Stanislav Češka - Případ zrazeného krále - ukázka z románu
...
Sotva mladík odešel, u stolu se objevil notně opilý, ramenatý, hřmotný muž, kterému už táhlo na šedesátý rok života, i když vypadal dobře o deset let mladší. Slavomír jej dobře znal. Byl to vladyka Hunek, pán dvorce ležícího nedaleko od Dolnogradu, Slavomírova rodiště. Vladykův otec i on sám byli přáteli Slavomírova otce Přemila, který sebou občas syna brával, když je jel navštívit.
Vladyka nejprve pozdravil úklonou krále Rastislava s po něm také Slavomíra. Oba opětovali s úsměvem jeho pozdrav.
Vladyka potom plácl přes rameno sedícího Bohdana a zahalekal: „Jak se máš, příteli? Už jsem tě pěkně dlouho neviděl! A co tvoje mladá žena a malý syn? Už z něj roste bojovník?“
Potom se bez dlouhého rozmýšlení posadil na křeslo uvolněné Svatoplukem, pozvedl přichystaný pohár, pozdvihl jej svojí pravicí a hřmotným hlasem zvolal: „Připíjím na tvé zdraví a statečnost!“
Po tomto srdečném prohlášení si Hunek z poháru pořádně zavdal a položil jej zase na stůl, přičemž se s ním stále mazlil svými mohutnými dlaněmi.
Zabručel: „To víno bylo trocho hořké.“
Pak dodal: „Ale co, hlavně, že teče!“
A ještě si zavdal z poháru, načež si rukávem otřel mokré vousy.
Poněkud udivený Bohdan se nezmohl na nic jiného, než že uchopil svůj pohár a pronesl: „I já, milý Hunku, připíjím tobě na totéž!“
Potom se rozhlédl trochu polekaně kolem sebe, avšak Svatopluka nikde neviděl, tak pouze poznamenal: „Sedíš na křesle mého pána Svatopluka. Jak se tu objeví, musíš vstát a uvolnit knížeti jeho místo.“
Opilý Hunek jen rozšafně mávl pravicí a opět hřmotně zahlaholil: „Jen se neboj, příteli, vím, co je dobré vychování.“
Rastislav se poprvé začal dobře bavit. Hunka měl rád, protože to byl statečný bojovník a na rozdíl od většiny jiných velmožů nebažil po různých funkcích a prebendách, takže byl upřímný, a tudíž i příjemný společník.
Rastislav s úsměvem ukázal na Svatoplukův pohár. „Milý Hunku, teď jsi právě zpola vypil Svatoplukovi jeho víno. To moc vychované nebylo.“
Hunek škytl, zatvářil se provinile a vydal ze sebe jen: „Jejda, to musím knížeti hned dolít.“
Chvíli se s poněkud s obavami rozhlížel kolem sebe, jestli Svatopluk nepřichází, avšak po tom nebylo ani vidu, ani slechu. Vypadalo to tak, že nitravský kníže se s někým venku na nádvoří zapovídal.
Hunek se tedy uklidnil a snažil se zcela soustředit, kteroužto snahu podtrhl jazykem pevně sevřeným mezi rty. To už se začal tvářit pobaveně i až do té doby kožený Wiching.
Hunek ještě trochu v obrovském soustředění povyplázl jazyk, poněkud nejistou pravicí uchopil před sebou stojící džbán a chtěl opět doplnit pohár, u něhož dobrou polovinu jeho obsahu do sebe tak zručně a rychle obrátil. Veškerá vladykova snaha však byla v tomto případě úspěšná jen napůl.
Přes všechno své úsilí nejprve pouze vínem trochu pobryndal stůl. Takže se zarazil, nadechl, znovu co nejpevněji uchopil džbán, tentokrát ovšem pro jistotu oběma rukama, a konečně se s proudem vína strefil do nešťastného poháru. Jak však vladyka statečně bojoval se svojí opilostí, nedokázal včas s naléváním vína přestat a navíc neudržel džbán tak, aby z něj proud vína směřoval pouze do poháru. Jednak trochu přelil a navíc díky svým nejistým rukám důkladně polil stůl. Naplněný pohár se tak v mžiku ocitl uprostřed kaluže vína.
Hunek znovu škytl a s výrazem naprostého zmaru ve svém obličeji se zadíval na spoušť, kterou na stole před sebou udělal. Chudák vladyka v té chvíli vypadal jak hromádka neštěstí.
Když jej Rastislav chvíli pozoroval, nezřízeně se rozřehtal a po chvilce se k němu přidali všichni, kteří tuhle scénu sledovali.
Hunek se kolem sebe díval poněkud vyjeveně, když si uvědomil, že se stal terčem veselí u stolu a že se mu tam smějí všichni s králem v čele. Najednou se zdálo, že jej opilost částečně začala opouštět.
Slavomír si koutkem oka povšiml, že v sále se opět objevil Svatopluk, který však zůstal stát a celý Hunkův boj se džbánem vína pozoroval s neskrývaným pobavením zpovzdálí.
Najednou se nesměle usmívající Hunek v křesle vzepjal.
Jako by v té chvíli vystřízlivěl a nejistě ze sebe vypravil: „Mně je nějak špatně.“
Erik si jako první uvědomil, že Hunek mluví naprosto vážně a starostlivým tónem se jej zeptal: „Jak špatně?“
Hunka najednou opustilo všechno veselí. „Začalo mi nějak mravenčit v puse. A jako by se to šířilo na celou hlavu.“
Erikovi se na tváři objevil výraz poznání a zeptal se Hunka: „Nezačínáš také cítit mravenčení nebo píchání v konečcích prstů?“
Hunek jen beze slova přikývl. Na čele mu najednou vyrazil silný pot a Hunek se chytl za břicho a zajíkavě se sebe vypravil: „Dělá se mi opravdu nějak špatně. A je to čím dál horší.“
To už Erik vyskočil a zavolal na jednoho z kuchařových pomocníků, který právě k vedlejšímu stolu přinášel kýtu z divočáka: „Okamžitě mi dones džbán teplé vody a sůl! Ale dělej! Jde o život! Počkej s tím venku u vchodu.“
Hunek se znovu chytil za břicho, začal se třást a těžce řekl: „Nějak mi začíná být zima…“
...