© Stanislav Češka, 2012 - Text může být kopírován pouze s uvedením autora a s jeho svolením

Staří Slované na Moravě 2 - Mojmír I. a Rastislav

Archeoskanzen Modrá   Pomalu dostáváme k počátkům velkomoravského státu. Zde je však třeba zdůraznit jednu důležitou věc. Tehdejší písemné informace o staré Moravě, které jsou citovány i v tomto článku, pochází výhradně z cizích pramenů. Žádná tuzemská kronika z té doby se nezachovala (možná pouze nenašla, kdo ví). Proto nevíme, jak Moravané nazývali svoji říši (i když se v ní zřemě odráželo jméno řeky Moravy, kolem které byla rozložena). Stejně tak nevíme, jak staří Moravané nazývali svoje hradiska. Termín "Velká Morava" použil někdy v polovině 10. století (kdy už Velkomoravská říše neexistovala) byzantský císař Konstantin VII. Porphyrogennetos (Porphyrogenitus), který se však víc jak vládnutí nad Byzancí věnoval literární a vědecké činnosti. Ve svém díle „De administrando imperio“ přináší zprávy o zemích a národech sousedících s Byzancí. Zde lze najít zprávy o Velké Moravě nebo také třeba známý příběh o třech Svatoplukových synech a lámání prutů. Jen tak mimochodem, opravdu historicky doložení jsou jen dva Svatoplukovi synové - král Mojmír II. a jeho bratr Svatopluk II.

  V Letopisech království Franků se v souvislosti s rokem 822 objevuje termín "Moravanů - Marvaronum". Od roku 814 byl totiž vládcem římské říše Ludvík I., zvaný Pobožný (778-843), který svolal obecný sněm do Frankfurtu nad Mohanem a vyslechl zástupce všech Slovanů sídlících za východními hranicemi jeho říše. Názvy slovanských národů, jejichž zástupci se sněmu účastnili, jsou vyjmenovány v kronice - tato zmínka o vyslancích Moravanů je prvním písemným svědectvím o tom, že na Moravě existoval nějaký samostatný státní útvar.

  K roku 831 se váže zpráva o tom, že "pasovský biskup Reginhar pokřtil všechny Moravany". Jak se píše ve spisu "Conversio Bagoariorum et Carantanorum - Obrácení Bavorů a Korutanců" salzburský arcibiskup Adalram vysvětil někdy kolem roku 830 jistému Pribinovi kostel v Nitravě (tedy Nitře). Vzhledem k tomu, že se to odehrálo zhruba ve stejnou dobu jako "křtění Moravanů", máme zde zřejmě důkaz o souboji pasovského biskupství a salzburského arcibiskupství o vliv nad Moravou a dnešním Slovenskem. Vzhledem k tomu, že kníže Pribina sám pokřtěn nebyl, vyhrál tento souboj pasovský biskup a především tehdejší moravský kníže Mojmír I., který byl možná opravdu tak zbožný. Osobně si však myslím, že to byl inteligentní vládce, který správně pochopil, že přijetím křesťanství se do jisté míry bráni franské expanzi, protože šíření víry mečem a ohněm bylo tehdy oblíbenou záminkou k dobyvačné válce - vyprávět by o tom mohli téměř vyhubení Polabští Slované. Chytrý Mojmír naopak přijaté křesťanské víry využil k tomu, že se ji sám vydal šířit na východ a Pribinu z jeho Nitravy vyhnal, nitranské knížectví připojil k Moravě a položil tak základ (Velko-)Moravské říše. Pribinu samotného posléze nechal pokřtít král Ludvík Němec a přidělil mu v panonském vyhnanství slovanské území, kde jej učinil závislým vládcem. Mojmír I. se potom mohl v klidu věnovat budování své říše, protože král Ludvík Pobožný byl zaměstnán spory se svými syny.

Zámeček Pohansko - Velkomoravský šperkař  Ovšem klid netrval věčně. Franské spory byly ukončeny ve Verdunu r. 843 rozdělením franské říše na tři, posléze dva celky a Moravě najednou vyvstal silný soupeř - Východofranská říše. V čele jí stanul energický panovník, výše zmíněný Ludvík Němec.

  Po smrti knížete Mojmíra I., jaká byla, to nevíme, se Ludvík Němec okamžitě vložil do řešení nástupnických sporů na Moravě, kam se osobně vypravil. Na knížecí trůn tehdy pomohl r. 846 Mojmírovu synovci Rastislavovi. Jen tak mimochodem se Fuldské letopisy zmiňují o tom, že "Ludvík se potom vrátil domů přes Čechy s velkými obtížemi a ztrátami na vojsku".

  Ludvík si asi myslel, že na trůn usadil poslušného velmože, díky kterému se z Moravy stane neméně poslušný satelit Východofranské říše. Východofranský král však brzy zjistil, že se poněkud dost v Rastislavovi zmýlil. Netrvalo to ani pět let a z moravského knížete se stal suverénní vládce prosazující své vlastní cíle a budující z Moravské říše suverénní stát. Příkladem toho, jak suverénním a mocným pánem se ve své zemi cítil Rastislav, je poměrně často zmiňovaná historka, zakládající se na rozhodnutí mohučské synody ze 3. října 852. Rastislav totiž poskytnul azyl franskému velmoži Albgisovi, který prchl před sankcemi mohučské synody přijatými onoho dne. Zde byla příčinou, jak jinak, žena. Onen Albgis totiž unesl ženu jistého Patrika. Králem Ludvíkem byl odsouzen ke ztrátě práva nosit pás bojovníka a k pokání pro cizoložství, čemuž se celkem pochopitelně Albgis neměl chuť podrobit. Obrátil se proto s prosbou o pomoc na Rastislava, kterému ani v nejmenším nevadilo poskytnout azyl franskému proutníkovi. Zřejmě mu onen Albgis posloužil k tomu, aby Ludvíkovi ukázal, kdo je na Moravě pánem. A milému Albgisovi zase jeho nová láska asi stála za to odejít na Moravu. To také mimochodem mohlo svědčit o tom, že Morava asi oproti Frankům tehdy nebyla žádná divočina, jinak by tam Albgis nejspíš neodcházel. V roce 857 potom Fuldské letopisy zmiňují Rastislavovo poskytnuti azylu jistém Slavitěhovi, českému odbojníkovi proti Frankům.

  To se ovšem stalo dva roky po té, kdy se Ludvík Němec roku 855 rozhodnul potrestat odbojného Rastislava. Toho roku se vydal na trestnou výpravu proti Moravě. Ta se mu ovšem vůbec nevyvedla. Jak se můžeme dočíst ve Fuldských letopisech: „Také král Ludvík se vrátil bez vítězství, když málo úspěšně vedl vojsko na území moravských Slovanů proti jejich vévodovi Rostislavovi, který proti němu povstal, chtěje raději dočasně nechat na pokoji nepřítele, opevněného, jak se vypravuje, velmi pevnou hradbou, než utrpěti v nebezpečném boji ztráty na svých vojácích. Přece však vojsko zpustošilo velkou část území pleněním a požáry a nemalé množství nepřátel, dychtících vpadnout do královského tábora, úplně vyhladilo, nikoli však bez odplaty, neboť když se král vracel, Rostislav se svými vojsky na něho dotíral a vyplenil a zpustošil velmi četná místa pohraničního obyvatelstva za Dunajem.“

Památník VM Mikulčice - Expozice u II. kostela  Když toto vyprávění přeložíme do poněkud civilnějšího jazyka, tak Rastislav Ludvíka porazil na Moravě podobným stylem jako o necelých tisíc let později Kutuzov Napoleona v Rusku. Nechal jej projít moravskou zemí, až se zastavil o nedobytné hradby některého z hradišť (asi Mikulčic nebo Starého Města, dodnes se o to archeologové a historici přou). Potom Moravané hnali Franky „sviňským krokem“ spálenou zemí domů, přičemž důkladně vyplenili pohraniční území franské říše. S tím zmiňovaným „vyhlazením nepřátel“ to zřejmě nebylo tak horké podle Ludvíkova úprku z Moravy. Ludvíka pochopitelně výsledky válečného střetu s Rastislavem nepotěšily. V následujících letech se Ludvík proto znovu připravoval ke vpádu na Moravu, avšak tyto úmysly mu překazily vnitřní problémy v jeho říši a vzpurní Pobaltští Slované. Chytrý Rastislav naopak obratně využíval sporů mezi Ludvíkem a jeho synem Karlomanem k prospěchu své země. Rastislav se spřátelil s Ludvíkovým synem Karlomanem, kterému Ludvík Němec svěřil po výprasku na Moravě správu východních území Východofranské říše. Rastislav si tak zajistil klid a mír pro budování své říše. Výrazem Rastislavovy vzrůstající moci a sebevědomí bylo i to, že se začal titulovat jako král. Je možná otázka, zdali tak činil sám nebo šlo o všeobecně přijímané oslovení. Např. v knize Zdeňka Měřínského „České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II.“ je možno na str. 259 najít následující: „…markrabí Karloman se spojil ... s Rostislavem I., jenž je v Annales Bertiani titulován ‚regulus‘, tj. hierarchicky malý, menší král vůči franskému ‚rex‘". Tento záznam se v Letopisech Bertinských váže k roku 861.

  Rastislav, podle mého názoru nejchytřejší a nejschopnější vládce, kterého Velká Morava měla, si ovšem uvědomoval ještě jeden vážný problém, kterému musel čelit. Byl to problém pasovských kleriků, kteří tvořili převážnou část moravských kněží. Ti, vedení archipresbyterem se jistě cítili loajální především ke svému pasovskému biskupovi (tehdy Hartwigovi). který byl navíc dobrým přítelem Ludvíka Němce. Tato církevní organizace tedy tvořila na Moravě to, čemu se o necelých 1100 let později za občanské války ve Španělsku začalo říkat "pátá kolona". Nejspíše Rastislava pečlivě kontrolovali a pravidelně informovali o dění na Moravě svého biskupa, který si jistě to, co věděl, nenechal pro sebe před Ludvíkem Němcem. 
 
  Jak píše Luděk Galuška ve své knize „Slované, doteky předků“: „Lubomír E. Havlík nebo Vladimír Vavřínek míní, že události z roku 855 a let následujících vedly Rastislava k vypovězení těch bavorských kleriků, kteří mu neslíbili loajalitu. V žádném případě to však neznamenalo odklon od křesťanství. Právě naopak, domácí biskup by podle těchto badatelů nejen upevnil organizovanost církve, ale i zvýraznil samostatné postavení moravského státu.“ Musím se přiznat, že i já sdílím tento názor, který se mi zdá navýsost logický. Dost dobře si totiž nedokáži představit, že by bavorští kněží podporovali dobrovolně Rastislava proti svému biskupovi Hartwigovi a jeho příteli králi Ludvíkovi.Památník VM St. Město - Přivítání Konstantina a Metoděje  Jakým způsobem se ono vyhnání pasovských kleriků událo, nevíme. Co však víme, je to, že Rastislav (možná mu také někdo dobře poradil, rozhodnout však král musel samozřejmě sám) přišel s myšlenkou vybudování vlastní, moravské církevní provincie, která by tak byla nezávislá na franském biskupovi. Asi někdy kolem roku 860 musel Rastislav učinit zadost zdvořilosti a požádal nejprve papeže Mikuláše I. (858-867) o zřízení samostané církevní organizace. Osobně si myslím, že Rastislav už předem věděl, že u papeže nepochodí, protože jistě věděl, že Mikuláš I. má dobré vztahy s Ludvíkem Němcem. Proto potom požádal o totéž byzantského císaře Michala III. U byzantského císaře moravský král porozumění získal. Roku 862 odchází do Byzance poselstvo, které se další rok vrací se skupinou učených kněží a mnichů vedených dvěma zcela mimořádnými učenými muži - řeckými bratry Konstantinem Filosofem (826/827-869) a Metodějem (815-885).
 
  Konstantin s Metodějem byli velice vzdělaní synové vysokého byzantského úředníka v Soluni. Oba bratři za sebou měli poměrné pestré životní osudy.  Metoděj nejprve pracoval ve státní správě - stal se místodržitelem ve "slovanském knižectví", jak se píše v legendě "Život sv. Metoděje". Obvykle se toto místo Metodějova působení klade někam do povodí řeky Strumy (Strymonu) pramenící na svazích Vitoše a tekoucí přes dnešní Bulharsko do Řecka do zálivu Strymonikos v Egejském moři. Svého vysokého postavení se však zřekl a vstoupil do kláštera, pravděpodobně v Bithýnii, byzantském území na pobřeží Černého moře. Konstantin byl profesorem filozofie v Konstantinopoli, posléze r. 855 odešel do kláštera za svým bratrem. Oba bratři však měli zřejmě dobrodružného ducha a klid kláštera pro ně nebyl to pravé. Roku 860 je byzantský císař vyslal na misijní cestu k Chazarům na poloostrov Krym. Jejich úkolem bylo obnovit spojenectví Byzance s Chazary.
 
  Následovalo pověření obou bratří misijní cestou na Moravu. Konstantin s Metodějem vytvořili spisovný jazyk - staroslověnštinu, srozumitelnou moravskému obyvatelstvu, vytvořili pro ni také nové písmo, hlaholici. Do staroslověnštiny přeložili potřebné (převážně zřejmě náboženské) texty. Po příchodu na Moravu začali s podporou Rastislavovou energicky vyučovat moravské žáky, aby tak podle Rastislavova přání vychovali vrstvu nových moravských, domácích kněží. Konstantin s Metodějem jistě brzy zjistili a nejspíš už předem věděli, že přichází do země, která už zdaleka není pohanská. V centrech moravské říše existovaly kostely a v nich bylo duchovenstvo německé, italské a řecké. Konstantin a Metoděj převzali stávající církevní organizaci i liturgické texty, které ovšem přeložili do staroslověnštiny.
 
  Úspěch byzantské misie na Moravě byl nepopiratelný, o čemž mimo jiné nepřímo svědčí i to, jak se vzpomínka na Konstantina a Metoděje po staletí uchovávala v paměti obyvatel žijících na území původní Velkomoravské říše. Přesto, že církevní a často i státní moc dělaly vše pro to, aby dílo obou bratří zaniklo, nezdařilo se to. A katolická církev nakonec oba bratry svatořečila a udělala z nich patrony Evropy. Úspěch obou bratři nepochybně spočíval nejen v jejich moudrosti, nýbrž i v tom, že si dokázali získat  pokud ne všechen, tak jistě většinu lidu Velkomoravské říše. Základem k tomuto úspěchu bylo především to, že slovo Boží šířili a bohoslužby konali v domácím, staroslověnském jazyce. Jednak tím umožnili skutečně všem, nejen vzdělané menšině, opravdu pochopit principy křesťanství, navíc také vlastně zbavovali kněžský úřad jakési tajemnosti a nadřazenosti a přiblížili jej opravdu každému, bohatému i chudému, vzdělanému i nevzdělanému. Dále je třeba si uvědomit, že dílo Konstantina a Metoděje mělo nejen obrovský význam církevně-misijní. Oba bratři svojí výukou moravských žáků jistě nesmírně pozdvihli celkovou vzdělanost na Moravě. Je třeba si uvědomit, že tehdy (a platilo to ještě pár set let po té), byli nositeli vzdělanosti téměř výhradně kněží. A pasovský klér na Moravě se nepochybně o své vědomosti s Moravany příliš dělit nechtěl - čím vzdělanější by Moravané byli, tím menší vliv by na ně měli pasovští kněží a tím samostatnější by byl moravský stát na franské říši.
 
  Konstantin s Metodějem navíc naráželi na další problém. Tím, že si dovolili tu "drzost" šířit slovo Boží v domácím jazyce, střetávali se s oficiální církevní politikou té doby (která ostatně platila v podstatě až do první poloviny minulého století), že totiž bohoslužebné obřady mohou být slouženy jen latinsky, řecky a hebrejsky. Používáni staroslověnštiny při moravských bohoslužbách tak vedle franských kněží odsuzovali i kněží italského původu (byli zde tehdy i Řekové a možná i Irové). Je otázkou, nakolik za touto těžkou kritikou soluňských bratří stál církevní dogmatismus a nakolik prostá obava ze ztráty vlivu a následného výpadku finančních příjmů. V každém případě to se svými církevními kolegy Konstantin s Metodějem neměli jednoduché. Nahlíženo dnešníma očima - nesporné úspěchy mise Konstantina a Metoděje jejich kritiky vůbec nedojímaly.
 
Archeoskanzen Modrá - Rekonstrukce kněžské školy ze Sadů  V každém případě se však práce soluňských bratří zdárně rozeběhla. Bohužel po krátké době došlo k nečekaným obtížím. V r. 864 byl totiž král Rastislav překvapivě (za poněkud nejasných okolností) obklíčen v pohraniční pevnosti Dowina vojsky krále Ludvíka Němce. Dnes se předpokládá, že se jednalo o Děvín u dnešní Bratislavy, existují však např. také teorie o tom, že se jednalo o hradiště Strachotín pod Pálavou, dnes zatopené jednou z Novomlýnských nádrží. Celá historie tohoto Rastislavova zajetí je však poněkud podivná. Jednak už sám fakt toho, jak mohl zkušeného Rastislava Ludvík Němec tak "nachytat na hruškách". Potom však i to, že z této nemilé záležitosti Rastislav vyklouznul celkem bez problémů. Sice se poddal, vydal rukojmí a svolil k návratu vypuzených bavorských kněží, v každém případě však zůstal i nadále naprosto suverénním vládcem. Podle Fuldských letopisů "slíbil zachovávat Ludvíkovi věrnost i se všemi velmoži, avšak nikterak tento slib nezachoval". Bylo by možná zajímavé znát celé pozadí této události. Jedinou změnou Rastislavovy politiky bylo totiž to, že už nezasahoval tak jako dříve do vnitřních dynastických záležitostí Východofranské říše (i když jej k tomu vyzýval např. mladší Ludvíkův syn Ludvík III). To však možná nebyl ani tak výsledek konfliktu s Ludvíkem Němcem, jako spíš to, že Ludvík se na stará kolena smířil se svým synem Karlomanem, což znamenalo pochopitelně nebezpečí pro Moravu a Rastislava. Tady však předvedl Rastislav opět jakým byl obratným diplomatem - za spojence získal blatenského knížete Kocela. Kocel byl synem Pribiny, kterého Rastislavův strýc Mojmír I. vyhnal z Nitry a který byl nepřítelem Rastislavovým.
 
 Na Moravě potom existovaly dvě skupiny kněží - lidé vedení Konstantinem a Metodějem, nepochybně podporovaní králem a lidem a kněží cizí, převážně bavorští, kteří také nepochybně "tahali za kratší konec". Byzantské misijní úspěchy je určitě netěšily, což mělo za následek nejspíše řadu stížností směřovaných do Říma. Konstantinovi s Metodějem tak nezbylo nic jiného, než se vydat do Říma k papeži a obhájit tam svoji práci. Kromě toho už také měli řadu žáků připravených k přijetí kněžského svěcení, které však sami provést nemohli, protože ani jeden z nich v té době nebyl biskupem (a Metoděj sám byl zřejmě pouze jáhnem). Oba bratři se tedy se svými byzantskými druhy a moravskými žáky vydali nejprve ke knížeti Kocelovi. Dále pak pokračovali s dalšími žáky do Benátek. Zřejmě byli vybaveni průvodními listy Rastislava i Kocela, který byl mimochodem horlivý křesťan a horlivě prosazoval slovanské písmo i slovanský kult - proto se zde k moravskému poselstvu přidali další žáci z Kocelova knižectví. Solunští bratři sebou papeži vezli jako dar ostatky sv. Klimenta, které kdysi získali u Chazarů. Jak bylo (nejen tehdy) zvykem, dá se zřejmě předpokládat, že svaté ostatky nebyly jediným darem, který do Říma putoval.
 
  V Benátkách se dozvěděli o mocenském převratu v Byzanci - byl zde zavražděn císař Michal III. a úřadu patriarchy byl dočasně zbaven Fotios. O moc tedy přišli muži, kteří vyslali byzantskou misii na Moravu. V Benátkách se také konečně dočkali papežského pozvání, které však nevěštilo nic dobrého. Papež Mikuláš I. zpracovaný stížnostmi pasovského kléru po Konstantinovi s Metodějem chtěl, aby se zodpovídali z činnosti na Moravě. K tomu však naštěstí nedošlo, protože v Římě bratry přijal už nový papež Hadrián II., který k nim zaujal velmi vstřícný postoj, ke kterému nepochybně přispělo i to, že přiváželi zmíněné ostatky sv. Klimenta, čtvrtého římského biskupa. Pobyt v Římě skončil naprostým triumfem - Hadrián II. vysvětil na kněze Metoděje i všechny žáky soluňských bratří, odsouhlasil jejich moravskou misii a posvětil slovanské liturgické knihy. Radost z úspěchů však byla bohužel zkalena smutkem z Konstantinova úmrtí. Ten v Římě vážně onemocněl, vstoupil do kláštera, kde přijal jméno Cyril a 14. února 869 zemřel.
 
Památník VM St. Město - Rekonstrukce kostela v Sadech  Aby však byla moravská mise v Římě zcela úspěšná, bylo třeba ještě jedno - Metodějovo biskupské svěcení a vytvoření nové diecéze nezávislé na Pasovu i Salzburku. O Metodějovo biskupské svěcení žádal Kocel a jistě i Rastislav. Papež tedy na jaře 869 jmenoval Metoděje nejprve legátem pro slovanská území s právem sloužit liturgii ve slovanském jazyce. A konečně pak udělil Metodějovi i biskupské svěcení a jmenoval jej arcibiskupem v Sirmiu (dnešní Sremské Mitrovici, čtyřicetitisícovém městu v severním Srbsku). Do Metodějovy arcidiecéze tak patřila Morava, Nitransko, Panonie a zřejmě i Kocelovo blatenské knížectví. Jinými slovy území, na která si činily nároky pasovské biskupství a salcburské arcibiskupství, které Hadriánovo rozhodnutí nepotěšilo, jak se později ukázalo. A tak roku 870 se svým rozsáhlým pověřením mohl Metoděj spokojeně opustit Řím.
 
  Mezitím se schylovalo k dramatickým událostem na Moravě. Stárnoucímu Ludvíku Němci zřejmě čím dál víc vadil nezávislý Rastislav. Jak nás informuji Fuldské a Bertinské letopisy, poslal r. 869 jedno vojsko pod velením Karla Tlustého, Ludvíkova nejmladšího syna, (Ludvík sám totiž onemocněl) na Rastislava na Moravu. Tam se Karel dostal k "k oné nevýslovné a všem starodávným nepodobné Rostislavově pevnosti", jak píší Fuldské letopisy. Karel Tlustý sice poplenil okolí této pevnosti (její umístění je opět předmětem diskusí archeologů a historiků), jinak však ničeho nedosáhl. Podobně se vedlo druhému vojsku, které vedl Karloman na Nitransko proti Rastislavovu synovci Svatoplukovi, který zde byl údělným vládcem - mimochodem ve Fuldských letopisem se píše o "království Rostislavova synovce Svatopluka", to uvádím k dřívější poznámce o titulováni Rastislava králem. Jedná se vlastně o prvou písemnou zmínku o Svatoplukovi. Když kromě plenění obě vojska nic nedosáhla, vrátila se zpět a Ludvík na Moravu vyslal své syny, aby s Rastislavem jednali o míru.
 

Při přípravě tohoto článku byly kromě v textu přímo citovaných pramenů používány následující knihy:

Zdeněk Klanica - Počátky Slovanů, Praha 2009

Dagmar Bartáková, Lubomír Havlík, Zdeněk Masařík, Radoslav Večerka - Magnae Moraviae Fontes Historici I, Masarykova univerzita, Brno 2008

Luděk Galuška - Slované, doteky předků, Moravské zemské muzeum/Obec Modrá/Krajská knihovna Františka Bartoše, Brno 2004

Lumír Poláček - Terénní výzkum v Mikulčicích, Archeologický ústav AV ČR, Brno 2006

Jan Randák a kol. - Dějiny českých zemí, Euromedia Group, k.s. - Knižní klub, Praha 2011

 Zpět na začátek stránky

 


Kontakt

TOPlist TOPlist