Stanislav Češka - Smrt programátora - ukázka z románu
...
Tohle vše probíhalo toho rána Kryštofovi hlavou. Ta velká cesta, kterou prošel jeho Krybarlac.
Dojedl, dopil kávu i džus a cestou ven nakoukl do kuchyně: „Díky, Irino. Bylo to dobré jako vždy. Nádobí jsem nechal nahoře na balkóně.“
Irina se usmála a zeptala se: „Budete, Kryštofe, večeřet doma? A pokud ano, tak kdy?“
Kryštof pokrčil ramena a rozpačitě odpověděl: „Opravdu nevím. Pokud budu večeři chtít, tak vám zavolám nebo pošlu esemesku.“
A potom Kryštof sešel do garáže, ve které bylo místo pro tři auta, ovšem nyní tam stál pouze jeho nejnovější miláček Carol Shelby Series Mustang. Jeden z padesáti, které byly vyrobeny, bratru za nějaké tři miliony korun.
Dálkovým ovládáním otevřel dveře garáže a potom se s neskonalým potěšením zaposlouchal do toho, jak se dalo do práce 836 koní v pětilitrovém osmiválci. Cestou do Spielberk Office Centra na Holandské ulici měl co dělat, aby dodržoval povolenou padesátku. Jeho oranžovému tygrovi s dvěma černými pásy přes kapotu se takové courání očividně nelíbilo.
Kryštof zaparkoval na svém vyhrazeném místě v garážových stáních vyhrazených jeho firmě a výtahem vyjel do jednoho z jejich firemních pater, kde měli velkou zasedačku.
Už jej tam čekali shromáždění všichni zaměstnanci na firemní oslavě na odevzdání první verze softwaru pro digitální stavební řízení.
Kryštofa přivítal velký aplaus.
Na stole s občerstvením byly přichystané sklenice se sektem. Kryštof si jednu vzal, po něm totéž učinili i ostatní.
Kryštof se před své zaměstnance postavil se svou pravou rukou ve firmě, tedy s Robertem Hánovským a v té chvíli všichni v místnosti spontánně ztichli.
Kryštof se rozhlédl, uculil a pověděl: „Tohle bylo jako nacvičené. Kdybych vás neznal, jaké potvůrky dokážete být, skoro bych věřil, že jste to ztichnutí nacvičovali. Vím však, že to tak není. Ale nebojte se, nebudu vás zdržovat dlouhým žvaněním. Sám nemám dlouhá řečnění rád. Takže jenom krátce. Všichni víte, že včera si ministr Lipták převzal první verzi našeho software pro digitální stavební řízení. První testy dopadly dobře, takže od pondělka se tenhle systém začne používat naostro. Ale my tady všichni víme, že ani zdaleka nemáme hotovo a čeká nás ještě spousta práce. Tak si ještě dnes užijte tuhle oslavu a od zítřka už od vás zase očekávám stoprocentní výkon. Jak jsme na to v téhle firmě zvyklí.“
Potom Kryštof zdvihl vzhůru pravici se sektem a zvolal: „Tak na zdraví a na úspěch naší společné práce! Ať se nám daří!“
„Ať se daří!“ zazněla mnohohlasá odpověď.
A osazenstvo Krybarlacu se dalo do konzumace sektu a připraveného bohatého občerstvení.
...
Když si Kryštof dával na talířek dva obložené chlebíčky, stejně vybavený Robert Hánovský se jej tiše zeptal: „Můžeš prosím jít se mnou někam do ticha?“
Kryštof se Roberta zvědavě podíval a když viděl jeho vážnou tvář, přikývl a pověděl: „Pojď tady vedle do malé zasedačky jedničky.“
Když tam vešli, zrovna jeden mladý programátor něco šeptal do ouška stejně mladé kolegyni, která se u toho pobaveně chichotala.
Robert Hánovský se zaculil a omluvně pronesl: „Mládeži, neradi vám rušíme vážný hovor, ale potřebovali bychom tady se šéfem trochu soukromí.“
Mladík za dívčina přikyvování rychle odpověděl: „Samozřejmě, Robe, už jdeme.“ Ve firmě bylo totiž zavedeno to, že si tam všichni tykali a oslovovali se křestními jmény. Patřilo to k vnitrofiremní kultuře.
Když oba mladí kolegové za sebou zavřeli dveře, Kryštof se zvědavě zadíval na Roberta a vyzval jej: „Tak vybal, co máš na srdci. Podle tvého výrazu tuším, že to nic pěkného asi nebude.“
Robert se ušklíbl: „No, jak se to vezme. Mohlo to být ještě horší. Ale už tohle stačí.“ „Tak mě nenapínej a vyžvejkni se konečně,“ vyzval Kryštof kolegu a přítele.
„Kluci a holky z testoddělení celý ten systém včera a dnes v noci ještě jednou projeli. Zkusili funkce, které jsme doposud otestovali jenom zběžně, protože se moc nepoužívají a pro přechod ze starého systému na nový nejsou tak podstatné. A hlavně, jak dobře víš, Lipták na tebe tlačil, aby tenhle software byl v provozu co nejdřív a Lipták s Rubešem tak měli v rukou těžký předvolební trumf. I když jsem ti se vší vážností několikrát připomínal, že hotoví nejsme a neměli bychom s tím lézt ven. Ať si pánové z Konzervativní strany podpoří své volební šance jinak. Že pokud jim vyhovíš, budeme v průseru.“
„No jo, já vím. To jsi říkal,“ nakvašeně přikývl Kryštof. „Ale prachy jsem už vzal a vyplatil vám tučné prémie. Mimochodem i tobě.“
„Mimochodem já jsem ti říkal, že bychom se na ty prachy měli vysrat,“ stejně nakvašeně opáčil Robert.
„No jo, já vím. Tak k čemu testeři došli?“ netrpělivě se zeptal Kryštof.
„Stručně řečeno, k tomu, že to sice v podstatě funguje, ale taky to může být dost
v prdeli,“ lakonicky odvětil Robert.
„Tohle mi musíš vysvětlit,“ rázně vyzval Roberta Kryštof.
„Není to nic nového. Už jsem tě varoval víckrát před těmito problémy. Asi tak, Pokud ten systém není moc pod tlakem a dělá jenom takové základní věci, nic zvláštního se neděje. V podstatě bych to řekl asi tak, že když se vyplňují třeba základní věci v žádosti o povolení stavby, když to prostě chce jenom data, co jsou přímo na stavebním úřadě, nebo se tam doplňují požadované údaje od stavebníka, skenují se jím dodané dokumenty a tak podobně, tak to jede vcelku uspokojivě. Tedy občas se to zakoktá, ale když ta data zadáš opakovaně, hned se to zase rozjede. Takže to sice obsluhu trochu nasere, ale dá se říct, že je to nové a takové maličkosti vychytáme.“
Kryštof zamyšleně přikývl a zasmušile dodal: „Aha, asi ti rozumím. Zřejmě mi chceš říct, že průsery nastanou, když to začne komunikovat s jinými úřady.“
Robert se zatvářil nešťastně a stejně nešťastně pronesl: „Přesně tak. Třeba komunikace s katastrálním úřadem je naprostá katastrofa. Tedy pokud to jelo pomalu, případ po případu, problémy se neobjevovaly. Když jsme však nasimulovali silný provoz mezi stavebními úřady a katastrálními úřady, šlo to do kopru. A čím víc stavebních a katastrálních úřadů se systémem komunikovalo, tím větší průser to byl.
Prostě to opakovaně klekalo, muselo se to restartovat a to, co se už udělalo ve zpracovávané žádosti o povolení stavebního řízení, se muselo opakovat.“
„To se ale netestovalo poprvé,“ namítl zamyšleně Kryštof.
„To ne, to máš pravdu,“ přikývl Robert Hánovský. „Ale to testování bylo jenom tak, jestli ty základní funkce fungují. Ostrý provoz při zatížení se ale nezkoušel, protože na to už nezbyl čas. Protože ty ses nechal ukecat, že se první verze toho softwaru spustí ještě před volbami, aby měla vláda plusové body. Ale já jsem tě varoval, že to je blbost, že jim nemáš uhýbat. Tohle nebude předvolební propagace, to bude předvolební průser. A ten průser padne na naši hlavu. Už vidím Liptáka, jak veřejně přiznává, že je vůl a taky že je jako ta ženská, o které mluvil Oscar Wilde, když říkal, že neví co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane. Protože to, že ten pitomec sám přesně neví, co chce vlastně zdigitalizovat, neznamená, že se k tomu přizná a nebude to házet na naši hlavu.“
„Takže ty mi tu teď jasně říkáš, že celá ta digitalizace stavebního řízení spěje do průseru,“ nakvašeně konstatoval Kryštof.
„Jo, přesně tak,“ stejně nakvašeně opáčil Robert. „A ty dobře víš, že ti to tvrdím opakovaně od té doby, co jsi před nás postavil Liptákův požadavek, že chce tu digitalizaci stavebního řízení mít čtvrt roku před volbami, aby držel v rukou předvolební trumf, kterým smete opozici. Podle mě to bude předvolební trumf, který definitivně pohřbí současnou vládu, která mě upřímně sere, takže mně jí líto nebude. Ovšem tenhle náš software bude stejně už jenom třešničkou na dortu pádu téhle vlády do hajzlu dějin. Rubeš s Liptákem a celou tou smečkou toho mají na triku tolik, že nějaká digitalizace stavebního řízení na tom nic nezmění i kdyby zanalogověla. To ale neznamená, že to tihle šašci přiznají a nebudou své průsery házet na naši hlavu.“
„Tak to ti děkuju,“ rezignovaně pověděl Kryštof. Pak mávl pravicí a rezignovaně dodal: „A jo, samozřejmě máš pravdu. Varoval jsi mě mockrát a já na to házel bobek.“
...
Kryštofovi cinknul mobil a na jeho displeji se objevil obličej usmívajícího se ministra Liptáka. Kryštof omluvně kývl na Roberta a řekl do mobilu: „Honzo, moment. Já si ten videohovor vezmu v kanceláři. Za moment se ti odsud ozvu.“
Když Kryštof ukončil hovor s Liptákem, řekl: „Promiň, Robe, volá mi Lipták. Jdu si to vzít do svého kanclu, abych na ten hovor měl klid. A víš co, pojď se mnou, ať si to poslechneš. Ale buď zticha a drž se mimo záběr kamery.“
Už usazený za svým psacím stolem Kryštof znovu zavolal Liptáka.
„Tak co, Krysťo? Také se těšíš na pondělí jako já?“ zahlaholil Lipták.
Kryštof se rychle zadumal, jakou si má nastavit masku a rozhodl se přistoupit na Liptákovu hru. Vždyť do pondělka je doba dlouhá. A tak zahlaholil také: „To víš, Honzo, že ano. V pondělí to rozčísneme. Věřím, že to digitální stavební řízení bude fungovat tak dobře jako eobčanka.“
„Mimochodem, pokud jde o ty eDokumenty,“ zeptal se Lipták „Už jste začali přemýšlet nad digitalizací řidičáků?“
Kryštof byl sice chtivý toho, aby on i Krybarlac vydělávali, ale tahle touha po rostoucích ziscích mu zase nezatemnila mozek. A proto před chvíli Robertovi nijak nenadával. I když to nahlas neřekl, dobře si uvědomoval, že Robert měl pravdu a on nedal na jeho varování ohledně digitalizace stavebního řízení. A proto je čeká od pondělka průser, jenž by mohl odvrátit pouze zázrak, který samozřejmě nepřijde.
Ono to bylo vlastně podobné i s těmi eDokumenty. Tam také mistr vnitra Vojtěch Němec a jeho lidé pořádně nevěděli, co vlastně chtějí, a celé se to rodilo v bolestech. Jenže tam je nehonil pevně daný termín a když to celé nefungovalo, což bylo hlavně proto, že z ministerstva vnitra nebyli dlouho schopní vymámit pevné zadání toho, co mají naprogramovat, tak se prostě termín spuštění celé aplikace posunul. A navíc její fungování naostro se zavádělo postupně.
Kryštof se proto zatvářil neutrálně a státnickým tónem pronesl tak, aby nelhal, ale také nic neslíbil: „Jo, v obecných rysech máme vcelku jasno. Už jsme nad tím víckrát seděli s lidmi z Vojtova ministerstva. Většinu obecných problémů máme vyjasněných, teď ještě pracujeme na detailech. Jakmile ty budou jasné a budeme mít pevné zadání, můžeme se pustit do práce na další části eDokumentů.“
„Takže v podstatě máte hovno,“ ironicky konstatoval Lipták.
„To, Honzo, promiň,“ ohradil se dotčeně Kryštof. „Nemůžeme programovat něco, když od vás z vlády nevíme, co máme programovat. Dobře víš, že podobné to bylo i u digitalizace stavebního řízení.“
„To jsme se snad vyjasnili,“ s podtónem výhrůžky v hlase pronesl Lipták.
„V podstatě ano,“ vyhýbavě připustil Kryštof.
Kryštofovo kličkování neušlo Liptákovi, který se zkoumavě zadíval z obrazovky monitoru na Kryštofa a podezřívavě se zeptal: „Řekl jsi ‚v podstatě ano‘?“
Kryštof přikývl a ještě jednou zopakoval svoji odpověď: „Jo, řekl jsem v podstatě ano.“
„No, když myslíš…,“ ukončil Lipták jejich hovor.
...
Kryštof Bartoloměj Lacroix seděl ve své firemní kanceláři ve Spielberk Office Centru ve svém šéfovském křesle a proti němu na opačné straně jeho pracovního stolu upíjel z šálku presa Robert Hánovský, Kryštofův přítel, menšinový vlastník Krybarlacu a vedoucí vývoje software. Oba sledovali televizor se zapnutým povolebním zpravodajstvím.
Robert se s úšklebkem zeptal: „Už ti volal ministr Lipták?“
„Myslíš kvůli těm výpadkům eDokumentů, kvůli kterým se lidé nemohli prokazovat občankou v mobilu?“ se stejným úšklebkem odpověděl otázkou Kryštof.
„No jo, Krysťo, kvůli čemu jinému,“ řekl pochechtávající se Robert. „Že k tomu průseru dojde, jsme věděli oba.“
Potom Robert zvážněl a zeptal se. „Nedá mně to, abych se neujistil, ale poslal jsi Liptákovi tu analýzu mého oddělení, která vysvětlovala, proč je hovadina ta představa Liptákova ministerstva a Státního úřadu pro digitalizaci a informace, tedy SÚDI, který Liptákův úřad zřídil pro správu státem provozovaných digitálních služeb, o dostatečné kapacitě serverů pro provozování eDokumentů?“
„Vždyť přece víš, že ano,“ trochu dotčeně prohlásil Kryštof. „Byl jsi u řady mých telefonátů s Liptákem a také máš kopie našich mailů, které jsme mu posílali.“
Robert pokýval neurčitě hlavou a pověděl. „To ano, to mám. Jenže tuším, že chcípající kobyla končící vlády kolem sebe ještě může kopat. Už ten první průser s digitalizací stavebního řízení byl výživný.“
„Ale řekl bych, že jsme se z toho dostali se ctí,“ poznamenal Kryštof. „Naše důkazy o tom, jak zmatená zadání jsme od Liptáka dostali, nás myslím vyvinily vcelku
s úspěchem. A to lejno zůstalo na Liptákově hlavě, který si je tam svými hloupými výstupy v médiích ještě důkladně rozmazal. A teď je na nás Lipták jako mílius, protože je to hlavně průšvih jeho, jeho ministerstva a SÚDI. A protože Lipták navíc neví, co bychom na něj mohli ještě vytáhnout, ale není tak pitomý, aby se toho neobával.“
„To sice ano,“ uznal Robert. „Jenže sám dobře víš, jak to pod tou mírnou Liptákovou maskou musí vřít. A teď k tomu přibyla ještě ta fraška s elektronickými občankami při volbách. To si média během voleb vychutnala. A k tomu samozřejmě ten volební průser stávající koalice, který právě sledujeme v televizi a který znamená, že Lipták půjde do hajzlu s celou stávající koalicí. No, budiž jim země těžká. Líto mně jich nebude.“
„Já myslím, že mé vysvětlení o tom, jak jsme už mnohokrát varovali SÚDI i ministra Liptáka, že kapacita serverů pro eDokumenty je nedostatečná, a také to, jak jsem jim už před rokem posílal mail varující speciálně před výpadky systému při volbách, pokud servery neposílí, média zaujaly,“ řekl Kryštof. „Fakt je to, že ten systém sám o sobě funguje. Jenže kapacita serverů SÚDI je nedostatečná a pokud se na ně sesype tolik požadavků jako o volbách, prostě do jde do háje.“
„To jo,“ uznal Robert. „V televizi jsi vypadal fakt dobře a působil jsi kompetentně. Určitě jsi většinu diváků přesvědčil. Jenomže myslíš, že Lipták a šéfík SÚDI Strouhal si to jenom tak nechají líbit? Pokud jde o Liptáka, tak hladem jako poslanec trpět nebude. A pokud na něj vybude nějaká parlamentní funkce, což určitě ano, protože v jejich partaji je na vrcholu potravního řetězce, tak to pro něj bude tuplem dobré. Peněz sice bude o něco míň než teď, ale pořád dostatek a za podstatně míň práce a hlavně podstatně menší zodpovědnost. Je tedy fakt, že moc korýtek jim Chládek při rozdílení parlamentních funkcí asi nepřenechá, protože si jistě pamatuje, jak s jeho partají vyběhla současná vláda po těch minulých volbách, ale na Liptáka něco určitě zbude. Hůř na tom bude současný šéf SÚDI Radim Strouhal, který je koníkem Liptákovy, doposud vládní Konzervativní strany. O Strouhalovi oba víme a je to všeobecně známé, že je to neschopný blb, protože před časem strávil pár měsíců v naší firmě, než jsem jej ve zkušební době vyhodil pro totální blbost a neschopnost.“ „A já jsem ti to podepsal,“ přikývl s úsměvem Kryštof.
„No, jo, je to tak,“ poznamenal Robert. „Jenže oba také víme, kdo je Strouhalův fotřík. Bývalý předseda Nejvyššího soudu Pankrác Strouhal. A ten je sice v penzi, ale má pořád sakra dlouhé prsty.“
„Snad nechceš říct, že jsme si tu tehdy měli nechat Radima Strouhala jako dekoraci,“ zabručel Kryštof.
„To určitě ne,“ uznal Robert. „Jenom musíme myslet na to, že vyhazov od nás tatík Strouhal ještě spolkl. Tehdy byl ještě v úřadu a musel dbát na své renomé a hlavně věděl, jak je jeho syn blbej. Ostatně jsem to tehdy také vysvětlil tomu jeho tajemníkovi, kterého nám sem poslal, aby se vyptal na synka Strouhala. A ten tajemník nevypadal na pitomce. Naopak bylo zřejmě, že zná poměry u Strouhalů. Což jsme ostatně sami dostatečně poznali při jednání s nimi. I ty jsi u toho částečně byl. Jenomže teď už je starý Strouhal v penzi, známosti a dlouhé prsty má furt, ale už tak nemusí dbát na dekorum a také nemá nikoho, kdo by jej krotil, jako to dělal ten jeho tehdejší tajemník. A k tomu všemu bych si tipnul, že jedna z prvních věcí, kterou Chládek udělá, bude to, že vyhodí nejen Strouhala, ale kromě něj i skoro celé vedení SÚDI, protože to tam je pěkná sbírka pitomců, kterými se mladý Strouhal obklopil a jediné jejich štěstí je ta skupina mladých i méně mladých programátorů, které tam mají na práci a kteří tahají vedení SÚDI z průserů. Jenže k tomu tahání potřebují také patřičný vercajk. A když vedení SÚDI nezajisti dostatečný hardware přes naše varování jako dodavatele, ani přes varování svých lidí jako uživatelů, můžou si šikovní kluci nadělat mozoly na prstech od bušení do klávesnic svých počítačů, ale průser prostě zůstane průserem a ty eobčanky prostě budou fungovat, tedy nefungovat při velkém náporu požadavků na ten systém, jak jsem to viděli dnes a včera při volbách.“
„Máš úplnou pravdu, milý Bobe,“ řekl Kryštof, „ale teď s tím vším naděláme kulové jako dodavatel toho systému. Musíme, tedy hlavně já, být splachovací, přečkat tuhle volební dobu a potom navázat na naše dobré obchodní styky s Chládkovými firmami a využít je při vládní spolupráci s Chládkem. Tedy s novou Chládkovou vládou. Což bude úkol pro mě. A pak, pokud si Chládkovi lidé dají říct, což určitě dají, protože on pitomce ve svých službách aspoň většinou nemá, budeme moci problémy vyřešit.“
„Na tohle nemohu říct nic jiného, než, že máš, šéfe, úplnou pravdu,“ děl rozšafně Robert..
...
Pozdravil jsem dobrou duší oddělení, bez které jsem si jeho zdárný chod nedokázal představit, sekretářku Jarmilku Stolařovou a než jsem zamířil doleva z její kanceláře, kde Jarmilka trůnila za dřevěným pultem, do té své, poprosil jsem ji: „Jarmilko, udělej mi prosím trojité silné preso.“
Jarmilka se s úsměvem zeptala: „Copak, šéfe, těžký víkend?“
Při vzpomínce na uplynulé dva dny jsem znechuceně mávl pravicí a zabručel jsem: „Kometa to podělala v Hradci, Zbrojovka ztratila vyhraný zápas na Srbské a Artis zase dostal gól v poslední minutě a projel to v Opavě nula jedna. A k tomu moje Lucka připálila včera dopoledne koláč, jehož vůní mě chtěla něžně vzbudit. No vzbudila mě, smradem připálené buchty, který se linul z kuchyně až do patra do naší ložnice. A aby toho nebylo málo, tak na mé modelové železnici se mi polámal model mého oblíbeného kafemlejnku. To je parní lokomotiva.“
„Já vím, Stando,“ rozesmála se Jarmilka. „Vždyť přece víš, že ten můj má taky modelové kolejiště. A taky na něm má kafemlejnek.“
S trudným výrazem ve tváři jsem rezignovaně mávl pravicí a dodal: „Aspoň že ty volby dopadly, jak dopadly.“
„Myslíš, že nám nový ministr vnitra konečně dorovná platy?“ nadějeplně se zeptala Jarmilka.
„Jo, děvče milé, toť kardinální otázka,“ pronesl jsem rozšafně. Nebo jsem si to alespoň myslel. „Už by bylo na čase, nebo u policie zůstanou staří troubové, jako jsem já, a nadšenci, které máme v našem prvním oddělení. A ti mladí se na to, s prominutím, vyserou. Z vysoka a s přehazovačkou.“
To už se Jarmilka rozřehtala nahlas a děla: „Ty jsi se dneska, Stando, fakt rozjel. Tady máš to kafe. Mám ti ho odnést?“
„Ale ne, položím si tašku na stůl a vezmi si je sám. Děkuju,“ odvětil jsem a po návratu k Jarmilce rezignovaně dodal, „teď ještě aby nám oznámili nějakou hnusnou vraždu a k mé spokojenosti nebude na začátku týdne nic chybět.“
V té chvíli se objevila ve dveřích, které byly před Jarmilčiným pultem naproti dveří do mé kanceláře, a vyšla z nich elegantní blondýna něco přes třicet. Byla to má zástupkyně kapitánka Jaroslava Kočařová. Se sobě vlastním úsměvem ironicky poznamenala: „Slyšela jsem, Stando, za dveřmi tvá poslední slova.“
„Ta o brněnském sportu nebo o hnusné vraždě?“ zeptal jsem se a okamžitě jako starý zkušený policejní vlk tušil, co má moje krásná a chytrá zástupkyně na mysli.“
„Jsme tady na mordpartě,“ děla Jarka sametovým hlasem, „takže samozřejmě mluvím o vraždě. Vraždě jako stvořené pro pondělní ráno a příjemný začátek týdne. Zrovna teď mi volal operační, protože mám dosah. Ale jdu hned za tebou, protože to bude určitě, milý Stando, záležitost pro tebe jako velkého šéfa mordparty a zástupce velitele odboru všeobecné kriminality, našeho drahého bývalého šéfa mordparty, Jarouška Motla. Tedy já to klidně odedřu, jak jsem zvyklá, ale ty to určitě budeš chtít dozorovat.“Jarka se sice tvářila jako sluníčko kombinované s neviňátkem, ale mě bylo jasné, že na dveře našeho prvního oddělení, lidově zvaného mordparta, klepe opět jednou průser jako vrata.
„Tak čí smrt budeme vyšetřovat tentokrát?“ zeptal jsem se.
„Smrt programátora,“ odvětila Jarka. „Tedy nejen jej. A vlastně je to otázka, jestli jeho smrt vlastně budeme vyšetřovat. Ale i kdyby nešlo o smrt programátora, smrti a krve budeme mít dostatek.“
„Počkej, děvče milé,“ zarazil jsem Jarku. „Přišla jsi do práce střízlivá? Ty tu meleš jako spojené mlýny na řece Svratce.“
„To bys mě urazil,“ dotčeně se ohradila kolegyně. „Jediné, co se mnou mele, tedy spíš lomcuje, je Jarmilčino silné plukovnické kafe.“
Pak se Jarka podívala na moji pravici a s uchechtnutím dodala: „Zřejmě podobné jako to, co právě třímáš ve své pravici.“
Uvědomil jsem si, že Jarka má pravdu a konečně jsem se napil kávy, kterou jsem neodložil na psací stůl ve svém kanclu, ale na pult Jarmilčiny kanceláře. A pochválil Jarmilce kvalitu nápoje jí připraveného.
Jarmilka pozorovala střídavě pobaveně mě a zvědavě Jarku, což mi nevadilo, protože jako sekretářka stejně měla přehled o tom, co se u nás děje, a navíc trezor v mém kanclu byl oproti ní hovorný, pokud se týkalo služebních věcí.
„Tak jo, promiň, Jaruško,“ omluvil jsem se. „Dobře víš, že jsem si z tebe utahoval. Ale musíš uznat, že tvoje sdělení bylo poněkud zmatečné.“
„Jak jsem koupila, tak jsem prodala,“ opáčila Jarka. „Říká ti něco jméno Kryštof Bartoloměj Lacroix?“
Zamyšleně jsem přikývl: „No jo, ten programátor, tedy původně programátor, dnes miliardář a majitel firmy Krybarlac, vizionář a taky náramně schopný obchodník a podnikatel. A navíc člověk, který je blízký známý ministra Liptáka a také známý mnoha jiných, vysoce postavených politiků z opozice, či vlády stávající i budoucí. Jak si to přebereš. Říká se o něm, že ví věci, které neví ani Biska. Pokud tedy zvěsti nekecají. Tak ten nám skonal?“
„No, toť otázka,“ mnohoznačně odpověděla Jarka.
„Tak přece na nalezeném těle se snad pozná, jestli je živé, či mrtvé.“
„To je právě ta otázka,“ mnohoznačně odpověděla Jarka tvářící se jako vědma skrývající tajemství všehomíra. „Máš, Stando, naprostou pravdu, že na nalezeném těle se zcela jasně pozná, je-li mrtvé, či živé. Ale to tělo musí být napřed nalezeno, aby se ta tvá pravda naplnila.“
„Tak to si musím dát další hlt Jarmilčina skvělého moku a ty nám tohle musíš vysvětlit,“ děl jsem rozšafně poté, co jsem vyprázdnil šálek kávy připravené Jarmilkou.
„Je to jednoduché,“ dala se do vysvětlování Jarka. „Kryštof Bartoloměj Lacroix má chatu na Osadě na Brněnské přehradě. Ta chata leží v lese nad přehradou až za nudapláží.“
Jarka vytáhla mobil, pustila na něm mapy.com a pokračovala: „Já ti to raději ukážu na mapě. Je to tady za nudapláží, jak z asfaltky vedoucí kolem levého břehu přehrady a pokračující k lodní zastávce Cyklistická odbočuje vzhůru lesní cesta, která se pak po nějakých dvou stech metrech mění zase v asfaltku, tedy asfaltku pochybné kvality a vede zpět k parkovišti u Hotelu U Šuláka. No, a tady zhruba uprostřed toho dvěstěmetrového úseku leží poblíž cesty chata Kryštofa Bartoloměje Lacroix. Kousek od té chaty má svoji chatu penzista Hubert Troníček, který tam pobývá od jara do podzimu se svým psem Buřtíkem. Když pan Troníček vyšel
s Buřtíkem na jejich pravidelnou ranní procházku a šli kolem chaty pana Lacroix, Buřtík se rozštěkal a zatáhl páníčka k nedovřeným dveřím do chaty. Pan Troníček tam opatrně nakoukl a uviděl postel, ve které ležela nahá nehybná postava na břiše, s hlavou otočenou tak, že obličej směřoval ke dveřím, a asi metr od ní bylo už na zemi v louži krve další nehybné tělo, tentokrát oblečené, s krvavou skvrnou na hrudi a uprostřed čela. Ten oblečený mrtvý na zemi ležel na zádech. Takže dovnitř pan Troníček raději moudře nevstupoval a už na nic nečekal a vytočil 158.“
„Odkud máš tyhle informace? Od toho Troníčka?“ zeptal jsem se.
„Nikoliv, od podpraporčíka Jiřího Novotného z bystrckého obvodního oddělení, který s kolegou strážmistrem Karlem Venhodou zajel to oznámení zkontrolovat a když viděli, co uviděli, ihned zajistili místo činu a já už mám připravenou výjezdovku. Pokud nemáš nic proti, vyjedeme,“ vysvětlila Jarka. „Na můj dotaz podpraporčík sdělil zcela rozhodně a bez pochyb, že obličej Lacroix zná z televize a z internetu a že ten určitě nebyl ani jedním z těch dvou mrtvých. A také mi řekl, že samozřejmě na nic nesahal, jen si to tak trochu od dveří prohlédl. A že sice není expert, ale podle jeho skromného mínění ta louže krve, ve které ležel ten oblečený mrtvý, nebyla od něj, Protože měl ránu v hrudi, zřejmě šla do srdce, a v hlavě. A že podle něj ta krev byla od někoho třetího. Protože ten na posteli měl ránu ve slabinách a v hlavě a podle krve na posteli a jeho polohy asi zakrvácel jenom tu postel.“
„Že by ten zmizelý byl Lacroix?“ zeptal jsem se.
„Také mě to napadlo,“ přikývla Jarka.
..
Konečně jsem se pořádně zadíval na oba mrtvé.
Pohled na vnitřek chaty byl opravdu nechutný a svědčil o tom, že se tam odehrávala opravdu „střílenice“ s hodně krvavými následky.
Prostěradlo na velkém lůžku pocákané velkými krvavými skvrnami a u postele velká krvavá louže, ve které ležel mrtvý muž s pistolí u své pravice. Od té krvavé louže se táhly skvrny svědčící o tom, že z ní zřejmě někdo vytahoval toho, ze kterého ta krev vytekla. Protože mrtvý muž s pistolí u své pravé dlaně evidentně nebyl zdrojem té krvavé louže.
Pozoruhodný byl zvláště ten nebožák na posteli. Úplně nahý se zadkem posypaným čímsi bílým.
Když jsem ten bíle posypaný zadek zaznamenal, jen jsem lehce obrátil oči ke stropu, což neušlo ironicky se tvářící Káče, která uštěpačně pronesla: „Pokud myslíš na to, na co podle mě myslíš, tak se nemýlíš. Podle rychlotestu je ten bílý prášek koks a poslední soulož na téhle posteli byla nepochybně homosexuální soulož do konečníku zpestřená kvalitním koksem. Ten mrtvý byl aspoň zastřelen při činnosti, kterou zřejmě vykonával rád. Sice mu to už nepomůže, ale aspoň byl jeho odchod z tohoto slzavého údolí co nejpříjemnější. No, nejpříjemnější. Zřejmě první ránu dostal mezi nohy do, jaksi, pánských citlivých míst. A potom, řekla bych, ránu jistoty do hlavy.“
„A ten druhý?“ položil jsem další dotaz.
„U toho to bylo méně teatrální a více účelné,“ řekla Káča. „Dostal dávku pěti střel do hrudníku a pak také ránu, možná ránu jistoty do hlavy. Ten ovšem do čela. U něj to bylo rychlé. Nestačil určitě ani ceknout.“
Potom Káča dodala: „Já bych tu byla hotová. Pokud to bude vyhovovat vám, klidně mi obě těla můžete nechat odvézt na náš Ústav soudního lékařství.“
Ještě jsem si důkladně prohlédl a mobilem vyfotil obě těla a obrátil jsem se k Jarce: „Potřebuješ ta těla ještě tady, nebo je můžeme nechat odvézt Káče na soudní.“
„Už je nepotřebujeme,“ odvětila Jarka.
„Tak dobrá,“ loučila se s námi Káča. „Hned se dám do obou pitev. Předběžné pitevní zprávy pro vás budu mít zítra hotové.“
Když pracovníci pohřební služby odjeli se svým nákladem, obrátil jsem svoji pozornost k Jarce, která řídila prohlídku na místě činu. Zeptal se své zástupkyně: „Máte už trochu jasno v tom, co se tu vlastně událo?“
Jarka přikývla a pověděla: „Osobně si myslím, že na začátku se tady událo to, že si Kryštof Lacroix, pokud je tedy on tou chybějící obětí, dal rande s tím chudákem s prostřeleným přirozením na posteli. U toho je překvapil ten maník, kterého jsme našli mrtvého na zemi ležet v louži krve Kryštofa Lacroix. Ten dobrák zřejmě postřelil a podle množství té krve vážně zranil Kryštofa Lacroix a zabil toho jeho milence. Je to samozřejmě jenom můj dohad a mohu se mýlit. Řekla bych však, že možná tomu dobrému muži vadil úzký vztah těch dvou Romeů. I když, kdo ví. No a potom se tu objevil někdo, možná jeden, ale také možné dva nebo víc střelců, kteří zabili toho na zemi a odnesli odsud zraněného Kryštofa Lacroixa. Nakolik kecám nebo nekecám, nám povědí naši balistici. Podle kluků z OKTE je ale jasné to, že dvě střely z náboje 9 mm Luger vytáhli z postele a ten maník na zemi měl u pravice pistoli ČZ 75 s tlumičem, která měla v zásobníku náboje 9 mm Luger. Další tři tyhle náboje vytáhli támhle ze zdi. A ten chlap na zemi měl v sobě čtyři průstřely a dva zástřely. V místnosti tu kluci našli čtyři střely ráže 7,65 Browning. To by třeba odpovídalo použití Škorpiónu, tedy samopalu vzor 61.“
„Nábojnice jste našli?“
„Z pistole, Stando, ano. Od těch nábojů Browning ne.“
Zamyšleně jsem si prohlížel to bojiště, ve které se v noci proměnil luxusně zařízený pokoj chaty. Pak jsem se obrátil k podplukovníkovi Richardovi Ungrovi, vedoucímu OKTE, který vzhledem očekávané žinantnosti a významu případu vyrazil na místo spolu se svými lidmi podobně jako já. „Ríšo, je to možná totální blbost, ale Jarka řekla ‚dva nebo víc střelců‘, což se týkalo, těch bojovníků se škorpióny. Ale co ty náboje Luger? Ty jsou z jedné nebo z víc pistolí?“
„Dobrá otázka,“ pokýval zamyšleně hlavou Ríša Ungr. „Určitě uděláme balistickou expertízu všech nalezených střel a nábojnic, včetně těch, které z těl mrtvých vyjme Káča Motlová, abychom určili, kolik těch střelců vlastně bylo.“
...
Bývalý kolega Krumlovský se pousmál a pověděl: „Těší mně, že taková policejní legenda, jako jste vy, pane plukovníku, si pamatuje mé jméno.“
„To víte, pane Krumlovský, už se mě za ta léta ta jména trochu pletou, ale policie je kus mého života, který z hlavy nevymažu,“ odpověděl jsem. „Ale teď zpátky k tomu, proč jsme zde. Jak jste objevil pana Hrbáče?“
„Nebylo na tom nic divného,“ odvětil Ludvík Krumlovský. „Šel jsem zrovna k Rudlovi s cesťákem, aby mi jej podepsal. A zrovna když jsem se chystal zaklepat na dveře, uslyšel jsem ten výstřel. Teda uslyšel. Napřed mě nenapadlo, že jde o výstřel. Kdo by tady, v Krybarlacu pálil z kvéru, že ano. Pak, po sekundě, se mi rozsvítilo, že to nic jiného než výstřel být nemohlo. A tak jsem na nic nečekal, vrazil dovnitř a našel Rudlu tak, jak jej vidíte. Hlava s dírou v bradě na stole a čezeta, tedy pistole ČZ 75 v ruce.“
„Sahal jste na něco?“ zeptal jsem se.
„Jen Rudlovi na krk, jestli nahmatám tep,“ odpověděl Ludvík Krumlovský. „I když mi bylo jasné podle té rány, že to je zbytečné. Jo, ale i tak jsem pro jistotu zavolal rychlou. Jinak protože víme, že jste tady s paní kapitánkou, předpokládám, že policejní manévry si už obstaráte sami. Jo, a když se sem chtěli nahrnout kolegové, tak jsem je vyhnal ven.“
„Díky moc, pane Krumlovský, provedl jste to perfektně,“ pochválil jsem bývalého kolegu.
Potom už našeho bývalého kolegu vystřídal v místnosti doktor z rychlé lékařské pomoci, jehož návštěva byla pouze nutnou formalitou. Samozřejmě konstatoval smrt a vyplnit tiskopisy vyžadované zákonem, ‚List o prohlídce mrtvého‘ a ‚Průvodní list ke klinické pitvě dospělých‘.
Záchranku následovala naše výjezdovka vedená kapitánem Romanem Zochem. Bylo vcelku jasné, že se jedná o sebevraždu. Ostatně to dokládal i rukou popsaný podepsaný list papíru na stole mrtvého šéfa ochranky Krybarlacu, na kterém bylo napsáno sdělení: „Promiň, Krysťo. Zachoval jsem se jako sketa. Rudla Hrbáč.“
Než nás opustil emeritní kolega Krumlovský, potvrdil, že rukopis na posledním dopise Rudolfa Hrbáče je nepochybně jeho. Což jsme si doložili i diářem dotyčného, který ležel na stole jen kousek od louže krve z rány na jeho bradě. Na to, abychom konstatovali shodu rukopisu v diáři a dopisu na rozloučenou, nebylo třeba žádného grafologa: I když jsme posléze samozřejmě odborný grafologický posudek nechali pro jistotu udělat. A ten potvrdil naše laicko-odborné dobrozdání na místě činu.
Co nás ještě zaujalo na Hrbáčově stole, byl jeho mobil. Nebožtík jej nezamkl, takže jsme se do něj mohli bez problémů podívat.
Těsně před smrtí zde byl krátký hovor na jméno „Jirka“. Trval asi půl minuty.
Oba jsme s Jarkou měli rukavice, tak jsem navolil ono číslo a málem jsem údivem padl k zemi. Z reproduktoru se ozvalo: „Dobrý den. Tady je kriminální policie Praha. Tak odpovíte nám už konečně?“
Udiveně jsme se na sebe s Jarkou podívali a já jsem do mikrofonu odpověděl:
„Dobrý den. Tady je zase kriminální policie Brno. Šéf mordparty plukovník Berka.“ V mobilu jsem uslyšel: „Dej mi, Pepo, ten mobil.“
Když Pepa předal mobil, který držel, ozvalo se z reproduktoru zahlaholení: „Nazdar, Stando, ty stará vojno. Tady je Kája, tedy Karel Valchář. Vypadáme jako dva blbci. Voláme si z cizích mobilů. My tady máme na chodníku jednoho rozplácnutého občana, kterému patřil mobil, na který voláš.“
Major Karel Valchář byl můj kamarád a pražský protějšek, šéf pražského 1. oddělení. Vysvětlil jsem mu: „Určitě i k vám se donesl náš poslední případ střelby v chatě podnikatele Kryštofa Lacroix. Jeden z vrahů byl zastřelený Lacroixovou ochrankou a druhého jsme dali do celostátního pátrání. No a ten zastřelený vrah měl v mobilu esemesku na Rudolfa Hrbáče, šéfa bezpečnostního odboru společnosti Krybarlac Kryštofa Lacroix. Onoho šéfa bezpečnosti Krybarlacu Hrbáče jsme právě navštívili, abychom si s ním o té esemesce pohovořili. On nás nakvašeně vyprovodil a krátce poté se zastřelil. Když jsme jej tu našli, našli jsme vedle něj jeho mobil. A z toho mobilu jsme zjistili, že těsně před tím, než se odebral vlastní rukou do věčných lovišť, volal na to číslo, na které jsem vám volal teď já. A to číslo má, nebo tedy měl označené ve svém mobilu jako ‚Jirka‘. Takže to je ve stručnosti historie toho, jak jsme vám zavolali. A teď se pochlub ty.“
„Pěkný, kamaráde,“ uznale pronesl Karel Valchář. „Ta vaše historie nemá chybu. A my to ještě opepříme. Víš, kdo je ten Jirka z mobilu vašeho zasebevražděného?“
„Já to nevím, ale hádám, že ty nám to povíš,“ pronesl jsem s optimismem sobě vlastním.
„Říká ti něco jméno Jiří Kubr?“ zeptal se Karel Valchář.
Kývl jsem na Jarku, která zavrtěla hlavou, že jí to jméno nic neříká. Mě to jméno sice cosi říkalo, ale jaksi jsem nevěděl, co to bylo. Takže jsem řekl do mobilu: „Už jsem to jméno kdysi kdesi slyšel, ale ať vzpomínám, jak vzpomínám, nevím kde.“
„Je, tedy byl to státní tajemník na ministerstvu pro digitalizaci, kterému šéfuje jistý Jan Lipták,“ řekl nám Karel Valchář. „Jméno toho ministra vám už zřejmě cosi říká.“
„To říká,“ uznal jsem. „Je to spolužák Kryštofa Lacroix z brněnské techniky a také vlastně jeho obchodní partner, protože Lacroixův Krybarlac získal od Liptákova ministerstva dvě státní zakázky, eDokumenty a digitalizaci stavebního řízení.“
„No, vidíš,“ povzdechl si Karel Valchář. „A ten Jiří Kubr se nám před pár hodinami rozmáznul na chodníku před domem, kde bydlel. Vypadl z balkónu v šestém patře, kde měl svůj nadstardardně luxusní byt.“
„Vypadl sám, nebo mu někdo pomohl?“ položil jsem otázku, která se nabízela sama.
„Nad touhle otázkou právě dumají na soudním,“ řekl Karel Valchář. „Je pravda, že na Kubrových rukách byly nalezeny podlitiny, které by tam být neměly. A na jeho hrudi také. A je také pravda, že jsme provedli stěry zpoza nehtů Jiřího Kubra, které teď analyzují naši genetici. Co nás ale už zaujalo a všiml si toho náš mladý nadějný kolega Pepa Noha, pečlivě sledující nejrůznější policejní oběžníky, kterému jsi se dovolal, tak na záběrech z kamery zabírající vchod do domu, kde Kubr bydlel, jsme objevili toho vašeho hledaného. On si sice zcela evidentně dával pozor na to, aby jeho obličej byl vidět co nejméně, ale dvakrát to neuhlídal. Takže sice nemůžeme stoprocentně tvrdit, že ten váš dobrák Kubra shodil z toho balkónu, ale zcela určitě můžeme konstatovat, že do toho Kubrova domu vešel před tím, než Kubr vypadl z balkónu. A opustil jej hned poté. Což nám připadá jako víc než náhoda. Zvlášť když jsme se v tom domě, kde Kubr bydlel, poptali a nikdo tam toho vašeho hledaného nepoznal. Nebo se k němu tedy aspoň nehlásil. Takže tolik k tvé otázce, jestli Kubr vypadl sám, nebo mu někdo pomohl.“
„Jak to tak, Kájo, líčíš, dovolil bych si tipovat, že sám nevypadl a pomohl mu náš společný hledaný oblíbenec,“ pronesl jsem věštecky. „A odpověď nám přinese rozbor DNA toho stěru zpoza nehtů Jiřího Kubra.“
„To je sice pěkné, ale my nemáme nic, s čím bychom ten profil DNA získaný ze stěrů za nehty Jiřího Kubra mohli srovnat,“ připomněl Karel Valchář.
„Myslím na to, Kájo,“ rychle jsem odpověděl. „Dnes ráno nám kolegové z našeho OKTE dodali profil DNA získaný z krevní stopy sejmuté při naší prohlídce chaty Kryštofa Lacroix. Jak se vrátíme na barák, tak ti to pošle kolegyně Jarka Kočařová, moje zástupkyně, která se mnou tohle vyšetřování vede.“
„Ruky políbení, kolegyni Jarušce,“ zakončil náš hovor dvorně šéf pražské mordparty, který se s Jarkou už z dřívějška znal.
My jsme už potom zanechali na místě výjezdovku vedenou naším kolegou kapitánem Romanem Zochem a konečně se nám jednou podařilo stihnout opulentní oběd v naší závodní jídelně na krajském policejním ředitelství na Kounicově ulici.“