© Stanislav Češka, 2012 - Text může být kopírován pouze s uvedením autora a s jeho svolením
Není jednoduché zkoumat historii Velké Moravy
- to vám potvrdí každý problému znalý odborník i laik.
Ti, kteří nás s historií našich velkomoravských předků seznamují, jsou především dámy a pánové archeologové. Pro laika může být archeolog podivín, který se shrbený přehrabuje lopatkou a štětcem v hlíně a vydává výkřiky nadšení, pokud najde nějaký střep, který je starý pár set let, případně tak alespoň vypadá. No, navenek se to tak může zdát. Skutečnost je však poněkud jiná a složitější.
V knize „Vývoj opevňovací techniky na Moravě a v českém Slezsku v raném středověku“ píše Rudolf Procházka v kapitole věnované hradišti Břeclav-Pohansko na straně 126 následující: „Diskusi o absolutním datování fortifikace (srov. Dostál 1977-1978) se vedoucí výzkumu pokusil dát nový směr na základě nálezového souboru v zemnici č. 10 …Z nálezové situace vyplývá, že zanikla požárem současně s bránou, podle zmíněných kování by tomu tak mělo být nejpozději nedlouho po polovině 9. stol., z čehož byla odvozena i doba vzniku nejpozději na počátku téhož věku….Nově zpochybnil nálezové okolnosti depotu Z. Měřínský, který vyslovil domněnku o určitém časovém intervalu mezi zánikem zemnice, a hradby, přičemž upozornil na umístění depotu nikoliv na podlaze chaty, nýbrž v zásypu …Dostálovo datování zpočátku v zásadě akceptoval i J. Macháček, který připouštěl vznik opevnění současně s první fází dvorce někdy mezi dvacátými a čtyřicátými roky 9. stol., jakož i jeho poškození ještě v průběhu 9. stol. (2001). V novější monografii však ponechává otázku vymezení trvání fortifikace hradiště víceméně otevřenou…Posun ve prospěch teorie o poněkud pozdějším vzniku fortifikace, než se domníval B. Dostál, však přinesl nejnovější nález výše zmíněné velkomoravské vrstvy bezprostředně předcházející výstavbě opevnění v řezu R18…Výrazný posun přinášejí tři skupiny dendrodat, z nichž první se čtyřmi daty pochází z výdřevy studny v severovýchodní části hradiště, další ze zahloubeného objektu v části jihovýchodní a konečně třetí, nejdůležitější, z konstrukce zadní stěny opevnění v řezu XV/1976. Poslední dva odběry poskytly jen po jednom datovatelném vzorku. Studna a fortifikace přinesly velmi blízká data, v prvním případě asi nedlouho po r. 882, ve druhé po 881; ve třetím po r. 852, přičemž v posledním případě lze vzhledem k neúplnosti dřeva počítat s větším odstupem proti zjištěnému datu …Exaktní časové mezníky dovolují uvažovat o výstavbě řady opevnění hradišť včetně Pohanska spíše v posledních desetiletích 9. stol.“
Problematice Pohanska se věnuje (pro laika poněkud srozumitelnějším jazykem) také docent Luděk Galuška ve své knize „Slované, doteky předků“. Píše zde (na str. 79): „Samostatným velmožským sídlem doby velkomoravské byl dvorec. Jeho typickým reprezentantem a zároveň jediným cele prozkoumaným objektem svého druhu na Moravě, je dvorec v Břeclavi-Pohansku. Podle Z. Měřínského vznikl tento dvorec v průběhu první poloviny 9. století jako samostatná sídelní jednotka místního velmože, okolo které se postupně vytvořilo neopevněné zázemí. Teprve až tento dvorec zanikl, došlo někdy na sklonku 9. století k vybudování rozsáhlého, více než 20 ha útočištného hradiska namířeného proti vpádům starých Maďarů. J. Macháček předpokládá, že oba subjekty, tedy hradisko i dvorec vznikly v 20.-40. letech 9. století současně. Další badatelé, například B. Dostál nebo A. Ruttkay, se naopak domnívají, že na Pohansku už na začátku 9. století zbudovali nejdříve hradisko, a teprve potom si v jeho rámci místní velmož vystavěl své palisádou ohrazené sídlo, tedy dvorec."
A teď, babo, raď. A jen tak mimochodem mě napadá – co když ty nalezené vzorky dřeva nebyly z doby výstavby řečených objektů, nýbrž jsou to zbytky jejich oprav? Mohlo existovat Pohansko v té podobě a v té době, kdy to v knize popisuji? Pokud by člověk čekal, až se dámy a pánové archeologové dohodnou, asi by se nedočkal. A pokud bych čekal já, tak můj "Případ úzké dýky" by ještě hodně dlouho nespatřil světlo světa, protože Dolnograd-Pohansko jsem učinil rodištěm "svého velkomoravského detektiva" knížete Slavomíra. Ve svém popisu Dolnogradu-Pohanska jsem se tedy rozhodnul tak, jak jsem se rozhodnul.
To prosím není žádný výsměch, abych nebyl špatně pochopen. Bohužel z doby Velké Moravy se nezachovaly žádné místní psané dokumenty. Jsme odkázáni pouze na více či méně skrovné zápisy v cizích kronikách, které navíc vznikly ne s ohledem na dějiny Moravy, nýbrž podle zájmu tvůrců oněch kronik. Navíc se často jedná o zápisy subjektivně laděné, jejichž tvůrci velké sympatie k Moravskému království rozhodně necítili. Obojí je samozřejmě celkem jasně pochopitelné.
Osobně se domnívám, že ve vzdělaném prostředí, které se jistě vytvořilo kolem arcibiskupa Metoděje, se dost pravděpodobně našel někdo, kdo se dal do spisování moravské kroniky. Tehdy taková činnost nebyla už nic neobvyklého. Možná se jednou dočkáme toho, že se taková kronika někde objeví. Takový objev by byl jistě velkým svátkem pro všechny historiky a archeology. A je také docela možné, že tyto dokumenty existovaly, avšak byly zničeny, když po Metodějově smrti byli nemilosrdně pronásledováni jeho žáci. Moc státní, tedy král Svatopluk, tehdy ruku v ruce s mocí církevní, tedy katolickou církví, které na Moravě velel po smrti Metodějově nitranský biskup Wiching, původem ze Švábska, dělala vše pro to, aby Metodějovu památku a výsledky jeho práce zadupala do země. Upřímně řečeno, přístup církve katolické, představované pasovským biskupstvím docela chápu, i když s ním lze těžko souhlasit, pokud se tedy na věc díváte z moravských pozic - ztrátou Moravy by pasovský biskup pozbyl jak mocenský vliv na poměry na Moravě, tak i příjmy z moravských daní. Přístup Svatopluka k Metodějově odkazu je mi však zcela nepochopitelný - likvidací výsledků Metodějovy práce a opětovným podřízením Moravy pasovskému církevnímu vlivu oslaboval Svatopluk pro krátkodobé výhody stabilitu existence své, moravské říše. To se ostatně projevilo o pouhých dvacet let později. když se Moravské království rozpadlo pod tlakem Franků, Maďarů a zřejmě i v důsledku velkých povodní. To je však už jiná kapitola.
Pokud bychom tedy byli odkázáni pouze na výše zmíněné kronikářské záznamy, příliš bychom toho o našich velkomoravských předcích nevěděli. Naštěstí tu však máme archeologii a archeology, kterým můžeme děkovat za většinu toho, co o našich moravských předcích víme. I archeolog však naráží na omezení daná tím, že v mnoha případech nelze kopat tam, kde by archeolog kopat chtěl a potřeboval. Je odkázán většinou na různé záchranné výzkumy (Staré Město). Lze říci s určitou nadsázkou, že všude, kde v aglomeraci Staré Město-Uherské Hradiště kopnete do země, najdete nějaký ten střep, či kost. V této oblasti byl odkryt jen zlomek (snad 10 procent) toho, co by za průzkum stálo. A je samozřejmé, že kvůli archeologickým výzkumům nikdo nebude tato dvě města bourat. Jinde zase v podstatě (pokud jsou k dispozici lidé a dnes především peníze na financování archeologických výzkumů, což při přístupu naší osvícené vlády je čím dál větší problém) lze kopat tam, kde je to potřebné (Mikulčice, Pohansko), jenže nelze zapomenout, že od doby Velké Moravy uplynulo nějakých 1100 let, zkoumané objekty dávno podlehly zkáze, někdy byly třeba i rozebrány jako materiál na jiné stavby, a tak archeologové nachází různé více či méně kompletní (spíše méně, samozřejmě, jak už to bývá) zbytky různých staveb a předmětů a z nalezených zbytků se potom pokoušejí rekonstruovat zkoumané budovy, předměty denního života, způsob života našich velkomoravských předků.
Je to práce obdivuhodná, často namáhavá a většinou se jedná o „řešení rovnice o mnoha neznámých“, ke kterému chybí potřebné podklady. Musím se přiznat, že já se archeologům velice obdivuji. Skutečně špičkový archeolog musí ovládat nejen to své "archeologické řemeslo", k čemuž samozřejmě patří také podrobné znalosti historie. Špičkový archeolog musí ovládat i řadu dalších oborů - hutnictví, sklářství, šperkařství, zpracování kovů, výrobu keramiky, textilu, skla a spoustu dalších oborů. Archeolog by těžko poznal ze zlomků nálezů, že vykopal třeba sklářskou huť nebo dílnu šperkaře, pokud by se v těchto oborech nevyznal.
Velmi často také v práci archeologů pomáhá náhoda. Tady mohu posloužit osobním zážitkem mé manželky. Když byla studentkou, pracovala v 70. letech 20. století jako brigádnice na výzkumech, které vedl profesor Vilém Hrubý ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Jedním z míst, kde pracovala, byl záchranný výzkum při stavbě mateřské školy. Manželka vzpomínala, že profesor Hrubý byl nešťastný z toho, že při mezinárodních konferencích se někteří němečtí vědci dívali na Velkomoravany svrchu, že to prý byla čuňata a neznali hygienu. Výzkum u budoucí školky už pomalu končil, ne proto, že by se nebylo v čem přehrabovat, nýbrž proto, že už prostě nebyl čas. Manželka se sama o své vůli ještě naposledy vydala na několikametrovou hromadu vytěžené hlušiny. Pozorně se dívala pod nohy a najednou ke svému úžasu uviděla kostěnou ušní lžičku. Pro neznalé, jedná se opravdu o malou lžičenku, kterou si tehdy lidé vyškrabávali maz z ucha. V držátku té lžičky byl vyvrtaný otvor, bylo tedy zřejmé, že lžička byla původně zavěšena na kroužku nebo řemínku spolu s jinými hygienickými potřebami. A že tudíž alespoň velkomoravská nobilita nebyla jistě o nic menší ani větší čuňata než její protějšky v západní Evropě. Radost pana profesora z nálezu byla větší, než kdyby manželka nalezla zlatý šperk. A jistě jak tehdy profesora Hrubého, tak i dnes nás musí napadnout, co všechno zůstalo ukryto pod onou staroměstskou mateřskou školou. Jen tak mimochodem, dnes můžete dotyčnou ušní lžičku vidět v nejnovější expozici v Památníku Velké Moravy Slováckého muzea ve Starém Městě.
Díky šikovnosti a někdy i fantazii (tím myslím tvořivé logické myšlení spojené s představivostí a nikoliv fantazírování) našich archeologů dnes víme poměrně hodně o způsobu života na Velké Moravě, o tom jak tehdy lidé bydleli, co si oblékali, co jedli a pili. Máme představu o tom, jak stavěli svá hradiště a svá obydlí. Nevíme však třeba, jak se ona sídla jmenovala. Nevíme vlastně ani to, jak staří Moravané říkali své říši. Stejně tak často také tápeme při datování různých staveb, jak to ostatně vyplývá i ze zmíněných diskuzí o Pohansku. Stejně jako je jistou záhadou vznik Velké Moravy, kdy víme o Mojmírovi I., avšak už neznáme jeho předky (a to existují i teorie o tom, že onen Mojmír I., byl vlastně už Mojmírem II.), tak je záhadou obestřen i zánik Velké Moravy. Nevíme, jak skončil její poslední známý vládce Mojmír II. (podle výše zmíněných a neověřených teorií tedy možná Mojmír III.) a můžeme se dohadovat, nakolik se na zániku Velké Moravy podílel tlak Franků, nakolik útoky starých Maďarů a nakolik velké povodně, které zřejmě sužovaly Moravu začátkem 10. století.
Takže co říci na závěr této kapitoly? Období Velké Moravy je nesmírně fascinující. Z toho, co objevili archeologové a z údajů ve starých kronikách je zřejmé, že tehdy vznikla říše, která mohla zcela změnit dějiny (nejen) střední Evropy. Byla to říše, která byla na křižovatce Západu a Východu, ve které se vytvořila svébytná kultura, jež přebrala to dobré z obou směrů. Velkomoravská říše byla říší, z jejichž dějin se můžeme poučit o tom dobrém i špatném.
Tím dobrým byla odvaha našich předků, kteří se tehdy dokázali na pomezí Východu a Západu prosadit, vytvořit vlastní svébytnou, na tu dobu vyspělou kulturu. Vytvořili říši, které se museli obávat i mocní Frankové a která byla jejich rovnocenným soupeřem.
Tím špatným byla nesvornost a hašteření moravských vládců, které bylo nakonec zřejmě hlavní příčinou rozpadu jejich státu. Vždyť jak Rastislav, tak i Svatopluk se dostali k moci tak, že nejdříve nadbíhali Frankům, s jejich pomocí se zbavili vnitřních konkurentů a posléze, když se cítili dost silní, Franky zradili. Dvakrát to zafungovalo, k moci se dostali noví, schopní panovníci. Potom ovšem bratrovražedný boj mezi Svatoplukovými syny, vládnoucím Mojmírem II. a jeho bratrem Svatoplukem II., přispěl k rozpadu Velké Moravy. Energie, kterou musel Mojmír II., ač byl zřejmě schopným vládcem, věnovat na poražení bratra, snažícího se jej za pomoci Franků připravit o trůn, mu pak chyběla k odražení útočících Franků a Maďarů, když se navíc během bratrovražedné války od moravské říše odštěpila řada území, včetně Čech. A zkázu potom pravděpodobně dokonaly už dříve zmiňované velké povodně.
Asi není přehnané tvrdit, že po rozpadu velkomoravské říše se naše země kulturně vrátily aspoň o stovky let nazpět. Po zániku Velké Moravy to trvalo dlouhou dobu, než v Čechách a na Moravě dosáhla řemeslná výroba úrovně 9. století ve Velkomoravské říši. Jak píše Luděk Galuška ve své knize "Slované, doteky předků", tak: "...specializace a organizovanost řemesel uvnitř velkomoravských center dosáhla v 9. století takové úrovně, jaká se u nás opět objevila až v počátcích středověkých měst 13. století." Kdyby tehdy naši předkové projevili více svornosti, mohly asi i naše dnešní životy vypadat jinak. Jenže jak je známo – dějiny neznají žádné kdyby.
Pokud vás tedy dějiny Velké Moravy zaujaly tak, jako mě a moji paní, vydejte se po stopách této podivuhodné říše. Navštivte tak, jako jsme to už vícekrát udělali my, památníky v Mikulčicích, Starém Městě u Uherského Hradiště, Břeclavi-Pohansku. Zajeďte se podívat třeba i jinam, kde zůstaly památky po Velké Moravě – navštivte třeba Archeoskanzen v Modré u Velehradu, vystoupejte na Horu sv. Klimenta v Chřibech ...
Na všech těchto místech se zastavte a zkuste si představit, jaká asi byla ta doba, kdy po moravské zemi jezdili Slavomír s Erikem …