© Stanislav Češka, 2013 - Text může být kopírován pouze s uvedením autora a s jeho svolením
Proč píši své „Zločiny na Velké Moravě“ tak, jak je píši
V mých velkomoravských detektivkách (jak, ve které) se vyskytuje rovněž láska i napětí, bujné pitky a oslavy, popisy dlouhých cest po moravské zemi a jejím okolí (to okolí přijde ve čtvrté části, kterou teď, v březnu 2013 právě píši), napínavé souboje i objasňování zločinů. Ode všeho trochu, tu více, tu méně.
V každém případě však svoje knihy nepíši tak, aby patřily do "Červené knihovny". Nemají jí to být ani čistě romantické příběhy, ani fantasy příběhy v historickém hávu, ani historické (ať už detektivky, či nikoliv) romány, kdy si autor osvojí pár základních historických faktů, na které potom naroubuje příběh, který se klidně může odehrávat ve starém Egyptě, na středověkém anglickém sídle nebo třeba v rudolfinské Praze.
Aby bylo jasno - nic proti takové literatuře nemám, nic nemám proti jejím čtenářům a jistě je naprosto v pořádku, že se takové romány píší, čtenáři je čtou a líbí se jim.
Opakuji, je to naprosto v pořádku, mé "Zločiny na Velké Moravě" však takové zcela úmyslně nejsou a ani nemají být. Já se snažím (jak se mi to daří, musí posoudit čtenáři), spojit dobrodružně-detektivní příběh s dokumentárně-reálným pohledem (to se mi povedla hrozná formulace, že ano?) na tehdejší svět. Tedy jinak řečeno, rád bych se se svými čtenáři podělil o svoje zaujetí pro dobu Velké Moravy a naše tehdejší předky. Protože však nějaké suchopárné poučování nudí, nabízím jim (svým čtenářům, nikoliv velkomoravským předkům) historické detektivky, přesněji snad historicko-dobrodužné romány s detektivní zápletkou, které jsou průvodci tehdejší dobou. Které (alespoň doufám) pobaví a také seznámí s tehdejším životem.
Mnohý čtenář si asi nedokáže představit, kolik práce a studia odborných i populárně-odborných materiálů mě vytvoření tohoto "obrazu Velké Moravy" stálo. Samozřejmě sleduji reakce čtenářů ve svém okolí a musím říct, že můj důraz kladený na historické fakty je přijímán (alespoň zatím a ve většině reakcí) kladně. Asi proto, že knih, kde je historie "nahozena v náznaku" je spousta. Knih, jako jsou ty mé, však mnoho není. Uznávám, že čtivosti příběhu by asi víc pomohl dlouhý popis ohnivosti polibku Slavomíra a Lady, následovaný barvitým popisem jejich dlouhého a bouřlivého sexuálního aktu, případně barvité vylíčení intrik zrádné Rastislavovy milenky v příšeří královského paláce, doprovázené dramatickým popisem spravedlivého boje Rastislavovy manželky o svého muže. Jistě by neuškodilo také třeba dramaticky vylíčené nadpřirozeno v temnu lužních lesů kolem řeky Moravy. Ne, že by se v mých knihách scény podobného ražení nevyskytovaly. Třeba začátek „Případu úzké dýky“ je mládeži nepříliš přístupný. V „Případu podivného gombíku“ si zase čtenáři užijí podivných jevů v dnešním Moravském krasu, tedy podivných podle jejich účastníků. Hlavním obsahem, či cílem mých „Zločinů na Velké Moravě“ však vylíčení takových scén není. Takový vyloženě romantický, až lechtivý historický román bych asi dokázal napsat a vy byste mě možná pochválili, zcela vědomě jsem to však neudělal.
Tady bych si dovolil malé odbočení. Nedávno jsem se díval na blu-ray disk s filmem J. Fosterové "The Beaver" (v Česku uváděném jako "Pan Bobr", na Slovensku "Bobor"). V hlavní roli muže stiženého depresemi, který je léčí pomocí maňáskové loutky plyšového bobra, exceluje výborný M. Gibson. Ten potom v bonusech říká: "Pokud by tuto látku točil někdo jiný jak Jodie, udělal by z toho kašpárkové divadlo a vydělal určitě víc peněz." Je to proto, že příběh filmu je nejen veselý i dojemný, avšak také velice realisticky vykresluje průběh tak vážné nemoci, jakou deprese je. Pokud by tento aspekt filmu J. Fosterová nechala stranou, určitě by to prospělo koukatelnosti filmu. Ovšem co se týká jeho opravdovosti...?
Podobně tomu je i u mých příběhů. Také bych rád nejen pobavil, ale i (pokud možno) nenásilně vylíčil a zpopularizoval tehdejší dobu. Je samozřejmě otázka, jak tento aspekt v příběhu vybalancovat. Věřte mi však, že nad tím přemýšlím a čtvrtá kniha této série, kterou právě píši, je určitě trochu jiná, jak ta první. V každém případě však nechci a nebudu zcela programově psát romány, které budou podobné, jako je většina ostatních v tomto žánru. Což, jak znovu opakuji, vůbec neznamená, že bych se na takovou literaturu díval s despektem, či ironií. To v žádném případě!
Napsal jsem dobrodružné detektivky z 9. století. Příběhy, které jsou založeny na skutečných událostech té doby a jsou psány tak, aby se v té době mohly udát podobně, jak je popisuji. Takže se nejedná o oslňující, logicky perfektní a složité autorovy fabulace, nýbrž o to, co v normálním životě mohlo nastat. Stejně tak reáliím té doby odpovídá, jak tehdejší "detektiv" mohl pátrat. Tehdy nebyly žádné forenzní laboratoře, kriminalistická databáze při královském paláci na Veligradu, telefonní či telegrafické spojení, otisky prstů, rozbory krve... Tehdejší vyšetřovatel nemohl dělat nic jiného, než co provádí Slavomír s Erikem - pozorovat, vyptávat se, pokud to bylo třeba, tak sednout na koně a jet třeba z Mikulčic do Starého Města. Tam se zase vyptávat, případně dotyčného varovat. Případ mezi sebou (třeba opakovaně) prodiskutovat, aby si ujasnili, kam směřuje, a třeba tak přišli na něco nového. Jedině snad, uznávám, je poněkud idealizovaná postava Slavomíra. Jenže třeba takový Karel IV. měl o pár století později podobné kvality a chování. A asi jsem někde v pozadí na Karla IV., kterého moc obdivuji, při vytváření svého Slavomíra myslel. Takže jeho postava zase příliš idealizovaná není.
Pokud by se jednalo o detektivky a la výše zmíněné úklady Rastislavovy odmítnuté milenky na královském dvoře, vypadala by kniha jinak a obsahovala dramaticko-romantický příběh plný intrik, vášně a úkladů. Já však i v knihách popisovaným pátráním chtěl reflektovat realitu tehdejší doby. A jen tak mimochodem, kriminální příběh typu, že vraha znáte, či alespoň tušíte, jak je tomu třeba v „Případu úzké dýky“, není nic neobvyklého v detektivní literatuře a vyskytuje se poměrně často. Z detektivek nových si člověk může připomenout třeba poručíka Colomba. U toho také obvykle víte, kdo je vrah. A sledujete, jak zdánlivě neobratný poručík ve zmačkaném baloňáku dotyčného lumpa pomalu, ale jistě usvědčuje.
Tolik tedy k otázce, proč své knihy píši tak, jak je píši. Moc bych byl rád, aby se vám líbily. A samozřejmě budu vděčný za vaše podněty, či připomínky.