Stanislav Češka - Dvojitá vražda - ukázka z románu
...
Tentokrát, když prošli severovýchodní hřbitovní branou, se nevydali doprava,
směrem do města.
Dali se opačným směrem, pomalu prošli kolem zdi hřbitova, došli ke křižovatce a
tady zahnuli úzkou asfaltkou vpravo směrem k vrchu Žuráň.
Bylo sucho, a tak si Jiří Nováček řekl, že vyjdou stezkou vedoucí přes pole ze
silnice na Žuráň a rozhlédnou se odtud zase jednou po okolí, jako to kdysi udělal
tehdy vítězný Napoleon Bonaparte.
Jenže v té chvíli od malého lesíka, no malého lesíka, spíš možná většího remízku,
zaznělo cosi, co připomínalo střelnou ránu. A potom ještě jednu, možná dvě. Alespoň
uším Jiřího Nováčka to znělo jako rány ze střelné zbraně.
Udiveně se zadíval tím směrem.
Neviděl nic, jen se mu zdálo, že z křoví u cesty na druhé, odvrácené straně lesíka vyčuhoval kousek nějakého modrého auta.
V první chvíli mu pud sebezáchovy zavelel, aby se obrátil a šel pryč. Pak v něm
však zvítězila zvědavost. Navíc měl odjakživa pro strach uděláno, a tak kývl dolů na
pejska: „Pojď, Rexíku, jdeme. Půjdeme se podívat, jestli nám tu nějaký pytlák nestřílí
na zajíce.“ Rexík se na pána podíval takovým tím oddaným psím pohledem, pak zase krátce
štěknul a vydal se vedle páníčka vstříc dobrodružství.
Když přišli blíž, uviděl Jiří Nováček, že na kraji silnice, zpola zakrytá keři, které tam
rostly, stála proti sobě dvě auta, tmavě modrá Škoda Rapid a bílá Škoda Felicia
Combi. Ta byla polepená nějakými nápisy. Co na nich bylo, to Jiří Nováček neviděl,
protože byl ještě dost daleko, aby mohl přečíst nápisy na reklamních polepech auta.
Rapid stál čelem k němu, felicie obráceně. Rapid měl navíc přední zavazadlový
prostor otevřený.
U aut stáli dva muži, kteří se o čemsi dohadovali.
Jiří Nováček v té chvíli nemyslel na to, že by někdo z těch mužů mohl vystřelit také
na něj. Už totiž narazil na pošuky, kteří se bavili střelbou na polní zvěř, a tyhle dva
považoval za něco podobného. Takže jej ani nenapadlo, že by třeba mohl být také
v ohrožení. Podobně jako třeba zajíci.
Oba muži byli zabraní do své diskuze, a tak si stále nevšímali přicházejícího Jiřího
Nováčka.
Ten se už tak přiblížil, že byl schopný do určité míry rozpoznat jejich obličeje.
Najednou si jej jeden z diskutérů konečně všiml a upozornil na příchozího svého
partnera.
Jiří Nováček pouze uslyšel slovo „kurva“ a už jeden z mužů rázně zabouchl dveře
zavazadlového prostoru rapidu a pak hned oba muži nasedli do svých vozů a rychle
je nastartovali. Ten ve felicii se ihned rozjel, ten v rapidu kolem sebe zvířil trochu
prachu, jak se za kvílení pneumatik razantně otočil a odsvištěl za svým partnerem.
...
Josef Zobal, vrátný v areálu místního zemědělského podniku Bonagro, dostal chuť
na cigaretku. Bylo prosincové pozdní odpoledne, za dva dny Mikuláš, venku poněkud
nevlídno, jenže kouřit v jeho kukani, kde bylo příjemně vytopeno, bylo jaksi
nevhodné. Ostatní kolegové byli totiž nekuřáci, takže mu nadávali, když po jeho
odchodu domů vrátnice smrděla kouřem. Pokuřovat před ní v areálu podniku mu bylo také žinantní, protože ředitel byl nekuřák a byl dost nepříjemný, když někoho přistihl pokuřovat vyjma vymezené
prostory. K těm vjezd do areálu nepatřil.
A navíc se ředitel, zapřisáhlý nekuřák, jednou vyjádřil, když si u vjezdové brány
jeden traktorista užíval svojí cigaretky, že hulící zaměstnanec je skutečně „dobrá“
reklama pro firmu. Josef Zobal to sice podobně jako onen traktorista a většina jiných,
v té chvíli přítomných, viděl jinak, jenže ředitel je ředitel a má, podobně jako
manželka, vždycky pravdu.
Bylo to s ním prostě těžké. Samozřejmě s ředitelem, ne s oním traktoristou. Sice
bylo nepravděpodobné, že by se tu ředitel zrovna teď objevil, jenže u něj nebylo
vlastně nikdy nic jisté. A dokázal být hodně nepříjemný.
Josef Zobal tedy udělal to, co obvykle v takové chvíli považoval za nejlepší. Vyšel
na veřejnou vozovku, která oddělovala prostory zemědělského podniku od protějšího
průmyslového areálu, ve kterém sídlilo několik firem, a vedla od silnice na Jiříkovice
k hřbitovu a místní cihelně.
Labužnicky si tam konečně zapálil vytouženou cigaretku a při tom bdělým okem
mohl klidně sledovat vjezd do prostorů jemu svěřených. Nebylo však vcelku co
sledovat, protože v zimě se toho na polích moc neděje a normální pracovní doba
toho dne už také byla minulostí.
Josef Zobal si dal posledního šluka, zašlápl nedopalek cigarety a začal uvažovat
nad tím, že by si zapálil ještě jednu.
Když sahal do kapsy pro krabičku svého oblíbeného kuřiva, sjely mu najednou oči
k rohu jemu svěřeného areálu, za kterým ústila polní cesta vycházející zpoza lánů
umístěných mezi silnicí vedoucí od šlapanického hřbitova kolem kopce Žuráň, potoka
Roketnice protékajícího kolem blízkých Jiříkovic a silnicí ze Šlapanic do Jiříkovic.
U rohu oplocení areálu se objevil štíhlý mladík něco přes dvacet let, s rukama
svázanýma za zády, který drkotal zuby, až to bylo slyšet k vrátnému.
Nebylo se co divit. Mladíkovo oblečení a obutí bylo poněkud dost nedostatečné pro
syrové ovzduší onoho prosincového pozdního odpoledne.
Spodní tričko, slipy a ponožky, boty mladík neměl, jej mohly v počasí, které
panovalo, zahřát jen těžko. Když mladík uviděl Josefa Zobala, ihned k němu zamířil, a vrátný mu vyšel vstříc.
Udiveně na něj zavolal: „Co tady, člověče, pobíháte skoro nahej?“
„Do…, dobrý den,“ drkotal mladík stále zuby, „já se jmenuji Luboš Drahošovský a
byl jsem přepadený a omámený. Takhle jsem se probudil tam kdesi mezi poli na
rozcestí u jakéhosi stromu. Převážel jsem peníze pro spořitelnu a probral jsem se
takhle před chvílí v našem autě, bez kolegy a bez peněz.“
„Přepadený říkáte,“ účastně pronesl Josef Zobal, „a kolik vám sebrali?“
„Skoro pětadvacet milionů,“ špitl mladík.
„Tak to je pěkné nadělení,“ spráskl ruce Josef Zobal, „to musíme zavolat policajty.
Mají tady ve Šlapanicích obvodní oddělení. Ti už všechno zařídí.
Ale tady je nebudete čekat. Pojďte ke mně do vrátnice, tam je teplo, trochu
roztajete. Tam vám bude líp, vy chudáku jeden nešťastná. Mám tam taky nůž, abych
vám rozřezal ten špagát na rukách.“
Pak se Josef Zobal na mladíka pozorně zadíval a zeptal se: „Neznám vás
odněkud?“
...
Jak Jonáš moudře děl před svým šéfem a přítelem, kapitánem Jaroslavem Motlem,
špatná zvěst bývá obvykle vyvážena zvěstí příznivější. Jonášův odhad dalšího
vývoje byl v podstatě správný. Pouze jím zmiňovaná lidová moudrost zafungovala
v daném případě jaksi obráceně.
Chvíli po té, co se Jonáš s Bourou usadili ve své kanceláři a začali se věnovat
úřadování spojenému s vyšetřováním jejich nejnovějšího případu, zazvonil telefon na
Jonášově stole.
Kapitánovi volal operační důstojník: „Zdravím tě, Vildo. Ty máš na starosti tu loupež
u Šlapanic, nezměnilo se to u vás?“
Když Jonáš přisvědčil, že je ten pravý, operační pokračoval: „Právě mám na drátě
jistého Rudolfa Hrbka. Je to prý otec zmizelého člena osádky vozu z té loupeže a má
pro policii závažně sdělení. Takže ti jej přepojím a domluv se s ním už sám.“
Když Jonáš samozřejmě souhlasil, ozval se mu v telefonu poněkud zádumčivý
baryton: „S kým mluvím, prosím?“
„Tady je kapitán Jonáš. S kolegou nadporučíkem Bourou máme na starosti to
přepadení vozu Global Safety, který řídil váš syn. Pokud tedy mluvím opravdu
s panem Hrbkem. Jo, dávám telefon na hlasitý odposlech, aby náš hovor slyšel také
právě kolega Boura.“
„To se samozřejmě v pořádku,“ ozvalo se z telefonu, „dobrý den, jsem Rudolf
Hrbek, Štěpánův otec.“
„Co byste si přál?“ zeptal se Jonáš.
„Měl bych pro vás informaci, která by snad mohla pomoci najít mého syna.“
„Vy jste u toho přepadení byl?“ zvědavě se zeptal Jonáš.
„Ježíši, jenom to ne,“ skoro zaburácelo z telefonu. Přítelkyni mého syna však volal
někdo, kdo zřejmě byl svědkem té události.“
...
Ve chvíli, kdy Jonáš už málem dával pokyn svému mladšímu kolegovi, aby se vydali
na cestu směr Brno, rozehrál se Jonášovi telefon. Kapitán se podíval na displej a
zahlaholil se zjevným potěšením: „Nazdar, Pepo! Zveš nás na pivo?“
Boura se na Jonáše tázavě podíval a ten mu dal rukou znamení, aby s rozjezdem
jejich auta počkal.
Rozesmátá kapitánova tvář zvážněla a výsledkem hovoru s oním Pepou byl pokyn:
„Čendo, otoč to směrem ke Šlapanicím. Pojedeme na místní obvodní oddělení. Víš,
jak se tam jede?“
Boura přikývl: „To víš, že jo. Musíme na Masarykovo náměstí.“
„A, že se ptám, proč musíme na šlapanické obvodní oddělení?“ obrátil se s tázavým
výrazem v obličeji Boura ke svému staršímu kolegovi.
„Teď mi právě volal Pepa Dvořák, místní šéf.“
„O tom ses mi nikdy nezmiňoval, že jej znáš,“ načež se Boura dobromyslně ušklíbl,
„no jo, ty za léta strávená u policie znáš pomalu každého v Jihomoravském kraji a
většinu ostatních ve zbytku republiky.“
Jonáš se uculil: „Trochu přeháníš, ale budiž.“
Potom Jonáš kolegovi objasnil, kdo že to je šlapanickým policejním šéfem: „Na
obvodě ve Šlapanicích velí nadporučík Pepa Dvořák už pěkných pár let. Je to můj
spolužák z policejní školy. Taky mu kdysi nabízeli přechod ke kriminálce jako mně,
on však nechtěl. Říkal vždycky, už na škole v sedmdesátých letech, že by jej bavilo
dělat obyčejného venkovského četníka. No tak to se mu úplně nesplnilo, protože
Šlapanice jsou už pěkných pár desítek let město.
Pepa už tu nějaký čas šéfuje, jak jsem řekl. Po té, když nechtěl ke kriminálce,
nabízeli mu alespoň přechod na okresní ředitelství Brno-venkov, on však vždycky říkal, že je spokojený ve Šlapanicích a bude tu až do důchodu. Pokud mu to bude
umožněno.
No, a teď to tak vypadá, že došlo na má slova, když jsem našeho šéfa Jardu Motla
varoval, že nikdy nebylo tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Že prostě Jardou
vychvalovaný klid na úrodném poli jihomoravského zločinu určitě nebude trvat moc
dlouho.“
„Copak? Máme další vraždu?“ zvědavě se zeptal Boura.
Jonáš neurčitě pokýval hlavou: „To brzy uvidíme. Mají tu nějakou pohřešovanou
paní, po které zůstalo pouze její auto, jak mi Pepa volal.
Zatím to mají v referátě kolegové z Brna-venkova. Pepa mě však poprosil, abychom
se také přidali, když už tu jsme. Uvidíme, jestli to bude pro nás nebo pro ně.“
„Měli bychom o tom spravit Jardu, nemyslíš?“ navrhl Boura.
Jonáš přikývl: „Právě mu chci zavolat. Ale divil bych se, kdyby byl proti, abychom se
tu ještě porozhlédli.“
Po krátkém hovoru s Motlem Jonáš kývl: „Tak jedeme. Na ten obvod.“
...
Nadporučík zámek nechal ležet na zemi a opatrně strčil do dveří, které se otevřely
vpravo.
Za nimi se jim odkryl nepříliš vábný prostor, ze kterého vyvanul zatuchlý vzduch.
Všichni popošli ke dveřím, dovnitř vešel pouze nadporučík Rychlý.
Uvnitř byla vidět spousta sutě a odpadu. Bylo zřejmé, že majitel domu tento sklep
používal jako velkou popelnici.
Uprostřed, směrem do zadní části sklepa na zemi zavazela jakási kamenná deska,
kterou se majiteli domu zřejmě už nechtělo tahat někam dál, aby nezavazela.
Nicméně ji alespoň využil k tomu, aby na ni natahal papírovou krabici větších
rozměrů a nejasného původu, ve které byly nacpané jakési poloshnilé hadry. Dál za
ní pak spočívaly a snily svůj sen jutové pytle nacpané pilinami a další pytle, jejichž
obsah byl skrytý.
Místnost pokračovala dozadu, kde už byla skoro až ke stropu zasypaná hromadou
suti.
Pak se nadporučík znovu zadíval na pytle s pilinami.
Cosi se mu tam zdálo divné. Jeden z pytlů trochu naklonil a uviděl dámskou botu.
Obrátil se ke kolegům s komentářem: „Tady je vidět dámská bota, taková
polovysoká kozačka, vlastně ne kozačka, prostě kotníčková bota.“
Jonáš se jej dotázal: „Je v té botě taky noha?“
„No, to by mě taky zajímalo,“ odpověděl nadporučík, který se k nálezu pracně
nakláněl, protože po sklepě nechtěl zbytečně šlapat.
„Moment, jeden z těch pytlů trochu odsunu, abych na tu botu viděl…“
Poněkud akrobaticky se ohnul a naklonil, konečně pytel mohl pevně pravicí uchopit
a odklopit.
Levicí si pak za něj posvítil a následovalo jeho hlasité: „No tak to je v prdeli, dámy a
pánové. S prominutím.
Tady z toho bordelu, je tu hromada suti a odpadu všeho druhu, zcela nepochybně
vyčuhuje noha končící v té botě, kterou jsem prvně uviděl. Zbytek té dámy je
zaházený tady tou sutí.
Tak tady končím.“ Otočil hlavu a kývl na Jonáše zvědavě nakukujícího do sklepa: „Tohle je, Vildo,
práce pro vás. Na tohle jsme my malí páni.“
Kolegové nadporučíkovi udělali místo tím, že vyšli ven na dvůr, aby i on mohl ze
sklepa vycouvat ven.
Lukáš Rychlý se konečně před vchodem do sklepa narovnal, sundal si latexové
rukavice, které si před vstupem do sklepa natáhl, když ten binec uvnitř viděl, tak
nejen z důvodů kriminalistických, nýbrž i hygienických, jak si v duchu pomyslel, a
upřímně a s úlevou Jonášovi a Bourovi prohlásil: „Tuhle lahůdku vám tedy
nezávidím.“
Jonáš zaševelil: „Když my jsme zvyklí.“
A následně pak nadporučík dodal: „Hádám, že paní Brabcovou už můžeme
stáhnout z celostátního pátrání. Pokud se dobře pamatuji, tak o podobných botách,
jako je ta, kterou jsem tam viděl, mluvil její manžel.“
„Abychom tvoji domněnku potvrdili, musíme tělo, ke kterému patří ta noha, napřed
vyhrabat,“ děl temně Jonáš. „Už volám naši výjezdovku.“
...