Stanislav Češka - Láskyplná smrt - ukázka z románu
...
Sotva jsem přišel do svého kanclíku a přinesené pochutiny uložil do chladničky, ozvalo se razantní zabušení následované okamžitým otevřením dveří, kterými prošlo
cosi, co se do nich málem nevešlo.
Tak bez pěti centimetrů dva metry, tedy o deset centimetrů víc, než bylo naděleno mně. Mělo to ramena široká jako dálnice před Prahou, pod nimi trup jako kus mezikontinentální rakety, ruce a nohy jako sloupy řeckého chrámu a tomu všemu kralovala hranatá, vyholená hlava s hranatým obličejem a sexy důlkem na bradě.
Tohle vše mohlo vážit pěkně přes metrák. Ovšem přes metrák svalů, šlach a kostí. Všechno navíc v nejlepší kondici získané nepochybně v drahém fitku. Dostat od takového týpka přes hubu by byl zážitek, který by mně nepochybně vydržel v paměti hodně dlouho a neméně dlouho by byl poznat na mých ústech, okamžitě mě při jeho spatření napadlo.
Hned jsem také zjistil, že by se mi taková masáž obličeje mohla vbrzku přihodit.
Protože jsem se právě narovnal od ledničky, zůstal jsem stát před tím chlapiskem, které kopnutím pravou patou razantně zabouchlo nebohé dveře chránící vstup do
mé kanceláře.
Koukali jsme chvíli na sebe, při čemž jsem byl já pochopitelně tím, který se díval vzhůru. A na rozdíl od něj mile jako nemluvně. Usoudil jsem totiž moudře, že by nebylo vhodné přecházet do útoku a nekompromisně vstoupivšímu návštěvníkovi kázat něco o zdvořilosti.
Když bylo jasné, že dotyčné lamželezo nechalo pozdrav na chodbě a nehodlá na tom nic měnit, ujal jsem se hovoru já: „Můžete mně prosím říct, co si přejete?“
Chlapisko se na mě chvíli dívalo jako na marťana.
Po další chvíli začal tomu chlapovi rudnout obličej a vypadal neobyčejně vztekle. Udiveně jsem to představení pozoroval, protože jsem toho člověka v životě neviděl, a tudíž ani nevěděl, proč se v mé kanceláři věnuje tomu, co se sice poeticky, leč ne příliš zdvořile nazývá samonasírání.
Zřejmě na mém výrazu obličeje bylo dobře vidět, že naprosto nechápu, proč ten chlap bublá jako sopka před výbuchem, nota bene v mé kanceláři. Nepochybně jej mé dlouhé zapalování dost iritovalo, protože jeho obličej stále vzteky rudnul a už vypadal jako ksicht indiánského náčelníka Velkého Medvěda.
Ještě chvíli jsme se tak pozorovali. Nakonec jsem se rozhodl dusno před bouří rozfoukat.
Pravda, záhy se ukázalo, že se mi to tak úplně nepovedlo.
Když se ten rudoch neměl k hovoru, co nejzdvořilejším a nejmilejším hlasem jsem se jej zeptal: „Nespletl jste si prosím kancelář? Nebo snad pro vás mohu něco udělat já?“
A opět jsem se zatvářil jako miloučké a neviňoučké nemluvně.
Chlap se zatvářil tak udiveně, jak to jen bylo možné, zamrkal a najednou zařval tak, že jsem málem ohluchl: „Kurva!!!“
Taková vzrušená reakce na můj zdvořilý dotaz mě úplně odrovnala. Zmohl jsem se pouze na: „Prosím? Je vám dobře?“
To ovšem vskutku nebyla má nejvhodnější reakce, jak jsem záhy uviděl. V té chvíli mě totiž ten chlap chytil za límec košile a opět mi zařval přímo do obličeje: „Kurva, ty hajzle, ty jsi takový pitomec nebo fakt takový hajzl?! To si doopravdy nepřipadáš jako krysa, když se snažíš vysekat ze sraček vraha, kterého už policajti zabásli?!“
Já tak konečně pochopil, která bije. Že totiž ten valibuk má zřejmě něco společného s mým nejnovějším případem. Ovšem vůbec mi nebylo jasné, co společného by to mělo být. Byl jsem ovšem přesvědčený, že se to vbrzku dozvím.
Kromě samotného dramatického spektáklu, právě se odehrávajícího v mé kanceláři, jsem byl udivený v podstatě spisovnou mluvou mého nejnovějšího návštěvníka, byť opepřenou pár sprostými slovy. Od takového tvora ve velikosti XXXL bych očekával spíš šťavnatý brněnský hantec.
Vším tím řevem jsem se docela bavil a bavil bych se i nadále. Pokud by mě ten mamlas nechytil za límec mé košile, která byla oblečená na mém lepém těle. Když se tak stalo, okamžitě jsem se s prominutím nasral i já. Jediný, kdo na mě smí bez dovolení sahat, je moje Lucka.
Pravda, něžný dotyk bych snesl ještě snad i od cizí pohledné dámy. Ovšem aby se mně snažil roztrhat košili, mimochodem ještě že byla pevná džínová a dobře držela vcelku, takový přerostlý chlap, navíc nesympatický a agresivní, to už na mě, byť jsem proslulý povahou téměř holubičí, bylo moc!
Nekoukal jsem na váhový a výškový rozdíl mezi námi, pořád se mu díval do obličeje, abych jej zmátl, a když se nadechl k další tirádě, kopl jsem jej vší silou pravým kolenem do rozkroku. Nabrat jej botou nešlo, protože jsem neměl dost prostoru, ovšem koleno splnilo svůj účel také a k úrazu nepřišlo, protože jsem je zabořil v podstatě do měkkého.
No, ani takové chlapisko nemělo koule z ocele. Mělo je ze stejného materiálu jako my ostatní mužští.
Chlap jen vyvalil oči ještě víc než předtím, tentokrát ovšem nepochybně značnou bolestí, kterou jsem mu způsobil, a hekl, až se málem okenní tabule v místnosti zatřásla.
Po tom heknutí mě díky bolesti, způsobené v nejcitlivější části jeho těla mým kolenem, pustil a zkroutil se. Já neváhal a vytáhl bleskově z pouzdra na opasku malý elektrický paralyzér, který s sebou nosím už hodně dlouho a nedávno se mi nesmírně osvědčil, když jsem se při kondičním běhu nějak nemohl domluvit se zaběhnutým vzteklým rottweilerem.
Stejně jako tehdy vzteklý a nevychovaný čokl složil se k zemi i můj nezvaný a vzteklý návštěvník. Jediný rozdíl byl v tom, že při čoklím incidentu se mně pokoušel nadávat konečně se objevivší páníček od toho psiska, kdežto hora svalů ležící přede mnou na zemi byla sama svým pánem. I když…, teď to tak zrovna nevypadalo.
Nechal jsem ten živý buldozer ležet na zemi. Byl na ní koberec, tak se mu leželo vcelku pohodlně. S tím paralyzérem jsem to však nechtěl přehnat a chlapisko se začalo probouzet, takže jsem rychle sáhl do šuplete a spoutal mu ruce za zády plastovými pouty na jedno použití.
A čekal, až přijde opět úplně k sobě a já se konečně dozvím, co u mě tak milým a neotřelým způsobem vlastně chtěl vyřídit, zařídit nebo rozbít. Jestli mu prostě šlo o má ústa nebo o něco jiného.
...
„Vím,“ souhlasil Rubáš, „taky jsem zpočátku tuhle známost Vojtovi rozmlouval. Víte, Vojta je dost na ženské. V podstatě by se dalo, samozřejmě s jistou nadsázkou, říct, že v bezpečí je před ním ta, která je na hodně vysokém stromě, má oblečené kalhoty ze silného plechu a navíc nohy pevně spoutané u sebe. Jenže si nesmíte myslet, že by Vojta ty ženské nějak obtěžoval. To určitě ne. On v sobě má jakési fluidum nebo jak to říct. Prostě za ním ty ženské běhají samy. A pokud nepřiběhnou, alespoň se ohlédnou.“
Pobaveně jsem se zeptal: „Jak to bylo s panem Zábranou a paní Žídkovou? Také za ním přiběhla?“
„To nevím,“ uculil se Zdeněk Rubáš, „já ji znal jenom zběžně z nějakých firemních akcí, na které ji přivedl manžel. Ona u firmy kdysi pracovala na osobním, po svatbě však odešla, jak jsem se dozvěděl. Na tom památném teambuildingu, kde Vojta Eriku Žídkovou sbalil, jsem naštěstí nebyl, protože jsem měl dlouho dopředu nahlášenou a schválenou dovolenou. Nedokážete si, pane Berko, ani představit, jak tyhle akce nesnáším. Ještě tak tu večerní vypíjendu, tu bych bral. Ale plnění připitomělých soutěžních úkolů, které mají utužit kolektiv, to je pro mě hovadina non plus ultra.
V každém případě ovšem tuhle historku znám pouze z Vojtova vyprávění, takže neručím za objektivitu. Zajímavé alespoň pro mě je to, že Vojta se mi přímo dušoval, že Erika prý tam zcela výjimečně sbalila jeho, protože ji otrávilo, jak její choť úslužně poskakuje kolem šéfstva. Vojtovi nedělalo problém, tedy pouze pokud jsme byli sami dva, ne že by takové věci vyřvával před širokým publikem, pochlubit se svými úspěchy u dam. Jak sbalil tu nebo onu.“
S úsměvem ve tváři jsem namítl: „Vždyť jste říkal, že ženské za ním běhaly samy.“
„To jo,“ přikývl Rubáš, „Vojta nikdy dotyčné dámě neřekl přímo, aby s ním šla na rande nebo do postele. Vždycky navodil atmosféru tak, aby se to nějak samo zaonačilo. Pozval třeba objekt svého zájmu do restaurace na intimní večeři a už odsud odcházeli zaklesnutí do sebe, a tak podobně. On se mi to snažil vysvětlovat a naučit mě to, ale marná sláva, mně nedělá problém se seznámit s dámou, na kejkle, které provozoval Vojta, však musíte mít talent, možná od přírody, možná od pánaboha. Nevím.“
„Váš kamarád tedy s Erikou Žídkovou prožil noc plnou vášně…“
„Jo, jo, říkal, že ho chováním manžela otrávená Erika sbalila sama, odebrali se do Vojtova pokoje a tam prý dokonce museli utahovat nohu u postele, jak se rozparádili,“ zašklebil se Rubáš.
...
Tmavou chodbou mě zavedl do obýváku, který měl okno do zahrady za domem. Jak na chodbě, tak i na obýváku bylo vidět, že uklízení nepatří zřejmě ke koníčkům pána domu.
Pokud bylo možno soudit při pohledu z okna do zahrady, se zahradničením to u Víta Kráčmery bylo podobné jako u uklízení. Trávník si přál pohlazení sekačky, záhonky volaly po vypletí. Pokud by navíc někdo uklidil povalující se nejrůznější krámy a nářadí, celkovému vzhledu zahrady by to určitě neublížilo.
Vít Kráčmera byl novinář. Jeho pozornému pohledu neušly mé hodnotící pohledy po místnosti a zahradě. Z jednoho z křesel oddělal svršky, které se na něm povalovaly, a ukázal mi, abych se posadil.
Potom mi sdělil, že právě vstal a zrovna se chystal poohlédnout se po něčem k snídani. Jestli si také nebudu něco přát. Já jej ubezpečil, že mi jde pouze o rozhovor. Navíc jsem byl po snídani a v duchu jsem si říkal, že pokud Vít Kráčmera umývá nádobí tak, jako uklízí, je lepší vyhnout se nákaze nějakou infekční nemocí a zůstat pouze u hovoru.
Kráčmera k tomu navíc dodal, že jeho uklízečka se už několik let nedostavila do práce, což jsem mu rád věřil.
Usadili jsme se tedy proti sobě, já ve zmiňovaném křesle, novinář odsunul skladiště všeho možného na gauči a uvelebil se v takto vzniklém prostoru.
...
Právě se mi zdálo, že jsem ve velkém přednáškovém sále v akademii FBI v Quanticu ve Virginii a nejlepším agentům FBI tam přednáším o spolupráci soukromých detektivů s českou policií a vynikajících výsledcích v objasněnosti závažných násilných trestných činů, které byly dosaženy díky této neotřelé spolupráci.
Jak se mi taková pitomost mohla zdát, těžko říct. V Quanticu jsem nikdy nebyl a s FBI neměl nikdy co do činění. V každém případě jsem ovšem nezjistil, jaký úspěch moje přednáška měla.
Krátce po půlnoci, když jsem byl zrovna ve vrcholné části svého vystoupení, mě vzbudil mobil. Na jeho displeji se mi objevila SMS, které přišla z telefonu Richarda Žídka. Udiveně jsem četl: „Prosim, zavolejte policii. Dve osoby chodi po dome a cosi hledaji. Nemohu mluvit, telefon mam v tichem rezimu. Zidek“.
V první chvíli jsem po tom Quanticu nevěděl, jestli se mi to s Žídkovou SMS také nezdá. Po pár vteřinách mi však došlo, že jsem byl probuzen do napínavé skutečnosti.
Lucka jen zavrněla a obrátila se na druhý bok, když jsem tiše vstal, vykradl se z ložnice a opatrně zavřel za sebou dveře.
SMS zprávu jsem přeposlal Jardovi a navíc jej také vzbudil hovorem.
Jarda jen vzdechl: „Nemotej se do toho. Nechám tam poslat hlídkový vůz.“
Já měl telefon na hlasitý odposlech, takže už jsem byl skoro oblečený.
Jardovi jsem rezolutně odpověděl: „Jedu tam taky!“
A ukončil jsem hovor, načež jsem Žídkovi poslal SMS, ať se někam schová a počká, že jedu já i policie.
Už jsem startoval k autu, když jsem si vzpomněl na ten sen a usoudil, že neprůstřelnou vestou nic nezkazím. Proč mě k tomu nápadu přivedla zrovna FBI, nevím. Netušil jsem, jak jim však budu děkovat. FBI i mé neprůstřelné věstě.
Dával jsem se už oblečený v neprůstřelné vestě, ve které jsem měl zastrčené čtyři náhradní zásobníky do svého Walthera TPH, a s pistolí v ruce do běhu k domovním dveřím, když se objevila se na schodech Lucka ve své sexy košilce. Vyjeveně mě sledovala a vyjekla: „Co zase blbneš? Kam utíkáš?“
Houkl jsem na ni pouze: „K Žídkovi. Jarda to ví.“
To už jsem otevíral domovní dveře a za chvíli seděl v autě.
U Žídkova domu jsem byl asi za tři minuty. Od Žídkova zavolání mi to trvalo necelých deset minut.
Na ulici stálo prázdné policejní auto. Jinak byl všude klid. V přízemní místnosti Žídkova domu bylo však vidět světlo a přes neúplně sklopené žaluzie to, že se tam míhaly jakési stíny. Dále bylo vidět okénkem ve dveřích, že se svítí také v chodbě.
Uchopil jsem pevně pistoli do obou rukou a několika tichými skoky se dostal k domovním dveřím. Na těch byly stopy páčení a byly pouze přivřené.
Když jsem do nich trochu strčil, zdálo se, že půjdou otevřít bez problémů.
Pro jistotu jsem ustoupil za roh vchodu, natáhl ruku s pistolí a opatrně strčil do dveří. Ty se otevřely, jak jsem čekal. Naštěstí byly dobře namazané, takže neskřípaly.
Neméně opatrně jsem nakoukl do chodby.
Tam jsem uviděl scénu jako z hororu. Nejblíž ke mně ležel bez hnutí jeden z policistů. Měl dvě velké krvavé skvrny na břiše a na hrudi a krvavou pěnu kolem úst. Byl ještě živý, dokonce na mě ukazoval, ať jdu pryč. Ovšem pokud brzy nedostane pomoc… Hádal jsem, že dostal střely do jater a plic.
To mě naštvalo. Na policisty by se střílet nemělo, to byla zásada, kterou jsem hájil jako policista i jako civil. Takže z domu jsem se rozhodně nechystal.
Bleskově jsem zauvažoval, nemám-li z vozu policistů zavolat další pomoc. Jenže ta přijde nepochybně stejně i díky Jardovi a bylo jasné, že v problémech je i druhý policista, kterému jsem musel nějak pomoci.
Ležel totiž na zemi na druhém konci chodby u dveří do zahrady. Měl krev na obou nohách, navíc ještě další krvavá skvrna byla pod jeho trupem. Nad bezmocným policistou stál, naštěstí zády ke mně, takže mě zatím nezaznamenal, ramenatý štíhlý muž, který držel v rukou kvalitní chloubu českého zbrojařství, samopal Škorpion s nasazeným tlumičem. Muž byl oblečený v černém. Měl černou kombinézu a přes ni vestu. Na hlavě měl černou kuklu.
Muž stál s jistými obtížemi, protože levá nohavice jeho kalhot byla zbarvená krví a další velká krvavá skvrna zdobila jeho bok, jak bylo vidět dobře i zezadu z místa, kde jsem stál já.
Stojící muž mířil svým Škorpionem na hlavu bezmocného policisty a téměř bezchybnou češtinou, ve které se jen občas ozýval náznak ruského přízvuku, pomstychtivým hlasem říkal směrem k ležícímu policistovi: „Ty hajzle jeden zasraný, já vám oběma říkal, že nás máte nechat být a že se vám potom nic nestane. Vy pitomí fízlové si myslíte, že se nám, s naším výcvikem, můžete postavit? A ještě mě, ty hajzle, dvakrát střelíš! Půjdeš tam, kam jsem poslal tvého přiblblého parťáka.“
Aby toho nebylo málo, uslyšel jsem také z vedlejší místnosti češtinu, která však zněla hodně rusky. Nebo možná ukrajinsky, co já vím. Kdosi tam hodně naléhavým hlasem se smrtelnou vážností pronesl: „Ty hajzle, konečně mi řekni, kde je klíč od té schránky s penězi. Nebo ti prostřelím i druhé koleno.“
Odpovědí bylo bolestné zavytí nepochybně pocházející od Richarda Žídka: „Můžeš mně, ty kurvo, prostřelit, co chceš. Ale já nevím, rozumíš, ty debile, opravdu nevím, co po mně chceš!“
Bylo mi jasné, že jsem se zase přimotal někam, kam jsem si to zrovna nepřál. A byl jsem rád, že se mi zdálo o tom Quanticu. Jinak bych si tu neprůstřelnou vestu neoblékl.
...