Stanislav Češka - Případ knížecí svatby - ukázka z románu

...

Kryštof Motyčka samozřejmě nehodlal usnout na vavřínech a se svými přístroji dál procházel lokalitu na Pohansku, která se po jeho skvostném nálezu stala jeho přímo srdeční záležitostí.
Jednoho dne Kryštofa napadlo zaměřit pozornost na místo, které už dlouhé roky nikdo detailně nezkoumal – na samotné vykopané základy kamenného kostelíka v prostoru velmožského dvorce na pohanském hradišti...
Vaňousek dopil svůj půllitr, Motyčka ho následoval, a tak si objednali další kolo. 
Jiří Vaňousek přestal věnovat pozornost svému půllitru a zadíval se zvědavě na Kryštofa Motyčku: „Takže ty mi tvrdíš, že ten tvůj přístroj něco zachytil u kostela na velmožském dvorci?“
Motyčka vážně přikývl: „Přesně tak. Napadlo mě podívat se tam, kde už celá dlouhá léta nikdo nekopl, protože k tomu nebyl žádný důvod.“
„No počkej, a jak tě to vůbec napadlo?“ zeptal se trochu pobaveně Vaňousek.
„Celkem jednoduše. Několikrát jsem četl o revizních výzkumech v Mikulčicích a o tom, jak tam archeologové znovu otevřeli místa, kde stály základy tamních kostelů. Prozkoumali je pomocí nových metod, které mají dnes k dispozici – celá desetiletí od původních objevů. Však o tom určitě víš. A určitě víc než já laik. Tak jsem si řekl, jestli by něco podobného nestálo za úvahu i tady u vás na Pohansku. A navíc by to nestálo tolik práce. Vždyť ten kostel na hradišti tu máme jenom jeden. A ty dva nové máte prozkoumané dobře.“
Vaňousek se ušklíbl. „No jo, v tom máš sice pravdu. Je to vlastně podobné, jako když jsi před časem s naším starým uzavřel tu slavnou sázku o basu piv. Výsledkem tehdy bylo, že jsi našel ten hrob velkomoravského kupce.“
Kryštof přikývl. „No právě. A tak jsem začal procházet prostor kolem kostela na velmožském dvorci břeclavského hradiště. A moje kovohledačka s dohledávačkou mi ukázaly, že by tam v zemi mohlo něco být. Tedy ta odezva mé kovohledačky byla hodně slabá, muselo to být na mezi jejího dosahu, ale cosi mně to ukazovalo.“
Vaňousek pokrčil rameny. „Jenže to ‚něco‘ může být klidně jen starý kus železa nebo novodobý šrot.“
Motyčka přikývl: „V tom máš samozřejmě pravdu, ale co když vaši předchůdci tehdy nekopali dost hluboko? Co když v té zemi pod tehdejšími výkopy ještě něco doopravdy leží? Nestálo by za úvahu to tam znova prozkoumat?“
Vaňousek se podrbal na bradě: „Zní to jako zajímavá myšlenka a musím se přiznat, že jsi mě nahlodal. Ale já o tom rozhodovat nemůžu. Šéfem je tu profesor Hojsík, jedině on může dát k novým výkopům pokyn. A i kdyby chtěl, potřebuje na to lidi a peníze. Teď jsme už delší dobu úplně vytížení pracemi na severovýchodním předhradí. A vlastně i tím, cos nám sám nadrobil – pořád ještě zpracováváme výsledky z těch tvých minulých objevů a pořád tam kopeme.“
Pak se Vaňousek zamyslel a pomalu pověděl: „Ale zase je pravda, že brigádníků máme letos dost, minibagr tu teď také máme a tahle akce by tolik lidí nepotřebovala.“
Motyčka se uculil: „Já vím. V tomhle vám sice nepomůžu, protože i kdybych byl ochotný pustit se do kopání na vlastní pěst nebo sehnat někoho s malým bagrem, mohl bych to tam spíš poškodit. Chce to odborníky.“
Vaňousek přikývl a zcela vážně dodal: „V tom máš svatou pravdu. Ale víš co? Už jednou jsi měl zatraceně dobrý čich. Zkusím profesora přemluvit.“
Motyčka se znovu uculil: „No, já jsem mu to už jednou navrhoval.“ 
Pak po dalším hltu piva Kryštof pokračoval, „Ale profesor se na mě jen vážně podíval a řekl, že rozpočet je momentálně napjatý a k žádným revizním výkopům přímo na hradišti jen tak nedojde.“
Vaňousek pobaveně zareagoval: „Aha, takže ty si myslíš, že když jsi našeho šéfa nepřemluvil ty, jeho oblíbenec, tak ho zlomím já?“
Motyčka pokrčil rameny a s úsměvem odvětil: „A kdo jiný by to měl dokázat než ty? Pracujete spolu už léta, jsi jeho jasný nástupce a Hojsík ti bezmezně věří. Myslím, že jsi ten nejvhodnější člověk, abys ho zpracoval.“
Vaňousek upil ze svého půllitru a rozchechtal se: „No, ty jsi teda číslo! Takže mě posíláš do první linie, abych zpracoval šéfa? Co když z toho budu mít akorát průšvih?“
Kryštof se uchichtl: „Ale dobře víš, že nebudeš. Profesor Hojsík je sice autorita, v jádru je to ale férový chlap. Má rád lidi, kteří žijí pro to samé co on – pro Velkou Moravu.“
Vaňousek s úsměvem přikývl: „V tom máš pravdu. Kdo miluje Velkou Moravu, ten má u profesora dveře otevřené. Dobrá, zkusím to. Uvidíme, co na to řekne.“

...

Kryštof Motyčka otevřel kufr svého vozu a vytáhl z něj své přístroje. Profesorovi Hojsíkovi se při tom pohledu rozsvítily oči jako malému klukovi.
„Kryštofe, můžu si to půjčit a zkusit to sám?“ zeptal se nedočkavě.
Motyčka se rozesmál: „To víš, že jo, Vendo, pro tebe všechno. Akorát ti nejdřív ukážu místa, kde mi přístroj něco signalizoval. Zaznamenal jsem si to tady do plánku.“
Sáhl do kapsy, vytáhl blok a ukázal náčrtek oběma archeologům. „Tady, přímo uvnitř kostela, mi to ukázalo nějaký kov. Co přesně to je, samozřejmě netuším, v tomhle georadar nenahradím. A druhý nález se ozval hned venku, těsně u pravé stěny kostela. Ale oba ty signály byly hodně slabé. Bylo to zřejmě na mezi dosahu toho mého přístroje. A možná kousek za tou mezí.“
Profesor Hojsík si podrobně prohlédl Kryštofův jednoduchý plánek a potom zamyšleně pověděl: „Pokud by šlo o hroby, musely by to být nějaké významné osobnosti té doby. Pohřební místa v kostele a u jeho zdí jsou ta nejčestnější.“
Potom profesor vzal do ruky hledačku a všichni tři sestoupili ze silnice, která vedla po bývalém obranném valu tehdejšího hradiště, dolů ke kostelíku. Ten byl kdysi postaven na velmožském dvorci zdejšího pána, situovaném na severozápadním okraji pohanského hradiště.
Profesor uchopil pevně přístroj a začal jím přejíždět nejprve vnitřek kostelíka, jehož polohu jasně vyznačovaly novodobě vyzděné základy. Pozorně naslouchal zvukům, které slyšel ve sluchátkách, a pak zamyšleně pronesl: „Máš pravdu, Kryštofe. Tady to opravdu něco hlásí. A je to sice slabý, ale vysoký čistý tón, který signalizuje zřejmě barevné kovy. Možná i stříbro nebo zlato. To je zajímavé. Že by tu někdo něco zakopal? Ale to spíš ne. Nepamatuju si, že by se tu v poslední době někdo přehrabával v zemi, a náš tým rozhodně ne.“
Potom se obrátil k Motyčkovi: „Ukaž mi ještě ten zápisník se zákresem druhého nálezu.“
Kryštof mu na plánek ukázal požadované místo. Profesor začal s hledačkou zkoumat okolí pravé strany kostela a vzápětí vážně přikývl: „Kupodivu máš pravdu i tady. I zde přístroj reaguje podobně jako u toho nálezu uvnitř kostela.“
„Můžu to vzít ještě kolem dokola celého kostelíka?“ otočil se Hojsík od hledačky.
„Samozřejmě, Vendo, jak je libo,“ přikývl Motyčka.
Profesor detektorem prozkoumal celé zbývající okolí kostela, ale přístroj už nikde jinde nepípl. Nakonec si od Kryštofa půjčil ještě menší dohledávačku, aby přesněji zaměřil body předpokládaných nálezů. Jeho měření se do puntíku shodovala s tím, co Motyčka zakreslil do svého bloku.
Když profesor skončil, přístroj si půjčil ještě jeho asistent Jiří Vaňousek. Zopakoval celé měření přesně tak, jak ho před chvílí prováděl šéf, a nakonec mohl jen potvrdit, že naměřil navlas totéž co Kryštof Motyčka a po něm profesor Hojsík.
Všichni tři pak vylezli zpátky nahoru k silnici. Motyčka uložil vybavení do kufru svého auta a společně se vrátili na archeologickou základnu. Tam zamířil Vaňousek rovnou k ledničce, ale vzápětí se otočil se smutným výrazem a tragickou zprávou: „Už tu nemáme ani jedno pivo.“
Profesor okamžitě zavelel: „Tak nebudeme se tady přece bavit nasucho. Uděláme si procházku k bufetu u zámečku. Tam si dáme každý jeden točený půllitr a rovnou nakoupíme nějaké lahvové zásoby sem.“
Motyčka i Vaňousek souhlasně přikývli. Kryštof navíc s lehce přidrzlým úsměvem poznamenal: „Pane profesore, právě jsi dokázal, že jsi opravdu velký vůdce a geniální archeolog. Znáš životní priority a tvoje rozhodnutí, že dostatek piva je klíčem k úspěchu vědeckého bádání, je nepochybně správné a hodné následování.“
Profesor se na Motyčku podíval přes obroučky brýlí s výrazem hrané přísností, který mu však kazily úsměvem pocukávající koutky úst. Řekl: „Kryštofe, kdyby ti nebylo, kolik ti je, a byl jsi mým studentem na univerzitě, tak tě na mou duši pošlu do prdele. Ale protože jsi to ty, tak ti jenom řeknu, že máš svatou pravdu.“
Všichni tři se upřímně rozchechtali a rázným krokem vyrazili k zámečku. V bufetu si objednali pivo, k tomu grilované klobásy s dvěma krajíci chleba a pořádnou porcí hořčice a usadili se venku u jednoho z nahrubo opracovaných dřevěných stolů se stejně nahrubo opracovanými lavicemi.
Profesor se zakousl do klobásy, zajedl ji kusem chleba a spláchl to poctivým hltem piva. Zamyšleně se podrbal na bradě a pak prohlásil: „Musím říct, Kryštofe, že už 
podruhé od chvíle, co se známe, jsi mi nasadil pořádného brouka do hlavy. Ten revizní průzkum u našeho prvního, tedy velmožského kostelíka tady na Pohansku asi doopravdy uděláme.“

...

Znovu se sešli hned druhého dne ráno přesně v osm hodin na archeologické základně na Pohansku. Auty se přesunuli ke kostelíku, kam za nimi vzápětí přes louku dorazil i objednaný minibagr. Než se však mechanická lžíce zakousla do země, přišel na řadu slíbený vědecký průzkum pomocí georadaru.
Magistra Radka Koldovská nastartovala svůj nový georadar a začala s ním systematicky projíždět vnitřní prostor kostelíka i jeho bezprostřední okolí. Přístroj, který byl podstatně citlivější než starší modely, jimiž dříve disponovali, brzy přinesl první výsledky. Na displeji se jasně ukázalo, že v hloubce asi dvou metrů se skutečně skrývají anomálie. Mohlo jít o kosterní pozůstatky, ale radar zachytil i jasné odrazy kovových předmětů.
Když si profesor Hojsík prohlédl čerstvé snímky z georadaru, spokojeně si zamnul ruce: „Moji milí, vypadá to, že se můžeme s klidným svědomím pustit do výkopových prací. Nechci předbíhat a tvrdit, že máme stoprocentní úspěch zaručen, ale něco tady pod námi rozhodně je...“
Do práce se tak okamžitě dal bagrista. Na pohanském hradišti nepomáhal se svým strojem poprvé, dobře znal potřeby archeologů a přesně věděl, jak si při takto citlivé práci počínat.
Podle pokynů profesora Hojsíka nejprve uvolnil kameny vyznačující základy pravé stěny velkomoravského kostelíka – měřeno z pohledu od vchodu – a poté se pustil do opatrného odkrývání půdy.
Bagrista postupoval nanejvýš obezřetně a hlínu pomalu odhrabával po velmi tenkých vrstvách, aby náhodou nepoškodil případný vzácný nález. Celá operace proto trvala poměrně dlouho a všichni přítomní ji napjatě sledovali.
Teprve druhý den dopoledne se dostali do požadované hloubky. Více než dva metry pod povrchem, přímo uvnitř půdorysu kostela, se za pohybující se lžící bagru najednou objevil zaoblený vrcholek lidské lebky.
Jelikož bagrista čistil terén souběžně uvnitř chrámu i těsně vedle něj, profesor ho okamžitě gestem zastavil. Nařídil mu, aby uvnitř kostela prozatím přestal a zkusil raději opatrně strhnout ještě trochu hlíny na vnější straně někdejší zdi. Bagrista pomalu zabral lžící, odhrnul opatrně svrchní vrstvu a pod ní se takřka okamžitě 
objevila další lebka. V tu chvíli už profesor nechal stroj definitivně vypnout a vyjet z jámy, kterou vyhloubil.
Do akce okamžitě nastoupili přivolaní brigádníci, k nimž se se špachtlemi a štětci v rukou přidali Jiří Vaňousek, Radka Koldovská, sám profesor Hojsík a samozřejmě i neskutečně nedočkavý Kryštof Motyčka. Následovalo mravenčí, nesmírně jemné odkrývání zbývající hlíny a postupné odhalování obou koster. Nejprve té vedle vnější zdi kostela a posléze i kostry uvnitř kostela.
Následujícího dne už bylo o obou pohřbených zcela jasno.
Ten pohřbený uvnitř kostela byl s největší pravděpodobností kněz, jak se na tom archeologové shodli – na hrudi se mu vyjímal velký stříbrný kříž na stříbrném řetízku. A jinak v hrobě nebylo nic. Žádné zbraně, ani třeba nůž. Jen ten velký stříbrný kříž na hrudi, tedy tam kde kdysi byla hruď onoho muže a kostra, která po staletích zbyla z pohřbeného.
Nález venku, těsně před stěnou kostela, zase odkryl hrob velkomoravského bojovníka. A zřejmě docela významného bojovníka. Svědčil o tom mohutný meč z damaskové oceli se stříbrným jílcem5 zdobeným zlatou tauzií položený po jeho boku, dlouhý nůž, respektive bojový sax, a honosný opasek, z něhož se v hrobě zachovaly stříbrná přezka a nákončí ze stejného kovu, přičemž to nákončí bylo opět zdobené zlatou tauzií. A přezka opasku byla zase pro změnu zdobená složitými ozdobnými vrypy…

...

Mezitím však Veligrad žil velkou událostí. Mladý kníže Slavomír se oficiálně ujímal úřadu veligradského župana. K této příležitosti byla v rotundě svatého Michala, která tvořila součást královského dvorce, sloužena slavnostní mše správcem rotundy, franským knězem Arnoldem, kterému koncelebroval vedle místního veligradského kněze Gorazda i nový moravgradský archipresbyter Bertold. Bohoslužby se zúčastnil i samotný král Rastislav.
Večer téhož dne pak propukla velkolepá hostina na Slavomírově právě dokončovaném dvorci na Špitálském vrchu. Oslava byla pojata velkoryse – vrata dvorce zůstala dokořán a každý byl vítán. Aby se dostalo opravdu na všechny, stoly prohýbající se pod bohatým občerstvením byly vyrovnány i na prostranství před samotným novým Slavomírovým sídlem.
Mezi váženými hosty samozřejmě nechyběl především král Rastislav, ale také vladyka Věslav, který byl i soukromým přítelem Slavomíra a Erika, protože stejně jako Slavomír pocházel z Dolnogradu..
Když večer pokročil a bujaré veselí se začalo pomalu chýlit ke konci, Věslav se rozhodl rozloučit. Slavomír ho šel osobně vyprovodit ven před dvorec.
V té chvíli, uprostřed jejich hovoru, přiletěl odkudsi z husté tmy šíp. S temným žuchnutím se zabodl přímo do hrudi vladyky Věslava. Statečný voják se okamžitě skácel k zemi a během několika málo okamžiků z něj vyprchal život.
Slavomír nejprve naprosto udiveně a šokovaně pohlédl na mrtvého přítele. Celý výjev z nevelké vzdálenosti s čirou hrůzou sledoval i sám král Rastislav. Mladý župan se však bleskově vzpamatoval jako první ze všech. Zařval na své lidi a vydal okamžitý rozkaz: „Prohledejte nejbližší okolí dvorce a dopadněte vraha za každou cenu. Vladane, vezmi si to na povel!“
Vladan, velitel Slavomírových vojáků, na nic nečekal. Halasně svolal své muže. Ti bez váhání odhodili poháry i rozjedené jídlo, chopili se zbraní a vyrazili do černé noci stíhat chladnokrevného střelce.
Jenže noc byla inkoustově tmavá, oblohu zatáhly těžké mraky, které nepropustily ani ten nejmenší paprsek měsíčního světla, i když Měsíc měl jen dva dny do úplňku. Vrahovi se v nastalém zmatku a temnotě podařilo nepozorovaně uniknout.
Když se Erik rozhlédl za vojáky, kteří se vydali stíhat vraha, jen se znechuceně zatvářil a temným hlasem pronesl: „Samo peklo chrání toho čubčího syna.“
Slavomír pouze znechuceně mlčky přikývl a jeho obličej vypadal v mihotavém světle loučí a pochodní osvětlujících okolí přímo přízračně a hrozivě
Ke Slavomírovi a Erikovi přistoupil Rastislav, který vše sledoval z nevelké vzdálenosti. Promluvil tichým, ale nebezpečně tvrdým hlasem: „Slavomíre, doufám, že s Erikem Věslavova vraha co nejdřív dopadnete. Přivedete ho přímo přede mne, abych nad ním mohl sám vynést ortel. Tím trestem bude smrt, o tom netřeba diskutovat. Ale chci té stvůře předtím pohlédnout do očí.“
Slavomír se nuceně, trochu bezradně pousmál. „Rastislave, dobře víš, že tvé slovo je pro mě vždy zákonem,“ namítl mírně. „Ale také víš, že se mám už za dva týdny ženit se svou milovanou Ladou na dvorci mého otce Přemila . Nejsem si jistý, zda do té doby dokážeme s Erikem vraha polapit.“
Král se na mladého knížete upřeně zadíval. Jeho tón nepřipouštěl sebemenší odpor: „Slavomíre, plně chápu, že to, co po tobě žádám, vyžaduje velkou oběť. Je to oběť i pro tvou milou Ladu. Ale teď musíte s Erikem veškerou svou energii věnovat výhradně dopadení toho střelce. Slibuji ti zde před všemi – a ber to zároveň jako mou osobní omluvu tvé krásné a chytré Ladě, že vaši svatbu následně osobně pomohu uspořádat a zcela ji zaplatím z královské pokladnice. Bude to taková svatba, jakou Veligrad a celá moravská země ještě neviděly. A ke tvé vyvolené Ladě pošlu hned svého osobního posla, který jí bude tlumočit moji omluvu za to, jak jsem narušil přípravy vaší svatby.“
Slavomír zdvořile sklonil hlavu. „Jak jsi řekl, Rastislave, tvé slovo je mi zákonem,“ odpověděl tichým, ale naprosto rozhodným hlasem. „Uděláme s Erikem vše, co je v našich silách, abychom vraha našli a dostali ho před tvůj soud. A svatba přijde na řadu až potom. Jak si přeješ. Měl bych však k tobě přece jen jednu prosbu. Ne pro mě, ale pro nebohé rodiče statečného Věslava.“
„Jen mluv, milý Slavomíre,“ vyzval král mladého knížete. „Asi však tuším, co po mně chceš. Netýká se to náhodou Věslavova pohřbu?“
„Přesně tak, Rastislave,“ přikývl Slavomír. „Normálně bych se o to postaral sám, ale když máme od tebe úkol polapit Věslavova vraha, či vrahy, mohu tě požádat, abys nechal Věslavovo tělo dopravit urychleně domů do Dolnogradu, aby truchlící rodiče mohli pochovat svého syna a modlit se u jeho hrobu? Už jsou oba staří a jejich stav jim neumožňuje opouštět Dolnograd. A já bych připojil dopis pro svého otce Přemila, aby Věslava jako předního služebníka naší země nechal pochovat na čestném místě u kostela na otcově dolnogradském dvorci. Jistě mi vyhoví.“
Rastislav přikývl a pronesl důstojným hlasem. „Tvoje přání je, Slavomíre, předem splněno. A k tomu dopisu pro tvého otce nechám připojit svoji pečeť. Děkuji ti, Slavomíre. Děkuji i tobě, Eriku,“ a král rázem zmizel v doprovodu své stráže zpátky ve tmě.

...

Erik si všiml, kam přítel kouká, a zvědavě se zeptal: „Napadlo tě totéž, co mě, viď?“ Slavomír k němu pomalu zvedl oči. „No, schválně, co tě napadlo?“
Erik ukázal prstem nejprve na Slavomírovu halenu a pak na tu Věslavovu. Následně rukou ukázal na Věslavovu tvář, kterou rámovaly hnědé vlasy sahající až po ramena a zdobil ji krátce střižený plnovous. Pak ukázal přímo na Slavomíra.
„Napadlo mě, jestli byl Věslav vůbec skutečným cílem toho útoku,“ řekl Erik ledově klidným hlasem. „Oblečení máte stejné. Z dálky a v téhle černočerné tmě a osvětlení loučí a pochodní jste si navíc docela podobní. Stejná postava, vlasy po ramena, podobně střižený vous... Oba máte navíc podobně hnědé vlasy.“
Slavomír s sebou prudce trhl a z tváře se mu vytratila veškerá barva. „Já vím, kam tím míříš,“ vydechl tiše. „Mě to napadlo nyní také. Chceš říct, že to nemusela být žádná mistrovská rána, kterou vrah zacílil přesně do Věslavova srdce. Chceš říct, že se vrah třeba jenom netrefil... A mířil na mě.“
Erik místo odpovědi jen mlčky pokrčil rameny
Potom oba chvíli mlčky pozorovali mrtvého Věslava a pak Erik tiše pokračoval: „V první chvíli jsem si sice říkal, že Věslav byl pravděpodobným cílem. Ale pak mi došla jiná věc. Věslav byl vlastně pouhý posel – v tomhle je to stejné jako s nebohým Nezamyslem. Jeho zabitím sice vrah vyšle varovný signál králi Rastislavovi, ale na politické situaci to nic zásadního nezmění. Místo něj nastoupí zase někdo jiný. Jenže ty, Slavomíre... Ty jsi muž, o kterém Frankové moc dobře vědí, že jsi byl hlavním osnovatelem jejich krvavé porážky před třemi lety. Ty jsi vymyslel taktiku, kvůli které spousta jejich bojovníků skropila naši zemi svou krví a pohnojila zdejší pole svými těly. Řada Franků tě k smrti nenávidí a potrvá ještě hodně let, než ta zášť pomine. A díky té krvavé porážce Franků jsi také ty vlastně příčinou jednání mezi Rastislavem a Karlomanem, které zprostředkovával nebohý Věslav. Odpusť mi tu upřímnost, Slavomíre, ale pro franského vraha jsi mnohem cennější a logičtější cíl. I proto, že druhého takového Slavomíra moravská země určitě nemá.“
Slavomíra rychle přešel první otřes z mrazivého uvědomění, že z jeho milované Lady mohla být vdova ještě dřív, než vůbec došlo k jejich svatbě. Vzápětí však jeho mozek začal pracovat s chladnou, precizní logikou, která mu byla vlastní.
Vážně přikývl na Erikova slova: „Máš pravdu, milý příteli, I když se svojí chválou mé osoby přeháníš. Máš však pravdu v tom, že mohlo jít o pokus o moji vraždu. Pokud je to tak, pak se ale musíme ptát, proč k pokusu o mou vraždu došlo až teď? Proč až po třech letech, kdy už emoce přece jen začínají trochu chladnout a někteří z Franků pomalu zapomínají?“
Erik se zamyšleně podrbal na zátylku. „To máš těžké... Vlastně, ani ne tak těžké. Teď už nejde pouze o pomstu za potupnou porážku Franků, která byla především tvým dílem. Nyní se ještě tuto porážku snažíme završit spojenectvím s Karlomanem a omezit tak moc jeho otce Ludvíka. Když došlo k vraždě Nezamysla, stál za ní tehdejší bavorský archipresbyter a osobní kaplan biskupa Hartwiga. Byli to lidé pasovského biskupa, blízkého přítele krále Ludvíka. Rastislav je tehdy ve své velkomyslnosti pouze vyhostil z moravského království. Jenže od té doby sem přišel nový archipresbyter a ten si s sebou přivedl úplně nové lidi.“
Slavomír mu okamžitě skočil do řeči: „Chceš tím říct, že by za dnešním útokem mohli stát lidé nového archipresbytera? Mezi které mimochodem patří i zdejší správce rotundy svatého Michala Arnold.“
„Těžko říct,“ pokrčil rameny Erik. „Nemyslím si, že by biskup Hartwig zaútočil podruhé takhle okatě. Navíc ten nynější archipresbyter se mi jeví jako na Franka docela rozumný a slušný kněz. Vlastně stejně jako Arnold. Jenže nikde není psáno, že se mezi archipresbyterovým doprovodem neskrývá někdo, kdo mírnější názory svého pána nesdílí. Někdo, kdo je fanaticky věrný biskupovi Hartwigovi, který se zcela jistě nesmířil s potupou, kterou od Rastislava utrpěli Frankové i Hartwig osobně zajetím svého synovce, kterého musel vykoupit. Toho zmetka s biskupskou mitrou známe oba. A určitě se shodneme na tom, že pokora k jeho ctnostem určitě nepatří. Jakmile král Rastislav, tedy s naší, hlavně tvojí pomocí, odhalil Hartwigovy plány a vyhnal jeho lidi z Moravy, biskup to nepochybně začal brát jako osobní urážku a strašlivou hanbu. Zuřil, že ztratil podstatnou část svého vlivu vliv v naší zemi poté, co král Rastislav poslal jeho nejvěrnější tam, kam patří – zpátky do Pasova. Tedy oni patří spíš do pekla, ale nemůžeme mít všechno.“
Slavomír zamyšleně přikývl. „Je dost dobře možné, že máš pravdu, Eriku. Ale jak to dokážeme?“
„Nejjednodušší by bylo, kdyby naši muži chytili vraha nyní přímo při činu,“ odvětil viking. „Obávám se však, že v téhle tmě se to nezdaří.“
Erikova chmurná předpověď se rychle vyplnila a naděje na rychlé vyřešení případu tak brzy pohasly. Vojáci se z temných veligradských uliček začali pomalu vracet a v jejich tvářích se zračily jen omluvné výrazy. Nakonec k oběma přátelům přistoupil sám Vladan, velitel Slavomírovy stráže.
„Slavomíre, musím se tobě i králi omluvit,“ hlesl nešťastně. „Věslavův vrah nám unikl. Je mi to nesmírně líto, ale venku je černočerná tma. Mohl se bez sebemenších problémů skrýt v jakémkoliv koutě našeho velkého města. A sám víš, že takových temných koutů tu máme přehršel.“
Slavomír chápavě pokýval hlavou. „To ti, milý Vladane, nikdo nemá za zlé. Je mi jasné, že jste dělali, co bylo ve vašich silách. Teď ale musíme jednat. Je jasné, že vrah je stále uvnitř Veligradu, protože na noc se brány města pevně zavírají. Postarej se o to, aby stráže na hradbách byly okamžitě posíleny. Nikdo nesmí nepozorovaně proklouznout ven. A ráno brány vůbec neotevírejte...“
Vladan mu však překvapeně skočil do řeči: „Odpusť, Slavomíre, ale to dost dobře nepůjde. Sám víš, že za rozbřesku přicházejí k hradbám rolníci z celého okolí a přivážejí do města své zboží na trh. Takový příkaz by mezi lidmi vyvolal obrovskou nevoli a zmatek.“
Slavomír rychle uznal námitku věrného Vladana a přikývl.

...

Arnolda Slavomírova odpověď zjevně zaskočila. Těkal kolem sebe poplašeným pohledem a na okamžik se zahleděl i na svého nadřízeného Bertolda. Ten však dělal, že jeho pohled vůbec nevnímá.
Slavomír se proto přísně otočil ke správci královské rotundy svatého Michala a pověděl mu: „Doufám, že mi těmito otázkami nechceš naznačit, Arnolde, že bys byl do Věslavovy vraždy sám nějak zapleten?“
Arnold spěšně a odmítavě zakroutil hlavou: „Ne, ne, kníže, to rozhodně ne! S Věslavovou vraždou nemám nic společného. Jenom se zkrátka snažím uvažovat dopředu a říkám si, jaké následky by mohlo mít, kdyby někdo z mých lidí něco věděl nebo slyšel o tomto hrozném činu.“
„Dobrá,“ přikývl Slavomír. „Budeme ti tedy zatím věřit jako doposud. Tedy pokud nenarazíme na něco, co by naši víru nahlodalo.“
Po této odpovědi mezi nimi zavládlo napjaté ticho. Chvíli klidu však zanedlouho přerušil jeden ze Slavomírových vojáků. Byl to Herlík, který právě vyšel ze srubu patřícímu stráži kněze Arnolda, kde obvykle přebývali tamní strážní. V ruce odtamtud cosi nesl, ukryté v plátěné mošničce.
Slavomír Herlíka zvědavě pozoroval. Voják na něj neznatelně kývl, aby šel kousek stranou, dál od nastoupených Franků. Slavomír ho následoval. 
Když se zastavili tak daleko, aby ostatní kromě Erika, který byl pochopitelně s nimi, neslyšeli jejich tlumený hovor, kníže se zeptal: „Co pro nás máš, milý Herlíku? Našel jsi něco zajímavého?“
Herlík se pousmál a odpověděl: „Ano, Slavomíre. Nalezli jsme něco... Vlastně jsem našel něco velmi zajímavého. Myslím, že to pro tebe bude mít velkou cenu.“
Herlík ukázal na stůl s lavicemi kousek od nich a řekl: „Pojďte prosím k tomu stolu, ať máme můj nález kam položit.“
Vzápětí se Herlíkův obličej roztáhl do širokého úsměvu. Rozevřel okraje plátěné mošny, kterou přinesl, sáhl dovnitř a opatrně vytáhl její obsah.
Položil před Slavomíra a Erika na stůl dvě železné šipky se zpětnými háčky. Byly to přesně ty hroty šípu, které při vytažení z rány způsobovaly oběti strašlivá zranění. A přesně šípem s takovým naprosto stejným hrotem byl zavražděný vladyka Věslav, muž, který jako Rastislavův posel zprostředkovával křehká mírová jednání s Karlomanem, správcem Východní marky a synem východofranského krále Ludvíka Němce. A stálo jej to život, jak si pomysleli současně Slavomír s Erikem. Pokud tedy nebyl cílem sám kníže.
Slavomír s Erikem si oba hroty šípu, které Herlík přinesl, pozorně prohlédli. Podívali se na sebe a Erik tiše poznamenal: „Jsou to opravdu přesně takové hroty, jaký byl na šípu, jenž zabil nebohého Věslava. Určitě ano. Mýlka je vyloučená.“
Slavomír přikývl. „Myslím si totéž, Eriku, když se na ty hroty šípu tak dívám pěkně zblízka.“
„Ukážeme ty hroty Arnoldovi a Bertoldovi?“ zeptal se vzápětí Erik.
Slavomír pokrčil ramena a přikývl: „Koneckonců, proč ne. Teď už asi nemá smysl utajovat, co jsme tu hledali, když jsme to něco našli.“
Kníže pokynul oběma duchovním, aby přistoupili blíž.
Když Bertold s Arnoldem udělali těch několik kroků k nim, Slavomír ukázal na stůl, kde Herlík rozložil nalezené hroty se zpětnými háčky na plátěnou mošnu, ve které je přinesl.
„Znáte někdo z vás takové hroty šípů?“ zeptal se kníže.
Oba kněží odmítavě zavrtěli hlavami. Pak pouze Arnold za Bertoldova přikývnutí pověděl: „Samozřejmě oba víme, že podobné hroty se občas používají, ale na vlastní oči jsme je neviděli. Já tedy aspoň nikoliv.“
Bertold dodal: „U mě to je stejné jako u Arnolda. Nejsme válečníci, jsme kněží.“ Slavomír se proto odvrátil zrak od kněží a obrátil se k Herlíkovi, kterého se zeptal: 
„Herlíku, kde přesně jsi ty hroty nalezl?“
„Ve srubu, kde spí strážní,“ odpověděl Herlík. „Však jste mě viděli, odkud vycházím.“
„A kde to v tom srubu bylo?“ zpřesnil svůj dotaz Slavomír.
„Ty hroty šípu jsem našel v tamtom stavení pod lůžkem, které je to nejvzdálenější od vchodu do domu,“ odpověděl Herlík.
Slavomír se znovu podíval na správce rotundy Arnolda a zeptal se nyní toho: „Kdo v tom srubu spí na té nejvzdálenější posteli od vchodu?“
Arnold bez dlouhého přemýšlení odpověděl: „Na té nejzazší posteli spal zmizelý Waldtraud.“

...

Slavomírovi i královi vojáci usilovně pracovali celý den. Dali si jen krátkou přestávku na skromný oběd, aby zahnali nejhorší hlad, a hned pokračovali ve svém pátrání dál. Když se odpoledne pomalu chýlilo ke konci, přispěchal ke Slavomírovi a Erikovi velitel Vladan. Usmíval se od ucha k uchu.
Slavomír se pobaveně podíval na svého velitele, ze kterého nadšení přímo čišelo, a zeptal se: „Copak, Vladane? Snad nám nechceš říct, že jste byli úspěšní?“
Vladan hrdě vypjal hruď. „Je to tak, Slavomíre. Sice si nejsem jistý, je-li můj úsměv tak úplně na místě, ale mohu hrdě oznámit, že naši šikovní vojáci skutečně našli lidské tělo. Teď jde jenom o to, zda patří to tělo Waldtraudovi. Pokud chcete, pojďte se se mnou podívat.“
„Samozřejmě, to si nenecháme ujít,“ přikývl Slavomír a Erik souhlasně zabručel. Vladan je zavedl na nevábné místo nedaleko Arnoldova dvorce. Nacházela se tam 0hluboká odpadní jáma. Vladan k ní ukázal rukou: „Tady to prohledávali Pozdeša s Uhlejem. Nejprve je napadlo, že by tělo mohlo být ukryté přímo v odpadcích uvnitř jámy. Upřímně řečeno, moc se jim do toho hnusného hrabání nechtělo, ale říkali si, že když nic jiného nezbude, udělají to. Než ale začali, pořádně se rozhlédli po okolí. Uhlej si všiml, že hned za touhle dřevěnou kůlnou je čerstvě rozrytá hlína. Sice se ji někdo snažil udusat, ale povrch zůstal mírně vyvýšený.“
Slavomír si prohlédl označené místo a uznale pokýval hlavou.
Erik k tomu dodal: „Přesně tak. Vypadá to jako čerstvý hrob.“
„Právě,“ usmál se Vladan. „Odkryli jsme zatím jen kousek toho hrobu na jednom jeho kraji, abychom měli jistotu. Podívejte se sami.“
Pozdeša s Uhlejem hrdě stáli vedle nehluboké jámy. Slavomír s Erikem k ní přistoupili a nahlédli dovnitř. To, co spatřili, nebyl věru pěkný pohled. Ze šedé hlíny na ně zírala tvář mrtvého muže se zavřenýma očima.
Vladan se otočil ke knížeti: „Máme ho vykopat celého, Slavomíre, nebo jak 
přikážeš?“
„Pokud je to Waldtraud, pak samozřejmě ano, protože musíme jeho tělo podrobně prohlédnout,“ odpověděl Slavomír. „Zatím ale to kopání zastavte, dokud si nebudeme jistí, koho tu vlastně máme. Pošli, Vladane, hned někoho na Arnoldův dvorec. Ať sem přivede nejlépe samotného Arnolda. Musí se na toho mrtvého podívat. Kdo jiný než. Arnold nám potvrdí, jestli se jedná o Waldtrauda, nebo ne,“ rozhodl Slavomír.
Vladan se hned nabídl: „Víš co, Slavomíre, já pro Arnolda zaběhnu sám. Bude to tak nejrychlejší.“
Vladan byl typický velkomoravský bojovník – silný, mrštný, s ohromnou vytrvalostí. Běh na jakoukoli vzdálenost pro něj nepředstavoval žádný problém. Okamžitě vyrazil vpřed a za chvíli už Slavomír s Erikem viděli, jak se vrací a doslova před sebou žene chudáka Arnolda. Správce rotundy pochopitelně nemohl Vladanovu zběsilému tempu stačit, mírně obtloustlý kněz sotva pletl nohama.
Když dorazili ke knížeti, museli se Slavomír s Erikem v duchu pousmát. Pohled na zrudlého, těžce oddechujícího Arnolda, který byl v té chvíli rád, že vůbec žije, byl věru komický. Slavomír dal proto knězi chvíli čas, aby popadl dech.
Když se Arnold konečně trochu vzpamatoval, rozhlédl se po okolí a spatřil nehlubokou jámu v zemi. S očima plnýma strachu se podíval na Slavomíra a zajíkavě se zeptal: „Chceš mi říct, Slavomíre... že tu Waldtraud leží mrtvý?“
„To je právě to, co potřebujeme vědět od tebe, Arnolde,“ odpověděl kníže. „Dal jsem příkaz, aby moji i králové vojáci prohledali město a našli buď Waldtrauda, nebo jeho tělo. Tohle je první mrtvola, kterou objevili. A leží docela nedaleko od vašeho dvorce.“
„Nedaleko...“ hlesl Arnold. „Vlastně je to hned u odpadní jámy, kterou naši lidé používají.“
„Přesně tak,“ přikývl Slavomír. „Proto chceme, aby ses na něj podíval. Vojáci odkryli jeho tvář. Než se rozhodneme, zda toho nešťastníka vykopeme, nebo ho tu necháme odpočívat a vztyčíme nad ním kříž, musíš nám povědět, jedná-li se o Waldtrauda.“
Arnold ostýchavě přistoupil k okraji výkopu a opatrně nahlédl dovnitř. V té chvíli jím projela viditelná křeč. Otřásl se, napřímil, třikrát za sebou se pokřižoval a pak se se staženým hrdlem obrátil ke Slavomírovi a Erikovi: „Ano, Slavomíre. Je to tak. Ten mrtvý muž je náš strážný Waldtraud. Budiž mu země lehká a Kristus jej provázej do království nebeského.“
Erik si nedokázal pomoci a poněkud uštěpačně poznamenal: „S tím královstvím nebeským bych ještě raději počkal, Arnolde. Je otázka, co všechno má tenhle člověk na svědomí. Podle toho, co jsi nám o něm vyprávěl, je dost sporné, zda má zamířit do nebe, do očistce, nebo rovnou do pekla.“
Arnold se v tu chvíli zamračil a namítl dotčeně: „To. je věc, kterou musí rozsoudit Bůh, a ne já nebo ty.“ Pak se otočil zpět ke Slavomírovi. „Kníže, mohu se nad mrtvým pomodlit a dát mu rozhřešení před cestou na onen svět?“
Slavomír přikývl. „Samozřejmě. Zatím ti ale tělo k pohřbu předat nemůžeme. Nejprve ho musíme prohlédnout, abychom zjistili, jak Waldtraud zemřel. Jakmile budeme hotovi, moji vojáci ho dopraví na tvůj dvorec a budete ho moci pohřbít tak, jak jste zvyklí.“
Arnold se hluboce uklonil s rukou na srdci. „Děkuji ti za tvou laskavost, kníže. Bůh ti to oplatí.“
Kněz předstoupil před jámu a začal se tiše modlit. Když skončil, vykreslil rukou velký kříž nad Waldtraudovým tělem, stále ještě napůl skrytým v zemi, a posléze mu požehnal stříbrným křížkem, který nosil na krku. Teprve pak se obrátil zpět k županovi. „Slavomíre, je ještě něco, co bych pro tebe mohl udělat?“
„Ne, Arnolde, děkujeme ti,“ odpověděl Slavomír. „Můžeš se vrátit na svůj dvorec. Jak jsem řekl, až budeme s prohlídkou hotovi, moji muži vám tělo přivezou.“
Kněz se ještě jednou uklonil a tichým krokem zamířil zpět ke svému dvorci.

...

Zpět na začátek stránky