Stanislav Češka - Případ tří mrtvých bojovníků - ukázka z románu
...
Sepp si s lehkým úsměškem v duchu řekl, že je zvědavý, jestli dnes, kdy se dali do úpravy prostranství před budovou C, neobjeví zase nějaké kosti. Ironicky si řekl, že by z toho asi šéfové firmy, pro kterou pracoval, moc radosti neměli. Takový objev znamená vždy zdržení a dodatečné výdaje. Ostatně ani v tom roce 2018 Seppovi šéfové zrovna nesdíleli radost a nadšení archeologů. I když na druhé straně museli uznat, že vykopávky archeologů pro jejich firmu znamenaly reklamu. Jinak by se jméno firmy v takové míře do médií, provinčních i celostátních, určitě nedostalo.
No jo, to je život, uculil se pro sebe Sepp. A pomyslel si, že jemu by takový objev určitě nevadil. Už také proto, že taková práce pro archeology, která jej nesmírně bavila, je pouze pro mistry bagristy.
Zeminu musíte odkrývat pomalu a po malých vrstvách, abyste nenadělali víc škody než užitku. A dělat takovou, pomalu hodinářskou práci s těžkou lžící bagru neumí každý. Sepp však byl mistr v ovládání svých dvou bagrů a archeologové jeho mistrovství dokázali ocenit. Pochvalou a moc dobrým vínem, které mu tehdy donesl jeden z nich, jehož otec byl vinař.
Sepp se znovu uculil a pomyslel si, že by mu vůbec nevadilo, kdyby se mu opět dostalo pochvaly i takového vína.
Zatímco Sepp meditoval v kabině svého bagru, staveniště kolem něj se pomalu zaplnilo kolegy.
Stavbyvedoucí rozdal pracovní úkoly a Sepp se pustil se svým strojem do práce podle šéfových pokynů.
Protože měl v hlavě pořád vzpomínky na objev v roce 2018, pozorně sledoval lžíci svého silného stroje. Hodinu vše běželo, jak mělo.
Najednou Sepp zpozorněl, protože cosi podobného kosti povylezlo ze země těsně u pravého okraje lžíce jeho bagru.
Sepp zastavil práci a vylézal z kabiny stroje, aby se šel podívat, co to vlastně vyhrabal ze země.
To už na něj ale také volal stavbyvedoucí Hubert Gassner: „Stop, Seppe! Něco jsi vyhrabal.“
Za chvíli se už oba skláněli nad tím, co vyčuhovalo ze země vedle lžíce Seppova bagru. Postupně, když viděli ty dva sklánějící se vedle lžíce bagru, obklopili je ostatní pracovníci přítomní na stavbě. Víc než polovina z nich si totiž pamatovala nález z roku 2018, a byla zvědavá, jestli se bude historie opakovat.
Sepp, který tehdy cosi od archeologů odkoukal, zvědavě okukoval nález, při čemž si dával pozor na to, aby se jej nedotkl.
Stavbyvedoucí Hubert Gassner věděl o Seppově zálibě v historii a také si pamatoval, jak Sepp tehdy strávil s archeology spoustu času. Považoval jej proto za jakéhosi firemního experta na podobné nálezy. Zeptal se proto Seppa: „Co tomu říkáš?“
Sepp se postavil, po něm se napřímil i Gassner a Sepp potom zamyšleně pověděl: „No, nejsem ani doktor, ani archeolog, ale troufám si tvrdit, že tady tohle vypadá jako lidská stehenní kost.“
„Zkusíme ji vytáhnout?“ navrhl stavbyvedoucí.
„Ne, to v žádném případě ne,“ rychle opáčil Sepp. „To bychom to mohli rozvrtat ještě víc a z toho by archeologové neměli moc radosti. I tak je otázka, jak moc je porušená tahle kostra. Nechám tak, jak je, i lžíci svého bagru.“
Chvilku se Sepp i Hubert Gassner dívali na kost vyčuhující ze země. Střídavě ty dva a střídavě kost sledovali ostatní.
„Zavoláme asi archeology,“ pronesl váhavě Gassner, který se přitom tázavě zadíval na Seppa.
Ten přikývl a dodal: „A taky policii. Oni by ji archeologové stejně zavolali sami.“ Potom Sepp navrhl: „Já mám od nálezu té avarské ženy v mobilu kontakt na doktorku Straussovou z našeho muzea MAMUZ. Tak jí zavolám, ať si zařídí, co bude považovat za nutné. A ty zavolej policajty. Ať nám nikdo nenadává.“
Stavbyvedoucí přikývl, a tak se oba dali do díla.
Doktorka Elisabeth Straussová z místního muzea MAMUZ věnujícího se prehistorii i středověku byla nakonec rychlejší než policie, jejíž vůz s dvojicí místních inspektorů přijel pět minut po ní.
Doktorka Straussová žila svým oborem a když došlo před lety k nálezu hrobu avarské ženy, byl to první velký archeologický nález její kariéry. Jak tehdy doufala, nešlo o nález poslední. Když jí, celé nedočkavé, Hubert Gassner se Seppem Gruberem ukázali kost napolo vytaženou lžící bagru, neskrývala svoje nadšení:
„Pánové, tohle bude nepochybně kost stará nejméně tisíc let. Na tohle zavolám kolegy z univerzit v Kremsu a ve Vídni. A je mi to líto, ale musím vás, pane Gassnere, požádat, abyste práce na stavbě prozatím zastavili.“
Sepp se zeptal: „Mám nechat zatím svůj bagr tak, jak je, paní doktorko?“ Doktorka Straussová se na Seppa pousmála a řekla: „Pokud vám to, pane Grubere, nebude vadit, tak ano.“
Sepp se pousmál: „Mně to nebude vadit určitě. Hlavní je, aby to nevadilo tady tomu mému mazlíkovi.“
Načež Sepp poplácal pravicí svůj bagr a dodal: „Ale tomu to také vadit nebude. Lžíce je pevně zapřená do země, stroj stojí stabilně. Pokud nebude mít šéf žádné námitky, co se mě týče, můžeme ten bagr tady takhle nechat. A až přijedou vaši kolegové, tak podle jejich pokynů lžíci opatrně vytáhnu a najel bych sem s malým bagrem, který tu máme, a můžu vám zase pomoci odkrýt zeminu z té vykopávky. Pokud tedy dostanu požehnání tady od šéfa.“
Stavbyvedoucí Hubert Gassner nejevil takové nadšení jako doktorka Straussová a Sepp, nicméně mu bylo jasné, že pokud se má co nejdříve pokračovat zase v práci, za kterou jsou v areálu nemocnice placení, je nejlepší pomoci archeologům, aby ti co nejdříve mohli dokončit svoji práci.
Hubert Gassner tedy mávl pravicí a rezignovaně děl: „Co mám s vámi dělat, paní doktorko. Zařiďte si potřebné a předpokládám, že stejně jako v roce 2018 budete potřebovat pomoc naší firmy. Nejenom tady Seppa a jeho bagr, ale i nějaké dělníky. Tak si prosím rozmyslete, co a kolik lidí od nás budete potřebovat a my tu zatím skončíme a prozatím vám předáme tohle staveniště.“
Doktorka Straussová přikývla: „To je od vás velice laskavé, pane Gassnere. Jak tu budou zítra kolegové z Kremse, domluvím se s nimi a dám vám vědět. Už teď vám ale mohu říct, že budeme určitě potřebovat pana Grubera s tím malým bagrem. Ten nám v naší práci moc pomohl v roce 2018 a určitě nám pomůže i nyní.“
Hubert Gassner s úsměvem přikývl: „Se Seppem můžete určitě počítat.“
Pak se stavbyvedoucí zadíval na svého bagristu a pobaveně dodal: „Jak na něm vidím, tak Sepp se už nemůže dočkat.“
Sepp Gruber se uculil: „Tak nějak, Huberte. Není nad to, když se člověk může ponořit do historie.“
Hubert Gassner se ušklíbl: „No jo, ty se ponoříš do historie. Ale já se budu muset ponořit do hovoru se šéfem. Ten asi moc štěstím skákat nebude. Co ale holt naděláme.“
A Hubert Gassner poodešel kousek a dal se do telefonování, sledovaný zvědavými pohledy doktorky Straussové a Seppa Grubera.
Když skončil a viděl tázavé pohledy obou, pověděl jim: „Šéf nejuchal jako vy dva, ale vzal to na vědomí. Ono mu také nic jiného nezbylo. Že ano?“
...
A tak Slavomír, když konečně jeho vojáci narazili na postupující Franky, své vojáky rozdělil do malých jednotek. A tyto zdánlivě malé a ustrašené moravské jednotky potom podle Slavomírova plánu pouze naznačovaly nesmělý boj a neustále ustupovaly před útočícími Franky.
Frankové tak začínali být opravdu čím dál víc přesvědčení o tom, že místo nemilosrdné války je na Moravě čeká snadné vítězství a s ním spojená bohatá a snadná kořist.
Slavomír touto taktikou, kdy na své jednotky Franky lákal, opravdu chránit moravská sídla v širším okolí před rabováním, protože Frankové, když před sebou viděli ony zdánlivě ustrašené Moravany, se nezdržovali nějakým loupením po cestě v očekávání konečného vítězství a pokladů z hlavních moravských hradišť.
Frankové tedy následovali před nimi zdánlivě ustupující Moravany a vyhýbali se tak hradištím, která míjeli, rozhodnuti nakonec Moravanům zasadit jeden, rozhodující úder. Říkali si, že se loupením a rabováním nebudou zdržovat. Vše si vezmou cestou zpět po rozhodujícím vítězství.
Moravané mistrovsky vedení Slavomírem ovšem dobře věděli, co dělají. Nešlo o žádný bezhlavý ústup. Podle Slavomírova plánu svým šikovným manévrováním naváděli velké franské vojsko k Moravgradu.
Když Moravané Franky konečně přivedli až k Moravgradu a útočníci zde narazili na nepřemožitelné hradby hrdého hradištního města, Frankové se tam utábořili.
Sice s uznáním zhlédli mocné hradby Moravgradu, ovšem pod dojmem dosavadního náramně snadného postupu moravskou zemí začali hned celí natěšení plánovat poslední, zdrcující útok, kterým toto hrdé moravské město dobudou, vypálí a navždy zničí, aby tím také Moravany ponížili a ti konečně pochopili, kde je ve franském stínu jejich místo. Král Ludvík si ani v nejmenším nepřipustil, že by to mělo být jinak.
Zatím se však v okolních lesích kolem nic netušících Franků shromáždily početné, na boj připravené a silně motivované jednotky Moravanů, které Vladanové podle Slavomírova pokynu a podle jeho domluvy s králem Rastislavem zformovali a přivedli od Veligradu i z jiných částí Moravského království. Tyto jednotky se pod Slavomírovým vedením spojily s bojovníky, kteří Franky nalákali k Moravgradu.
Vojáci v lesích i obránci hradiště o sobě dobře věděli díky poslům nepozorovaně pronikajícím oběma směry. Poslům, kteří svoje poslání plnili s vědomím, že za žádnou cenu nesmí prozradit, co vědí. I za cenu ztráty vlastních životů v případě polapení Franky. A všichni Moravané se už těšili na to, jak se vrhnou na utábořené a nic netušící Franky a zmasakrují je.
Nemuseli čekat dlouho. Slavomírovi bylo jasné, že dlouhé čekání v lesích kolem Moravgradu by pouze zvyšovalo nebezpečí prozrazení Moravanů v lesích a krach plánu na zdrcující útok na utábořené Franky.
Proto hned první noc franského táboření se na šokované vetřelce naplněné sebevědomím a samolibostí snesl déšť moravských zápalných šípů. A poté okamžitě vpadly z okolních lesů nic netušícím, překvapeným Frankům do zad jednotky přivedené Slavomírem. Slavomírovi po boku stál samozřejmě věrný Erik a vedle svého otce také mladý Vladan, budoucí velitel Slavomírových vojáků. Spolu se Slavomírem a jím vedenými jednotkami z velké části Moravského království potom z moravgradského hradiště zaútočila moravgradská posádka osobně vedená králem Rastislavem, který se bez ohledu na osobní riziko postavil do čela svých vojáků, aby jim osobním příkladem dodal odvahu. I když, upřímně řečeno, nabuzení Moravané plní nenávisti k Frankům snažícím se ovládnout Moravské království, potřebovali spíš brzdit ve svém bojovém nadšení. Aby svojí bezhlavou odvahou nepřišli nakonec zbytečně k úhoně.
Na velké louce před hradbami Moravgradu, kde franští vojáci hodlali strávit pokojnou noc, nastala oné noci místo toho nemilosrdná řež. Moravané byli několikanásobně slabší, avšak dokonale využili moment překvapení a za noci ozářené měsíčním úplňkem doslova zmasakrovali velkou část překvapeného Ludvíkova sebevědomého vojska.
V podstatě se dalo říci, kdo se nezachránil útěkem, ten byl zabit. Buď hned během té hrůzné noční řeže, případně byli nemilosrdně dobiti ti, kdo byli potom za denního světla shledáni jako nezpůsobilí k uzdravení a následnému prodeji do otroctví.
Sám král Ludvík se zachránil pouze díky hrdinství a obětavosti své osobní stráže, která jej vyvedla z přízračného bojiště, když bylo jasné, že jediná šance na záchranu je útěk od Moravgradu. A potom pouze díky obětavosti svých nejbližších vojáků se mu podařilo uprchnout z Moravy. Moc nechybělo, aby Ludvík padl do moravského zajetí.
Ranní pohled na bojiště, po kterém chodili krví franských nepřátel zbrocení Moravané, vypadal jako scéna z apokalypsy. Trávník posetý těly mrtvých Franků. Mezi nimi se proplétali Moravané, plní nenávisti k těm, kdo je chtěli připravit o vládu nad jejich zemí. A pokud někdo z Franků nalezených Moravany při kontrole nočního bojiště jevil známky života, byl Moravany nemilosrdně dobit, pokud byl vážně zraněný a jeho uzdravení bylo nepravděpodobné. Případně byla Frankům nasazena pouta. To tehdy, pokud byli shledáni jako kandidáti na uzdravení, aby po vyléčení mohli být prodáni do otroctví, aby cenou, kterou za ně Moravané dostanou, alespoň částečně splatil škody, které napáchali.
Ti Frankové, kteří bitvu u Moravgradu přežili, byli většinou naprosto překvapení a dezorientovaní. Moravany považovali za méněcenné. Ne, že by snad nevěděli, že Slované umí bojovat. Už z věčných půtek s Polabskými Slovany věděli, že ti jsou jako vzteklí psi. Dokud je v nich alespoň trochu života, koušou a koušou.
Také měli mnozí zkušenosti z bojů se vzpurnými kmeny Čechů. S těmi to bylo podobné jako s Polabskými Slovany. Kousali, rvali se, nadělali spoustu bolestivých potíží. Ale nedokázali se sjednotit a vytvořit sílu, která by byla schopna Franky bojující jako jeden mocný celek opravdu ohrozit. Nedokázali prostě bojovat stejně organizovaně jako Frankové.
Tady, na Moravě však Frankové poznali něco, na co u Slovanů nebyli doposud zvyklí. Nejen, že se Moravané rvali jako rozvzteklení psi, kteří koušou, hryžou, trhají a zabíjí.
Jenže tahle smečka vzteklých psů vytvořila jeden nezdolný celek, který měl díky promyšlenému velení jasný cíl, pro jehož splnění udělal vše, co bylo možné.
A ten jasný cíl před svými muži a místy i ženami vytyčil mladý Slavomír z Dolnogradu. To on byl ten, kdo Moravany sjednotil do jednoho, promyšleně bojujícího vojska. Kdo vymyslel taktiku, jak několikanásobně silnější Franky porazit. To Slavomír způsobil to, že mnozí Frankové se od Moravgradu místo s bohatou kořistí vraceli pouze s přáním zachránit si holý život.
Od té doby postupně narůstala Slavomírova proslulost. Mezi Franky se stal stejně respektovanou osobností jako mezi svými krajany.
...
Když Slavomír s Erikem už zastavili poblíž dvou domů, které dostali na hradišti k dispozici Slavomírovi vojáci, Erik poznamenal: „Doufám, že ti zplozenci pekla jsou tak hloupí a nenamířili si to domů. A že je tak budeme moci dostihnout a zabít.“
Slavomír příteli vážně odpověděl: „I když bych rád splnil slib daný při odchodu Dobře, uvědomuji si, že to bude znamenat, že ti zkurvenci ještě za sebou zanechají další vypálené a vyvražděné vesnice. A nejsem si tak úplně jistý, jestli by nebylo lepší, kdyby zmizeli co nejrychleji ve své zemi.“
„O tom ale my dva nerozhodujeme,“ pronesl vážně Erik. „To rozhodne Bůh. Bůh nebo osud.“
„Zanecháme filosofování a vydáme se na cestu,“ řekl Slavomír. „Nebo tu máš něco k zařizování?“
„Myslíš tu blondýnku ze včerejška?“ uculil se Erik. „Ta by něco změnila na tvém rozkazu k odjezdu?“
„To nesamozřejmě nezměnila. Nemůžeme si dovolit ztrácet čas,“ opáčil pobaveně Slavomír. „Ale myslel jsem, jestli se nebudeš potřebovat rozloučit. Že bych ti na to poskytl malou chvilku.“
„To jsi, Slavomíre, moc laskavý, ale ta dívka byla taková netýkavka. Jaksi nevěděla jestli ano nebo ne. Tedy jestli se mnou ano nebo ne,“ řekl s ironickým úšklebkem Erik. „Tak jsme se rozloučili, dvakrát políbili a slíbili si, že se setkáme, až se sem zase vrátíme. Ale podle mě to byl takový ten slib, o kterém víš, že nakonec nedojde k jeho naplnění.“
„Tak to je mně tě líto,“ odvětil pobavený Slavomír, který dobře znal vztah svého vikinského přítele k ženám a bylo mu jasné, že Erik si nepochybně brzy najde nějakou jinou měkkou dívčí náruč k útěše.
A Erik, jako by tušil, co běží myslí jeho přítele, zadumaně řekl: „Uvidíme, když se zase do Znojemu vrátíme. Buď tahle blondýnka nebo jiná dívka. A když ne ve Znojemu, tak jinde jiná určitě. Život se nezastaví s jednou znojemskou blondýnkou, která nechápe, co ve mně ztrácí.“
Poslední slova už viking pronesl s ústy rozesmátými od ucha k uchu.
Slavomír se rozesmál také a uznale řekl: „Opravdu jsem netušil, že se z tebe na Moravě stane filosof.“
Oba muže už sledovalo třicet mužů, kterým veleli.
Pozdeša, jeden z dolnogradských vojáků, který se se Slavomírem znal od dětských let a mohl si dovolit mluvit s ním podobným tónem jako Slavomírův nejbližší přítel Erik, se za všechny vyptal: „Tak co jste vy dva zjistili? Za nás všechny už mohu říct, že se těšíme, jak budeme zase bít Franky. Už nás ten klid a nicnedělání ubíjí.“
„Tak to vám mohu udělat radost,“ oznámil jim hlasitě Slavomír. „Teď vám povíme s Erikem, co jsme se dozvěděli od dvou žen, které přežily vypálení a vyvraždění jejich vesnice.“
Po těchto slovech Slavomír svým mužům za občasných Erikových komentářů vylíčil, co jim obě ženy pověděly.
Během vyprávění pobouření všech vojáků rostlo a rostlo. Nejraději by vyrazili a hned pozabíjeli vrahy z Dobřiny a Jitčiny vesnice.
Slavomír musel mírnit jejich bojový zápal. Na konci celého vyprávění svým mužům důrazně kladl na srdce: „Chápu vaše rozhořčení a chuť ty franské zkurvysyny pobít. Než se však do nich pustíme, musíme mít chladné, naprosto chladné hlavy. Podobně jako když jsme čekali na svoji chvíli v lesích u Moravgradu. Ti hrdlořezové v Dobřině a Jitčině vesnici byli bezpochyby zkušení válečníci. Jinak by vzali nohy na ramena a ujížděli domů. Oni to však berou oklikami a snaží se škodit, seč mohou. Dobře vědí po svém výprasku u Moravgradu, jak tím riskují. Ale přesto to dělají. Protože se nepochybně snaží za svoji potupu pomstít. A věří, že jsou dostatečné schopní vojáci, aby to dokázali. Což znamená, že jejich bojové schopnosti rozhodně nesmíme podceňovat. To, že jsme Franky porazili u Moravgradu, neznamená, že neumí zabíjet. Takže mějte klid a chladné hlavy. Teď pojedeme do vesnice, kterou zničili, a z té je budeme sledovat a naším cílem bude ty franské hrdlořezy dostihnout a nemilosrdně potrestat. Na to budeme potřebovat všechny své stopařské dovednosti a právě ty chladné, přemýšlející hlavy. Oni budou nepochybně počítat s tím, že je budeme stíhat. Takže musíme být opatrní a počítat s tím, že na nás mohou někde čekat nějaké pasti, které nám připravili. A až ty krvavé psy vystopujeme a obklíčíme, potom teprve můžeme dát průchod své nenávisti, když se na ně vrhneme jako bouře a jako bouře je zničíme a pobijeme. Je vám to jasné, moji vojáci?!“
„Jasné, Slavomíre!“ zazněla sborová a hlasitá odpověď.
Po Slavomírově promluvě nasedli všichni na své koně a za chvíli už projížděli jednou z bran znojemského hradiště.
Když Slavomír, Erik a jejich třicet mužů dojelo do vypálené vesnice, neubránili se dojetí spojenému s touhou po pomstě.
Prosté polozemnice a sruby rolníků byly vyvrácené a více, či méně spálené. Jednoduchá dřevěná kaplička uprostřed vesnice se změnila v hromadu spálených kusů dřeva. Mezi vším tím obrazem zmaru byla poházena mrtvá těla vesničanů, mnohá se stopami mučení, jako byly useknuté prsty nebo celé končetiny. V troskách jedné polozemnice dokonce našli zavražděnou těhotnou ženu s několikrát propíchlým břichem.
Erik se rozhlížel znechuceně kolem a zeptal se Slavomíra: „Nepohřbíme ta těla? Jinak je tu ohlodá lesní zvěř.“
Slavomír přikývl. „Sám jsem to chtěl nařídit. Nemůžeme tu ty nebožáky takto nechat ležet.“
Potom Slavomír ukázal na opačný konec vsi, než sem přijeli. Byl tam nevelký hřbitov, který také neušel barbarskému řádění Franků. Plocha byla jimi zdupaná a hlavně prostě dřevěné kříže označující hroby byly nesmyslně pobořené. Byl to pro všechny důkaz franské bezbožnosti a nenávisti.
Slavomír přikázal: „Ty pobořené kříže znovu postavte a vykopejte jeden velký hrob, do kterého snesete všechna těla a místo označte velkým křížem.“
Vojáci se hned dali do práce. Netrvalo to ani tak dlouho a Slavomírův příkaz byl splněn. Všichni se u hromadného hrobu obětí z vesnice pomodlili.
Slavomír poté přikázal zase osedlat koně. Do čela se postavili dva z vojáků, kteří byli nejlepšími lovci a stopaři.
Už v době, kdy ostatní kopali hromadný hrob, do které potom snesli všechny mrtvé z vesnice, tito dva muži prozkoumali okolí vesnice a věděli tak, kudy ves opustili Frankové.
Slavomíra s Erikem znepokojilo to, že, jak se zakrátko ukázalo, Frankové si to nenamířili nejkratším směrem domů, což znamenalo, pokud by chtěli opustit území obývané Slovany, do Východní marky. Po opuštění vesnice sice jejich stopy vedly nejprve po poměrně zřetelné a schůdné lesní stezce směrem západu slunce, která posléze vedla až do Východní marky. Pak se ovšem stopy Franků stočily půlnočním směrem.
...
Nasedli tedy opět na koně a vydali se dál, vedení Tuhanem.
Zanedlouho Tuhan zastavil, sesedl ze svého koně, ukázal na skoro neviditelnou pěšinu odbočující doleva z cesty a řekl: „Tady se dostaneme k řece na místě, odkud z toho palouku není vidět. Pěšina vede k místu, kde se Dyje rozlévá do dvojnásobně šíře, takže není tak hluboká a je jakžtakž schůdná i za jarního tání. Nevýhoda tohoto brodu je v tom, že s vozem se tudy nedostaneš, břeh je moc strmý. Ale sejít k řece a vylézt na druhém břehu nahoru i s koněm se tu dá.“
Slavomír přikývl a ještě se zeptal: „Kolik těch Franků vlastně je? Dvě ženy, které přežily vraždění v té pohanské vsi, nám tohle nebyly schopné přesně říct. Akorát to podle jejich odhadu vypadá na to, že těch Franků od přepadení té rolnické vsi u vašeho hradiště přibylo.“
Tuhan přikývl: „Je to tak, pane. Těch Franků je teď čtyřiašedesát. Připojili se k nim další, ale někteří jsou zranění. Proto se taky asi zastavili.“
Pozdeša k tomu poznamenal: „Dvojnásobná přesila není nic, co bychom neznali. To zvládneme.“
„To ano,“ souhlasil Slavomír. „Musíme ty Franky ale překvapit. Pokud se nám to podaří, nikdo z nich nemusí přežít. A naopak, nikdo z nás nemusí být ani vážně zraněný.“
Potom Slavomír rázně prohlásil: „Konec řečí, jdeme!“
Tuhan, veda svého koně za ohlávku, pomalu sestupoval místy docela strmou pěšinou k řece. Chůze vyžadovala trochu opatrnosti, protože nepříliš často používaná pěšina byla zarostlá. A pokud jste zvládli místy hodně šikmý a k tomu kamenitý terén, další nástrahy vám místy přichystaly i pichlavé keře kolem.
Konečně byli dole u hladiny Dyje. Řeka zde byla opravdu širší než jinde a docela mělká. Bez problémů ji rychle přebrodili, protože její dno bylo pokryté pískem a drobnými kamínky, takže se po něm šlo dobře lidem i koním.
Podobně strmou stezkou potom vystoupali na návrší nad řekou na protějším břehu. Tam už je čekal Erik se svými muži.
Slavomír jim v rychlosti povyprávěl o pohanské vsi a Erik jim zase na oplátku řekl, že Frankové táboří na palouku se studánkou a vypadá to tak, že zde opravdu hodlají přenocovat. Zřejmě proto, že řada z nich má zranění, kvůli kterým potřebují odpočinek.
Erik se zeptal Slavomíra: „Kdy se do těch zkurvenců pustíme? Počkáme na noc?“
Slavomír zavrtěl odmítavě hlavou: „Tady bych to nezkoušel. Neznáme to tak jako u Moravgradu. Myslím, že nejlepší bude počkat, když se začne stmívat. To budeme ještě dobře vidět a oni se už budou nejspíš ukládat ke spánku. Budou tudíž už takoví vláční a dobře k poražení.“
Poslední větu Slavomír pronesl s ironickým úšklebkem.
Udělali to tak, jak Slavomír rozhodl.
Opatrně, tak aby nenadělali hluk a nevšimly si jich franské hlídky, obklíčili franský tábor a zalehli na zem, přičemž se zamaskovali, jak to jen šlo.
Slavomír jim před tím řekl, že povel k útoku vydá on sám moravským bojovým výkřikem „Bij, Franka bij!“. Pokud by ovšem někoho z nich nemilou náhodou objevil nějaký Frank na obchůzce, měl dotyčný voják zvolat opakovaně „Bij Franka, bij Franka!“, což by byl signál pro všechny k předčasnému útoku.
Slavomír k tomu dodal: „Je jasné, že pokud by někdo z nás byl objevený, nemá cenu na nic čekat. V takovém případě musíme útočit, ať chceme, nebo nechceme. Jasné? Chce se někdo na něco zeptat?“
Všichni souhlasně pokývali hlavami. Slavomír tedy dodal: „Polovina mužů bude pod Erikovým vedením a zaujme pozici v půlkruhu zády k řece. Druhá polovina pod mým vedením obklíčí Franky v půlkruhu čelem k řece. Má někdo nějaké dotazy?“
Ozval se Erik: „Když dovolíš, Slavomíre, tvoje polovina je nebezpečnější. Když se Frankové dají na útěk, namíří si to určitě do hloubi lesa, aby tam zmizeli. Hlavní útok tak bude směřovat na tebe a tvé muže. Prohodíme si proto své pozice.“
Slavomír se usmál a tónem, který nepřipouštěl diskusi prohlásil: „Těší mě, milý Eriku, tvá péče o mé bezpečí. Ale já se před těmi franskými psy schovávat nemíním. Už jenom kvůli tomu, co jsme viděli v té nebohé pohanské vsi. Stvůry, které spáchají to, co jsme viděli, nemají právo na to, chodit po této zemi. Takoví vrahové musí být nemilosrdně vybiti a já se tomu rozhodně vyhýbat nebudu. Naopak, s chutí k tomu osobně přispěji.“
Erik znal Slavomíra dostatečně na to, aby věděl, že další diskuse s přítelem na toto téma je zbytečná. Proto viking pouze sklonil hlavu a řekl: „Jak si přeješ.“
Na to dal Slavomír příkaz k tomu, aby potichu a nenápadně obklíčili franský tábor. Dobře věděl, že jeho muži sami nejlépe vědí, co mají dělat a jak se mají chovat. Ti jej doposud nezklamali a Slavomír věřil, že nezklamou.
Za chvíli už leželi Slavomír, Erik a jejich třicet mužů v kruhu kolem franského tábora. Všichni se schovali v trávě, využili ke krytu keře, stromy, prostě vše, co jim okolní příroda nabídla. Pokud někdo nepřišel až těsně k někomu z nich, neměl vůbec naději si skrytých Moravanů všimnout.
Moravané leželi bez pohybu, nenápadně pozorovali terén a franský tábor před sebou a čekali na Slavomírův povel k útoku…
Na krajinu se pomalu začal snášet soumrak.
Začalo se šeřit, ale pořád bylo ještě celkem dobře vidět.
Slavomír se opatrně nadzdvihl, věnoval poslední pohled franskému táboru, kde byl klid a kromě čtyř mužů na hlídce se ostatní pomalu ukládali ke spánku.
Slavomír usoudil, že tohle je ten pravý okamžik k útoku.
Lehce se nadzdvihl, aby byl lépe slyšet a co nejhlasitěji zařval: „Bil, Franka, bij!“
V té chvíli se spolu se Slavomírem a Erikem vymrštilo z trávy třicet moravských bojovníků silně chtivých zabíjení Franků.
Než se překvapení Frankové vzpamatovali, byli už všichni Moravané v jejich táboře. Čtyři muži na hlídce se postavili jako první na odpor, ale jediným výsledkem bylo to, že byli první na ráně. Jednomu svým mečem zasadil Slavomír ránu do krku tak silným úderem, že Frankovi napolo uťal hlavu. Druhému svým mečem zasadil ránu do srdce Erik. Další dva strážce rozsekaly dvě dvojice Moravanů.
Řada Franků, zvlášť těch, kteří se už uložili ke spánku, se ani nestačila chopit svých mečů a Moravané je zabili, aniž se začali bránit a vlastně pořádně probudili.
Slavomír s nemilosrdným výrazem ve tváři probodl svým mečem takové probouzející se Franky čtyři, když se dostal konečně k souboji s prvním Frankem, který se mu postavil s mečem v ruce.
Tomu bojovníkovi to však nebylo nic platné. Slavomír mu po krátkém souboji vyrazil jeho meč z ruky a poté bezmocnému Frankovi probodl srdce.
Podobně jako Slavomír mezi Franky řádil i Erik. V době, kdy Slavomír zabil šestého Franka, Erik sprovodil ze světa o jednoho nepřítele míň.
Stejně nemilosrdně jako jejich dva velitelé se činili i ostatní moravští vojáci, takže Frankové už dávno neměli dvojnásobnou přesilu. Naopak. Proti Moravanům, ze kterých nepadl ani jeden, jich stálo a bránilo holé životy posledních deset.
Erik po krátkém a zuřivém boji poslal ranou do hrudi k zemi onoho černovlasého fanatika se stříbrným křížem, kterému vyteklo z úst trochu krve a po několika záškubech zůstal nehybně ležet.
Nakonec Slavomír poté, co zabil další tři Franky, stál proti franskému šlechtici, který celému houfu Franků velel.
Slavomír přikázal svým mužům, aby jim udělali místo.
Slavomír si během souboje s Franky šlechtice všímal a bylo mu jasné, že jde o zkušeného šermíře, který svoji zbraň rozhodně nenosí pouze pro ozdobu.
Když proti sobě stáli, Frank se jej tvrdou slovanštinou zeptal: „Zajatce asi neberete?“
Slavomír se ušklíbl: „Poté, co jsme zabili všechny tvé muže ti rozhodně nehodlám darovat život.“
Frank se zašklebil: „To je dobře, já se také nehodlám vzdávat.“
A bez nejmenšího varování naznačil výpad proti Slavomírově hrudi.
Slavomír uskočil stranou a než stačil Frank zareagovat, sekl jej svým mečem do levého boku.
Frank zavyl bolestí, protože rána zasazená Slavomírem byla hluboká, bolela a hodně krvácela.
Frankovi bylo jasné, že s krví z jeho těla odchází síla. Ještě jednou se rozmáchl, tím však odkryl svůj pravý bok, čehož využil Slavomír a zasadil mu do něj stejně ničivou ránu.
Otřesený Frank se zapotácel, bezmocně rozpažil, meč mu vypadl z ruky a Slavomír mu zasadil poslední ránu přímo do srdce.
Frank se pomalu sesunul k zemi, cosi nesrozumitelně zachrčel a život vyprchal z jeho těla.
Slavomír se rozhlédl kolem a řekl temným hlasem: „Myslím, že jsme ty nebohé vesničany dostatečně pomstili. Nikdo z těch zkurvených franských psů nepřežil. A už nikdy nebudou škodit a vraždit v této zemi.“
To ovšem Slavomír netušil, že po několika letech se ještě jednou střetnou s jedním z Franků, které právě pozabíjeli. Tedy byli o tom přesvědčeni. Jednomu z nich se totiž podařilo přežít a Erik tak dokončil to, co započal zde, až po letech v lesích poblíž řeky Swortky. Ale to není podstatné pro toto vyprávění.
...
Slavomír pomalu postupoval lesem a pozorně sledoval zem i porost kolem sebe. Nedaleko od něj šel Erik a choval se stejně. Podíval se směrem ke Slavomírovi a pravicí na něj mávl a smluveným gestem naznačil dotaz.
Slavomír vikingovi odpověděl gestem, že nic neviděl.
Oba přátelé si to namířili k sobě.
Erik zanadával: „Ten zkurvený medvěd si z nás dělá kašpary.“
„Co naděláš,“ zašklebil se Slavomír. „On je lesů pán. To my jej obtěžujeme.“
„Vykládej to našim chovatelům ovcí,“ uštěpačně odpověděl Erik. „Už se za tím provokatérem honíme tři dny a k ničemu to nevede.“
Erik se kolem sebe rozhlédl: „Kde to vlastně jsme? Myslím, že kousek od Hrbku?“ Slavomír přikývl: „Jo, vpravo je hradiště Hrbek a vlevo, kousek od nás teče potok, který se pak vlévá do Dyje.“
Najednou právě od potoka uslyšeli dívčí výkřik: „Pomoc! Pomoc!“
„Ten dívčí hlas zní ale hodně zoufale,“ konstatoval Erik.
To se už dal Slavomír do běhu a Erik za ním.
U potoka se tisklo ke starému dubu mladé světlovlasé děvče, které se snažilo odehnat medvídě, jež se popleteně motalo kolem dokola dívky.
Z nedaleka se ozvalo výhrůžné vrčení rozčilené medvědice, která se hnala na pomoc svému potomkovi, což pro dívku nevěštilo nic dobrého.
Slavomír seskočil z mírného srázu na břeh potoka k na smrt vyděšené dívce. Bleskurychle zhodnotil situaci a došlo mu okamžitě, že dívka se bála medvíděte, zřejmě otřesené medvídě zase dívky a všemu dávala korunu medvědice, která hodlala zachránit své dítko i za cenu zničení okolního světa.
Medvědici Slavomír nechtěl zabít, aby medvídě nepřipravil o matku. A taky by boj s rozzuřeným zvířetem mohl dopadnout všelijak.
Slavomíra proto nenapadlo nic lepšího, než lehkým kopancem popletené medvídě nasměrovat k matce a doufat, že se k ní rozeběhne.
Naštěstí to zabralo. Medvídě si konečně všimlo matky, lehce zabručelo a rozeběhlo se k ní.
Když to medvědice uviděla, vztyčila se na zadní, roztáhla přední tlapy a co nejhlasitějším zařváním sdělila Slavomírovi, dívce i Erikovi, který už u nich také byl, aby je ani nenapadlo následovat medvídě.
Což samozřejmě nenapadlo nikoho z nich. Všichni si oddechli, že vše dopadlo dobře bez boje:
Dívka se z prožitého strachu hlasitě rozplakala a zabořila svoji uslzenou tvář do Slavomírovy haleny.
Nutno přiznat, že se to Slavomírovi moc líbilo a proto rád dívce dělal oporu.
Erik přítele pozoroval s veselými ohníčky v očích.
Konečně se dívčin pláč utišil. Slavomír jí rukávem své haleny otřel oči a konečně se jí představil: „Jsem Slavomír z Dolnogradu a tohle je můj přítel Erik. Kdo jsi ty? A co jsi tu proboha prováděla? To nevíš, že od medvíďat je třeba udržovat odstup?“
Dívka vytáhla kousek lněného plátna z mošničky zavěšené na tenkém koženém řemínku zapnutém kolem svých světle modrých lněných šatů, které jí moc slušely, jak si Slavomír okamžitě uvědomil a zajíkavě odpověděla: „Jsem Lada, dcera vladyky Vojslava z hradiště Hrbek, co je tady kousek od nás.“
„A co jsi tu tedy vyváděla?“
„Šla jsem na borůvky a maliny, nejlepší rostou tady u potoka, ještě tu teď zrají. Jenže mně na tom srázu nad potokem ujely nohy a spadla jsem rovnou na to medvídě, které si tu hrálo a já jsem o něm neměla ani tušení. Medvídě z toho bylo otřesené, já vyplašená a ta medvědice naštvaná. Ale to jste už viděli.“
A dívka se poprvé ulehčeně usmála.
...