Stanislav Češka - Vražda Romea - ukázka z románu

...

Onu březnovou neděli v roce 2009 vystoupili před polednem Jaroslav Holan a Ivana Pokorná z rychlíku od Bratislavy na brněnském Hlavním nádraží,
Březnové Brno je přivítalo zamračenou oblohou, ze které co chvíli spadla sprška studeného deště, která studila za límcem, jen co opustili relativní pohodlí nádražní haly.
Ivana se podívala do peněženky, ze které na ni smutně zíralo posledních pár stokorun.
Jarda ji pozoroval pesimistickým pohledem a Ivančino hledání v peněžence zasmušile komentoval: „S prachama jsme poněkud v řiti.“
Ivanka se podrbala zamyšleně na zátylku: „Máš přece živnostenský list a v batohu máš ještě ty čokolády, co jsme koupili na Slovensku. Zkusíme je tady prodat.“
„Jen tak na ulici?“ pochybovačně zakroutil hlavou Jarda.
Pokrčila ramena a našpulila pusu, což na ní její Jarda šíleně miloval. Řekla pak: „A máš lepší nápad? Já vím, že tohle není bůhví co. Nic jiného mě ale nenapadá.“
Jarda Ivanku chvíli pozoroval a potom řekl: „Půjdeme támhle na Masarykovu. Třeba budeme mít štěstí.“
Oba totiž byli od Ústí nad Labem, ale Brno znali, protože tu už několikrát byli prodávat na různých trzích. Nikdy z toho sice nezbohatli, ale aspoň poznali město, což se jim teď docela hodilo. I když oba tak nějak tušili, aniž si to řekli, že jim ta znalost brněnské metropole dnes bude nejspíš houby platná.
Vydali se tedy od nádražní budovy kolem nástupiště tramvají na Masarykovu ulici. Když však doputovali k dolnímu konci Masarykovy ulice, jako na potvoru se zase pořádně rozpršelo.
Rozhodli se déšť ignorovat a vydali se stoupající ulicí k náměstí Svobody. Jenže v houstnoucím dešti se ulice rychle vylidňovala a pokud k někomu natáhli ruku se slovenskou čokoládou, byl jim odpovědí v lepším případě otrávený pohled dotyčné osoby, v horším případě otrávené odmítnutí a dvakrát byli naštvaným hlasem odeslání do jistých končin. Z toho jednou byla tato reakce doprovozena hrozbou inzultace ráznými slovy: „Heleďte, vy dva debilové, táhněte do prdele, nebo vám dám tady na ulici přes držku.“
Vzhledem k tomu, že tato slova zazněla od svalnatce s vyholenou hlavou a potetovaným krkem, skoro dva metry vysokého a vážícího dobrý metrák, ovšem metrák namakaných svalů a kostí, nečekali, než výhrůžka bude mít pokračování fyzického charakteru. A rychle se od toho valibuka vzdálili.
Když už byli od holohlavce dostatečně daleko, Ivanka se zadívala na Jardu 
s obavami jasně se zračícími v jejím obličeji a zaraženě špitla: „Tohle bylo jenom o fous.“
Jarda se snažil jako správný džentlmen dělat hrdinu, aby uklidnil svoji malou přítelkyni, ale moc se mu to nedařilo, když ze sebe nejistě vypravil: „Tady na ulici, by si na nás ten debil netroufl.“
Ivanka dobře pocítila nejistotu v Jardově hlasu a nijak jeho ujišťování pro jistotu nekomentovala. Místo toho pragmaticky poznamenala: „V tomhle lijáku toho moc neprodáme. Pokud tedy vůbec něco. Měli bychom se rozhodnout, jestli pojedeme dál domů nebo se tady někde vyspíme a pojedeme dál až zítra.“
Jarda se na chvíli zadumal a potom prohlásil něco, co mělo fatální vliv na jejich další životní osudy. To ovšem v té chvíli netušil ani jeden z nich.
„Dojdeme až na Svoboďák a pokud nic neprodáme, budeme si hledat spaní. A zítra pojedeme dál,“ pronesl Jarda.
Masarykovou ulicí skrápěnou proudy deště došli na Jardou zmíněné náměstí Svobody. Žádná čokoláda jim z batohů neubyla. Zrovna přijela od České ulice tramvaj, tak do ní nastoupili a vydali se v ní zpět k Hlavnímu nádraží.
Když tam vystoupili, Ivanka se tázavě zadívala na Jardu a zeptala se jej: „A kam pojedeme teď?“
„Už jsem nad tím dumal, když jsme teď jeli tramvají,“ poznamenal Jarda. „Kousek odtud, v Komárově je takový bar a herna. Jmenuje se to U Piráta.“
„A co tam budeme dělat?“ zeptala se Ivanka.
„Dá se tam přečkat noc,“ vysvětlil přítelkyni Jarda. „Je to tam otevřené non-stop. Když si tam něco dáme, stačí pivo nebo čaj, oni tam stejně o moc víc nemají, jenom nějaké křupky nebo oříšky, kafé, limonády a nějaký chlast, tak se tam dá přečkat noc.“
„Vyspat se tam asi nemůžeš,“ pochybovačně namítla Ivanka.
„Když ti padne hlava na stůl a moc hlasitě nechrápeš, tak to místní číšník přežije,“ ušklíbl se Jarda.
Ivanka nedůvěřivě zakroutila hlavou a zeptala se: „Ty to tam znáš?“
Jarda přikývl: „No jo, už jsem tam tak přečkal dvě noci. A dalo se to vydržet.“ Ivanka se tvářila nedůvěřivě, ale v té chvíli se nad nimi zrovna zatočil vítr a za límec jí chrstla sprška vody. Znechuceně se otřepala a bez valného nadšení souhlasně přikývla a řekla: „Tak jo, nic lepšího mě nenapadá, protože na nějaký pořádný hotel peníze stejně nemáme. Tak pojedeme k tomu Pirátovi. Když myslíš.“
„Já ani moc nemyslím, jenom mě nic lepšího nenapadá, protože peněz moc nemáme,“ zašklebil se Jarda.
Pak Jarda ukázal na přijíždějící tramvaj: „Hele, tohle nám tam zrovna jede. Tak nastoupíme.“

...

Jarda měl čím dál větší chuť na cigaretu. Všiml si, že během jejich pobytu v baru sem přišel takový trochu podivný vágus. Tak asi čtyřicátník, hubený s hustými vlnitými vlasy až na ramena uprostřed rozčísnutými pěšinkou, hustým plnovousem a brýlemi. Oblečený byl do obnošených kalhot a bundy a celkově vypadal poněkud sešle. Tak trochu jako kombinace poustevníka a začínajícího bezdomovce, jak si řekli tiše Jarda s Ivankou, poté, co si prohlédli nově příchozího, který se usadil u stolu kousek od vchodu do podniku.
Jak si Jarda řekl, ten člověk se kousek od vchodových dveří usadil asi proto, aby to neměl daleko ven. Co chvíli totiž chodil kouřit. Bůhví proč ven, kde byl popelník pro ty, co dávali přednost tomu, zakouřit si na čerstvém vzduchu.
Když jej Jarda pozoroval, dráždilo jej to kouření čím dál víc. Byl sám docela silný kuřák a jak měl silnou chuť na cigaretu už ve chvíli, kdy zjistil, že mu žádná nezbyla v krabičce, kterou měl v náprsní kapse své bundy, v okamžiku, kdy viděl kouřícího hosta, dostal na cigárko chuť minimálně dvojnásobnou.
„Já bych hulil, až bych brečel,“ vzdychl si k Ivance.
Ta jej pobaveně pozorovala, ale protože byla dobrá a soucitná duše, nabídla mu: „Tak si pro ně musíš zajet k nádraží. Nebo ti tam mám dojet já?“
„Ale ne, to bych po tobě nechtěl, když venku tak prší,“ rázně odmítl nabídku své milované přítelkyně.
Potom však poněkud nesměle řekl: „Možná bys ale mohla zajít k tomu člověku, co sedí u vchodu. Já bych za ním šel sám, ale tobě dá cigaretu jako pěkné holce spíš.“
„Ty jsi ale kecka,“ uchichtla se. „Ale jo, já za ním zajdu. Co bych pro tebe neudělala.“
„To budeš hodná,“ vděčně pověděl. „Já bych kouřil, až bych se zvencnul.“
Ivanka se tedy zvedla a přešla ke stolu muže u vchodu do baru.
Zvědavě se na ni podíval. Tedy ona si všimla, že je, tedy asi spíš ji okukoval už delší dobu.
„Moc se omlouvám, že vás obtěžuji, můžu ale na vás mít prosbu?“ zeptala se zdvořile.
Přikývl a na tváři se mu objevilo cosi jako úsměv. I když jí připadal trochu nucený. „Co pro vám můžu udělat?“ zeptal se jí. „Mimochodem jmenuji se Roman. A můžeme si klidně tykat.“
„Já jsem Ivana a to tykání ráda přijímám,“ představila se také a vyslovila svoji prosbu, „můj přítel, co tady sedí, je dost silný kuřák a zapomněl si koupit cigarety. Můžete mi prosím pro něj jednu dát? Klidně vám ji zaplatím.“
Roman mávl rukou a velkoryse odvětil: „Ale to není potřeba. Kuřáci si přece musí pomáhat, protože jsou dneska spíš lovnou zvěří.“
Potom vytáhl Roman svoji krabičku cigaret, jednu z ní vyklepal a natáhl ruku 
s krabičkou k Ivance: „Nate, vezměte si jednu. A pokud bude mít váš přítel ještě chuť na další, jen si přijďte.“
„Díky moc, jste velice hodný,“ usmála se Ivanka na Romana.
Když donesla cigaretu Jardovi, ten na dálku poděkoval Romanovi a hned si šel ven načerpat svoji dávku nikotinu.“.
Pomalu plynul čas, odpoledne se překulilo do večera a venkovní pošmourno se změnilo ve tmu.
Jarda si všiml, že Roman dopil druhé pivo a když se jej číšník ptal, jestli bude chtít ještě jedno, Roman zavrtěl odmítavě hlavou.
Jarda požádal Ivanku: „Zajdi prosím za tím Romanem ještě pro jednu cigaretu.“
„Nebude to hloupé?“ nejistě namítla Ivanka.
„Snad to tak nevezme ten Roman,“ zauvažoval Jarda. „Zkus se jej zeptat, ale netlač na pilu. Když se bude tvářit odmítavě, tak se omluv.“
„No jo, co mám s tebou dělat,“ uculila se Ivanka. „Kdybys nekouřil jako já, měl bys o problém míň.“
Nicméně se dívka opět zvedla a přešla k Romanově stolu.
Roman jí ukázal na židli naproti sobě a vyzval ji: „Posaď se.“
„Mohla bych ještě pro přítele poprosit o jednu cigaretu?“ zeptala se s nesmělým úsměvem Ivana.
„Samozřejmě,“ přikývl Roman.
Potom po chvilce uvažování se na ni podíval a řekl jí: „Jsi pěkná holka.“
Zapýřila se: „Díky moc. Ale kdyby to šlo, raději bych tu cigaretu pro přítele než chválu.“
„Cigareta bude,“ ujistil ji Roman a hned pokračoval, „když tě tak pozoruji, Ivanko, mám jedno přání.“
„A jaké?“
„Spát s tebou.“
„Jenom spát?“ zkoumavě se zeptala.
„No, třeba pro začátek jenom spát. Ale pak spát se vším všudy.“
Ivana nebyla stydlivá, ale tohle už jí nebylo tak úplně po chuti, i když jí jako asi každé ženě zájem mužského potěšil. Ona ale milovala svého Jardu. A tak zdvořile, ale nekompromisně odvětila: „Jsi, Romane, milý se svým zájmem, ale já mám tady svého Jardu, miluju jej a jsem mu věrná. Nocleh by se nám tady sice šiknul, ale spát budu jenom se svým Romanem. Nezlob se, ale je to tak a jinak to nebude.“
Roman se na dívku zkoumavě zadíval a zeptal se: „A pokud bych na tom svém přání trval?“
Ivana se ušklíbla: „Takové dotěry posílám do prdele.“
Roman před sebe vztyčil v obranném gestu své dlaně a rychle odpověděl: „Nic se neděje a všechno je v pořádku. Jenom jsem to zkusil a respektuji tvoje přání.“
Potom ještě vyndal z kapsy krabičku cigaret a podal ji k Ivaně: „Abychom nezapomněli. Tady si vezmi tu cigaretu pro svého Jardu. A měj se. Vlastně mějte se.“
„Tak jo, díky moc. A měj se taky,“ odpověděla Ivana.
Nato se Roman zvedl a odešel z baru.
Když podávala cigaretu Jardovi, ten se jí zvědavě zeptal: „Co jste tam tak dlouho řešili?“
Ivana jenom mávla rukou a řekla: „Ale nic, jen mi říkal, že se mu líbím.“
„Abych nemusel žárlit,“ zaculil se Jarda.
„Ty jsi pitomec,“ uchichtla se Ivana. 

...

Jarda vedle Ivany oddychoval, tedy spíš funěl s neztenčenou intenzitou.
Ivanu to kupodivu uspávalo a konečně usnula také.
Najednou jí cosi vzbudilo. Nějaký divný pocit mezi nohama.
Náhle se úplně probudila a uvědomila si, že vedle ní leží na boku Roman, svoji pravici má kolem její hlavy a levici má zastrčenou do jejích tepláků, dlaň položenou na jejím přirození a dva prsty se pokouší strčit dovnitř.
Ve vteřině se úplně probrala, zavřískla, vytáhla Romanovu ruku ze svých tepláků a naštvaně na něj vyjekla: „Co si to dovoluješ, ty prase jedno! Už jsem ti říkala, abys mě dal pokoj, že o tebe nemám zájem!“
Chtěla šťouchnutím vzbudit Jardu, ale toho probudilo Ivanino zavřísknutí, posadil se a rázně na Romana vyjel: „Hele, ty čuně, jsme tady u tebe hosté, takže ti nedám přes hubu. Řeknu ti jenom, běž do prdele a neotravuj moji Ivanku! Laskavě si uvědom, že o žádnou švédskou trojku nemá zájem ani ona, ani já.“
Pak se Jarda zhluboka nadechl a rázně pokračoval: „Běž do řiti a nech nás vyspat. A pokud bys s tím měl problém, řekni to hned. My se oblékneme a půjdeme zpátky do toho baru, odkud jsme sem přišli. Otevřené tam je celou noc.“
Roman už seděl vedle Ivany, levou dlaň vytaženou z jejího přirození a nervózně si ji svíral ve své pravé dlani. Evidentně poněkud vyvedený z míry zablekotal: „Jo, vždyť se nic tak moc nestalo. Já vlastně o žádnou trojku taky nemám zájem.“
„Když nemáš, tak je to jenom dobře, protože my si vystačíme sami sobě,“ děl už smířlivě, leč rázně Jarda. „Takže už prosím táhni opravdu do řiti a nech nás konečně spát.“
Roman se zadíval na Jardu takovým trochu nepřítomným pohledem. Jarda i Ivana jej sledovali a čekali, co bude.
„No jo, tak já jdu,“ pronesl přerývavým hlasem Roman.
Jenže pán domu pořád seděl a nejevil žádnou snahu zvednout se a odejít.
Ivana mrkla na Jardu a rozhodla se situaci vyřešit po dobrém, s ženskou laskavostí. I když jí to celé už bylo hodně nepříjemné.
Ještě chvilku počkala, jestli se Roman nezvedne sám. Když tam pořád seděl 
s nepřítomným pohledem, mile se na něj usmála, tedy spíš se o to pokusila a mírně mu pověděla: „No tak, Romane. Tak se zvedni a nech nás spát. Já mám opravdu ráda svého Jardu a ty si určitě najdeš jinou holku.“
Roman se na Ivanu zadíval a tiše odvětil: „No jo, asi máš pravdu. Pro tři tu není místo.“
„Tak vidíš,“ mírně zareagovala Ivana. „Tak už běž, ať se vyspíš. A nech nás taky vyspat.“
Po těchto Ivaniných slovech se Roman konečně zdvihl z Ivaniny matrace a beze slova odkráčel z místnosti.
Celá ta scéna nepostrádala jisté přízračnosti, protože do místnosti svítil měsíc, který byl téměř v úplňku.
Ivana si oddechla a zeptala se Jardy: „Co myslíš? Už dá pokoj, nebo se sem ještě vrátí?“
Jarda pokrčil ramena a pověděl: „Tak připadal mi takový zvadlý, doufám tedy, že už dá pokoj.“
Ivana se zatvářila rozpačitě, pohladila si obličej a zamyšleně pověděla: „Nedá mi to se tě zeptat. Neměli bychom přece jen udělat to, čím jsi vyhrožoval Romanovi?“
„Co máš na mysli?“ Zeptal se Jarda.
„No, jak jsi říkal, že se oblékneme a půjdeme zpátky do toho baru, odkud jsme sem přišli. A připomněl jsi, že je tam otevřené celou noc,“ pověděla Ivana.
Jarda dívku pohladil a laskavě se jí zeptal: „Ty máš strach a chceš jít odsud pryč?“ Ivana pokrčila svá útlá ramena a rozpačitě pověděla: „Víš, že nejsem žádná stydlivka, ale probudit se, když cizí chlap má svoje prsty strčené v mé vagíně, to je i na mě moc. Jo, když jsme byli puberťáci, blbli jsme všelijak, ale nějak jsme s takovými pitomostmi počítali. Tohle ale bylo pro mě přímo fuj.“
„To ses ale držela,“ obdivně pronesl Jarda.
„To jo,“ přikývla Ivana. „Držela jsem se ale zpátky z jediného důvodu. Mám takový pocit, že ten Roman to nemá v hlavě úplně v pořádku. A tak jsem jej nechtěla nasrat. Bůhví co by dělal, kdybych jej hned zfackovala, nebo se o to aspoň pokusila a poslala je hned do prdele.“
„Myslíš, že by mu mohlo rupnout v kouli?“ chápavě poznamenal Jarda.
„Právě něco podobného mě napadlo,“ váhavě odvětila Ivana.
„A proto dumáš nad tím, jestli se nesebrat a neodejít hned teď pryč,“ lakonicky pronesl Jarda.
„No jo,“ přikývla Ivana. „Něco takového mě napadlo.“
Jarda na to zamyšleně pověděl: „Ale teď si představ, že se tedy sbalíme a půjdeme pryč. A ten Roman si toho všimne. Nemyslíš, že by jej to taky mohlo odšpuntovat?“
Ivana se zahloubala a po chvilce pověděla: „No jo, to máš pravdu. Tak co teda navrhuješ?“
Jarda začal usilovně přemýšlet a pověděl: „Jsme tu dva, tak snad to nebude tak horké a už si ten pošuk dá pohov a nebude tě obtěžovat.“
„Co když ale bude?“ namítla Ivana.
„Dveře nemáme čím zamknout,“ řekl Jarda. „Pravda také je, že se oba potřebujeme aspoň trochu vyspat. Můžeme tedy udělat to, že před dveře dáme tady ta křesílka a ty stolky. Kdyby se sem chtěl znovu Roman dostat, tak nás to rachocení nábytku vzbudí. A kdyby bylo nejhůř a Roman si nedal říct po dobrém, tak jej něčím z toho nábytku majznu přes hlavu, abych jej umravnil. To by snad jako plán mělo stačit. A hned brzy ráno se sebereme a půjdeme. To už jej snad nenasere.“
„Asi máš pravdu,“ přitakala Jardovi Ivana. „Takhle by to snad šlo.“
A tak než znovu zalehli, dali před dveře stolky a křesílka a znovu se uložili.

...

Dívka začala zkoumat vnější stěnu kůlny. Na jednom místě byla škvíra mezi prkny větší a jedno z prken, ono to vlastně už nebylo dřevěné prkno, se na tom místě odebralo na věčnost a místo něho tam bylo vsazeného cosi z lepenky nebo snad 
z polystyrenu polepeného lepenkou. Ivana tu desku samozřejmě nezkoumala, hlavní pro ni bylo to, že nevypadala příliš pevně.
Rozhlédla se po kůlně a našla tam takové menší polínko, kterým do desky několikrát vší silou, poháněla ji touha po svobodě, udeřila.
Deska se uvolnila a trochu napraskla. Ivana tedy odhodila dřevo a patou vší silou do desky kopla. Po třetím kopu deska konečně praskla a Ivana potom zbytky desky vykopala ven, až dostala otvor, kterým se protáhla konečně ven.
Nad ničím dál nepřemýšlela a seběhla dolů do potoka, který bez problémů přebrodila, jak čekala.
Vyběhla na druhou stranu vodního toku, protáhla se křovím, které tam rostlo, a mezi parkujícími auty prošla na ulici, na jejíž protější straně byly rodinné domy.
Ivana v brněnském Komárově nikdy dřív nebyla. Když však šli z baru U Piráta k Romanovi, byla už sice tma, ovšem pamatovala si, že vlevo od nich byly tramvajové koleje, oni přešli most přes jakýsi potok, což musel být ten, který právě přebrodila, a potom zahnuli doprava na ulici, která je dovedla k Romanovu domu.
Nejprve ji napadlo, že by zkusila zazvonit na některý z domů na ulici, kde stála. Pak se však na sebe podívala, jak byla špinavá, mokrá a dílem i v rozkroku zakrvavená, takže usoudila, že by asi moc důvěry nebudila.
Navíc si uvědomila a nahánělo jí to strach, že by ji na té ulici mohl třeba znovu odchytit Roman. Když uvidí díru ve vnější stěně kůlny, bude mu jasné, kam utekla, jak si řekla. A bylo jí jasné, že to nejbezpečnější, co může udělat, je co nejrychleji se vzdálit od Romanova domu hrůzy. A vrátit se do jediného místa, které tam znala, do baru U Piráta, odkud odešli k Romanovi. Pamatovala si, že ten podnik je otevřený non-stop a bylo jí jasné, že tam bude telefon, kterým bude moci zavolat policii.
Rozhlédla se po ulici a vzhledem k tomu, že cestou k Romanovi zahnuli od tramvajových kolejí, které vedly kolem baru U Piráta, doprava a šli po protějším břehu říčku, kterou právě přebrodila, usoudila, že musí jít zase doprava po opačném břehu té říčky. Správnost její úvahy potvrdila tramvajová souprava, která se mihla vpravo na konci ulice, kde stála, mezi domy na jedné straně a stromy na straně protější, nad říčkou tekoucí mezi ulicí, kde stála a ulicí, na které stál Romanův dům.
Ivana se rychlým krokem vydala tím směrem a za chvíli už stála na kolmo vedoucí ulici, kde před ní vedly tramvajové koleje. A jako by ji pozdravila další tramvajová souprava, která jela tentokrát směrem do středu města.
Ivana tedy zahnula směrem doleva za mizící tramvají a po chvíli už stála před barem U Piráta, který včera v noci s Jardou spolu s Romanem opustili. 
Do oči ji na chvíli vhrkly slzy. Protože, když se Ivana podívala vlevo, směrem k Romanovu domu, svého věznitele tam neviděla. Pouze ji minulo pár jí neznámých lidí, kteří si ji prohlédli se zřetelným zhnusením z toho, jak vypadala.
Ivana jim to vlastně ani neměla za zlé. Ale v duchu si řekla, kdybyste, vy pitomci, věděli, co mám za sebou.
Ivana se zhluboka nadechla a otevřela dveře do baru U Piráta.
Atmosféra v podniku byla podobná té, jakou tam zažila včera s Jardou.
Dva hosté seděli před hracími automaty a smutně hleděli na jejich obrazovky.
U stolů seděli tři další hosté, kteří se věnovali svým půllitrům, do kterých zasmušile civěli ve zřejmém smutku z jejich klesajících hladin.
Za pultem byl tentokrát jiný číšník než ten, kterého tam viděla včera.
Číšník se právě věnoval utírání umytých sklenic, kterážto činnost jej zřejmě plně vytěžovala. Když cvakly otevírané dveře automaticky se podíval ke vchodu jako vždycky a jako vždycky už už obracel svoji pozornost zpět ke sklenicím.
Jenže žena, která vstoupila právě do baru, se hodně vymykala vzhledu i těch nejpodivnějších existencí, které do podniku, hlavně v nočních hodinách zabloudily.
Drobná tmavovlasá a snědá dívka oblečená ve špinavém tričku a stejně špinavých tenkých teplácích, obutá jen v ještě špinavějších ponožkách. Tedy ty ponožky a spodek nohavic tepláků byl vlastně zablácené a mokré, jako by se dívka pro zábavu brodila říčkou, která jim tekla kousek od podniku.
Oblečení vůbec neodpovídalo chladnému počasí, které venku panovalo. Dívka se také klepala zimou a celkově vypadala, jako by to byla bezdomovkyně, kterou už před časem vykopli z útulku.
Když se však na ni číšník podíval pozorně, uvědomil si, že na tomhle děvčeti mu něco nesedí. To nebyla nějaká obyčejná bezdomovkyně. Ta dívka musela prožít něco hrozného. Těkavé pohledy, kterými si prohlížela lokál, neustále ulekané pohledy za ni, na vchod do baru. Jako by se bála toho, že ji někdo sleduje.
Jindřich Zima, jak se číšník jmenoval, své povolání vykonával už pár let a i když jeho vzděláním byla hotelová škola, za léta, co se pohyboval za pulty i mezi stoly po lokálech, se z něj stal také psycholog amatér. A tak si hned uvědomil, že jeho první hodnocení toho děvčete jako bezdomovkyně bylo chybné. A že správný je odhad toho, že to děvče muselo prožít něco hrozného.
Bezdomovce, pokud mu zabrousili do baru, se normálně z podniku snažil co nejrychleji vyexpedovat. Jednak proto, že se mu osobně hnusili a potom také proto, že kazili kšeft. Takový páchnoucí týpek dokázal v pár okamžicích „provonět“ lokál svým pikantním odérem, což kšeftu rozhodně nepomáhalo. Jen málo hostů bylo tak odolných, že by dokázalo sedět v jedné místnosti s jedním nebo dvěma, nedejbože více takovými svéráznými týpky, kteří mýdlo poznali jenom na dálku.
Na tuhle dívku se však Jindřich Zima zatvářil vlídně, i když by zrovna nebyla jeho typ, i kdyby byla namalovaná, nastrojená a navoněná. 
Číšník se zeptal dívky: „Co si přejete, slečno?“
„Víte…, víte…, já jsem tu byla včera se…, se svým přítelem,“ přerývavě ze sebe vypravila dívka.
„To nevím,“ odvětil Jindřich Zima. „Včera měl službu kolega.“
„Já…, já vím,“ řekla dívka. „Včera tu obsluhoval někdo jiný.“
„No, dobrá, slečno. To ale není důležité, kdo tu včera obsluhoval,“ řekl Jindřich Zima. „Důležité je zřejmě, co si přejete vy a proč jste sem přišla. Asi vás potkalo něco zlého, jak bych si dovolil hádat. Jak vám mohu pomoci?“
Dívka se na číšníka zadívala vyplašeně, chvíli mlčela a potom ze sebe doslova zoufala vyrazila: „On jej zabil. Opravdu zabil.“
...

Zpět na začátek stránky