Stanislav Češka - Oprávněná vražda - ukázka z románu
...
Všechno začalo jednoho červnového večera u travarici, chorvatské aromatické
bylinné pálenky, v Novém Lískovci v restauraci poblíž domova plukovníka Jaroslava
Motla, šéfa brněnské mordparty.
Plukovníkova manželka Kateřina, profesorka a přednostka Ústavu soudního
lékařství Brno byla na vědecké konferenci ve Vídni. Vrátit se měla až následující den,
a tak se Motl, kterému se nechtělo vařit, vypravil do nedaleké dalmatské restaurace,
kam občas chodívali s Káčou, jak profesorku nazýval on a jejich kamarádky a
kamarádi, na něco dobrého k jídlu a obvykle to zapili voňavým vínem z Chorvatska.
Plukovník si objednal brancina, tedy mořského okouna na grilu s mangoldovými
bramborami a k tomu bílé chorvatské víno.
Aby mu čekání na přinesení jídla lépe ubíhalo, popíjel pomalu štamprličku zmíněné
dalmatské travarici a zahloubal se při tom do sportovní stránky novin.
Z jeho úvah nad výkony fotbalové Zbrojovky jej vytrhlo přátelské: „Nazdar, Jardo!“
Překvapeně zdvihl oči a uviděl ramenatou postavu Rostislava Průchy, spolužáka
ještě ze základní školy. Po jejím absolvování se jejich cesty rozešly, Motl pokračoval
na gymnáziu a Průcha se šel učit na automechanika.
Neviděli se už víc než dva roky a naposledy to bylo také tady, v dalmatské
restauraci. Průcha totiž bydlel v nedalekých Kohoutovicích a v restauraci měla jeho
rodina narozeninovou oslavu. A zrovna tehdy tam byli také Káča a její plukovník.
Po oboustranně nadšeném přivítání si Průcha objednal to stejné, co Motl a
plukovník se jej konečně zeptal: „Co tu pohledáváš? Hádám, že se o náhodu asi
nejedná.“
Průcha zavrtěl hlavou: „To tedy nejedná. Já bych ti zavolal, jenže se mi podělal
starý mobil a já tak pozbyl i čísla v něm uložená. Tak jsem se vydal k tobě domů. No
a z trolejbusu jsem si náhodou všiml, jak míříš sem do restaurace.“
Přiťukli si travaricou a Motl se zeptal: „Tak co tě, Rosťo, tedy přivádí?“
Průcha poválel doušek travarici na jazyku, zatvářil se blaženě a děl: „Do prkýnka, to
je ale dobré pití.“
Pak si dal ještě jeden, malinkatý doušek a odvětil: „Přivádí mě to, že mi zmizel šéf.
A mám ten pocit, že se mu nic dobrého nepřihodilo.“
„Kde se to stalo? Tedy, kde vlastně pracuješ?“
„Teď už pár let ve Šlapanicích v jednom malém autoservisu na Riegrově ulici. Jsme
tam tři, já, kamarád Patrik Hubálek a ten šéf, tedy majitel. Vlastně dnes jsme majitelé
všichni tři.
Ten, koho mám na mysli a dělá nám šéfa, se jmenuje Emil Záruba. Je to vlastně
taky kamarád. Všichni tři jsme se kdysi učili na jednom učilišti a nakonec se sešli u
Emila. On má na té Riegrově ulici takový větší rodinný dům a ve dvoře a bývalé
stodole tam vybudoval a začal provozovat ten svůj autoservis.
...
Mezitím jim majitel restaurace přinesl víno a objednaná jídla, takže se dali do jídla.
Když skončili a náramně si pochutnali, přiťukli si vínem a Motl vyzval kamaráda:
„Tak mi konečně pověz, o co jde.“
Pak ještě plukovník vyndal mobil, položil jej mezi ně a zapnul nahrávání se slovy:
„Nebude ti vadit, když si ten náš hovor nahraji?“
Průcha zavrtěl trochu udiveně hlavou a řekl: „Nebude, ale proč to chceš nahrát? To
jsem jako v hospodě u výslechu?
Ty mě lekáš, Jardo. To je skoro jako, promiň, profesionální deformace.“
Plukovník se usmál, protože jej kamarádova reakce dost pobavila, i když ji chápal.
Vysvětlil mu proto: „Já nejsem soukromý detektiv, abych začal jen tak pátrat. A navíc
jsem šéf krajské mordparty, jak víš. My řešíme násilné trestné činy se sazbou pět let
kriminálu a víc.
Vlastně bys měl správně jít třeba na šlapanické obvodní oddělení a tam podat
oznámení. Oni by se dali do patřičného vyšetřování, předali to případně okresní
kriminálce a ti, pokud by naznali, že mohlo dojít k nějaké závažné újmě u tvého šéfa,
by to pak předali k nám.“
„No jo, ale my už Emila s Patrikem postrádáme deset dní. To se mu určitě něco
zlého přihodilo,“ namítl Průcha. „Kdyby to šlo úředně, jak říkáš, jen by se vše
zbytečně zdržovalo. Alespoň podle mě.
Motl pokýval souhlasně hlavou a pověděl: „Právě proto tu dávám ten mobil, abych
tvoje podání vysvětlení, jak tomu říkáme, nahrál. Ber to jako službu kamaráda.
Pokud naznám, že tvé obavy nejsou liché, což asi nebudou, jak si dovoluji tipovat,
nechám tu tvoji výpověď u nás někomu přepsat. Ty to pak už jen přijdeš zkontrolovat
a podepsat a ušetříš si čas.
A já případ někomu přidělím, zahájíme tak zvané úkony v trestním řízení a začneme
úředně pátrat po tom tvém šéfovi.
Bereš to tak?“
„No, jo. Proč ne. To zní rozumně,“ přikývl Průcha. „Tak se ptej, na co chceš. A
nahrávej podle libosti.“
...
Motl oběma dolil víno a zeptal se: „Jak dlouho tedy, Rosťo, o tom vašem Emilovi
nevíte?“
Průcha se krátce zamyslel, vzal si na pomoc prsty na rukou a pomalu odpověděl:
„Dneska máme třicátého května… Naposledy, pokud se tedy nás dvou, myslím
Patrika a mě, týče, s Emilem mluvil u něj doma Patrik před deseti dny. Tedy
dvacátého, v pátek. A bylo to myslím někdy kolem deváté nebo desáté hodiny večer.
On Patrik bydlí ve Šlapanicích jako Emil.“
„Od té doby jste ho ani jeden neviděli?“ ujišťoval se Motl.
Průcha přikývl: „Jo, přesně. A divný je, že i Emilův mobil zůstal ve firmě v kanceláři.“
„Co vám pověděla paní Zárubová, tedy myslím manželka?“ ptal se dál Motl.
„Ta mi pověděla dva dny na to, tedy dvaadvacátého, že Emil odjel do Německa pro
auto. Je fakt, že jsme tam měli pro jednoho zákazníka koupit auto původem z USA,
pro které měl Emil zajet, tak mi to napřed nebylo divné.
Jenže pokud jel Emil do Německa pro nějaké auto, byl doma vždycky do druhého
dne, protože si nedělal výlet. Prostě to měl předem domluvené, dojel tam, chvíli se
dohadoval o ceně, on německy uměl dobře, pak to auto koupil, naložil na takový plošinový odtahový vůz, který jsme měli kvůli takovým věcem nebo odtahům vozidel
zákazníků, a druhý den byl doma.
Takže jsem si myslel, že to tak dopadne i tehdy.
Jenže následující den se Emil zase nekonal.“
„Ten odtahový vůz byl pryč?“ zeptal se Motl.
„Jo, to byl,“ přitakal Rostislav Průcha.
„Tak mi tu napiš jeho espézetku.“
Pak pokračoval Rostislav Průcha ve svém vyprávění: „Tak jsem se Jany, tedy
Emilovy manželky, ptal po Emilovi znovu a ona mi řekla, že prý má nějaké zdravotní
problémy a víc o tom nechtěla mluvit.
V průběhu týdne jsme pak s Patrikem makali na zakázkách, které jsme měli a
samozřejmě jsme dumali, co je s Emilem.
Znovu jsme nastoupili na Janu, už oba, a chtěli po ní vědět něco bližšího o Emilově
nepřítomnosti. Ona nám řekla, že prý Emil uvázl v tom Německu, že se mu udělalo
špatně, má horečku a volal, že raději zůstal na hotelu, než se dá trochu do pořádku.
Pak za dva dny jsme šli za Janou znovu, jak je Emilovi a jestli mu nemůžeme
zavolat. Ona nám řekla, že mobil si zapomněl doma, což jsme si všimli sami, jak
jsem říkal. A že proto volal z hotelového telefonu a nechce být rušený, že furt spí.
Tak to už nám s Patrikem bylo hodně divné. Protože jsme měli volný přístup do bytu
Zárubových, jelikož jsme tam chodili na jídlo, počkali jsme dnes až Jana Zárubová
odjede. Pak jsme nechali práce a šli se podívat do bytu Zárubových, jestli tam někde
Emil není.
Emila jsme nikde nenašli, ale udiveně jsme zírali na obývák. V místě, kde tam
normálně stával konferenční stůl, byl vyřezaný koberec, vytrhané parkety a okolo tam
byly hnědé fleky na koberci kolem a parketách, které tam v okolí té díry zůstaly.
Tak to už nám bylo hodně podezřelé. Napřed říkal Patrik to, co jsi řekl ty, že
bychom měli zajít na šlapanické policejní oddělení. Ostatně to od Zárubovic domu
není daleko.
Jenže pak jsem si vzpomněl na tebe. Tak jsme se domluvili, že tě zkusím zastihnout
a teprve pokud by se mi to nepodařilo, zajdeme ke šlapanickým policajtům.
Takže jsem teď tady, připomínám, že za oba. Za Patrika taky.
A uděláme, co nám řekneš.“
...
Kapitánka s plukovníkem obešli i pár dalších sousedů, ovšem nic nového se
nedozvěděli.
A tak sedli do auta a popojeli do nedalekých Bedřichovic, kde je čekal Jan Bílý,
kterému kapitánka předem volala, že přijedou. Přičemž dodala, že pokud jej
nezastihnou, předvolají jej na Kounicovu. Takže Johnny slíbil, že bude sedět doma a
čekat na ně.
Johnny byl chlap vysoký dobrý metr devadesát, s vypracovanými svaly, dohola
vyholenou hlavou a tváří kladného hrdiny westernů. Celkový dojem dotvářel poněkud
zastřený a nakřáplý hlas.
„Jaký byl váš vztah k Emilu Zárubovi?“ položila kapitánka první dotaz.
„Aha, tak opravdu jste tady kvůli Emilovi,“ poznamenal Jan Bílý.
„Proč jste si to myslel?“ zeptala se kapitánka.
„No, v hospodě se mluví o tom, že jej hledáte.“
„A vy, pane Bílý, víte, kde bychom měli hledat?“ zeptala se kapitánka, zkoumavě
pozorující jejich hostitele.
Johnny se zatvářil rozpačitě a vypadlo z něj: „Já vím hovno, paní… Pardon, nevím,
kde Emil je.“
Když si uvědomil, že se na něj v té chvíli kapitánka i plukovník zadívali
s nedůvěřivými výrazy v obličeji, zrozpačitěl ještě víc a zajíkavě se zeptal: „Vy…, vy
mně nevěříte?“
Kapitánka se zatvářila jako sfinga a děla: „Věříme, nevěříme… My nejsme z nějaké
církve, abychom se zabývali vírou. My hledáme pravdu pomocí důkazů, pane Bílý.“
Johnny se zatvářil rádoby vychytrale a řekl: „Tak to pak nemáte žádné důkazy, že
bych měl s Emilovým zmizením něco společného. Protože nemám.“
„To bych vám ze srdce přála, pane Bílý,“ děla kapitánka medovým hlasem. „Jenže
bohužel, jak se k nám doneslo, máte moc dobrý důvod panu Zárubovi ublížit. A už
jste se o to pokusil.“
Johnny se na kapitánku zkoumavě zadíval, a když ta nic neříkala, naštvaně
zabručel: „Á, pánové Hubálek a Průcha žvanili. A chlubili se, že mě vyhodili z dílny.
No, bodejť ne. Byli na mě dva.
Ale každého bych spořádal jako malinu!“
A s pomstychtivým výrazem si zamnul ruce.
„Tak, pane Bílý, zanechte svých testosteronových výstupů,“ napomenula kapitánka
Johnnyho a vybídla jej, „místo toho nám raději nabídněte váš pohled na ten spor
kolem vašeho Mercury Cougaru.
Protože, zlobte se, nebo nezlobte, ale v našich očích jste člověk, který si mohl
myslet, že má důvod být naštvaný na pana Zárubu. I když to je podle našeho mínění
pitomost. Tedy ten důvod, aby bylo jasno.“
Johnny najednou poněkud povadl, protože mu zřejmě konečně došlo, že by se na
něj také mohl sesypat pěkný průšvih.
Najednou odložil svoji suverenitu a špitl tak, jak by to člověk od hromotluka jeho
formátu ani nečekal: „No jo, já vím, choval jsem se jako pitomec, když jsem se začal
s Emilem rvát. On má pravdu, že řídím jako pako. Když ono to je ale silnější než já.
Ale už se přece jen snažím mírnit.“
Do hovoru se vmísil Motl, který byl zvědavý, jestli se strefil se svým odhadem toho,
kdy Johnny zmoudřel. Proto se jej zeptal: „Jen tak mezi námi, kdy vám došlo, že jste
se vzhledem k panu Zárubovi choval jako pitomec?“
Johnny se zavrtěl ve svém křesle a neochotně se přiznal: „Po té návštěvě dvou
brněnských servisů. Hádám, že jste informovaní a asi víte, že se mi po roce mého
ježdění v tom Mercury vysypala převodovka?“
Kapitánka i plukovník téměř současně přikývli, jako by to měli nacvičené, a Johnny
pokračoval ve svém vyprávění: „Protože jsem se na Emila nakrkl, jel jsem do jednoho
servisu kousek od výstaviště. Tam jsem dal o polovičku víc než u Emila a auto šlo do
háje po dvou týdnech. Tak jsem jel do dalšího servisu v Řečkovicích, kde mi to auto
konečně spravili, ale nechal jsem tam ještě víc peněz.
Tak ze mě při pohledu na ty účty naštvání na Emila pomalu vykysalo.
Chtěl jsem se mu omluvit, a tak jsem před půldruhým týdnem dokonce jednoho
večera stál před jeho domem. Už jsem málem vystoupil, pak jsem však zase
zabouchl dveře, chvíli tam seděl v autě a přemýšlel, jestli mám, nebo nemám
zazvonit a poprosit Emila, jestli by mě zase s tím Mercury nevzal jaksi do své péče.
Nějak jsem se však toho večera k takové omluvě nedokázal dokopat, a tak jsem
odjel domů.
A když jsem se pak přece jen rozhodl přilézt ke křížku, zjistil jsem, že Emil zmizel.
A mně je teď jednak líto Emila, ale potom i mě a mého Mercury. Kam já s ním budu
jezdit! Snad budou Patrik a Rosťa pokračovat.“
...