Stanislav Češka - Případ uprchlého biskupa - ukázka z románu

...

Už se skoro setmělo. Juraj si pozorně, přímo se zálibou prohlédl své dílo. Zametání
byla činnost, která se mu nesmírně zamlouvala, a zvlášť rád zametal kolem kostela
svatého Emmerama, který se mu moc líbil zvenčí i zevnitř. Především se však
vždycky do nekonečna mohl koukat na obrazy vevnitř na zdech kostela. To kostel
třeba uklidil a potom se v něm pomodlil, procházel si jej a prohlížel…
Říkal si, že takový pěkný kostel si zaslouží pořádek uvnitř i venku. Takže na úklidu
kostela i jeho okolí si vždycky dával záležet. Byla to jedna z mála opravdových
radostí jeho života.
Juraj byl duše prostá a nekomplikovaná. V kostele svatého Emmerama však i svým
jednoduchým uvažováním cítil, že je mu tam dobře, moc dobře.

Dnes po domluvě s hodným Luborem zametl kolem kostela a zítra potom zamete
také uvnitř. Už to je potřeba.
Juraj si opřel své pometlo o hruď a spokojeně si zamnul ruce. Okolo kostela se mu
povedlo udělat přímo knížecí pořádek, řekl si v duchu.
Už chtěl jít domů na večeři, tedy do čeledníku, kde na něj určitě čekala jeho miska
s omaštěnou prosnou kaší a jablíčka, která mu poslal sám pan kníže Mojmír.
V té chvíli se mu však zdálo, že zaslechl nějaký hluk z kostela. Nechal totiž maličko
pootevřená boční dvířka vedle presbytáře, protože se tam ještě chtěl jít pomodlit, než
kostel zamkne a odejde.
Jenže ten hluk mu najednou byl divný. Vždyť v kostele dnes už žádná mše neměla
být a hlavní vchod do kostela před chvíli zamkl tak, jak mu to vždycky nařizoval
Lubor.
Jednou z Jurajových povinností totiž bylo to, že kostel brzy ráno odemykal, pokud to
už neudělal některý z kněží, a večer těsně před setměním, nebo spíš se setměním
kostel zase zamykal a klíče potom zanesl Luborovi.
Zastavil se a začal přemýšlet, při čemž se střídavě drbal na čele a za uchem.
Ne, teď by doopravdy neměl v kostele nikdo být.
A on to nemůže jen tak nechat. Musí se tam podívat.
Juraj se pomalu dokulhal ke kostelu a na zem u jeho zdi položil opatrně svoje
pometlo.
Pak neméně opatrně, tak, aby dveře nezavrzaly, je po kouscích pootevřel a, ani
nedýchaje, nakoukl dovnitř.
U oltáře byl kdosi, měl otevřenou skříňku pod oltářem, ve které, jak Juraj věděl, bylo
zlaté nádobí, které Lubor i ostatní kněží používali při mši a byly tam také nějaké malé
zlaté a stříbrné křížky, které dostali kněží pro kostel darem.
Ten kdosi musel být muž, protože měl podél levého boku pouzdro s mečem.
Juraj jej mlčky pozoroval a ani nedutal.
Když Juraj chvíli sledoval neznámého, pomalu začínal dostávat strach.

I když nebyl žádný velký myslitel, bylo mu jasné, že pokud je někdo sám
v setmělém kostele v době, kdy ten kostel má být zavřený a zamčený, a pokud ten
někdo nejspíš nemá s kostelem nic společného, není prostě některý z jeho kněží,
nebo to není kníže, případně někdo z lidí, kteří se starají o výzdobu a úklid kostela, a
pokud se navíc ten někdo potajmu přehrabuje v kostelních pokladech, bude asi něco
špatně.
Protože Juraj toho sice mnoho nevěděl, ovšem určitě věděl, že do skříňky pod
oltářem mohou sahat jenom kněží, kteří v kostele slouží mše. A ten ozbrojenec
zrovna s tím svým mečem po boku nevypadal na kněze. To tedy určitě ne.
No jo, jenže co má teď udělat on, Juraj.
Jeho jedinou zbraní bylo jeho pometlo. A tím by toho proti meči mnoho nedokázal.
Juraj navíc kromě své chromé nohy měl drobnou postavu, ve které moc síly nebylo.
Tomu ozbrojenci u oltáře by byl tak akorát k smíchu.
Chtělo by to přivolat nějakou pomoc. Jenže co když mezitím ten chlapík s mečem
zmizí a s ním i poklady zpod oltáře.
Když však pomoc nepřivolá, může toho bojovníka s mečem jen sledovat. Pokud si
jej ten voják, nebo kdo to je, ovšem nevšimne.
A pokud si jej nevšimne, tak mu stejně uteče, protože Juraj se moc rychle
pohybovat nemohl.
Chudák Juraj měl zmatek v hlavě a vůbec nevěděl, co si má počít.
Zoufale se podíval kolem dokola, ale v kostele byli jen oni dva.
Nervózně si začal okusovat nehet na pravém palci a v zoufalství, které jej ovládlo,
se zadíval vzhůru ke stropu kostela, jako by hledal pomoc u Hospodina.
Neznámý se pořád přehraboval ve věcech ve skříňce.
Když se ten muž s mečem trochu narovnal, Juraj uviděl, že má na zemi jakýsi vak,
do kterého dává věci ze skříňky.
Bylo jasné, že to je zloděj! Sprostý zloděj! A krade v Jurajově kostele!
Kdyby Juraj vzal ten vak, vyběhl s ním dvířky z presbytáře ven a začal tam volat o
pomoc, někdo by jej snad uslyšel. Sice by byl oddělený kostelem od zbytku dvorce a
už sedala tma, ale někoho by snad Juraj přivolal.
Juraj se ještě chvilku odhodlával a nakonec se rozhodl.

Jurajovi bylo jasné, že toho ozbrojence musí překvapit. Ten muž u oltáře byl zcela
zabraný do toho, co viděl v otevřené skříňce, a zdálo se, že nevnímá okolí.
Juraj pomaloučku, opatrně otvíral dveře, aby se jimi protáhl dovnitř do kostela.
Jak byl rád, že jim předevčírem namazal panty, protože hrozně vrzaly.
Konečně se Jurajovi podařilo otevřít dveře tak, že mohl vstoupit do kostela.
Když byl uvnitř, zůstal chvíli stát, aby se uklidnil a také, aby se ujistil, že si jej ten
ozbrojenec u oltáře nevšiml.
Zdálo se, že je vše v pořádku. Klečící muž se dál a dál přehraboval ve skříňce a
nezdálo se, že si něčeho všiml.
Juraj se opakovaně zhluboka nadechl a zase vydechl, aby se uklidnil.
Pak se rozběhl.
No, Jurajovi to tak připadalo, jenže jeho chromá noha mu toho moc nedovolila.
Navíc se zvuk od jeho lýkového střevíce, který díky zraněné noze táhl po zemi,
rozlehl po kostele.
Vlastně to ani tak moc hlasitý zvuk nebyl. Sice odhodlanému, ovšem na smrt
vyděšenému Jurajovi to však tak připadalo.
A samozřejmě něco podobného nemohl přeslechnout muž u oltáře.
Ten se bleskově postavil a v okamžiku držel meč namířený ve směru, odkud uslyšel
hluk.
Když uviděl belhajícího se Juraje, zachechtal se a posměšně zahalekal: „To jsi ty,
skřete jeden!“
Juraj v první chvíli v přítmí kostela muže s mečem nepoznal.
Na chvilku se zastavil, ale pak se hned dal do dalšího belhání směrem k oltáři.
Nesmí přece nechat někoho krást v jejich kostele!
Muže s mečem odvaha belhajícího se mužíka překvapila, ovšem nic to neměnilo na
tom, že se rozhodl jej zabít.
S namířeným mečem k němu udělal pár kroků, až se zloděj špičkou čepele meče
dotýkal jeho hrudi.
Jurajovi nezbylo nic jiného, než se zastavit. Teprve v té chvíli poznal, o koho se
jedná.

...

Po chvíli usmívající se Herlík přivedl obě děti před Svatopluka a Slavomíra.
Normálně věčně zamračený Svatopluk se neubránil úsměvu, když pozoroval děcka
rozpačitě si prohlížející jeho i Slavomíra. Obě mohla mít tak něco kolem pěti, šesti
let. Oblečená byla do obyčejných šatů z nepříliš kvalitního lněného plátna.
Chlapec měl na sobě temně zelenou halenu s dlouhými rukávy převázanou
konopným provazem, na kterém měl pouzdro z lýka a v něm nevelký nůž s hrubě

opracovanou dřevěnou rukojetí. Zpod haleny mu čouhaly hnědé kalhoty
s roztřepenými okraji nohavic sahajícími někam do poloviny lýtek.
Děvče bylo oblečené do cihlově červených šatů s tříčtvrtečními rukávy. Šaty končily
kousek nad kotníky a byly přepásané úzkým lněným páskem podobné barvy jako
šaty, ovšem o něco tmavším.
Oba byli bosí a jejich šaty byly sice poměrně čisté, ovšem vybledlé a seprané a
svědčily o tom, že jejich rodiče zrovna boháči nejsou.
Svatopluk se obrátil ke Slavomírovi a pobaveně mu řekl: „Byl to tvůj nápad. Tak to
s našimi vznešenými hosty vyřiď.“
„Rád, králi, rád,“ přikývl Slavomír.
Klučina, který se právě šťoural v nose a nechal toho, až když jej děvče praštilo přes
ruku, zpozorněl, když uslyšel ono „králi“.
Zvědavě se zadíval na Svatopluka a zeptal se jej: „Ty jsi král?“
Svatopluk pobaveně odpověděl: „Jsem. A co jsi ty?“
Děvče plácalo chlapce přes ruku, aby přestal, ovšem ten měl pro strach uděláno.
Hrdě se vypjal a řekl: „Já jsem Robert a tady tohle je moje sestra Lena. Paseme tady
naši krávu a tři kozy. Támhle s kamarády z naší vsi.“
„Kde je vaše ves?“ zeptal se Slavomír.
„Proč se ptáš? Ty jsi také král?“ zvědavě opáčil klučina.
Uculující se Slavomír pokýval hlavou a důstojně odpověděl: „Já nejsem král, já jsem
kníže.“
Chlapcův prst už zase směřoval k nosu, takže jej sestřička opět plácla přes ruku.
Malý Robert raději ruce sepjal a nedůvěřivě se zadíval na Slavomíra. Po malé
chvilce se jej s chytráckým výrazem v obličeji, tedy výrazem úměrným chlapcovu
věku, dotázal: „A neptáš se na naši vesnici proto, že nás chcete přepadnout? My
bychom se nedali. My jsme odvážní a umíme se bránit.“
Slavomírovi se malý rozumbrada líbil čím dál víc. A při letmém pohledu na
Svatopluka viděl, že u krále to je podobné.
Kníže vážně řekl: „Přepadnout vaši vesnici, milý Roberte, určitě nechceme. Pokud
bychom chtěli, nemuseli bychom se tě ptát. My si vždy snadno najdeme toho, s kým

chceme bojovat. To mi věř. Jenže s vámi opravdu bojovat nechceme. Nechceme vás
přepadnout, ani oloupit.
Byli jsme tu jednat s vaším králem Arnulfem. Byla to mírová jednání. A to by se
nehodilo tady potom přepadat a loupit. To se při takových příležitostech nedělá.
Pokud máš alespoň trochu cti v těle. A to my máme, to mi věř.“
„Aha,“ přikývl klučina a pochybovačně dodal, „jenom jestli vám můžeme opravdu
věřit.“
„Klidně můžete,“ vážně prohlásil Slavomír, „a abyste nám věřili...“
Slavomír přimhouřil oči a zadíval se na ostatní malé pasáčky, kteří je zvědavě
pozorovali. V duchu je počítal a nahlas řekl: „Kolik vás je…“
Robert rychle odpověděl: „Já ještě neumím počítat. Ale my dva a potom ještě tolik,
kolik mám prstů na jedné ruce.“
„Máš pravdu,“ přikývl Slavomír, „vidím, že dohromady vás je skutečně sedm. Tedy
vy dva a kamarádů je opravdu tolik, kolik prstů má dlaň.“
Slavomír se obrátil ke Svatoplukovi s dotazem: „Dáš tři denáry? Já přidám čtyři.“
Svatopluk, který se bavil výřečným klučinou víc a víc, zavrtěl hlavou: „Ne, já dám
čtyři a ty tři. Opačně by se to nehodilo.“
„Tak dobrá,“ přikývl Slavomír, kterému bylo jasné, že se už nemá cenu se
Svatoplukem dohadovat.
Vzal si od Svatopluka čtyři franské stříbrné denáry, přidal k nim své tři a podal je
Herlíkovi se slovy: „Zaveď ty dva malé zpět a potom dej každému děcku jeden denár.
Ať každý minci odevzdá doma rodičům, aby koupili něco potřebného do
hospodářství.
A ať doma vyřídí, že to mají od moravského krále Svatopluka a veligradského
knížete Slavomíra.“
Pak pohladil obě děti po nečesaných hustých vlasech a řekl jim: „Teď běžte zpět ke
svým zvířatům spolu s tímto vojákem a už si nemyslete, že vás chceme přepadnout a
vzít vám vaše krávy a kozy.“
Teprve v té chvíli, kdy uslyšely obě jména, děti pochopily, že stojí před mocnými a
bohatými muži, před kterými měli všichni v blízkém i dalekém okolí obrovský respekt.
Vlastně pokud jde o Svatopluka spíš hrůzu.

A za velkého uklánění a děkování následovaly Herlíka, který s nimi šel zpět k jejich
kamarádům a zvířatům.

...

Na chvíli jej napadlo, jestli bylo moudré, když souhlasil s touto odlehlou loučkou.
Bylo to ideální místo k přepadení. Alespoň on by si je vybral.
Rychle zahnal podobné myšlenky. On, zkušený voják, který už spoustu svých
protivníků připravil o život, se přece nemusí bát.
Jeho meči jen tak někdo neodolá. A kromě meče má ještě velký nůž. On se dokáže
ubránit.
Jedinou potíž mohlo způsobit to, že tohle místo si občas vybírali milenci ke svým
schůzkám. Dnes večer tady však nikdo nebyl, když přišel. A pokud by se tu někdo
chtěl miliskovat, zahnal by je, když už tu je první.
Krajinu už zcela ovládla tma. Bylo však jasno, a tak srpek měsíce a hvězdy
poskytovaly dost světla jeho očím.
Téměř neslyšitelný šustot mu sdělil, že konečně přišel ten, s kým tu měl schůzku.
Přicházející se jej zeptal: „Máš?“
Svojí slovanštinou, ze které nebylo poznat, že je Frank, vždyť tu žil už dlouhá léta,
s jistou dávkou samolibosti odpověděl: „To víš, že mám. Když slíbím, že něco
přinesu, stane se tak. Já slovo držím.“
„To mě těší. Nerad obchoduji s podvodníky,“ zazněla odpověď.
„Já nejsem žádný podvodník,“ opáčil dotčeně, „ještě pár takových drzostí a pocítíš
ostří mého meče!“

„No, no, no, snad jsem tak moc neřekl.“
„Tak dobrá,“ pronesl už klidným hlasem. „Máš to, co jsi slíbil?“
Příchozí zatřepal opatrně koženým měšcem, který mu visel na opasku a ze kterého
se ozvalo tlumené zacinkání. Dodal: „Já také držím slovo. Zbytek samozřejmě ještě
dostaneš. Tohle je pouze záloha, jak jsme se domluvili. Teď bych však rád viděl, co
jsi přinesl.“
„Proč ne,“ pověděl a sklonil se ke svému vaku, aby jej rozvázal.
To však byla chyba.
Za sebou uslyšel prasknutí větvičky.
Ještě než se stačil bleskurychle postavit a sáhnout po jílci svého meče, ucítil velkou
bolest v levém rameni.
Ten, komu praskla pod nohou větvička, jej, ještě poloskloněného, velkou silou bodl
šikmo seshora nožem, který vypadal tak trochu jako malý, úzký meč.
Ostrá čepel nože mu nasekla klíční kost a bolestivě nařízla trapézový sval.
Muž za ním byl nejen rychlý, nýbrž i silný. Při první ráně zarazil svůj velký nůž do
jeho ramene s takovou vehemencí, že se špička nože zastavila kousek od srdce.
To byl však pouze začátek. Do zad mu pak svůj nůž s dlouhou čepelí vrazil ještě
několikrát nemenší silou. Mimo jiné tentokrát už přesně v místech, kde měl srdce.
To poslední, co ucítil, byla velká bolest a sladká chuť krve v ústech. Když se zhroutil
na zem, už z jeho těla vyprchal život.
Vrah vytáhl svůj nůž z jeho těla, očistil jej o trávu a sklonil se k vaku, který už
zavražděný voják nestihl rozvázat.
Rozvázal tedy uzel, rozevřel vak, prohrábl jeho obsah a spokojeně se zadíval na
svého druha se slovy: „Je toho víc, než jsem čekal.“
„Taky se mi to líbí,“ zazněla spokojená odpověď.
Vrah se postavil a jeho druh jej vyzval: „Pojď, uklidíme toho pitomce tady do křoví.
Nemusí jej někdo objevit hned. Chvíli to může trvat.“

...

Veligradský kníže se rychle rozpomněl na svá mladá léta, kdy se v Konstantinopoli
naučil základy východního bojového umění od Araba, kterého zachránili s Erikem
náhodou před utopením.
Arab pocházel ze Svaté země, dokonce přímo z Jeruzaléma a do Byzance se
dostal jako válečný zajatec a už tam zůstal žít. Arab se v Jeruzalémě kdysi seznámil
s podivným cizincem, který, jak jim vyprávěl, měl divně šikmé oči a vlasy upravené
do copu a prý přicestoval do Jeruzaléma až ze vzdálené země kdesi na straně, kde

slunce vychází. Ta zem se měla jmenovat nějak jako Kitaj. Ten cizinec jednou
onemocněl. Arabův otec byl lékař a uzdravil jej. Šikmooký cizinec potom na důkaz
vděčnosti Araba vycvičil v bojovém umění, které si přivezl ze své vzdálené vlasti.
Jedním z přímo uměleckých šermířských kousků, které Arab Slavomíra naučil, byl
způsob, jakým Slavomír skolil velitele Bavorů Richarda a zajistil tak jednoho z těch,
které jako posla špatných zpráv chtěl poslat východofranskému králi Arnulfovi.
Když se Slavomír ocitl proti Richardovi o pár desítek let mladšímu, ten si v první
chvíli řekl, že šedovlasého veligradského knížete, kterého dobře znal, snadno vyřídí.
A když pak už on, Richard zahyne, o čemž vzhledem k vývoji boje nepochyboval,
alespoň dobře naposledy poslouží Východofranské říši a králi Arnulfovi.
Protože už boj pomalu končil a pouze tu a tam se bránili poslední Bavoři,
Slavomírovi muži jim na pokyn veligradského knížete udělali místo.
Slavomír s Richardem se nejprve jen tak oťukávali.
V tom se Richard rozhodl boj rychle ukončit a zaútočil.
Slavomír, jehož tělo bylo stále pružné a rychlé, snadno Richardův výpad vykryl a o
krok ustoupil.
Potom náhle naznačil výpad doprava. Donutil tak Richarda, aby se se svým
napřaženým mečem mírně vychýlil tím směrem.
Richard zareagoval tak, jak Slavomír chtěl, protože mu vlastně nic jiného
nezbývalo, a očekával z té strany Slavomírův útok.
Ten přišel, ovšem jinak, než jej Richard očekával.
Slavomír té chvíli pokračoval doprava rychlou otočkou, při které vykopnul levou
nohu a kopl jí prudce překvapeného Bavora, který nikdy nic podobného nezažil, do
jeho pravého boku.
Překvapený bavorský velitel v té chvíli ke svému neskonalému údivu ztratil
rovnováhu.
Hrozící pád se snažil vyrovnat vztyčením pravice držící meč.
To bylo také cílem Slavomírova bojového kousku. Veligradský kníže okamžitě využil
Richardovo zapotácení se.

Slavomír otáčející se čím dál rychleji doprava, a při tom pomalu napřimující svoji
pravici držící meč, téměř dokončil svoji otáčku. Ruku se zbraní měl napřímenou a
jeho meč tak nabíral stále větší rychlost. Směřoval na vztyčenou Richardovu pravici.
Když damasková čepel Slavomírova meče narazila na nataženou Richardovu ruku,
stalo se to takou silou, že Slavomír Richardovu pravici uťal v polovině vzdálenosti
mezi loktem a ramenem.
Richarda to v prvním okamžiku ani nebolelo a pouze hrůzou vytřeštěnýma očima
sledoval zbytek svojí pravice, jak padá k zemi i s mečem, který doposud svírala v
dlani.
Ze zbývajícího pahýlu Richardovy ruky začala silně téct krev. Slavomír však
překvapenému Bavorovi nedopřál dlouhý pohled na jeho zmrzačenou pravici.
Veligradský kníže se v té chvíli zhoupl jako tanečník a udělal další otočku, během
které otočil jílec meče v dlani tak, že jeho čepel směřovala svisle. Takto napřaženým
mečem potom naplocho velkou silou uhodil Richarda do spánku. Bavorský velitel
padl omráčený k zemi.
Slavomír postříkaný krví Richarda i dalších dvou Bavorů, které před tím zabil, se
zadíval s nechutí na ležícího Richarda, kterému silně krvácel zmrzačený pahýl jeho
pravice.
Kníže dutým hlasem přikázal: „Ovažte někdo toho zkurvysyna, ať nám tu nevykrvácí
a nechcípne. Budeme jej potřebovat, aby s těmi, kteří přežili, táhl ke svým a podal jim
podrobnou zprávu o tom, jak zacházíme s vetřelci, kteří přepadnou a ničí naši zem.“

...

Před vchodem do kostela se Slavomír s Erikem sklonili nad Jurajovým tělem.
Jeho hrubá lněná halena byla na prsou zakrvácená a byla také až k pasu
rozříznutá.
Slavomír se s tázavým výrazem v obličeji obrátil k Branislavovi a ten mu vysvětlil:
„Tu halenu jsem rozřízl já, abych si prohlédl ránu.“
Juraj ležel tak na zádech s roztaženýma rukama, pravou nohou nataženou, levou
v koleni ohnutou.
Branislav pokračoval ve svém vysvětlení: „Pravou nohu ten chudák skoro nemohl
ohýbat.
Tělo už bylo ztuhlé a já jej nechtěl nijak lámat, proto jsem rozřízl tu halenu.“
Erik na Slavomírův pokyn halenu roztáhl. Ukázal na ránu v levé části hrudi a řekl:
„To byla podle velikosti a polohy jizvy rána mečem přímo do srdce.“
„A zasadil ji zkušený bojovník,“ dodal Slavomír. „Ten věděl, kam a jak bodnout.“

Slavomír začal podrobně prohlížet Jurajovo tělo. Zkusil prstem vymáčknout
posmrtnou skvrnu.
Branislav jej zvědavě pozoroval a zeptal se: „Promiň mi moji zvědavost, co to
provádíš? Že se vytváří na mrtvém těle skvrny, to vím, proč však na ně mačkáš
prstem?“
Slavomír se obrátil K Branislavovi a laskavě mu začal vysvětlovat: „Za léta, co se
s Erikem věnujeme vyšetřování zločinů a také díky radám naší už bohužel dnes
zesnulé bylinkářky Rosavy jsme odpozorovali, jak se dá u lidského těla určit doba,
která uplynula od úmrtí.
Jak jsi sám řekl, všiml sis, že na mrtvém těle se tvoří takové posmrtné skvrny, jaké
vidíme i u Jurajova těla. Bývají červenofialové, někdy až modrofialové. Namodralé ty
skvrny bývají tehdy, když došlo k udušení.
Rosava, buď jí v nebi věčná sláva, mnozí jí u nás na Veligradu vděčíme za
uzdravení nebo i za život, nám vysvětlila, že ty skvrny vytváří krev, která klesá
v mrtvém těle níž a níž, protože ji tělem po usmrcení už neprohání srdce.
No a zpočátku, když na takovou skvrnu zatlačíš, tak vymizí. Jak postupuje doba od
okamžiku smrti, musíš tlačit čím dál větší silou, aby ta skvrna zesvětlala. 
Zpočátku také pokud mrtvolu otočíš, skvrny se přestěhují, toho sis možná už někdy
všiml.
Tady už skvrny nejdou vytlačit, a pokud změníme polohu těla, jak to teď dělá Erik,
vidíš, že se skvrny nepřemístí a zůstávají na původním místě.“
„Co to znamená?“ zeptal se zvědavě Branislav.
„To znamená, že Juraj byl zavražděný včera někdy touto dobou. Za soumraku,
možná trochu dřív, možná trochu později.“
Ozval se Lubor, který stejně jako ostatní zvědavě sledoval Slavomírovo a Erikovo
počínání: „Když dovolíš, kníže, to je docela dobře možné.
Vždycky na sklonku dne Juraj v kostele a jeho okolí uklízel. Takže nejspíš při tom
natrefil na svého vraha.“

...

Zpět na začátek stránky