Stanislav Češka - Nedokonaná vražda - ukázka z románu

...

To říjnové odpoledne bylo sice trochu chladné, ale vítr skoro nefoukal, slunce svítilo a tak bylo docela příjemně. Prostě ideální počasíčko na procházku.
Dva mladí lidé do sebe byli pevně zaklesnutí jako kostky lega. Po cestě vedoucí ke srázu blízkého lomu na brněnských Hádech šli co noha nohu mine. Nikam nespěchali.
Ostatně, pokud by ty dva někdo pozoroval, bylo by mu jasné, že cílem té mladé dvojice rozhodně není 100 podzimních kilometrů. Co chvíli se zastavili, mladík k sobě přitáhl dívku, ta zase pevně objala mladíka a dlouze a důkladně se líbali.
Při tom líbání mladíkovy ruce zvědavě rejdily po dívčině těle a když jí dokonce jednu chvíli zajel do kalhotek, ona se uchichtla, svojí levicí uchopila něžně chlapcovu dotěrnou pravici, vytáhla ji zpoza svých kalhot a rádoby stydlivě pověděla: „Hele, Mates, ne, že by se mi to nelíbilo, ale někdo nás tu může pozorovat. Tak mi tu ruku dej zase na zadek, kde byla původně. Ale zvenku. Tam se mi to také líbí. Na to ostatní bude čas, až zase budeme mít soukromí.“
Mates, tedy Matyáš Hovězák obrátil oči k nebesům a nepříliš nadšeně odvětil: „No jo, máš pravdu. Kdo ale má, Soni, čekat, až zase budeme mít volný byt u někoho známého. K tobě na koleje nemůžeme a moje bytná je věčně doma a pozoruje.“ A položil poslušně svoji pravici na Sonin oblý a pevný zadeček.
Soňa Konečná, jak se dívka jmenovala, se znovu ušklíbla a poněkud mentorsky, to se projevilo její studium na pedagogické fakultě, pronesla: „My dva na to musíme počkat, můj milovaný Matýsku. My dva. Netvrdím, že mně ta tvoje ruka v mých kalhotkách není příjemná. Ale líbí se mi to někde, kde máme soukromí. A ne tady, kde nás někdo může zpoza keře očumovat.“
Matyáš se pokusil zaprotestovat: „To nás ale někdo může očumovat i při tom líbání. A taky když osahávám tvoje pozadí.“
„To jistě ano,“ uznala dívka, „jenže to vypadáme aspoň jakžtakž důstojně.“ Matyáš se s mírnou výčitkou zadíval na svoji milou Soničku a zvedl dlaň z jejího 
zadečku.
Soňa se zatvářila přísně a rázně pronesla: „Nechej tu ruku tam, kam jsem ti ji poručila položit.“

„Nebo…?“ s úsměškem se zadíval Matyáš do modrých očí své Soničky.
„Nebo ti nedovolím ani ten můj zadek,“ rázně odvětila budoucí učitelka.
„No jo, když nedáš jinak,“ pronesl s mírným zklamáním Matyáš a znovu něžně poplácal dívčino pozadí a nakonec na něm nechal obě svoje dlaně…
Soňa se zadívala zkoumavě do mladíkova obličeje a zeptala se: „Chceš snad říct, že se ti to nelíbí?“
„No, nelíbí… Líbí,“ uznal Matyáš. „Jenže před tím to bylo lepší.“
V tom dívka zpozorněla, zvážněla a pozorně se zadívala za Matyášova záda. Mladík pochopil, že jeho Soňa zpozorovala něco neobvyklého, povolil své objetí dívčina těla a ohlédl se za sebe směrem, kterým se dívala Soňa.
„Na co se díváš?“ zeptal se chlapec dívky.
Soňa se opatrně vymanila z chlapcova objetí a zeptala se jej: „Neslyšel jsi ten sesuv půdy, nebo co to bylo?“
„No jo, ale to se tady může stát,“ namítl rozpačitě mladík.
„To jo,“ uznala dívka a kývla směrem k okraji lomu před nimi. „Podívej se na druhý konec toho oblouku. Na ty dva maníky tam. Ten jeden snad visí na tom srázu a ten druhý se jej pokouší shodit dolů.“
Matyáš konečně odtrhl oči od své milované Soničky a místo o její tělo se začal také zajímat o okolí.
Soňa jej zatáhla za keř, u kterého stáli a který je napolo zakrýval, a pověděla mu: „Jen se podívej pořádně. Tam na ty dva.“
„Myslíš tam ty dva tak sto metrů od nás?“ díval se Matyáš směrem, kterým mu opatrně ukazovala jeho milá.“
„No jo, koho jiného,“ přisvědčila Soňa. „Ten jeden se tak metr nebo metr a půl, možná víc, pod tím srázem za cosi drží a ten druhý se jej snad pokouší skopnout dolů?“
„Počkej, nepomáhá mu ten druhý spíš nahoru?“ zkoumavě se zadíval Matyáš na vzdálenou dvojici.
„Ne, ten dole tam cosi volá,“ nejistě pověděla dívka.
Oba ztichli a pozorně se zaposlouchali do toho, co na tu dálku mohli slyšet.
„Nevolá ten dole ‚pomoc, pomoc‘?“ nejistě řekl Matyáš.
„Volá,“ přisvědčila dívka. „A ten nad ním jako by to opakoval.“
„Ale tak nějak výsměšně,“ rozpačitě řekl Matyáš. „Připadá mi, že se tomu dole snad vysmívá. Nebo se mi to zdá?“
„Ba ne, Matýsku, nezdá se ti to. Ten nahoře se tomu dole opravdu vysmívá,“ polekaně pronesla dívka. „Matýsku, já dostávám strach.“
„Neboj, co by se nám mohlo stát?“ snažil se přítelkyni uklidnit Matyáš, ale moc se mu to nedařilo, protože na něj také začala doléhat tíseň okamžiku.
Soňa se znovu na dvojici na srázu znovu pozorně zadívala a už rezolutně prohlásila: „Kdepak určitě nejde o nějaký hloupý žert. Ten nahoře se toho dole snaží shodit.“
„Asi máš pravdu,“ váhavě přisvědčil Matyáš.

...

Obě policejní hlídky dorazily téměř současně k bráně uzavírající vjezd do areálu lomu.
Strážmistr Marek Obdržal, který s kolegou strážmistrem Janem Hůlou tvořili posádku vozidla OHS, vzal ze zavazadlového prostoru jejich auta lano, které sebou vozili právě pro podobné potřeby a oba policisté také měli základní lezecký výcvik.
Spolu s kolegy ze šlapanického obvodního oddělení praporčíky Lubošem Novotným a Filipem Hromkem se rozeběhli co nejrychleji k místu činu.
Bylo to asi čtvrt kilometru a operátor operačního střediska je podle pokynů Soni Konečné naváděl, aby nemuseli místo hledat.
Po doběhnutí na místo spatřili nešťastníka visícího na srázu a volajícího o pomoc a dvojici mladých mužů nad ním. Jeden držel staršího muže visícího na srázu za rukáv jeho bundy a sám se přidržoval krátkého lana, které přidržoval jeho kamarád. Oba byli rádi, když uviděli čtyři policisty.
Mladík přidržující poškozeného na srázu si při pohledu na policisty ulehčeně povzdychl: „Kurva, pánové, ani nevíte, jak jsem rád, že vás vidím. Von vás někdo zavolal? Kamoš volal taky, ale to bylo před chvilkou.“
Strážmistr Hůla se podíval kolem, přikývl a řekl: „Volali k nám na operační středisko. Někde tu musí být. No, to je jedno. Teď vám musíme pomoct.“
Hůla se obrátil ke kolegovi s lanem: „Dej mi, Honzo, to lano. Uvážu si je kolem těla. Ty si je potom omotej kolem pasu a budeš mě jistit.“
Potom Hůla pověděl šlapanickým kolegům: „Jeden budete jistit Honzu a tím i mě a druhý přidržujte tady pána, který drží zase kolegu. Já se spustím dolů 
k poškozenému. Jak budu u něj, uchopím jej oběma rukama a vy nás budete všichni tahat nahoru. Já přitom budu přidržovat pána a pomáhat mu ve výstupu nahoru.“
Jak strážmistr Hůla přikázal, tak to všichni udělali a za chvíli byl poškozený1 nahoře v bezpečí. To už byla na místě i posádka zdravotnické záchranné služby, která převzala poškozeného do své péče.
V tom okamžiku už také pomalu operátor končll hovor se Soňou Konečnou. Než se tak však stalo, zapsal si jména a kontakty Soni i jejího přítele a požádal je, aby ještě byli k dispozici policii pro případné podání vysvětlení. 

...

Než se všichni na Hádech po skončení záchranné akce rozešli, přítomní policisté ještě zjišťovali totožnost přítomných na místě, zatímco záchranáři se věnovali zachráněnému pánovi.
Policisté ze Šlapanic zabezpečili prostor před příjezdem kriminalistických techniků a policisté z OHS mezitím nechali zachráněného v péči zdravotníků a tzv. v policejním žargónu ztotožnili dva zachránce napadeného muže.
Jak se ukázalo, byli to dva kamarádi, Brňáci, Josef Nováček a Bohdan Kulíšek, kteří si šli zaběhat před tím, než se hodlali na Klajdovce stavit na pivko.
Jako hovornější se ukázal Bohdan Kulíšek, který za přikyvování svého kamaráda Nováčka policistům vysvětlil: „Víte pánové, co vy jste…?“
„Strážmistři, pane Kulíšku,“ vysvětlil usmívající se strážmistr Obdržal, zatímco si oba svědkové pozorně prohlíželi výložky policistů s jejich hodnostním označením.
„No tak, páni strážmistři,“ pokračoval ve svém líčení Kulíšek, „my oba bydlíme kousek odsud na Novolíšeňské a chodíme si sem zaběhat. Pak se stavíme na Klajdě na jedno… Nó, na jedno, spíš na tři. Co vypotíme, to musíme doplnit, že jo. A dnes jsme akorát běželi k lomu, když jsme slyšeli volání o pomoc. Tak jsme trochu přidali a potkali jsme už kousek od místa, kde visel ten pán, kohosi, kdo nám řekl, že je dobře, že jdeme, že chtěl běžet sám pro pomoc.“
„No, moment, jak vypadal ten člověk?“ zeptal se strážmistr.
Oba běžci se na sebe rozpačitě podívali a Bohdan Kulíšek nejistě pověděl: „Jó, pánové, tak to vám nepovíme. Akorát to, že byl v čemsi tmavém. Tmavě modré džíny a černá mikina s kapucí, takže jsme mu vlastně ani do ksichtu pořádně neviděli.“
Josef Nováček dodal rozpačitě: „No jo, viděli jsme mu z ksichtu hovno.“
„Nebylo vám to divné?“ zeptal se strážmistr.
„A proč?“ podivil se Kulíšek.
„Že se třeba nechtěl nechat poznat,“ namítl strážmistr.
Oba svědci zavrtěli jako na povel nesouhlasně hlavami a Bohdan Kulíšek bodře odvětil: „To nás teda fakt nenapadlo. My jsme se hnali k tomu volajícímu o pomoc. Ostatně nám na něj ukázal i ten maník. My jsme v té chvíli měli na mysli jenom snahu pomoct. Pepa toho pána začal přidržovat a já jsem držel Pepu. Ještě jsem taky zavolal k vám na 158, ale to mi už řekli, že sem jedete. A to bylo vlastně, pokud jde o nás dva, všechno.“
„Dokázali byste popsat toho muže, kterého jste tady potkali?“ zeptal se strážmistr.
„Tedy toho muže v tmavém oblečení.“
Oba svědci opět nesouhlasně zavrtěli hlavami a Bohdan Kulíšek řekl: „Je nám to líto, páni strážmistři. Ale z toho borca si fakt pamatujeme úplný hovno.“
Strážmistr se nechtěl vzdát, a tak se aspoň zeptal: „Neměl ten muž nějaký potisk na té své mikině?“
Oba svědci opět zavrtěli hlavami a tentokrát Josef Nováček pověděl: „Na té mikině bylo úplný hovno. Teda pardon, abych nebyl furt sprostej, nebylo tam nic. Byla to prostě černá mikina s kapucí a krátkým zipem u krku.“
„A aspoň výšku u toho muže odhadnete?“
Oba kamarádi se na sebe rozpačitě podívali a Bohdan Kulíšek pomalu pověděl: „To je těžký. Mohl bejt vysokej asi jako my dva, tak sto osmdesát. Ale víc fakt nevíme.“
Strážmistr Obdržal strčil notes do kapsy, zamnul si ruce a pověděl: „Nicméně díky, pánové, za vaši pomoc. Co jste nám pověděli, předáme kriminálce, která to bude asi vyšetřovat, to se uvidí: Vaše data máme, tak s vámi možná někdo bude chtít mluvit. Chystáte se někam?“
Bohdan Kulíšek se ustaraně zeptal: „To jako, jak se říká v detektivkách, že nemáme opouštět město?“
Strážmistr se usmál: „Ale ne, nejste nijak podezřelí. Jenom se ptám, jestli se nechystáte třeba někam na dovolenou nebo na nějakou delší služební cestu. Aby se s vámi z kriminálky v případě potřeby domluvili před tím.“
„Kdepak, pane strážmistře. Je říjen, hákujeme tady v Brně jako mravenečci,“ uzavřel diskusi za oba kamarády Bohdan Kulíšek a s tím se s oběma policisté rozloučili.
...

„Vy také, pane poručíku, chodíte na fotbal?“ zeptal Jaroslav Drápela už podruhé během rozhovoru s úsměvem na tváři.
„Tak pravidelně ne,“ odvětil Vrabec. „Pokud ale nemám službu, tak se na stadionu Na Srbské objevím, ať už tam hraje Zbrojovka nebo Artis. A když se rozhlížím po té ostudě Brna a fotbalu, kterou stadion Na Srbské je, nostalgicky vzpomínám, jak jsem jako kluk chodíval s tátou ještě na lužánecký stadion. I když jsem ta nejslavnější léta Zbrojovky jako mistra ligy už nestihl. A byl jsem tam i v září 2001, kdy Zbrojovka odehrála proti Hradci Králové poslední zápas na lužáneckém stadiónu a jeho historie se tak vlastně uzavřela a od té doby už jenom chátral, až zchátral úplně.“
Jaroslav Drápela pokýval hlavou a řekl: „Nevím, jestli to víte, ale velký stadion se tam plánoval už za první republiky. Nakonec ten stadion byl postavený za bolševika v letech 1949 až 1953. A částečně to bylo na pozemcích patřících naší rodině. Tehdy, za bolševika se s tím udělal krátký proces. Otci byly ty pozemky v podstatě vyvlastněny, tedy oficiálně je prodal. Ovšem za hubičku. Kdyby se mu to nelíbilo, skončil by v base. Protože pravda byla, že měl tehdy nějaké vroubky kvůli šmelině. 
"Takže tehdejší policie přimhouřila na příkaz shora oko a otec 'dobrovolně' ty pozemky prodal státu kvůli stavbě lužáneckého stadiónu. A vy jste se zřejmě opět domohl jejich vlastnictví po listopadu 89,“ poznamenal Vrabec.
„Přesně tak,“ přitakal Drápela. „ty pozemky jsem po listopadu 89 dostal v restitucích zpět. Jako fanoušek fotbalu a Zbrojovky jsem se pak bez problémů domluvil s novým vlastníkem stadionu a Zbrojovky, podnikatelem Hrstkou. Stejně to bylo i v roce 2004, když už nefungující stadion po Hrstkově krachu koupilo Brno. Naše rodina fandila léta nejprve SK Židenice a potom i Zbrojovce, takže mým zájmem bylo, aby se fotbal za Lužánkami hrál dál. A když se objevily pokusy skoupit areál Za Lužánkami, zplanýrovat to tam a nastavět kancelářské budovy a byty a rýžovat na tom spoustu peněz, já jsem tehdy odmítl svoje pozemky prodat. Resp. prodal bych je, ale jedině se závazkem rekonstrukce starého nebo výstavby nového stadiónu. A to se oněm developerům vůbec nelíbilo, protože jsem hodil vidle do jejich zamýšlených milionových, no možná stamilionových kšeftů. Moc populární jsem mezi nimi tenkrát nebyl.“
Poručík Vrabec se zkoumavě zadíval na Jaroslava Drápelu a zeptal se: „Kdo byl ten developer, co chtěl tenkrát za Lužánkami stavět? Nebyl to náhodou Bronislav Ošťádal, v jistých kruzích zvaný Olověný Bróňa?“
Jaroslav Drápela pozdvihl údivem obočí a zeptal se: „Vy jej znáte?“
Vrabec zavrtěl hlavou a řekl: „Osobně určitě ne, já se pohybuji a pohyboval jsem se jaksi v jiných společenských vrstvách. A jako policajt také ne, protože Bróňovy eskapády se nepohybovaly v té kriminální oblasti, jež by byla v gesci naší, městské, tedy v podstatě okresní kriminálky. Bróňa jako podnikatel byl objektem zájmu krajské hospodářské kriminálky a občas i celostátních útvarů. Ale pokud vím, nikdy mu nic nedokázali. I když by rádi. A pokud jde o násilnou kriminalitu, tak to byly bojovné devadesátky a to jsem ještě u policie nebyl. Ani já, ani tady kolega. A i tak to byla tehdy věc krajské kriminálky. Ale co vím z vyprávění starších kolegů, tak snaha dostat Bróňu za katr byla. A bylo by i za co. Jenže se to nezdařilo, protože on si ruce nešpinil a lidé kolem něj nemluvili. Dobře věděli, že by se to nemuselo vyplatit jim ani jejich rodinám.“
Jaroslav Drápela se ušklíbl: „Jste dobře informovaný, pane poručíku. Bróňa už tehdy měl svoji developerskou firmu O-Development. A přes tu se snažil skoupit pozemky pod a v okolí lužáneckého stadiónu. Jenže já jsem nechtěl prodat, protože by to byla rána brněnskému fotbalu.“
„A to jste se nebál?“ zeptal se Vrabec.
Jaroslav Drápela pokrčil ramena a pověděl: „Tak to nemůžu říct, že bych se nebál. Dokonce jsem si i nějaký čas platil ochranku. Ale přece jen to už nebyly divoké devadesátky a poměry se zklidnily. Ošťádal už nepoužíval násilné metody, ale spíš vydírání a různé podrazy. Jenže mě nebylo čím vydírat, peněz jsem měl dost a byl jsem s jejich množstvím spokojený, takže v podstatě na mě Ošťádal nic neměl. A potom se do věci konečně vložilo město a dnes všechny pozemky kromě těch mých vlastní právě město Brno. A já jsem s nimi domluvený, máme podepsanou i smlouvu o smlouvě budoucí, že své pozemky jim dlouhodobě pronajmu, ovšem pouze pro výstavbu nového fotbalového stadionu.“ “
...

Zpět na začátek stránky