Stanislav Češka - Smrt malé blondýnky - ukázka z románu
...
Vedl ji za ruku, kolem nich pobíhal její pes a ona pořád mluvila a mluvila.
Skoro ji neposlouchal. A vlastně mu tím svým brebentěním šla čím dál víc na nervy.
Na jedné straně jej tak rozčilovala. Na druhé straně jej ovšem vzrušovala, až to začínalo být nesnesitelné, Už dlouho neměl děvče. Ulevit si sám, to nebylo ono. A vlastně ani nevěděl, proč právě ona. Líbily se mu dosud spíš zralejší ženy. Nebo spíš mladé dívky, které vypadaly starší, než opravdu byly. Tohle šestileté děcko mu padlo do oka, ani nevěděl jak. Znal ji už dříve, více méně od vidění.
Když ji nyní pozoroval, jak kolem pochoduje drobnými krůčky sledovaná svým psem, napadlo jej znovu, jestli se to s tak malou holkou přece jen nedá nějak udělat. Jestli se do ní může vůbec dostat. Hned si znovu řekl, že asi těžko, ovšem pobavit by se s ní mohl určitě. Proč ne.
Krátce mu blesklo hlavou, že jí se takové pobavení nemusí líbit. Co bude dělat pak?
Na chvíli v duchu znejistěl a napadlo jej, jestli by se neměli obrátit zpět.
Rozhlédl se kolem sebe a nikoho v té chvíli neviděl. Tak si řekl, že si s dívčinou nelibostí teď nebude dělat hlavu a uvidí se pak. Až přijde na věc.
Vyšli z parku, přešli silnici a pokračovali krátkou ulicí do mírného kopce.
Ulice se stáčela v pravém úhlu doleva a vpravo kolem krajního domu pokračovala rovně, mírným stoupáním úzká pěšina vedoucí k místnímu JZD.
Když zamířil k té pěšině, ucítil slabý odpor z její strany, jak ji držel za ruku.
Nejistě se na něj zadívala a on jí co nejmileji řekl: „Neboj, znám tam pěkný plácek, kde si můžeme sednout, povídat si a bude nám dobře. Bude se ti tam fakt líbit. To ti slibuju.“
Zastavila se a chvilku s nejistým výrazem v tváři přemýšlela, až začal mít strach z toho, aby se třeba nerozeřvala a neupoutala na ně pozornost v okolních domech.
Po chvilce však naštěstí souhlasně pokývla hlavou a řekla: „Tak jo.“
Pokračovali dál po pěšině.
Pomalu cítil, jak v něm roste hladina vzrušení. Začal se potit na čele a musel zhluboka dýchat, aby se ovládl.
...
Toho červnového večera to zpočátku vypadalo tak, že naše noční služba proběhne v klidu a pohodě.
Tím naše jsem myslel moji maličkost, určenou za vedoucího výjezdu, abych se otrkal, a Frantu Boráka, který na mě měl dohlédnout, abych nepáchal pitomosti, jak nám s laskavostí sobě vlastní sdělil náš náčelník plukovník Hořec.
S Frantou jsme v té době sdíleli jednu kancelář a také termíny společných služeb.
Pokud se nedělo nic zásadního, co by vyžadovalo naši přítomnost na místě činu, obvykle jsme měli každý na stole velký hrnek černé kávy, jejíž přípravu měl na starosti Franta, který mě hned na začátku našeho soužití poučil, že káva má být silná a sladká a nikoliv taková žbrunda, jakou jsem mu údajně hned první den naší spolupráce připravil.
Tedy, já rozhodně neměl ten pocit, že bych vařil špatné kafe, jenže Frantův nápoj připravený v poměru kolísajícím mezi čtvrtinou kávy na tři čtvrtiny vody a třetinou kávy na dvě třetiny vody, bohatě oslazený, měl skutečně daleko do toho, co jsem si pod pojmem pravý český turek představoval já.
Je pravda, že po seznámení s Frantou Borákem a jeho kávou jsem doma do hrnku dával podstatně víc mleté kávy než dřív, ovšem i tak jsem razance Frantova kancelářsko-policajtského černého nápoje nedosahoval.
Pokud byla absence zločinu doprovázena resty ve spisech případů, kterými nás obšťastnili osud a náčelník plukovník Hořec, upíjeli jsme chladnoucí kávu a snaživě datlili do klávesnic svých psacích strojů.
Plukovník totiž přímo bytostně nesnášel, když jeho podřízení jen tak mírnix týrnix neplnili termíny a bez vážných důvodů, mezi které patřilo vlastní úmrtí nebo smrt slibující nemoc či zranění, nedodávali opakovaně požadovanou dokumentaci v požadovaných termínech.
Úmyslně říkám to „opakovaně“. Sem tam jste se opozdit mohli. Mohla vás, pravda, postihnout třeba chřipka nebo neočekávané rande. Této plukovníkovy benevolence však nebylo radno zneužívat a předem s ní počítat. Takže jsme se, pokud to rande nebylo fakt důležité nebo chřipka opravdu neodbytná, raději snažili u svých psacích strojů.
Toho večera ovšem byla nečinnost zločinců v našem rajónu doprovázena i nadmíru příznivou okolností spočívající v tom, že jsme oba měli všechny resty vyřízené.
Nastal tedy takový průběh noční služby, jaký jsem ve Frantově společnosti miloval. Franta vyprávěl o případech, které jej potkaly za jeho dlouhé kariéry u policie, a já s nesmírným zaujetím poslouchal.
Franta Borák byl totiž živoucí studnicí policejních historek a k tomu měl dar vypravěčského nadání. A navíc v něm dřímal i kus pedagoga. Ostatně občas externě vyučoval na policejních školách. Což pro mě znamenalo za takových vydařených služeb náramně zajímavé školení o technikách policejního pátrání i výslechů.
V kombinaci s Frantovými pozoruhodnými služebními historkami pak taková služba utekla jako voda. A já si potom při své policejní i popolicejní kariéře často vzpomněl na Frantova vyprávění a získal tak inspiraci, jak si sám počínat v případech, se kterými jsem se musel vyrovnat.
...
Příjemná atmosféra v kanceláři byla nahrazená houstnoucím očekáváním telefonátu od operačního.
Těsně po druhé hodině se ozval: „Tak je to v prdeli, vážení. Před pár minutami tu malou našel pes. Zavražděnou, uškrcenou, zřejmě pohlavně zneužitou. Ve Šlapanicích nad ulicí Na Zahrádkách. Nad zahradami domů, co tam stojí, je tam takový prostor – tráva, keře, ovocné stromy, protíná to pár pěšin, chodí se tam k místnímu JZD a na hřbitov…“
„Já vím, kde to je,“ přerušil jsem operačního a omluvil se, „promiň, že jsem ti skočil do řeči. Já to tam znám, jsem ze Šlapanic. Jako děcko jsem si tam chodil hrát.“
„Prima, nemusím ti to vysvětlovat,“ řekl operační a dodal, „auto vás už čeká. Kluci z OKTE jsou už také na cestě, stejně jako okresní výjezd.“
„Jedeme s Frantou také,“ řekl jsem rázně a požádal ještě operačního, „zavolej, prosím, našemu plukovníkovi. Nadával by nám, že jsme jej v takové situaci nevzbudili. Určitě si bude přát zajet také na místo činu, tak pro něj pošli auto.“
„Dobrá, provedu,“ přitakal operační a my s Frantou jsme už startovali do Šlapanic.
Auto jsme zaparkovali na ulici Na Zahrádkách k těm vozům VB, které už tam stály.
Když jsme s Frantou ušli těch pár desítek metrů k místu činu, blížila se třetí hodina. Už se objevovaly první červánky, místo činu zatím osvětlovaly přenosné reflektory a baterky kolegů, jejichž svit nás neomylně přivedl k mrtvolce malé, drobné holčičky.
Ležela od pasu dolů nahá s rozhozenýma nožkama ve zdupané trávě.
Nedaleko od ní ležel mrtvý pes.
Místo činu udržovali volné pro kolegy z OKTE místní příslušníci z Pozořic, kteří zde byli přítomní všichni, jak jsem poznal podle jejich počtu. Většinu z nich jsem znal osobně, ovšem na nějaké velké zdravení to samozřejmě nebylo.
U mrtvého děcka se skláněl pouze kapitán Rudolf Štrunc, náčelník OKTE při brněnské krajské správě VB, který prováděl předběžné ohledání těla. Jeho podřízení zatím stáli opodál, protože podrobnou prohlídku místa činu chtěli zahájit ihned po rozednění, aby jim neunikla žádná maličkost. Pouze můj vrstevník, poručík Karel Zezula postával se zápisníkem a propisovačkou nad svým šéfem a zapisoval to, co mu diktoval.
S Frantou jsme se pozdravili s nadporučíkem Václavem Burýškem, mým bývalým šéfem z dob mé služby na pozořickém obvodním oddělení, se kterým si Franta tykal odedávna a já odnedávna, přesněji od té doby, co jsem se ocitl u krajské správy a byl krátce na to pozván za bývalými obvodními kolegy na oslavu padesátin jejich náčelníka.
Potřásli jsme si s Václavem oba rukama a já, jako vedoucí krajského výjezdu jsem se ujal slova: „Asi už víte, o koho jde? Bude to nejspíš ta holčička, kterou jste hledali.“
Nadporučík Burýšek smutně přikývl: „Ano, bohužel máš, Stando, pravdu.“
Pozořický náčelník ukázal na vytáhlého hubeného padesátníka s výložkami nadpraporčíka, který zasmušile pozoroval dění kolem: „Když malou našel jeden ze psů, tady Pepa, který je ze Šlapanic, jak, Stando, víš, a bydlí kousek od Nárožných, holčičku hned identifikoval.
Je to Alena Nárožná, má šest let a měla po prázdninách nastoupit do školy. Rodiče jsou Josef a Jana Nárožní.“
„Už jim někdo tu smutnou zprávu sdělil?“ zeptal se Franta.
Václav Burýšek přikývl: „Byl jsem u nich osobně, bydlí kousek odsud na Jiříkovské ulici. Znáš je, Stando?“
„Vím, o koho jde, vlastně také, kde bydlí,“ přitakal jsem, „od nebožky mé pratetičky si kupovali kvašené okurky a zelí. Vlastně nechávali si je u ní dělat. No, tohle je teď jedno.“
Mávl jsem rukou a zeptal se Václava: „Co jste zatím zjistili?“
„Co se v té tmě dalo,“ vzdychl si nadporučík, „to víš, tu holčičku jsme našli teprve před hodinou a půl.“
„Taky ti, Venco, nic nevyčítáme, ani já, ani Franta. Vždyť to, jak jsi zorganizoval hledání po té malé a jak brzy jste ji našli… To je slušný výkon,“ uznale a s respektem jsem prohlásil.
Venca Burýšek se zašklebil a ukázal na velkého vlčáka, který spokojeně oddychoval vedle svého psovoda, sportovně vyhlížejícího třicátníka.
„To byl tady ten šikula. Jmenuje se Flik. Ten našel tu malou.“
Psovod naznačil zasalutování, načež jsme všichni tři mávli rukama a představil se: „Poručík Jan Novák z Městské správy Brno.“
Pak podrbal za ušima svého čtyřnohého svěřence a dodal: „A tenhle příslušník se jmenuje Flik a má evidenční číslo 2525.“
Potom už trochu posmutněle dodal: „Bohužel ta malá není první dítě, které Flik našel a bohužel také už mrtvé.“
„Můžete nám říct něco zajímavého? Samozřejmě myslím k hledání té holčičky,“ zeptal jsem se.
Psovod pokrčil ramena: „Asi nic bližšího. Zavolali nás před půlnocí, s Flikem jsme sem přijeli před jednou hodinou. Matka té hledané holčičky mi dala nějaké její oblečení pro psa k očichání.
Už tady pozořickým kolegům řekla, že malá šla s tím svým pejskem ještě večer na chvíli tady kousek odsud do toho parčíku u Rudého náměstí pod Jiříkovskou ulicí.
Tak jsme tam s Flikem zašli, aby si to místo a jeho okolí očichal.
Flik tam chvíli pobíhal, potom zachytil stopu, která musela být starší, protože vedla domů, tam kde ta holčička bydlela.
Tak jsme to zkusili znovu, a to už vypadalo nadějně. Flik se vydal přes silnici, co vede do Jiříkovic, bez nějakého velkého přemýšlení ji přeběhl, pokračoval do ulice Na Zahrádkách. Tam, jak se ta ulice lomí do pravého úhlu, se Flik dal po té pěšině, co jsou na ní ty dlaždice, které vedou k místnímu JZD, jak mi alespoň řekli místní kolegové.“
Přikývl jsem a usmál se: „Já jsem náhodou odsud a znám to tu.“
Poručík pokývl hlavou a pokračoval: „Jakmile jsme došli na konec toho plotu vlevo, tak Flik zamířil po jedné z těch cestiček, co tam vedou, a dovedl nás tady na ten plácek, kde jsme tu malou našli.
No, pak jsem jej ještě nechal propátrat okolí a našel kousek od těla té holčičky mrtvého psa, který patřil té malé. To je vlastně všechno, co vám můžu říct. Přirozeně to dostanete podle předpisů písemně v Protokolu o použití služebního psa.
Dnes…“
Poručík se podíval na hodinky, omluvně se usmál: „Vlastně zítra, pokud vám to nebude vadit.“
Úsměv jsem sympatickému psovodovi vrátil: „To bude samozřejmě v pořádku.“
...
Když jsme skončili, trochu s údivem a přiznejme si, také s trochou nechuti, jsem pozoroval, jak plukovník kývnul na Frantu a vzal si jej bokem.
Já jejich dohadování pozoroval se vzrůstající obavou, že mé velení při hledání vraha malé Alenky skončilo, protože jsem ještě mladé policajtské ucho. Moje ego to sice neslo těžko, jenže ta rozumnější část mého podvědomí mi říkala, že takovou zprávu bych měl nést sportovně, protože se dala čekat.
Po chvíli debaty mezi plukovníkem a Frantou na mě náčelník kývl, abych se k nim přidal.
Já si šel pokorně vyslechnout ortel a starý lišák Hořec na mně nepochybně moji zkroušenost dobře poznal.
S poněkud potměšilým výrazem se zeptal: „Co si myslíš, že se teď stane?“
Pokrčil jsem ramena a bez velkého nadšení odpověděl: „Vedení vyšetřování převezme tady Franta, protože má větší zkušenosti.“
Plukovník mě pobaveně a mlčky pozoroval, tak jsem se osmělil a rázným hlasem pronesl: „Mohu, soudruhu plukovníku, o něco požádat?“
Náčelník vypadal přes vážnost a ponurost toho rána dobře naložený, protože se pořád usmíval. Vyzval mě: „Jen žádej, Stando.“
Vyhrkl jsem: „Dovolte mi, soudruhu plukovníku, abych na tomhle případu mohl spolupracovat s Frantou, tedy se soudruhem kapitánem Borákem, abych se od něj něco v praxi přiučil.“
To už se usmívali oba dva, Hořec i Franta Borák, a já si připadal tak trochu jako pitomec.
Plukovník se zatvářil najednou vážně a poněkud mě překvapil: „Dobře víš, Stando, že taková vražda malé holčičky není žádná podružná věc. To je případ nejvyšší priority.“
„Ano, soudruhu plukovníku. To vím samozřejmě dobře,“ špitl jsem a přikývl, očekávaje, že zřejmě u tohoto pátrání budu tak maximálně zapisovat výslechy.
Plukovník se však zatvářil až slavnostně a hlasem téměř otcovským děl: „Já proto chtěl předat velení nad tímto případem Frantovi a tebe pověřit tím, že mu budeš pomáhat. Aby ses od něj učil.“
„To bych byl rád,“ špitl jsem znovu, říkaje si v duchu, že to by bylo vlastně maximum toho, co bych mohl očekávat.
Plukovník však ve svém projevu pokračoval: „Jenže Franta mi to rozmluvil. Právě mě přesvědčoval a přesvědčil o tom, že ses už, Stando, u nás naučil dost a že bys podle Frantova mínění měl tenhle případ celkem bez problémů zvládnout. Samozřejmě, že Franta bude stát po tvém boku, aby na tebe dohlédl a byl ti se svými zkušenostmi k dispozici. Abys prostě něco nezvoral nebo neprovedl nějakou pitomost. Co si budeme vykládat. Já jsem byl také mladý jako ty teď a mému prvnímu veliteli ze mě občas šedivěly spánky. Vlastně ne pouze tomu prvnímu.“
Já jsem zalapal po dechu a zajíkavě ze sebe vypravil: „Děkuji, soudruhu plukovníku, za vaši důvěru. Udělám, co bude v mých silách.“
Na to se Hořec ironicky ušklíbl způsobem pro něj typickým a prohlásil: „Tak pozor! Očekávám od tebe, že uděláš víc, než je v tvých silách. Franta ti vysvětlí, jaká šéfovská opatření jsem udělal v zájmu co nejrychlejšího odhalení pachatele.“
Po posledních slovech Hořec na mě varovně namířil ukazovák a výhružně pronesl: „A pokud to přece jen posereš, zkopu ti osobně prdel do špičata a pošlu tě řídit dopravu někam do pohraničí! Někam, kde ještě moc aut nejezdí, zato tam však koňské povozy převáží hnůj!“
Po těchto slovech, která zněla dramaticky a poslední věta téměř výhružně, si všiml plukovník uculujícího se Franty a hrozivým tónem dodal: „Ty se tu moc nepošklebuj. Tobě tu prdel v takovém případě zkopu taky a do pohraničí půjdeš se Standou. Protože jsi mě teď přesvědčil a já na tebe dal.“
Už už se náčelník obracel k odchodu, když se zastavil a houknul na nás: „Očekávám od vás samozřejmě pravidelně informování a předpisové vedení dokumentace. To je snad jasné.“
Oba jsme téměř jednohlasně odpověděli: „Ano, soudruhu plukovníku!.“
A Hořec ve vší své velebnosti odkráčel ke své šéfovské Volze, která na něj čekala.
Když nás náš náčelník opustil, zamnul si Franta ruce a prohlásil: „Tak, to bychom měli.“
Já se na něj podíval nechápavě: „Co bychom měli?“
„Co?“ zahlaholil Franta, „přece jistotu zaměstnání. Při nejhorším budeme někde v pohraničí na zdravém vzduchu řídit dopravu. Co si přát víc?“
„Ty máš tedy zvláštní způsob humoru,“ zavrtěl jsem hlavou, samozřejmě s úsměvem na tváři. Byť úsměvem poněkud nakyslým.
Franta mě poplácal po rameni: „Klid, mladej, to zvládneme. Na ty povozy s hnojem nedojde. A ty to dáš, neboj. Máš pro tuhle práci předpoklady jako málokdo. A to jsem už dohlížel na spoustu mladých příslušníků. A já tě nenechám ve štychu. Neboj se. Jednak ve vlastním zájmu a potom jsi mi sympatický.“
...
Ten přikývl a vyzval Vencu: „Tak pokračuj. Jaké další sexuální delikventy máš na skladě?“
„Potom tady máme jistého Vladimíra Horského, který bydlí na Jiráskově ulici. Až na tom konci u místního vlakového nádraží.
Na toho jsme zase měli oznámení, že je to úchyl, protože se ukazuje nahý před dětmi.“
Zbystřil jsem pozornost: „To by mohlo být zajímavé.“
Venca se ušklíbl: „Mohlo, ale bohužel nebylo, jak nepochybně sami naznáte po mém vyprávění.
Ten Vladimír Horský je mimochodem vdovec, jeho paní zemřela asi před třemi roky na rakovinu. No, tenhle Vladimír Horský pěstoval, vlastně pořád asi pěstuje, už jsme neměli důvod se o něj zajímat, tedy jeho koníčkem je nudismus. Dokud žila jeho paní, holdovali tomu oba.
Jak se říká, opaluje se tedy ‚na Adama‘, a to i na vlastní zahradě. Protože nechce budit veřejně pohoršení, udělal si kolem svého pozemku dílem dřevěný plot z planěk, dílem živý plot, aby na něj a dříve samozřejmě ani na jeho paní prostě nebylo vidět.
No a v jedné z těch planěk mu vypadl suk. Otvor nebyl nijak velký, takže si toho nevšiml. Bohužel pro něj nevšiml.
Na druhé straně toho plotu bydlí jistá občanka, lidově řečeno ženská ‚dost od huby‘.
Ten Horský je padesátník, sportovní typ, takový mužský, na kterého ženy letí. Ta jeho sousedka je o patnáct let mladší, taky k světu. Má dvě děti, ale postavu pořád jako za mlada.“
Franta se zaculil a s jistou ironií v hlase pronesl: „Asi začínám tušit, kam to tvoje vyprávění směřuje.“
Já se na Frantu nejprve podíval nechápavě a ten můj pohled uštěpačně komentoval: „Jsi, Stando, ještě mladý a nezkušený a nechápeš, jaké dokáží být některé ženské potvory, když loví chlapa.“
Pak se Franta obrátil k Vencovi s dotazem: „Že se mé dedukce ubírají správným směrem?“
Venca s úsměvem přikývl, mně se také začalo pomalu rozsvěcovat v hlavě, co má asi Franta na mysli, a Venca pokračoval ve svém výkladu: „Ta sousedka si začala na Horského myslet a taky, alespoň jsem nabyl toho dojmu, prostě potřebovala pořádného chlapa.
Tak mu začala nadbíhat. Bylo to krátce po tom, co jsi od nás, Stando, odešel do Brna.
Jelikož však ta ženská byla taková, s prominutím, sice fešná, nicméně baba sekernice, Vladimír Horský zklidnil hormony a sousedku odmítl. Osobně si myslím, že zcela správně vyhodnotil situaci a velké riziko toho, že svobodný život vdovce by, samozřejmě po počátečním tokání, s tou ženskou zaměnil za tvrdou drezúru pod jejím přísným dohledem. Ona totiž byla takový ten typ ženy, která nejlépe ví, o potřebuje chlap po jejím boku.“
Franta s neskonalou ironií prohlásil: „Bezpodmínečnou poslušnost a ochotu nechat sebou orat.“
Venca přikývl a pokračoval: „Tak nějak. Prostě ta sousedka se urazila, protože o sobě měla dost vysoké mínění. Ta její nespokojenost s vývojem situace by sama o sobě z policejního hlediska ještě nevadila. Jenže zřejmě někdy v té době vypadl ten nešťastný suk z páně Horského plotu. No a děti té sousedky chodily okukovat slunícího se souseda.
Když to jejich matka zjistila, byla právě ve stavu těžké uraženosti ze sousedova odmítnutí, a tak ji nenapadlo nic chytřejšího, než podat trestní oznámení pro ohrožování mravní výchovy mládeže. Navíc ještě ona byla stranická funkcionářka na uličním výboru, on zase měl, řekněme, vlažný vztah k našemu socialistickému zřízení. Takže rozjela akci proti sousedovi i po stranické linii.“
Franta se chápavě pousmál: „Takže jsi to nemohl zamést pod koberec. Musel jsi to řádně vyšetřit a založit spis.“
Venca přitakal: „Přesně tak. Naštěstí ostatní soudruzi a soudružky v uličním výboru nepostrádali na rozdíl od dotyčné sousedky zdravý rozum. Takže jsme případ nakonec odložili a Vladimíru Horskému doporučili, aby zacelil tu díru v plotě a pro příště plot pravidelně kontroloval.“
„Takže jsi nás, Venco, sice pobavil, ovšem tahle historka by se hodila tak maximálně do nějakých humoristických soudniček,“ konstatoval jsem s mírným zklamáním.
...
Nakoukli jsme zvenčí, z ulice, co to šlo. Vidět byla jakási bouda přilípnutá k domu a podobně zchátralá jako dům sám. Porost kolem ní místo zahrady připomínal jen mírně udržovanou džungli, ze které vyčuhovaly kusy šrotu, o kterém nám vyprávěl Venca.
Kolem nás v té chvíli šla postarší bábina v šátku se síťovkou v roce. Zřejmě na ranní nákup.
Pobaveně pozorovala naše udivené obličeje a zeptala se nás: „To je bordel, chlapci, že jo? Něco podobného se hned tak nevidí.“
Babka ukázala na našeho uniformovaného řidiče Emila Klenovského a zeptala se: „Vy jste, chlapci, ježíšmarjá, soudruzi, promiňte…“
Franta mávl rukou a s úsměvem prohlásil: „Jen se nežinýrujte, paní. Klidně nám říkejte chlapci. A vy jste místní?“
Bábina mávla za sebe a řekla: „Jo, jsem nějaká Anastázie Kubalíková. Bydlím tady kousek za křižovatkou s Bezručovou.“
Franta mě jako jednu z životních policajtských moudrostí hned na začátku naší spolupráce sdělil, že takové dámy jako babka stojící před námi, bývají bohaté studnice informací. Jen je ty informace třeba občas trochu přebrat a utřídit.
Věrný této své zásadě nás dva představil a ihned se zeptal: „Vy budete mít určitě velký přehled o životě a lidech na této ulici. Že mám pravdu?“
Babka se zapýřila a tázavě se podívala na Frantu: „No, soudruhu…, pane?“
Ten mávl rukou: „Klidně pane. My dva jsme normální, obyčejní kriminalisté.“
Pak se Franta ještě rozhlédl kolem. Z obou stran se k nám blížili nějací chodci, a tak vybídl paní Kubalíkovou: „Víte co, sedneme si raději k nám do auta, ať nás kolemjdoucí neposlouchají.“
Babka se zarazila: „Ale já musím, chlapci, pro mlíko a rohlíky k snídani. Nikam s vámi jet nemůžu.“
Franta ji uklidnil: „Však vás také nikam netaháme. Jen si sedneme do našeho auta a povykládáme si vevnitř, aby nás kolemjdoucí neposlouchali. S naším autem zůstaneme stát tady, nemusíte se bát.“
Anastázie Kubalíková se uvelebila na levém zadním sedadle naší Volhy, my se k ní natočili a tentokrát převzal otěže hovoru Franta, protože s podobnými debatami měl větší zkušenosti než já.
„Paní Kubalíková, jakou pověst tady má majitel domu, před kterým stojíme?“
Babka zamrkala a hlasem plným tajemna řekla: „Já si říkala, že jdete k tomu podivínovi, když stojíte před jeho domem. To on zavraždil tu malou Nárožnou?“
Franta, díky svým dlouholetým životním a kriminalistickým zkušenostem na rozdíl ode mě věděl své a nebyl proto reakcí paní Kubalíkové udivený. Pouze suše konstatoval: „Vidím, že zprávy se Šlapanicemi šíří rychle.“
Bábina se jen ušklíbla: „A co byste chtěl. Vzbudíte v noci a ráno půl města a tady se navíc, minimálně mezi starousedlíky, zná pomalu každý s každým. To víte, že o té chuděrce malé tady mluví všichni. Na vás teď je, abyste toho hajzla, co jí to udělal, chytili co nejdřív. Jinak se tu za chvíli budou rodiče bát posílat děti do školy.“
„Tohle je nám jasné,“ povzdechl si Franta.
Babce zasvítily oči: „Tak jak to je? Nejdete vy dva náhodou zatknout toho poděse? Po tom, co si užíval s tou nezletilou Cikánkou, bych se tomu nedivila. Začne si se skoro patnáctiletou a postupně se mu zalíbí mladší a mladší.“
Franta se pousmál: „Tak především my o našem vyšetřování nesmíme veřejně mluvit, takže kdybychom šli vámi zmiňovaného pána zadržet, nemohli bychom vám to povědět, i kdybychom chtěli.
Ale pravda je, že jej zadržet nejdeme. Pouze si s ním chceme promluvit. I kvůli tomu jeho trestu za pohlavní zneužití té nezletilé dívky.“
Babce zasvítily oči znovu: „Aha, to je jako v té detektivce, co ji dávali předevčírem v televizi. Chcete vědět, jestli má to, jak se tomu říká, jestli má to alibi. Že jo?“
Otázku Anastázie Kubalíkové nechal Franta tentokrát bez odpovědi a řekl: „My se především potřebujeme něco o tom člověku dozvědět. Jak žije, co dělá a tak podobně. Můžete nám k tomu něco říct?“
Babina zamrkala: „A to zase, jo, to určitě můžu, chlapci. To víte, žiju tady už pár desítek let, tak to tady znám a mám přehled.“
V duchu jsem si pobaveně řekl, když jsem tu náramně čilou seniorku pozoroval, že jí to s tím přehledem stoprocentně věřím. A byl jsem pomalu rád, že na téhle ulici nebydlím. Mohl bych se potom o sobě dozvědět i takové věci, o kterých jsem doposud sám neměl tušení.
...