Netrvalo mu to dlouho a se svým novým detektorem kovů se zcela skamarádil a jeho ovládání mu nečinilo žádné potíže.
Dokud byl od louky, na které archeologové jednak sídlili a jednak v blízkosti své základny prohrabovali zem v okolí nalezených základů druhého kamenného kostela na Pohansku, v severovýchodním předhradí hradiště, pracující archeologové svého amatérského kolegu a nadšence sledovali s jistým pobavením, ovšem nikoliv zlomyslně. Dobře věděli, jak velké je zaujetí Kryštofa Motyčky pro jejich práci a také to, že je navíc i kamarádem jejich šéfa, se kterým své badatelské záměry probral.
Tudíž mu upřímně přáli úspěch, i když tak úplně nesdíleli optimismus Kryštofa Motyčky. Ovšem pokud by jim Motyčkovo pátrání opatřilo zajímavou práci, byli by jenom potěšení.
Kryštof Motyčka pochodoval lesem Na Včelách, jak vyčetl z mapy jméno oblasti, kde se pohyboval, čtvrtý den. Už při tom svém pátrání zažil pár chvil vzrušení, které se však brzy ukázaly jako liché.
Onen čtvrtý den, kdy byl už poměrně daleko od základny archeologů, se Kryštof Motyčka dostal do místa, kde se před ním stromy částečně rozestoupily.
Kryštof Motyčka se rozhlédl kolem a řekl si, že tam možná byla kdysi dávno mýtina, která za staletí zarostla, avšak ne tak hustě jako okolí.
Kryštof Motyčka na chvíli opřel o strom svůj detektor, aby si odpočal a snědl svačinu. Po chvíli potom zase detektor zapnul a rozhodl se, že tentokrát se tu zastaví a než bude pokračovat dál, prozkoumá podrobněji onu řídčeji porostlou část lesa, která jej zaujala. Napadlo jej totiž, že to tu kdysi dávno mohlo vypadat poněkud jinak. Mohla tu být mýtina osídlená lidmi. A třeba i v dobách Velké Moravy, řekl si nadějeplně.
Rozhlédl se tedy ještě jednou kolem a dal se do podrobného zkoumání onoho prostoru. Najednou se mu detektor ozval tak, jak ještě doposud nikoliv.
V Kryštofu Motyčkovi stoupla hladina vzrušení na maximum a celý natěšený se začal pohybovat v obloucích dál a dál od místa prvního signálu detektoru.
Vytyčil tak prostor zhruba desetkrát deset metrů, kde mu detektor ukazoval na bohaté nálezy pod zemí. Kryštof Motyčka tento prostor označil jemnými vrypy do kůry stromů.
Kryštof Motyčka se ale raději rychle zklidnil, protože jej napadlo, jestli náhodou nenarazil na pozůstatky druhé světové války, jak tomu bylo v okolí ne tak neobvyklé. A on rozhodně nehodlal odpálit nějakou skrytou minu nebo nevybuchlý dělostřelecký, či minometný granát.
Proto se Kryštof Motyčka vrátil na místo, kde se mu jeho detektor ozval poprvé a pomocí dohledávačky přesně lokalizoval onen první nález.
Potom si Kryštof Motyčka takto určené místo vyfotografoval ze všech stran a pomocí motyčky a polní lopatky se dal do opatrného odkrývání zeminy nad domnělým nálezem.
Po chvíli se mezi hlínou ve světle paprsků slunce pronikajících řidším porostem, než byl v okolí, cosi zlatě zalesklo.
Kryštof Motyčka se dal do dalšího odkrývaní hlíny, ale tentokrát už pomalu a opatrně pomocí štětce, jak to odkoukal od profesora Hojsíka a jeho kolegů. Postupoval pomalu a opatrně, aby nic nepoškodil a vše zůstalo ležet na svém místě.
Po chvíli se před ním zaskvěl v celé kráse křížek, podobný těm, jaké Kryštof Motyčka znal ze Starého Města. Jenže tento křížek nebyl olověný nebo stříbrný, byl zcela nepochybně ze zlata. Aspoň to tak Kryštofu Motyčkovi připadalo. Křížek ležel vedle páteře nebožtíka, kterému kdysi patřil a vedl od něj zlatý řetízek, který se ztrácel v hlíně. Jak odhadoval Kryštof Motyčka, zřejmě ten řetízek končil někde u krku té kostry.
Kryštof Motyčka už, už sahal po křížku, aby si jej prohlédl. Pak si však vzpomněl na slib, který dal svému příteli, profesoru Hojsíkovi, a nechal křížek ležet tam, kde byl.
Navíc si Kryštof Motyčka dobře uvědomoval, že kdyby zatáhl za křížek a snažil se jej dostat ven i s řetízkem, buď by řetízek poškodil, nebo by řetízek vydržel a při svém vytahování by poškodil kostru.
Kryštof Motyčka si dobře uvědomoval, že hrob se musí opatrně odkrýt celý, musí se zdokumentovat hrob, jeho obsah i jeho okolí a teprve potom se může vyzvednout jeho obsah. Cokoliv jiného je kulturní barbarství.
Zároveň bylo Kryštofu Motyčkovi jasné, že tady a teď musí se svým bádáním a objevováním skončit. A přenechat další práci profesionálním archeologům. Protože kdyby pokračoval, mohl by sice najít něco cenného ze zlata, ale zároveň nadělat víc škody než užitku.
Aby Kryštof Motyčka pomohl profesoru Hojsíkovi a jeho lidem, podrobně vyfotografoval jím nalezený hrob i jeho okolí a nakreslil také jednoduchý schématický plánek místa nálezu, kde zaznamenal místa, kde mu jeho detektor dával nejsilnější signály.
Když byl hotový, chvíli ještě uvažoval, jak to místo zanechat, ale pak raději znovu zahrnul jím odkrytý hrob. Jednak proto, že náhoda je blbec a někdo by mohl dostat stejný nápad s průzkumem místa jako on. A pro takového nálezce by byl zlatý křížek, podle svého vzhledu dost možná velkomoravský, jak si Kryštof Motyčka troufal tvrdit s téměř stoprocentní jistotou, hodně velkým lákadlem. Také by ta zajímavě vypadající lesknoucí se věc mohla upoutat nějakou zvěř a výsledek by byl stejný. A jak Motyčka, tak i archeologové by potom splakali nad výdělkem.
Kryštof Motyčka potom místo, jak je upravil, znovu vyfotografoval ze všech stran, aby měl on i archeologové jistotu, že se tam po Motyčkovi nikdo nehrabal.
A potom už sbalil své průzkumnické vybavení a vydal se za archeology.

...

Slavomír konečně uviděl, že v otevřených vratech hradiště se objevila Lada na svém milovaném běloušovi Jablíkovi. Tohle komické jméno dívka koni dala, protože kromě své paničky nevýslovně miloval jablka. Když jej Lada nechala stát někde pod jabloní se zralými i méně zralými plody, byl ten hřebec schopný očesat dotyčný strom všude, kam dosáhl svým nenechavým čumákem.
Lada na svém bělouši pomalu, s úsměvem na tváři přijížděla ke Slavomírovi. Dívce neušlo, s jak toužebným výrazem si ji mladý kníže prohlížel.
A také že ano. Slavomír měl Ladinu podobu pevně vrytou ve své paměti. Dívka měla devatenáct let. Byla světlovlasá, své husté vlasy mívala obvykle spletené do copu, který jí sahal až mezi lopatky. Dnes však Lada nechala své vlasy rozpuštěné a pouze sepnuté za ušima. Žádostivě si ji prohlížející Slavomír usoudil, že jí to moc sluší. Dívka měla kulatou příjemnou tvář s velkýma světle modrýma očima a ďolíčky ve tvářích, které na ní Slavomír shledával jako obzvláště přitažlivé. Byla štíhlá a nevysoká, měla nevelká, pevná prsa, která se jí rýsovala pod tenkými letními šaty, štíhlý pas, oblé boky, pevný zadeček, a štíhlé, velmi pěkně tvarované nohy, jejichž větší část byla vidět, protože seděla na koni obkročmo, jak to mladé dívky dělaly a lehké, světle modré lněné šaty jí tak končily nad koleny. Slavomír se tak nemohl nabažit pohledu na Ladiny štíhlé, dokonale tvarované nohy.
Stejně jako Slavomír ji i Lada si mladého knížete pozorně prohlížela, když se k němu blížila. Na rozdíl od něj, který na ni nepokrytě zíral, však Lada jako dobře vychovaná dívka dělala, že se dívá kolem, ovšem při tom prohlížení okolí si hlavně prohlížela mladého knížete.
Ten vysoký ramenatý mladý muž se vzpřímenou postavou s vypracovanými svaly, což bylo toho dne zvlášť dobře vidět, protože Slavomír měl oblečenou lehkou světle hnědou hedvábnou halenu bez rukávů, podlouhlým obličejem s hnědýma očima orámovanýma hustými tmavě hnědými vlasy, které mu sahaly až na ramena a bradou ozdobenou krátce střiženou bradkou se jí líbil a moc. 
Jenže Lada byla ve vztazích opatrná, zvlášť proto, že kromě běžných lásek mládí za sebou jedno velké zklamání už měla. Byl to jeden mladý vladyka z Dolnogradu, jistý Bohdan, který Ladě nadbíhal, dokonce se už začali bavit o svatbě a nakonec Bohdan Ladu beze slova opustil kvůli jiné, podstatně bohatší partii. Tohle zklamání si Lada prožila zhruba v té době, kdy se poznala se Slavomírem, který ji zachránil před medvědicí.
Ladu to tehdy hodně bolelo a zařekla se, že než si znovu někoho pustí blízko k tělu, bude moc a moc opatrná. A pokud šlo o Slavomíra, tak navíc Lada sdílela názor svého otce, že takoví bohatí synkové se chtějí většinou jenom pobavit a nevěsty si pak hledají v kruzích sobě rovných. Kterýžto názor koneckonců podpořilo i Ladino vlastní milostné zklamání.
Takže ke Slavomírovu dvoření se Lada nejprve stavěla s odmítavou ironií. Když ale byl Slavomír vytrvalý, nenechával se odbýt, Ladě byla jednak jeho vytrvalost sympatická, potom se jí ten vysoký mladík opravdu líbil a navíc, co si budeme povídat, dívce dělalo dobře, když se o ni zajímal takový hrdina a zachránce moravské země, který byl předmětem obdivu a respektu skoro všech a dívek a žen z Moravského království. I když si tedy Lada pořád říkala, proč se takový slavný, mocný a bohatý velmož zajímá právě o ni. Je přece, tedy podle Ladina mínění, tolik hezčích, bohatších a asi i chytřejších dívek, než je ona.
Když Lada dojela ke Slavomírovi stojícímu u jeho vraníka, seskočila také, nesměle se na něj usmála a lehce jej políbila.
Slavomír se v té chvíli rozhodl, že trochu zapomene na rady své maminky a Ladu k sobě pevně přitiskl a začal ji vášnivě líbat. Když necítil u dívky žádný odpor, naopak se k němu její tělo přivinulo, přitiskl ji k sobě ještě víc a při tom líbání ji začal hladit po jejím malém, oblém a pevném zadečku.
V Ladě se v té chvíli cosi zlomilo a řekla si, že už toho milého Slavomíra nebude déle trápit. Zvlášť když po něm sama už hodně dlouho toužila. A že nechá jejich vztahu volný průběh. Ať se děje vůle Boží. Snad se podruhé nespálí a tenhle dvorný kníže ji nezklame stejně jako Bohdan.
Uchopila něžně Slavomírovu hlavu do svých rukou, jemně ji přidržela kousek od svého obličeje a tiše se jej zeptala: „Chceš mě? Celou?“
Slavomír se na Ladu zadíval udiveně a zeptal se: „Myslíš to vážně? Já tě chci od prvního dne, co jsem tě potkal.“
Lada nesměla špitla: „Ty se mi také od prvního okamžiku moc líbíš. Ale nevím, jestli pro tebe nejsem jenom další s tvých dívčích rozptýlení.“
Potom Lada s jistým ostychem dodala: „Velmož jako ty musel mít dívek spoustu. Mnohem bohatších a chytřejších, než jsem já.“
Slavomír položil něžně Ladě pravý ukazovák na její ústa a řekl: „Mlč, ty blázínku jeden. Právě proto, že jsem sám dost bohatý, majetek u své lásky nehledám. A z našich schůzek dobře vím, jak chytré děvče jsi. Jednak proto, že jsi od přírody chytrá a potom také proto, že umíš číst a psát. Kolik děvčat to dnes umí?“
Z dřívějška totiž Slavomír věděl, že jejich kněz Udalrich jezdil po blízkých hradištích a učil tam děti číst a psát a dával jim základy latiny a vědění o světě. Ty nejchytřejší z takových žáčků, jejichž rodiče o takové vzdělávání svých dětí měli zájem, potom brával k sobě na Dolnograd a poskytoval jim tam další vzdělání podobné tomu, které u něj absolvoval i mladý Slavomír.
O takové vyšší vzdělávání své dcery už Vojslav zájem neměl, když ale jeho zvídavá dcera chtěla navštěvovat základní Udalrichovu školu na Hrbku, nebránil v tom dceři. Jednak Vojslav usoudil, že znalost čtení a psaní nebude ke škodě pro hospodaření na jejich hradišti a potom byl rád, když mu jeho dcera mohla potom číst ze svatých textů, které jí Udalrich půjčoval, protože věděl, že opatrná dívka mu je nepoškodí.
„To bylo díky moudrému Udalrichovi,“ špitla stydlivě dívka.
„To samozřejmě ano,“ přikývl Slavomír. „Ale hlavně jsi musela o tu školu našeho starého Udalricha mít sama zájem. Když jsem se mu svěřil o naší lásce, dobře si na tebe pamatoval a chválil mi tě.“
„S kým jsi ještě o nás mluvil?“ trochu ustrašeně se zeptala Lada.
Slavomír se usmál: „Jedině můj věrný přítel Erik o tobě ještě ví. Jinak už nikdo. A ani Erik, ani Udalrich o lásce nás dvou nikomu vyprávět nebudou. To můžeš být naprosto klidná. Sama také víš, že Udalrich je nejen můj vychovatel, ale i zpovědník, takže naše společné tajemství je u něj schované jako v hrobě.“
Lada položila svoji hlavu na Slavomírovu svalnatou hruď a tiše poznamenala: „Já vím, že Udalrich a Erik nám dvěma nic zlého ani nepřejí, ani neudělají.“
Když dívka dál mlčela, Slavomír se opatrně zeptal: „Co jsi myslela tím, jestli tě chci celou?“
„To, co jsem řekla,“ pověděla tiše Lada s hlavou dále položenou na Slavomírově hrudi. „Chceš se se mnou pomilovat?“
Slavomír pohladil něžně Ladu po hlavě a vyhrkl: „To chci od první chvíle, co jsem tě viděl.“
„A co bude pak?“ zeptala se nejistě Lada.
„Kdy pak? Po našem milování?“ odpověděl dotazem Slavomír. „Co by bylo? Budeme se milovat zas?“
„Jak dlouho?“ špitla Lada.
„Ty máš ale dnes otázky,“ pobaveně odvětil Slavomír. „Budeme se milovat tak dlouho, jak dlouho se budeme mít rádi.“
„Takže potom, až mě přestaneš mít rád, mě odložíš ke svým milostným trofejím a půjdeš zase dál?“ posmutněle se zeptala Lada.
„Z tebe je dnes, Lado moje nejmilejší, úplný filosof,“ řekl Slavomír. „Já nevím, jaká budoucnost nás čeká. Možná krátká, možná dlouhá, možná spolu budeme do smrti. Rozhodně si ale nepřeji tě odkládat je svým milostným trofejím. Navíc jsem své dívky a ženy takhle nikdy nebral. Život dával a život prostě bral. Někdy ukončila vztah má dívka, někdy já. A někdy jsme se prostě sešli na jednu noc. Nebudu popírat, že mým životem neprošlo zrovna málo dívek a žen. Jenže s tebou bych byl nejraději celý život, jak mi to aspoň zatím připadá.“
Potom k sobě Slavomír něžně obrátil Ladin obličej a s úsměvem se jí zeptal: „Proč se ale pořád bavíme o mně? Nebo jsem snad tvůj první? Mimochodem na tohle téma jsme se ještě nebavili.“
„Už spolu chodíme dost dlouho, abychom se bavili i o takových věcech,“ namítla Lada.
„No, to chodíme,“ uznal Slavomír a s mírnou ironií v hlase dodal, „ale moc daleko jsme se zatím nedostali.“
„Tobě se naše schůzky, Slavomíre, nelíbily?“ posmutněle se zeptala Lada. Slavomír dívku znovu pohladil po její světlovlasé hlavě a pověděl: „Ale ano, líbily. 

...

Rastislav vážně pověděl: „Upřímně řečeno, nevím, milý Slavomíre, jestli mi s Erikem můžete být nápomocni. Mám tu zřejmě jednu velkou potíž a vlastně nevím, jestli ji mám doopravdy, nebo co se nám tu vlastně stalo.“
Erik se zatvářil udiveně a Slavomír zdvořile pronesl: „Mluvíš, králi, v hádankách. Můžeš nám povědět něco bližšího o tom, co tě tíží?“
Rastislav přikývl: „Původně jsem vás sem pozval, abychom si promluvili o Karlomanovi.“
„Asi mi je jasné, co jsi měl a máš na mysli,“ přikývl Slavomír. „Otec Ludvík jej ustanovil správcem ve Východní marce, Karloman nás trochu zlobí, ale zatím ne moc. Tak ses s ním chtěl nějak domluvit za Ludvíkovými zády, aby neobtěžoval vůbec a na našich hranicích byl klid.“
Potom se Slavomír ušklíbl a pokračoval: „Nevím, co jsi měl na mysli ty, ale já bych Karlomanovi asi řekl, ty dáš pokoj nám, my zase nebudeme obtěžovat tebe a necháme tě v klidu, aby sis mohl udělat pořádek v Korutanech.“
Rastislav pobaveně odvětil: „Přesně to jsme s Ladislavem měli na mysli.“
„A kde je tedy problém?“ zeptal se Slavomír. „Stačilo přece poslat spolehlivého posla za Karlomanem a vyčkat na to, jestli by Ludvíkův nejstarší syn byl ochoten k domluvě. Pokud ano, pak už tu domluvu chtělo pouze nějak uspokojivě formulovat. No a pokud ne, tak by se toho zase tak moc nezměnilo.“
Pak se Slavomír ušklíbl a s ironií sobě občas vlastní dodal: „A samozřejmě klíčová otázka by byla, jestli by byl Karloman v zájmu posílení vlastního postavení ochotný nebýt tak úplně loajální k svému mocnému královskému otci Ludvíkovi. To by byla podmínka oné domluvy s ním.“
V Rastislavových očích poblikávaly při Slavomírově řeči veselé ohníčky a když mladý kníže skončil, Rastislav pobaveně prohlásil: „Těší mě, že mé a Ladislavovy myšlenky putují stejnými cestami jako myšlenky tvé, milý Slavomíre.“
„Takže jste někoho poslali za Karlomanem?“ opatrně se zeptal Erik.
Rastislav i Ladislav jako na povel přikývli a Ladislav se zeptal: „Vám dvěma, když jste z Dolnogradu, asi říká něco jméno kupce Nezamysla. Tedy Nezamysla mladšího.“
Erik přikývl: „Samozřejmě, bydlí na dvorci velmože Čestislava, který leží nedaleko od Dolnogradu u cesty z Dolnogradu sem na Moravgrad. Ostatně dnes ráno jsme kolem něj jeli.“
Potom se Erik plácl přes čelo a řekl: „No ano, Nezamysl, tedy Nezamysl mladší jezdí pravidelně za obchodem do Východní marky.“
„A Karloman právě pobývá ve Wenii, jak mi pověděla naše hospodyně Halina, která od Nezamysla nedávno přinesla jižní ovoce, které ten zase nakoupil ve Wenii (Vídni),“ doplnil Erika Slavomír.
„Pravdu díš, milý příteli,“ přikývl Rastislav. „Po jeho poslední cestě jsme požádali Nezamysla, aby se ještě jednou vrátil do Wenie, tentokrát jen tak narychlo s mým poselstvím na pergamenu pro Karlomana. Nezamysl se s ním, tedy spíš s jeho manželkou Liutswindou, no spíš přítelkyní a matkou jeho syna Arnulfa, jak víme, dobře zná a vozí od nás med i různé jiné pochutiny pro jejího a Karlomanova malého syna Arnulfa.“
„A doručil Nezamysl ono poselství?“ zeptal se Slavomír.
„Snad ano,“ odpověděl Rastislav. „Jistě to ovšem nevíme, protože Nezamysl zmizel.“
Na tvářích Slavomíra i Erika se objevily udivené výrazy a Slavomír požádal krále: „Tohle nám budeš muset, Rastislave, vysvětlit. Pokud tě tedy můžeme žádat.“
„Samozřejmě, že můžete,“ rázně odpověděl Rastislav. „Proto jsem si vás také pozval.“
Potom si Rastislav upil trochu vína a pověděl: „Tedy, abych byl přesný, když jsem si vás sem zval, předpokládal jsem, že tu bude i Nezamysl a probereme Karlomanovu reakci. Jenže všechno je jinak. Nezamysl se při návratu prostě ztratil a my s Ladislavem vůbec nevíme, co se s ním stalo.“
„Takže naším úkolem má zřejmě být, abychom Nezamysla objevili. Nebo zjistili, co se s ním stalo,“ věcně konstatoval Slavomír.
„Přesně tak,“ přikývl Rastislav.
„Promiň, Rastislave, proč si však myslíš, že jsme s Erikem ti praví pro takový obtížný úkol?“ zeptal se se zkoumavým pohledem na krále Slavomír.
„Lidmilu, dceru pána znojemského hradiště knížete Ratmíra, jste přece s Erikem našli a dokonce zachránili přímo mistrovsky,“ pronesl s mírným úsměvem Rastislav.
„To sice ano,“ uznal Slavomír, kterému se do dalšího pátrání po zmizelém moc nechtělo, protože se necítil jako nějaký hledač zmizelých nebo řešitel zločinů. Jenže Slavomír jaksi cítil, že tenhle nápad králi asi nevymluví. A navíc král je král a když si něco přeje, je jeho přání rozkazem.
Slavomírovi tohle vše rychle proběhlo hlavou a zkusil poslední pokus, jak Rastislavovi jeho nápad rozmluvit. Namítl: „U Lidmily jsme předpokládali, že žije. Tady však je dost možné, vlastně spíš pravděpodobné, že Nezamysl už nebude mezi námi.“
Rastislavova odpověď však Slavomírovi moc radosti neudělala: „To je nám s Ladislavem oběma jasné, že se asi Nezamyslovi přihodilo něco zlého. Prostě chci, abyste aspoň našli jeho tělo a zjistili, co a proč se mu přihodilo.“
Slavomírovi bylo jasné, že mu nezbývá nic jiného, než králův úkol přijmout a udělat vše proto, aby jej co nejlépe s Erikem splnili. Proto králi pověděl: „Tvé královské přání je nám s Erikem, Rastislave, samozřejmě rozkazem. Než ovšem začneme své pátrání po Nezamyslovi, musíme trochu vyzpovídat vás dva. Tady a teď. Nějak prostě musíme začít.“
„To je samozřejmé,“ vážně přikývl Rastislav. „Ptejte se, jak je vám libo. A pokud budeme znát odpovědi na vaše otázky, budeme odpovídat.“

...

Slavomír přikázal svým mužům, aby zahradili cestu.
Když k nim Pasované přijeli, jeden z Herbertova doprovodu pánovitě zavelel: „Udělejte místo, jeho vznešenost Herbert, posel jeho eminence Hartwiga, biskupa pasovského, jede za králem Rastislavem a jeho eminencí archipresbyterem moravgradským Güntherem.“
Slavomír sedící na koni, vytasil meč a postavil se před pánovitého vojáka. Za Slavomírem se na Erikův pokyn seřadilo na koních všech dvacet vojáků taktéž, podobně jako Erik a Slavomír, s vytasenými meči. A na nenápadný Huňkův pokyn se výhružně rozštěkal Drak, který jen čekal na pánův pokyn, aby vyrazil na Herberta, kterého bůhví jak svým psím chytrým mozkem neomylně vyhodnotil jako vůdce té lidské smečky před nimi. Huněk se pro jistotu také chopil svého meče.
Frank štěkajícího psa pozoroval se zřejmým respektem, protože tyhle psy dobře znal z domova a věděl, co dokážou.
Slavomír se obrátil s mírným úsměvem k Huňkovi, pochvalně přikývl a dal rukou nenápadné znamení, aby Drak zatím na Franky nevyrážel.
Huněk přikývl a Slavomír, který znal Herberta z dřívějška a cítil k němu stejně málo sympatií jako k Hartwigovi, se vypjal na svém vraníkovi a silným hlasem zařval: „Ty hnido jedna, co si dovoluješ pokřikovat v moravské zemi na moravského knížete Slavomíra, již brzy župana veligradského. Takové žvásty by mohl vykřikovat každý ožrala a lapka. A já bych jej co nejpřísněji ztrestal. Ukaž mi váš pověřovací pergamen, abych viděl, jestli žvaníš nebo nežvaníš.“
Když Frank viděl dvacet tři mužů s vytasenými meči a řvoucího psa, najednou jeho sebevědomí zmizelo a v rozpacích se snažil o přátelský úsměv.
Na to jej Herbert odstrčil a sám vyjel směrem ke Slavomírovi. Zdvořile mu řekl: „Promiň, kníže, přílišnou horlivost mého služebníka. My dva se známe a já tady mám samozřejmě pergamen s pověřením od otce Hartwiga.“
Slavomírovi bylo jasné, že Herbert opravdu jede od Hartwiga, nicméně důležitě přečetl pergamen, vrátil jej Herbertovi a stejně zdvořile mu pověděl: „Dobrá, Herberte. Samozřejmě můžeš se svými muži pokračovat. Ale tady toho hňupa pouč o zdvořilém chování.“
Oba se pozdravili lehkou úklonou hlavy a Herbert smířlivě pověděl: „Děkuji ti, kníže. A svého muže poučím.“
Když pak Frankové byli už dostatečně daleko, všichni se rozchechtali, Erik ze všech nejvíc a pověděl: „Hezky jsi, Slavomíre, ty Franky vyučil.“
A Slavomír se z koně sklonil k Drakovi, podrbal jej za ušima a pochvalně mu řekl: „Chytrý Drak.“
Pes se vypjal, zadíval se na Slavomíra a dvakrát štěkl.
Jeho pán Huněk pobaveně pozoroval svého svěřence a pověděl: „Ten mazlík dobře rozumí tvé chvále, pane.“

...

Huněk chápavě pokýval hlavou a pověděl: „Je mi to jasné, chceš zjistit, jestli byl u Nezamyslova těla.“
„Přesně to chci zjistit,“ přikývl Slavomír. „Myslíš, že je to schopný Drak svým citlivým čumákem zjistit?“
Huněk se krátce zamyslel a potom pověděl: „Nechci, kníže, slibovat nesplnitelné, protože Drak toho dokáže mnoho, ale zázraky také ne.“
Potom se Huněk pousmál a dodal: „I když je pravda, že občas mě to, co tenhle pes dokáže, připadá jako zázrak. Ale je také pravda, že několik dní nepršelo, takže je sucho. Déšť pachy smývá, ony tedy mizí časem i tak, ale pokud je sucho, jde to pomalu. Kdy měl Nezamysl zmizet? Bylo to předevčírem?“
Slavomír odpověděl: „Sami jste to řekli. A to, co jste pověděli, se shoduje se svědectvím našeho muže, onoho přeživšího Nezamyslova průvodce, jehož halenu má Erik ve své torbě. Naposledy byl Nezamysl viděn předevčírem ráno.“
„Nebudeme rozumovat a zkusíme to,“ rozhodl Huněk. „Eriku, podej mi prosím tu halenu. A, vy ostatní, udělejte pár kroků zpět a nechte tu Drakovi místo.“
Než tak Erik učinil, přivedl Huněk psa k místu, kde bylo křoví poničené.
Když Erik vyňal z torby svého sedla Hroznějovu halenu a Huněk ji pak přiložil 
k Drakově čumáku se slovy: „Hledej, Draku, hledej!“
Pes začal očichávat místo, kde stál.
Nejprve se vydal k Soutoku.
Huněk jej zastavil pokynem: „Draku, zpět!“
Když se pes vrátil k nohám svého pána, Huněk mu znovu vydal pokyn: „Hledej, Draku, hledej!“
Pes se tentokrát vydal opačným směrem, tedy k Dolnogradu.
Huněk jej znovu zastavil pokynem: „Draku, zpět!“
Huněk se obrátil ke Slavomírovi se slovy: „Zřejmě tu šel oběma směry, které Drak sledoval. Zkusím to ještě jednou, jestli šel i do toho křoví.“
Pes se mezitím opět vrátil k nohám svého pána, sedl si a zvedl hlavu k Huňkovi a díval se na něj pohledem, který říkal: „Tak si, páníčku, konečně rozmysli, co po mně vlastně chceš.“
Huněk mu ještě jednou dal čichnout k haleně a znovu mu vydal pokyn: „Hledej, Draku, hledej!“
Všichni zvědavě pozorovali psa, který očividně svým psím způsobem chvíli dumal nad tím, co po něm ten jeho popletený pán vlastně chce.
Drak znovu důkladně očichal místo, kde byl a tentokrát se po dalším očicháni země kolem sebe vydal k porušenému křoví. Před ním chvíli stál a čichal. Potom se obrátil k Huňkovi a štěkl na něj.
Slavomír se zeptal: „Nechce ten pes, abys mu udělal místo v tom křoví?“
Huněk přikývl: „Viděl bych to také tak. Pach toho psa zřejmě vede k tomu křoví, ale Drakovi se do něj nechce.“
„To se mu nedivím, já bych se při jeho vzrůstu mezi ty suché větve také nehrnul. Uděláme mu tam tedy díru, ať jeho vznešenost Drak může pokračovat,“ navrhl Erik. „Když se na to křoví podíváš, tak tady to místo vypadá fakt divně. Vždyť tam jsou polámané větve a půlka jich je navíc suchá. To mi připadá, jako by se tady někdo tím křovím napřed prodral a potom se tu díru snažil zamaskovat těmi nalámanými větvemi.“
Huněk vikinga zadržel gestem své pravice a řekl: „Máš pravdu, Eriku, ale zůstaň stát. To musím udělat já.“
Potom Huněk chytl za suché větve v horní části onoho křoví a ukázalo se, že tam jsou jenom zapíchané a zastrkané a dají se snadno vytáhnout a odhodit.
Když Huněk odstranil suché větve, dalo se mezi těmi zbylými snadno protáhnout. Když to uviděl Drak, nenechal se už pobízet a sám, bez nějakého dalšího pokynu se protáhl dírou v křoví, kterou mu uvolnil jeho pán:
Za psem šel Huněk a za ním se křovím protáhli Slavomír s Erikem. Ostatním Slavomír přikázal, aby zatím počkali na cestě.
Před nimi mezi stromy už byla vidět hladina tekoucí Dyje. Pes je však nezavedl až k řece. S čumákem chvíli u země a chvíli nasávajícím vzduch z okolí je vedl šikmo doprava. Asi v polovině vzdálenosti mezi cestou a řekou uviděli malou hromadu klestí zpod které vylézaly dva páry bot.
Huněk pochválil a pohladil psa a dal mu kousek sušeného masa a Erik se dal do odhazování větví. 
Když Erik odstranil první z nich, ukázalo se to, co čekali. V botách byly zastrčené nohavice s nohami a ty dva páry nohou patřily dvěma mrtvým mužům. Toho, který ležel nahoře a byl oblečený méně vybraně, poznal Huněk, který si jej pamatoval ještě z dob, kdy ten muž byl jeho druhem v moravgradské posádce. Byl to Nedoša.
Muže, který ležel pod ním a měl oblečenou hedvábnou halenu a vestu z jemně vydělané kůže, poznali všichni tři. Byl to zmizelý kupec Nezamysl.
Chvíli mlčky všichni pozorovali oba mrtvé a nakonec chvíli ticha ukončil Erik: „Takže Rastislavův úkol je splněn. Našli jsme zmizelého Nezamysla.“
„Teď ještě zjistit, jak zemřel, a najít jeho vraha,“ připomněl Slavomír.
Když Erik stáhl Nedošovo tělo z Nezamysla, nechal jej ležet na zádech. Ostatně tak byl i položený na Nezamyslovi.
Slavomír ukázal na obě těle a řekl: „Vpředu nemají oba žádná zranění. Obrať je na záda.“
Když tak Erik učinil, bylo vidět, že oba zabila rána do jejich zad.
Erik se na obě mrtvá těla podíval pohledem znalce prošlého mnoha šarvátkami a zcela jistým tónem pronesl: „Nezamysl byl zabitý ranou meče, tedy bodnutím do zad, který zasadil znalec, protože zcela jistě probodl srdce: A Nedošu skolila rána sekyrou bradaticí. Také do levé poloviny zad. Bylo to rychlé a účinné a provedené někým, kdo uměl zbraně používat.“
Slavomír pokýval souhlasně hlavou a dodal: „A také to bylo pěkně zákeřné. Zezadu.“
Potom Slavomír řekl: „Ale zabití oba nebyli tady. To by kolem nich byla na zemi krev. Podíváme se ještě na cestu a pak necháme ta dvě těla na tu cestu přenést, abychom je viděli v lepším světle a ne tady v tom stínu. I když víc než tady toho asi nevykoukáme.“
Erik zavolal vojáky čekající na cestě a přikázal jim vynést obě těla na cestu, přičemž jim přikázal, aby šli za sebou a nepodupali tak soustu půdy.
Potom se Slavomír s Erikem ještě jednou pořádně rozhlédli po prostoře mezi místem, kde Drak nalezl obě těla a průchodem v křoví.
Byl to Erik, který ukázal na místo, na kterém se daly rozeznat stopy koňských kopyt a také pár neúplných stop bot. Bylo zřejmé, že někdo se snažil půdu uhladit a stopy zamaskovat, ale tak úplně se mu to nepovedlo. Mimochodem k tomu místu dovedl jeho čumák také Draka, kterého nechal Huněk ještě jednou propátrat okolí.
Erik zamyšleně pronesl: „Tady zřejmě vrah čekal vedle svého koně a pozoroval cestu.“
Potom Erik ukázal na mladé stromy, které z místa, kde stáli, do značné míry bránily výhledu na cestu.“
„Máš pravdu, Eriku,“ odpověděl Slavomír. „Odsud je výhled na cestu do určité míry zastíněný, ale opačně musí být vidět někdo, kdo tu čeká skrytý za těmihle stromy, ve stínu lesa, ještě míň. Je to ideální místo na čekání na přepad kolemjedoucích. Počkej tady, podívám se na tebe z cesty a potom mávnu, abys přišel za mnou.“
Slavomír se vrátil na cestu a zadíval se směrem k Erikovi. Pak se vydal směrem k Dolnogradu a pořád sledoval Erika. Nakonec na něj kývnul, aby za ním přišel. Když se Erik objevil vedle přítele, Slavomír mu pověděl: „V podstatě jsem tě viděl, ovšem jenom proto, že jsem tě hledal a věděl, kde tě mám hledat. Pokud tady ovšem jedeš normálně kolem, všimneš si někoho čekajícího na místě, kde jsi stál, jenom velkou náhodou.“
Potom se Slavomír pozorně zadíval na cestu pod jejich nohama a ukázal na vyčuhující nevelký kámen: „Podívej, cestou sem jsme to přehlédli, ale vidíš ty tmavě hnědočervené skvrnky?“
„No jo, máš pravdu,“ zamyšleně bručel Erik, který se sklonil k zemi a pozorně ji tak zkoumal. „Podívej tady. Na okolí tohohle vyčnívajícího kamene.“
Slavomír se pozorně zadíval na místo, kam ukazoval Erik, a poznamenal: „Máš pravdu. Tady se zřejmě někdo snažil zamaskovat to, co po něm zbylo, podobně jako tomu bylo pod těmi stromy mezi průchodem v křoví a místem, kde byla uložena těla a kde zřejmě stál a čekal ten vrah.“

...

Zpět na začátek stránky