Stanislav Češka - Podezřelá smrt - ukázka z románu
...
V obchodě byl nepořádek. Rozbité sklo ve vitrínách, převrácené židle a křesílka.
Na jediné stojící židli seděl roztřesený Samuel Silberštajn s opuchlými tvářemi a nad
ním si mnuli dlaně dva mladí inspektoři brněnského gestapa.
Samuela si výsměšnými pohledy prohlíželi dva muži.
Jeden v civilu, kriminální rada Jürgen Huber z brněnského gestapa.
Ten druhý byl v uniformě SD, tedy tajné služby „Sicherheitsdienst der Reichsführers
SS“. Během svého několikaletého pobytu v Berlíně nezahálel. Vystudoval
„Führerschule der Sicherheitspolizei und des SD“ v Berlíně-Charlottenburgu, tedy
česky „Velitelskou školu tajné policie a SD“ a díky svému nadšení, bezohlednosti k
vyšetřovaným a oddanosti Vůdci to poměrně rychle dotáhl až na hodnost SS-
Sturmbannführera.
Když se hned 16. března objevil doma na Třebízského ulici, obdivovala jej celá
rodina. Rodina Waldmannových.
Dotyčný důstojník stojící nad zbitým a vystrašeným Samuelem Silberštajnem byl
totiž Günther Waldmann, bratr sběratele klestí Hanse Waldmanna.
Samuel jej pozoroval vystrašeným pohledem a stále nemohl uvěřit tomu, jak se
změnil kdysi docela zakřiknutý bratr jejich skorosouseda.
Waldmann přistoupil k Samuelovi a hřbetem pravé ruky v kožené rukavici mu dal
takovou facku, že klenotník sletěl z židle na zem.
Waldmann si s úsměškem změřil oba mladé inspektory gestapa, kteří fackovali
Samuela před tím a ironicky jim řekl: „Je vidět, že jste ještě mladí a měkcí. Vaše
údery doposud nemají tu schopnost přesvědčovat. Doufám, že si zapamatujete, jak
má vypadat pořádná facka.“
Oba inspektoři jako jeden muž vystřelili své pravice vzhůru a odpověděli: „Jawohl.
Herr Sturmbannführer.“
Pak se obrátil k radovi Huberovi a pokynul mu, aby odešli stranou, tak, aby je
Samuel Silberštajn neslyšel.
Se stejnou ironií, jako tomu bylo u obou mladých inspektorů, se jej zeptal: „Doufám,
že ti vaši nadějní mladíci vědí, že taková facka je pouze mírný prostředek výslechu.
Skoro něco jako otcovské pohlazení.“
Rada Huber si sice v duchu myslel, že jej ten Sturmbannführer z Berlína, který se
tvářil, jako by sežral všechnu moudrost světa, pořádně štve, ovšem protože dostal
pokyny až z Berlína, aby mu poskytl veškerou podporu, kterou si bude přát, nedal
svoje rozladění najevo. Snaživě přikývl a pověděl: „To víte, že moji hoši prošli
příslušným školením. Jenže to chce ještě trochu praxe. Jsou mladí, tady z Brna, jako
my dva, a právě začali kariéru.
Možná mimochodem víte, že tu uvažujeme o zřízení nové velké věznice gestapa,
kde bychom soustředili výslechy i internaci zadržených.“
Waldmann vážně pokýval hlavou: „To je dobrý nápad. Pokud vyšetřovací orgány
budou mít věznici po ruce, velice to zefektivní práci. Co se mně týče, za tu myšlenku
vás musím pochválit. Zmíním se o vás, pane rado, v Berlíně.“
„To pro mě bude velká pocta, Herr Sturmbannführer,“ zašveholil rada Huber.
Waldmann se zamyslel, přičemž jej Huber zvědavě pozoroval a čekal, co z něj
vyleze. Waldmann se zatvářil jako moudrý otec a pověděl: „Jak jste řekl, oba
pocházíme z Brna, takže jej známe. Když jste mluvil o té věznici, napadlo mě, že
ideální a taky takové symbolické by bylo k těmto účelům využít třeba budovu
Kounicových kolejí. Udělat ze studentských kolejí věznici, to by ty pitomé Čechy
fackovalo den co den.“
Rada Huber se ušklíbl: „To je výborný nápad, za který vám děkuji a který si určitě
zapamatuji. Pokud tedy nebudete mít námitky, abych jej v potřebnou chvíli předložil.
Akorát ty studenty musíme z těch kolejí vystrnadit pod nějakou dobrou záminkou.
Hned ze začátku nesmíme být příliš tvrdí. Musíme ty šrouby utahovat postupně.“
Waldmann souhlasně přikývl: „To máte pravdu, pane rado. Ale oni vám ti studenti
nějakou dobrou záminku určitě poskytnou. Studenti byli, jsou a budou horkokrevní a
rychle vzplanou. A pak ten požár rychle a efektivně musíte uhasit. Jednou provždy.“
Nato se Waldmann ještě blahosklonně pousmál a velkoryse pronesl: „A pokud jde o
ten můj nápad s Kouničkami, klidně jej použijte. Rád napomohu vyčištění svého
rodného města od pochybných živlů. Brno musí být uvědomělé a vlastenecké
německé město.“
Rada Huber se znovu ušklíbl: „To vám velice děkuji, Herr Sturmbannführer, za vaše
velkomyslné a moudré rady. Můžete se spolehnout na to, že budu hasit studentské
požáry s chutí. Když nastanou, moji hoši už budou mít za sebou nějakou praxi a
budou mnohem výkonnější. A Brno vyčištěné od pochybných živlů a českého vlivu je
mým snem, který se nyní může konečně uskutečnit!“
„Tak, konec řečí a jdeme dodělat toho špinavého Žida,“ zavelel Waldmann.
Vrátili se zpět k Samuelovi, který přemýšlel, jestli se ještě vrátí domů ke své Nelly.
Waldmann se před něj postavil s rozkročenýma nohama, promnul si dlaně a
výsměšně se zeptal: „Tak už sis, Žide, vzpomněl, kde máš klíč od trezoru a jaký tam
máš kód.“
Samuel se pokusil ještě jednou o odpor: „Když mi tykáš, sousede, jistě mohu tykat i
já tobě.“
Waldmann zařval: „Ty kryso židovská!“.
A dal mu další tvrdou facku, tentokrát levicí, až nebohý klenotník opět spadl na
zem.
Oba inspektoři jej, otřeseného, posadili na židli a Waldmann facku zopakoval.
Když klenotníka inspektoři opět zdvihli na židli, Waldmann se znovu zeptal: „Tak už
sis vzpomněl?“
Samuel vyplivl stranou krev z úst a přikývl: „Klíč je schovaný pod dvojitým dnem
horní zásuvky tady v tom psacím stole. A kód je 7846.“
„Vidíš, Žide, jak se ti vylepšila paměť po mé léčebné kúře,“ zašklebil se zle
Waldmann a zavelel, „tak jdeme dozadu k tomu trezoru.“
Jeden z inspektorů zkroutil bolestivě Samuelovi ruku za zády a vedl jej před sebou.
Druhý z inspektorů vykutal klíč ze zásuvky a pak podle Samuelových pokynů
otevřel dvířka trezoru.
Samuel s obavami čekal na Waldmannovu reakci. Jako místní Waldmann dobře
věděl, že Samuel byl největší obchodník s diamanty na Moravě a také jejich skvělý
brusič. Jenže v trezoru už žádné diamanty nebyly, protože je švagr Gabriel odvezl do
Švýcarska.
Bohužel Samuelovo očekávání nebylo zklamáno.
Když Waldmann nahlédl do téměř prázdného trezoru, ve kterém byly pouze méně
hodnotné šperky a žádné zlato, stříbro, peníze a diamanty, které tam Waldmann
očekával především a kvůli kterým vlastně vážil cestu do Brna, zrudl vzteky a zařval
na klenotníka, kterému najednou začalo být všechno jedno: „Ty prašivá, židovská
kryso, kde máš svoje diamanty?“
Samuel si řekl, že už nemá cenu zapírat, protože Gabriel už vše určitě uložil do
nějaké banky. Proto se drze, pokud to tedy šlo s jeho obličejem plným podlitin,
zahleděl Waldmannovi přímo do očí a pověděl mu: „Protože jsem takovou návštěvu,
jako je ta tvoje, čekal a připravil jsem se na ni. Připravil jsem se tak, že mi všechno
cennější odvezl švagr Gabriel do Švýcarska.“
„A kam to uložil?“ zeptal se Waldmann.
„To nevím,“ řekl po pravdě Samuel. „Právě proto, abyste to ze mě nevymlátili, to
nevím. Vlastně ani Gabriel nejspíš nevěděl, když ty věci odvážel, kam ty naše
cennosti uloží. Jo, a už jsou to skoro dva týdny, co Gabriel opustil Brno. Takže už
určitě bude doma ve Švýcarsku. Už jej nedohoníš.“
Rada Huber se snaživě zeptal: „Mají mu, Herr Sturmbannführer, mí hoši ještě
přidat, jestli si náhodou nevzpomene na nějaké podrobnosti?“
Waldmann zavrtěl hlavou a zeptal se Samuela: „Ten tvůj švagr se jmenuje Gabriel
Hauser? Hauserová je rodné jméno tvé ženy Nelly?“
Samuel přikývl, protože nevěděl důvod, proč takovou informaci tajit, když ji vlastně
Waldmann stejně znal.
Waldmann se zatvářil spokojeně a přikázal oběma inspektorům: „Vezměte všechny
cennosti, co tu najdete. I tak toho nebude zase tak málo a Říši to pomůže.
Pak to tady zamkněte a tento obchod někomu, kdo si to zaslouží, přidělte. Ten Žid
tu už zavazet nebude.“
„A co máme Herr Sturmbannführer udělat s ním? Máme jej zavřít?“ zeptal se rada
Huber.
Waldmann mávl rukou: „Teď si s ním nešpiňte ruce a vykopněte jej na ulici. Ještě
mu přidejte pár facek.“
Pak ještě výhružně dodal: „Nebude to tak dlouho trvat a přijdeme si pro něj, pro
jeho rodinu i pro jeho souvěrce. Zatím si s ním víc ruce špinit nebudeme. Ať se chvíli
podusí ve vlastním strachu.“
...
Gabriel Hauser vyšel před Blauhaus, dependanci hotelu Glacier du Rhône, tedy
„Ledovec rhônský“, aby se nadýchal čerstvého horského vzduchu a trochu si jej
okořenil cigaretou po večeři.
Zasněně se rozhlédl po vysokých horách, které jej obklopovaly kolem dokola.
Tahle horská osada skládající se z hotelu, nádraží, pošty, benzinky, anglikánského
kostela a pár dalších budov byla skoro 1800 metrů vysoko a přesto, nebo možná
právě proto se pod vrcholky hor kolem dokola cítil jako trpaslík.
Vlastně nebýt práce pro švýcarskou tajnou službu, ani by jej nenapadlo jet do
tohoto zapadeného horského kouta, křižovatky horských silnic, kouzelně zasněného
místa ztraceného daleko od civilizace v kantonu Wallis ve středu jižní části země.
Nedaleko od něj šuměla řeka Rotten, která se o desítky kilometrů dál na výtoku
z Ženevského jezera, které napájí, změní na řeku Rhônu. Rotten vytékala nedaleko
odtud, ještě výš v horách, z Rhônského ledovce, německy mluvícími nazývaného
Rhonegletscher. Od čehož se nepochybně jmenovala osada, kde právě spokojeně
pokuřoval.
Gabriel si umínil, že až skončí válka a bude se zase moci plně věnovat výuce a
výzkumu na Ženevské univerzitě, vezme sem manželku i malou neteř Nelly. Obě teď
zůstávaly v jejich ženevském bytě a Gabriel se zde v Gletschi s kolegy věnoval
úpravám šifrovacího stroje Enigma.
Švýcarská armáda zakoupila před válkou v Německu 265 šifrovacích strojů Enigma-
K. Aby Němci nebyli schopní sledovat spojení švýcarských ozbrojených sil, bylo
rozhodnuto tyto stroje upravit. A Němci se zase snažili rozkódovat data ze Švýcary
upravovaných strojů Enigma.
Aby výzkumnici měli klid na práci, pronajala švýcarská armáda přes léto 1940
Blauhaus v Gletschi, kde výzkumníci mohli pracovat i bydlet a zároveň tak byli
stranou pozornosti a lépe se dalo kontrolovat, kdo do Gletsche přijíždí.
Gabriel se zájmem začal pozorovat železničáře, kteří na točně místního nádraží
úzkokolejné zubačky, které stálo přímo před Blauhausem, otáčeli parní lokomotivu,
aby ji připravili pro večerní vlak dolů do Oberwaldu.
Nad krajinou se pomalu snášel soumrak a Gabriel si řekl, že už toho sezení
v Blauhausu bylo dost. Přijel sem před třemi týdny a za celou tu dobu vlastně pouze
párkrát vyšel ven na cigaretu, jako tomu bylo právě teď. Rozhodl se, že se na dvě
hodinky před spaním projde, než se úplně setmí.
Zašel dovnitř k recepci, aby službu konajícímu vojákovi řekl, co má v úmyslu.
Mladý poručík, velitel ostrahy, jen přikývl: „Je tady klid, Herr Hauser. Nemáme
hlášeny žádné problémy, tak proč ne. Ale nechoďte moc daleko a do tmy se vraťte.
To víte, teď je sice pěkně a teplo, ale hory jsou zrádné.“
Gabriel se usmál: „Samozřejmě, poručíku. Jenom mám v plánu chvíli pozorovat
provoz na nádraží, protože vlaky mě fascinují odjakživa, a projít se kousek podél
Rottenu. Zpátky budu tak nejpozději za dvě hodiny. Možná o maličko víc Jen si pro
jistotu ještě vezmu bundu.“
Gabriel udělal, jak řekl.
Za chvíli se objevil zase u recepce s bundou přes rameno, kývl na poručíka a
pomalu se kolem točny vydal podél kolejí k mostku přes Rotten, který spojoval
kolejiště s nevelkou nádražní budovou.
Chvíli postál na nástupišti a pozoroval ruch kolem vlaku připravujícího se k odjezdu.
Normálně tu, jak alespoň slyšel, bývala spousta turistů. Teď za války byl provoz
znatelně slabší. Na odjezd do Oberwaldu čekalo jen pár lidí.
Gabriel chvíli sledoval vlak a po nějakých pěti minutách se otočil směrem k mostku.
Pomalu došel doprostřed a chvíli pozoroval čistou tyrkysovou vodu uhánějící do
údolí.
Znovu se dal do pomalé chůze a jak si užíval pohledů po krásném okolí,
nezaznamenal štíhlého muže v šedivé kožené bundě s ohrnutým límcem, který se
vyloupl z hloučku čekajících cestujících a vydal se, zdánlivě bezcílně bloumaje,
stejným směrem jako Gabriel.
Jakmile přešel mostek, zahnul Gabriel ještě před nádražní budovou doleva a
pomalu se vydal po pěšině vedoucí po pravém břehu řeky.
Po chvíli jej pěšina přivedla k silnici vedoucí podobně jako železnice dolů do
Oberwaldu. Silnice vedla po mostě přes řeku. Gabriel se však vydal po úzké pěšině,
která vedla dál po úbočí nad pravým břehem řeky.
Kdyby Gabriela napadlo podívat se za sebe, možná by si všiml muže v šedé
kožené bundě, který šel stále stejným směrem jako on. Sice ve větší vzdálenosti za
ním, ale pořád tak, aby jej neztratil z dohledu.
Gabriel šel ještě nějakou dobu po pěšině nad řekou. Přišel k místu, kde pěšina
překonávala po úzké lávce jakousi horskou bystřinu, která se zprava vlévala do
Rottenu.
Gabriel přešel bystřinu a pokračoval dál po pěšině. Po další úzké lávce přešel
opatrně další divokou bystřinu vlévající se zprava do Rottenu a podél ní sestoupil
dolů k řece.
Nakonec po břehu Rottenu došel k mostu, po kterém se na pravý břeh řeky vracela
silnice do Oberwaldu, která byla na protější straně řeky vedená v serpentině ve
svahu hory, do které se zavrtala železniční trať, jež byla smyčkovým tunelem
vyvedená o kousek dál z nitra hory.
Pod mostem si Gabriel všiml velkého plochého kamene na břehu, těsně u vodní
hladiny divoce ubíhající řeky, ve které se tady už voda z Rhônského ledovce mísila s
vodou z několika menších přítoků.
Gabriel si řekl, že si tam chvíli posedí, vykouří cigaretu a vydá se pak zpět.
Než si však Gabriel zapálil cigaretu, zaujal jej písek na břehu řeky. V zapadajícím
slunci vypadal vedle tyrkysově zbarvené vody řeky jako drobný stříbrný prach.
Gabriel právě nabral do pravé dlaně hrst písku, když za sebou najednou uslyšel
zakřupání kamínků pod botami kohosi příchozího.
Než se stačil obrátit, uslyšel: „Nazdar, ty špinavý Židáku!“
Vyskočil jako čertík z krabičky a obrátil se. Ani nevěděl proč, v zaťaté pěsti stále
držel hrst nabraného písku.
S údivem pozoroval proti sobě stojícího Günthera Waldmanna, bratra souseda
svého švagra z brněnské ulice Třebízského.
Gabriel pracoval pro švýcarskou tajnou službu. Ovšem neměl žádný speciální
výcvik. Pouze prodělal základní vojenskou službu jako každý Švýcar. A v Gletschi byl
jako vědec, civilní zaměstnanec pracující pro armádu. Takže zcela bezbranný a
překvapený zíral do hlavně pistole, kterou na něj mířil Waldmann. Špičkově
vycvičený esesák, absolvent školy SD v Berlíně, jak věděl od švagra, který tuhle
novinku vyslechl náhodou, když se Hans Waldmann, Güntherův bratr, hrdě chlubil
jednomu ze svých německých sousedů na řečkovické ulici.
Waldmannovou rozepnutou bundou navíc Gabriel uviděl pouzdro od pistole a dva
rezervní zásobníky. Což mu na optimismu nepřidalo. Ihned pochopil, že řeka Rotten
by také mohla být poslední řekou, kterou by v životě viděl.
Ovšem Gabriel byl vědec, matematik, takže jeho mozek pracoval rychle a
analyticky. A navíc nebyl žádný zbabělec, který by ztratil svůj život bez boje.
Možná právě proto si podvědomě v sevřené pěsti ponechal písek, který byl jeho
jedinou zbraní, jak si bleskurychle uvědomil. A také si ihned uvědomil, že o tom písku
Waldmann neví. Takže Gabriel má alespoň jednu malou mizivou výhodu proti
nacistickému zabijákovi.
„Co tady proboha děláš? Jak jsi mě tu našel? A proč na mě míříš tou pistolí?“ zeptal
se a vši sílou vůle se snažil zůstat klidný.
Ovšem klidný pouze uvnitř. Navenek by měl vypadat ustrašeně, jak si hned řekl.
Dobře věděl, jak se nacisté a vlastně vůbec spousta Němců dívá povýšeně
v posledních letech na Židy. A hned si v duchu uvědomil, že tahle německá
povýšená nafoukanost a sklon k podceňování druhých by mohla být jeho výhodou.
Jen to musí dobře zahrát. Navenek ustrašený zbabělec, uvnitř ledově klidný a
čekající na svoji příležitost. Která může být pouze jediná a kratičká. A on ji proto
nesmí propást.
„Co tady dělám?“ ušklíbl se Waldmann. „Máš nějak moc otázek, ty špinavý a
podělaný Žide. Ale já budu hodný. Já ti to vysvětlím. Mluvíš se Sturmbannführerem
SD. Takže pro mě fakt nebyl problém si tě najít. My vás sledujeme, jak se snažíte
s naší Enigmou. Ale kvůli tomu tady teď zrovna nejsem. Jsem tu proto, že máš něco,
co patři Říši. A já to chci.“
Gabrielovi rychle došlo, že ten hajzl zřejmě bude chtít bratrovy cennosti. Akorát je
otázka, jestli to je jeho soukromý nebo polosoukromý kšeftík, nebo tu je jako
německý zpravodajec. Ale to je teď vlastně jedno.
Odpověď však chtěl slyšet od Waldmanna. Proto se zatvářil nechápavě a zdánlivě
udiveně ze sebe vypravil: „Jak bych mohl mít já něco, co patří tvé říši. Naše Enigmy
patří nám, zaplatili jsme vám za ně. A o ničem jiném nevím.“
„Ale, ty vychytralý Židáku! Přece jsem ti řekl, že kvůli Enigmě tu nejsem. Máš něco
jiného.“
Gabrielovi bylo čím dál víc jasné, že mu tady jde o život. Ten nacistický zmetek
chce vědět, kde je Samuelův a Nellin majetek. A jak mu to řekne, Waldmann jej
odpraví.
Ovšem ta hra o život jej najednou začala bavit. Bylo to sice jakési zvrácené, ale
bylo to tak.
Gabrielovo nitro ovládl ledový klid a jeho mozek začal pracovat tak, jak tomu bylo
při jeho práci. Klidně, efektivně, bez emocí, s jediným cílem. Vyřešit problém, který
před ním stál.
Proto se snažil v té chvíli zahrát co nejvíc vylekaného. I když, pravda, strach měl
obrovský, takže to zase tak moc nemusel hrát. Jenže ten strach se mu podařilo
zatlačit kamsi hluboko, s jediným cílem. Toho zvráceného německého nácka zabít.
Aby od něj byl klid. Jak to udělá, ještě nevěděl. Ale začal věřit, že se mu to povede.
„Co, co by to mělo být?“ snažil se ze sebe vypravit co nejvíc rozechvělým hlasem.
Podle reakce Waldmanna se mu to asi podařilo docela slušně.
Waldmann dokonce dal prst ze spouště a spustil ruku s pistolí podél těla.
Gabriel totiž nevěděl, že při jeho sledování Waldmann na jednom místě špatně
stoupl, uklouzl a natloukl si pravý loket, takže se mu namířená pistole držela v ohnuté
ruce špatně.
Ovšem Waldmann se tím moc neznepokojoval, protože si věřil tak, jak je to ve škole
SD naučili. V důsledku téhle své víry však Gabriela silně podcenil a byl přesvědčený,
že ten špinavý Žid je zcela vystrašený a na dně a bude mu zobat z ruky. A že jej pak
bez problémů zabije. K čemuž přispěl Gabriel tím, jak se tvářil.
Waldmann si zdánlivě roztřeseného Gabriela změřil povýšeným pohledem a po
chvilce, kdy Gabriela, jak si myslel podle zkušeností ze školy i z výslechů, které vedl,
zžíral strach a zoufalství, mu pověděl: „Ukradl jsi Říši a tedy i mně švagrovy cennosti.
A já je teď chci zpět.“
Kdyby Gabrielovi nešlo o život, musel by se rozesmát, když viděl tu nadutost a
povýšenost v pohledu souseda svého švagra. Ovšem bylo mu jasné, že pokud se
bude chovat jinak než ustrašeně, Waldmann těžko podlehne pokušení namířit na
něho opět svoji pistoli, kterou nyní držel mírumilovně spuštěnou podél boku.
Z chování Waldmanna však Gabriel pochopil, že ten nácek zřejmě ze švagra dostal,
a raději neuvažoval nad tím jak, informaci o tom, že bratrovy šperky on, Gabriel
vyvezl sem, do Švýcarska. Od okupace zbytku Československa už Gabrielovi žádné
dopisy od sestry ani švagra nepřišly, což samo o sobě způsobilo, že Gabriel měl
obavy o osud brněnské rodiny své sestry.
Gabriel se proto zatvářil nejistě a nechápavě a ustrašeně řekl: „Je pravda, že mně
švagr daroval své cennosti a řekl mi, ať si s nimi dělám, co chci. No, tak jsem si je
odvezl domů do Švýcarska. Na tom ale přece není nic špatného.“
„Neser mě, ty proradný Žide! Ty jsi sem načerno provezl diamanty a zlato. Tím jsi
porušil zákony Československa a asi i Švýcarska. V bývalém Československu teď
platí německé právo. Německá říše je prostě nástupcem československého státu. A
já jako důstojník SD jsem představitelem Německé říše, který se stará všude o její
práva. A protože právem Německé říše je dostat zpět cennosti, které jsi ilegálně
vyvezl z jejího území, chci ty cennosti teď zpět. Od tebe, protože ty jsi je ukradl.“
Gabriel musel v duchu uznat, že argumenty Günthera Waldmanna jistou, byť
zvrácenou logiku mají. Asi je v těch jejich školách neučí jenom Mein Kampf, řekl si
ironicky v duchu.
Ovšem vydat Waldmannovi majetek švagra a sestry nehodlal. To bylo jasné. Teď
musel nějak získat čas, než přijde vhodná chvíle Waldmanna zneškodnit. Jenže on
měl jenom tu hrst písku…
Gabriel pokrčil v hraných rozpacích ramena a řekl: „Švagrův majetek je švagrův
majetek. A, promiň, švagr si s ním snad může dělat, co chce. Třeba jej darovat mně.
A já potom nevím, proč bych jej měl vydávat zrovna tobě…“
Waldmanna v té chvíli začal hrozně bolet naražený loket. Na vteřinu se mu zkřivil
obličej bolestí a rychle si přehodil pistoli do levé ruky.
Gabriel dělal, že si toho ani nevšiml, ovšem ve skutečnosti jej hned napadlo, že
Waldmann bude asi mít něco s rukou. Snad by toho mohl využít.
Avšak v té chvíli to Gabriel přešel zdánlivě bez povšimnutí a zeptal se trhaně a
polekaně: „Pokud bych…, bych ti vyhověl… Pak, pak bys mě už neohrožoval tou
svojí pistolí?“
Waldmann se na Gabriela zadíval téměř otcovsky. Zřejmě dospěl k názoru, že ten
se už opravdu definitivně zlomil. A jeho jediným cílem je zachránit si život. Za
jakoukoliv cenu.
Klidným, leč výhružným tónem mu začal vysvětlovat, přičemž kladl důraz na každou
slabiku: „Když mi teď neřekneš, co chci vědět, tak ti prostřelím napřed jedno koleno,
pak druhé, pak ty tvoje smradlavé židovské koule, abys už nemohl zplodit dalšího
špinavého Židáka…“
V té chvíli jelo nad nimi na mostě jakési auto, kterému přímo nad nimi vystřelil výfuk.
Waldmann se na okamžik podíval nad sebe a Gabriel v té chvíli vší silou mrštil hrst
písku do jeho obličeje.
Waldmann zaklel a zdvihl levici s pistolí, ze které naslepo vystřelil.
Gabriel se bleskově sehnul pro velký valoun, který ležel u jeho nohou a který si
během jejich hovoru vyhlédl. Ještě skloněný vší silou praštil Waldmanna kamenem
do levého kolena.
Rána to byla pořádná, do nejcitlivějšího místa, takže Waldmann hlasitě zavyl
bolestí.
Gabriel na nic nečekal a jak se stavěl zpříma, zespodu vší silou praštil Waldmanna
kamenem do přirození.
Ten zavyl podruhé bolestí, která jej donutila se předklonit.
Toho využil Gabriel k tomu, aby Waldmanna praštil kamenem potřetí do temene
hlavy.
Otřesený esesák se zhroutil k zemi a tam jej, ležícího, začal Gabriel tlouct
kamenem do hlavy, dokud z ní nebyla krvavá kaše. Při tom, jako smyslu zbavený,
opakoval: „Za Nelly, za Samuela, za Nelly, za Samuela…“
Když sebou přestal Waldmann cukat, Gabriel se konečně uklidnil a vydýchal.
Znechuceně se díval před sebe na tu, jak to cítil, lidskou zrůdu, kterou se stal
Günther Waldmann. Vůbec mu jej nebylo líto a nelitoval toho, co udělal. Zároveň ale
necítil ani žádnou úlevu, snad jen kromě toho, že právě o vlásek ušel smrti. Bylo mu
jasné, že zpod toho mostu mohl vyjít živý pouze jeden z nich.
Umyl si Waldmannovu krev ze své pravice v řece a konečně zase začal uvažovat
racionálně. Bylo štěstí, že k jejich souboji došlo pod mostem. Sem mohl někdo
zabloudit jen náhodou. A z vlaku sem vidět nebylo. Takže Waldmannovu mrtvolu tu
snad nikdo hned tak nenajde.
Teď musí rychle zpět do Blauhausu a vše nahlásit nadřízeným. Zabitý německý
důstojník za války může znamenat problémy. Vzhledem k tomu, že byl sám, dá se
snad očekávat, že to byla jeho sólo akce. A tak když jeho tělo zmizí, zmizí i problém.
Ovšem s tím si nemůže poradit on sám. To musí udělat jeho šéfové. Před nimi tuhle
záležitost tutlat nemůže. A protože jeho šéfové jej, Gabriela potřebují a protože
Švýcarsko naopak nepotřebuje problémy s Německem, dá se čekat, že organizace,
pro kterou Gabriel pracuje, Waldmannovo tělo decentně uklidí.
Gabriel se tedy vydal rychle zpět. Už byla tma, když udivenému poručíkovi na
recepci hlásil, co právě prožil a udělal.
Mladý poručík ihned volal nadřízeným…
...
U recepce čekal hubený ani ne sto sedmdesát centimetrů vysoký chlapík, jehož
vrásčitý obličej prozrazoval, že jeho majitel už není nejmladší, ovšem vzpřímená
postava nebyla postavou osmdesátníka.
Oblečený byl do elegantní kožené bundy, pod ní outdoorová kostkovaná košile a
outdorové popelavě šedivé kalhoty, oboje bratru dražší než patnáct stovek. Prostě
diametrální rozdíl proti tomu, jak jsem si Pepana pamatoval před lety. Oproti tehdy
poněkud ošuntělému staršímu pánovi přede mnou nyní stál šedivý elegán.
Udiveně jsem na něj koukal, když jsme se zdravili potřepáním pravicemi.
Ten hlavní šok však přišel, když Pepan promluvil. Téměř spisovná čeština, jen lehce
akcentem prozrazující, že jde o Brňáka.
Pokynul jsem mu, ať jde za mou k výtahům a pobaveně poznamenal: „Pepane, ty jsi
úplně jiný člověk. Nonšalantní elegán s vybranou mluvou.“
Pak jsem se zarazil: „Můžu ti vlastně pořád tykat jako kdysi?“
Pepan se zeširoka usmál: „To víte, že jo, pane plukovníku. Já vám ale budu vykat.
Jinak bych nemohl.
A jste vlastně plukovník, aspoň doufám? Jak jsem slyšel.“
Usmál jsem se: „Jsem. Povýšili mě teď, když ze mě udělali znovu šéfa mordparty.“
Pepan přikývl: „Proto za vámi jdu. Protože jsem od starých kamošů slyšel, že jste
zůstal u policie a k tomu povýšil.
A pokud jde o můj vzhled a mluvu, to je dílo Nelly. Kvůli té za vámi jdu. A moc a
moc doufám, že mi pomůžete a já jí tak alespoň po smrti budu moci splatit, co pro mě
udělala.“
Udiveně jsem se na Pepana zadíval, protože bylo vidět, že co říká, myslí smrtelně
vážně.
Ukázal jsem mu do otevřených dveří výtahu, který právě přijel a řekl mu: „Tak mi to
všechno povíš u mě v kanclu. A uvidíme, co se dá dělat.“
U Jarmilky už na mě čekala Jarka.
Oběma dámám jsem představil Pepana a potom pokynul Jarce a Pepanovi, aby mě
následovali do mé kanceláře. A Jarmilku poprosil, aby nám přinesla tři kávy.
Usadil jsem se do svého šéfovského křesla, Jarka s Pepanem se posadili naproti
sobě u konferenčního stolu a já vyzval Pepana: „Tak nám, Pepane, vysvětli, proč jsi
za námi přišel.“
Pepan si promnul bradu ve zřejmém uvažování nad tím, jak se to nejjasněji
vymáčknout a nakonec vypálil: „Nebudu chodit kolem horké kaše, paní kapitánko,
pane plukovníku. Já vám prostě jdu ohlásit vraždu.“
Když to nejdůležitější bylo z Pepana venku, hluboce si oddechl a už klidně očekával
věci příští.
Že půjde o nějaký trestný čin, to jsem čekal. Vražda mě však přece jen trochu
překvapila. Podívali jsme se na sebe s Jarkou a já vyzval Pepana: „Tak to nám
budeš muset, Pepane, blíž vysvětlit.“
Uviděl jsem úlek v jeho očích, takže jsem jej hned uklidnil: „Neboj se, nemyslíme si,
že ses přišel udat.
Jenže já už nejsem soukromý detektiv a nemůžu se dát jako policajt do nějakého
soukromého šetření jen tak, per huba.
U nás musí mít všechno svůj řád. Ty nám vysvětlíš podrobně, o co jde. Potom vás
pošlu tady s paní kapitánkou, abyste to sepsali. No, a teprve potom se můžeme dát
do práce.“
Pepan si s úlevou oddechl a špitl: „Tak to ano. Já už měl strach, že podezříváte
mě.“
Jarka se usmála, tak příjemně, jak to uměla jen ona, pokud si to tedy dotyčný
zasloužil. Řekla: „Těžko vás můžeme podezřívat, pane Chudárku, když vlastně ještě
nic nevíme. Kromě to, že podle vás došlo k vraždě.
Tak nám to teď povězte pěkně po pořádku. Kdo je oběť, jak jste se k tomu přimotal
vy a tak dál…“
Pepan si dal hlt a dal se do vyprávění: „Tak já to vezmu trochu zeširoka kvůli vám,
paní kapitánko.
Tady s panem plukovníkem jsme se seznámili ještě za socíku, když byl tady na
mordpartě jako mladík.
Já jsem byl vyhlášený kasař a moje, jak bych to pověděl, umělecké jméno bylo
Pepan Otevřito, protože jsem se dostal, kam jsem chtěl a do čeho jsem chtěl. Měl
jsem prostě pro to povolání jistý talent.
Zavřeli mě ale jenom jednou na tři roky a to ještě nebyla moje chyba, nýbrž chyba
takového mladého pošuka, se kterým jsem se dal do holportu, protože jsem na tu
práci potřeboval siláka. Jo, silný ten blbec byl, ale taký pitomý. Neuměl držel jazyk za
zuby a peníze ve šrajtofli. To ale nebyl tady pan plukovník, tedy tehdy ještě kapitán,
kdo mě tenkrát nechal zašít, nýbrž pánové z městské kriminálky tady v Brně.
Jaksi do péče pana plukovníka, tehdejšího kapitána VB, jsem se dostal proto, že
jsem byl ženatý a ta moje byla megera, se kterou by snad nevydržel ani Ježiš
Kristus. Ta buzerovala všechny kolem a mě nejvíc a nic jí nebylo dobré.“
„V tom má Pepan naprostou pravdu,“ vložil jsem se s vážně míněnou poznámkou,
avšak s lehce pocukávajícími koutky do Pepanova výkladu.
„Prostě jednou jsem tu buzeraci té své staré nevydržel a vzal ji přes hlavu hasákem.
Já už jsem před tím od ní schytal dvě rány kastrolem do hlavy…“
Znovu jsem vstoupil, ne tak docela bez pobavení, do Pepanova hovoru: „Ona ta
Pepanova manželka měla pomalu o čtvrt metráku víc na váze než Pepan…“
Pepan vážně přikývl a pokračoval ve svém vyprávění: „No jo, bylo to tak nějak.
Ale já jsem nezapíral, pan kapitán i pan soudce na mě byli hodní, tak jsem
vyfasoval jenom deset let a byl venku podmíněně po dvou třetinách trestu
zkráceného ještě o rok díky amnestii prezidenta Havla.
Něco jsem si našetřil v base a něco málo měl z dřívějška, takže jsem si pronajal a
pak koupil takový stánek s buřty na konečné autobusů v Brně-Lesné, kde jsme se
potkali s panem plukovníkem, když byl soukromé očko a já mu jako svědek pomohl
rozlousknout jeden případ.“
„To byla ta vražda jihomoravské hejtmanky,“ kývl jsem na Jarku. „O té jsem ti
vyprávěl.“
„Jo, to byla ta přítelkyně tvého známého Klementa Chládka,“ uculila se Jarka.
„Přesně tak,“ přikývl jsem a vyzval Pepana, „tak pokračuj.“
„Stánek s klobásy mi docela vynášel. To víte, já se mu věnoval. Měl jsem špičkové
klobásky, výborné rohlíčky…“
Pak se Pepan nejistě zavrtěl a dodal: „Já vám to taky řeknu. Už je to dávno
promlčené.
Někdy v šestadevadesátém mě ještě přemluvil kamoš, abych udělal jednu káču.
Byla to doba vykradených bank a kampeliček a tohle bylo v Kénigu, ve vile jedněch
takových podvodníků, kteří nechali zkrachovat kampeličku, do které si uložil prachy i
ten můj kamarád. Peníze z té kampeličky ukryli doma ve sklepě v tajném trezoru ve
sklepě, takže na něj policajti nepřišli.
Ten můj kamarád měl kamoše ve firmě, která ten trezor zbudovala, a tak se o něm
dozvěděl. Tak jsme tu káču otevřeli, tedy já ji otevřel. Kamoš si vzal, co mu patřilo, a
já taky něco jako honorář. A ještě jsme tam peníze nechali.
Ti takzvaní bankéři to pochopitelně vůbec nehlásili, protože by museli udat i sebe.
Tohle byla poslední káča mého života. Já jsem ještě nějaký čas prodával klobásy.
Když jsem měl spolu s penězi z té poslední káči takovou docela pěknou sumičku,
podařilo se mi získat garsonku v penzionu pro důchodce v Lesné, na který jsem se
každý den díval z toho svého stánku. Tak jsem prodal ten stánek s buřty,
dvoupokoják v Lesné, který jsem měl ještě z dřívějška, z doby před manželstvím
s tou mojí megerou, a nastoupil jsem konečně do důchodu. Ve kterém spokojeně žiju
dodnes.“
Pousmál jsem se: „To o té poslední káče jsme jako neslyšeli. Sice bychom s tím
dnes nic nenadělali, i kdybychom chtěli, protože je to promlčené, ale i tak to raději
zapomeneme.“
Jarka pobaveně přisvědčila: „Myslím, že to bude opravdu nejlepší.“
„Předpokládám, že teď se dostáváme pomalu k jádru věci,“ poznamenal jsem.
Pepan vážně přikývl: „Je to tak. Já jsem si oblíbil procházky buď tam u nás v Lesné
směrem na Útěchov, nebo taky podél Svratky.
Vždycky jsem dojel k Anthroposu a pomalu šel podél řeky do Komína, pak jsem tam
u sokolovny přešel lávku přes řeku a šel zase zpátky. Buď jenom do Jundrova, nebo
zase až k Anthroposu.
A někdy kolem roku 2005 jsem si tam všiml takové elegantní štíhlé dámy, někoho
mně připomínala. Jednou nějak zaškobrtla, pak se mi přiznala, že to udělala
schválně, protože se se mnou chtěla dát do řeči, já jsem jí pomohl a začali jsme se
procházet spolu.
Od začátku jsme si byli sympatičtí. V první chvíli jsme přemýšleli, že se odněkud
známe. To víte, léta utekla, podoba se drobet změnila.
Brzy jsme to rozlouskli. Já, Pepan Otevřito, a ona, Dlouhonohá Nelly. Tedy
občanským jménem Nelly Silberštajnová.“
Jarka se zatvářila poněkud nechápavě, čímž nás oba přivedla do úsměvu.
Pobaveně jsem jí vysvětlil: „Kdo je, vlastně spíš byl, Pepan Otevřito, to už víš.
Dlouhonohá Nelly byla královna brněnských prostitutek. Já ji vlastně už jako policajt
také zažil na konci kariéry. A spíš z doslechu, protože na mravnostním jsem
nepracoval. Ona byla myslím ročník 1930…“
Tázavě jsem se zadíval na Pepana, a když ten přikývl, pokračoval jsem: „I když to
prostitutka by bylo v jejím případě skoro nezdvořilé. Vlastně nikoliv skoro nezdvořilé.
Ona by to byla přímo urážka. Nelly totiž byla, řečeno dnešní terminologií, luxusní, ale
opravdu superluxusní call-girl.
Krásná, štíhlá, dlouhonohá, perfektně tvarovaná ženská s dlouhými, hustými tmavě
hnědými vlasy. Já jí poznal někdy sedmaosmdesátém, to jí bylo 47 let. Ale vypadala
tak na třicet, třicet pět let. A byla to pořád nádherná ženská.
Mluvila kromě češtiny plynně německy, anglicky a francouzsky a byla po čertech
chytrá a vzdělaná. Pracovala jako sekretářka, tuším na půl úvazku ve Zbrojovce u
jednoho z náměstků ředitele. A po večerech, víkendech a dovolených si vydělávala
jako call-girl. No, ona tomu tehdy říkala společnice. Hlavně o brněnských veletrzích,
ale vlastně vždycky, když přijel nějaký zazobaný podnikatel ze Západu. Tlumočila
mu, pomohla s obchodními smlouvami, doprovodila jej do divadla na operu nebo
balet, případně taky do nějaké vybrané restaurace nebo vinárny a když byl zájem a
chuť, tak posloužila i vybraným sexem na úrovni. Ovšem to poslední to byla spíš
taková třešnička na dortu. A ona si ty chlapy taky vybírala podle toho, jestli se jí líbili.
S tím, kdo jí byl nesympatický, by nešla ani za milion.
Co si vzpomínám, tak měla už z dob první republiky kromě českého i švýcarské
občanství. Vlastně mi bylo záhadou, že žila tady. Mohla kdykoliv odjet do
Švýcarska…“
V té chvíli jsem se zarazil a pomalu jsem pověděl, vlastně se spíš zeptal Pepana:
„Asi nám chceš, Pepane, říct, že ta zavražděná je právě Nelly Silberštajnová.“
Pepan vážně přikývl a pohnutým hlasem pověděl: „Ano, je to tak. A já bych chtěl,
abyste nechali udělat, jak se tomu říká, soudní pitvu jejího těla.“
Udiveně jsem pohlédl na Pepana: „Než se dostaneme k dalšímu, Pepane. Proč
právě ty o tohle žádáš? Nebude to vadit příbuzným Nelly?“
„Nebude, ona nikoho nemá. Kromě mě,“ pohnutě odvětil Pepan. „Celá její zdejší
rodina až na otce zahynula za války. V Terezíně nebo v koncentráku. Ona totiž byla
Židovka.
Ona tu měla za první republiky příbuzné z otcovy strany. Ti zcela všichni umřeli
v Terezíně nebo v Osvětimi. Jedině její otec to přežil a pak ona. Otec, protože uměl
brousit diamanty a Němci jej potřebovali v koncentráku živého a na konci války jej už
nestačili zavraždit.
A Nelly přežila válku u strýce ve Švýcarsku. Proto uměla jazyky. Ona byla chytrá a
na řeči nadaná. Ten strýc byl bezdětný a on i jeho manželka už jsou také po smrti.
Pouze ta jeho manželka vlastně měla sestřenici. A dcera té sestřenice se ozvala
před časem Nelly… Ale k tomu se ještě dostanu. Ale to vlastně už ani nebyla rodina
Nelly. Z celé její vlastní rodiny tu prostě zůstala jenom ona.“
V té chvíli jsme všichni zvážněli, jako by na místnost padl jakýsi stín.
Pochopil jsem, že to bude delší rozhovor, a nejprve jsem tedy chtěl vyjasnit otázku
toho, zdali se opravdu jedná nebo může jednat o vraždu.
Proto jsem se zeptal: „Než se budeme zabývat tím vším kolem, Pepane, proč
myslíš, že tvá přítelkyně Nelly byla zavražděná?
„My jsme dnes měli sraz v Komíně v cukrárně, co je v Domě služeb Konstancie.“
„To je naproti sokolovně, v tom baráku se zdravotním střediskem u řeky?“ zeptal
jsem se.
Pepan přikývl: „Ano, Aida se to tam jmenuje. Mají tam moc dobrou zmrzlinu a
zákusky. Co to tam před skoro deseti lety postavili, pravidelně jsme tam s Nelly
chodili mlsat…“
V té chvíli se doposud hrdinně se držícímu Pepanovi zlomil hlas a starý pán,
doposud zdánlivě veselý, se rozvzlykal.
Položil jsem mu ruku na paži a přisunul krabici s papírovými kapesníky. Uklidňujícím
tónem jsem mu pověděl: „Jen klid, Pepane. To zvládneš. Pomůžeš nám a my
chytíme toho, kdo to Nelly provedl.“
Pepan se vysmrkal: „Měli jsme prostě v té cukrárně dnes dopoledne v deset sraz.
Že si dáme kafíčko a zákusek a půjdeme se projít.
Jenže bylo půl jedenácté a Nelly nikde.
Ona byla vždycky dochvilná, takže jsem o ni začal mít strach. Sice jsme oba čilí, ale
přece jen už máme svá léta. Jednou ta zubatá holt přijít musí.
Měl jsem prostě obavy, že se Nelly něco přihodilo. Brala prášky na srdíčko, její stav
byl stabilizovaný, ale stát se může všechno, že ano.
Ona bydlela nedaleko od té cukrárny na Součkově ulici. Jsou tam takové nízké
jednopatrové činžovní domy s půdními nástavbami. V jednom z těch domů měla
Nelly v přízemí jednopokojový byt.
Mně od něj dala rezervní klíč, kdyby něco. Nebo, abych za ní mohl prostě kdykoliv
přijít. Tak jsem se zvedl a šel k ní. A našel jsem ji bezvládnou ležet v kuchyni.
Ten byt má takovou kuchyň s jídelním koutem a obývák, který Nelly sloužil také ke
spaní.
Hned jsem volal záchranku a i když jsem si myslel, že je mrtvá, byla studená,
zkoušel jsem jí dávat masáž srdce. Bylo to ale na houby, protože už byla ztuhlá a
doktor taky konstatoval smrt. Že nastala už včera večer.
Navíc tam na kuchyňské lince ležel Digoxin, který Nelly užívala…“
Jarka se zeptala: „To je digitalis, pokud se nemýlím?“
Oba jsme přikývli.
Pepan pokračoval: „Doktor prostě řekl, že Nelly zemřela na selhání srdce a k úmrtí
došlo někdy před půlnocí a vyplnil příslušná lejstra. Vzhledem k věku Nelly se mu to
nezdálo nijak divné.
Jenže když jsem pak čekal na havrany, cosi mi tam nesedělo.
Napadlo mě podívat se do té krabičky s Digoxinem a uvědomil jsem si, že to celé
opravdu je nějaké divné.“
Věděl jsem, že Pepan byl hlava otevřená a zbytečný poplach by nedělal. Proto jsem
se jej zvědavě zeptal: „Co se ti zdálo divné?“
„No, že tam toho digoxinu bylo v té krabičce nějak málo. Nelly k tomu měla deníček,
kde si pečlivě psala, jak si tabletky bere. U toho léku se musí dávat pozor, abyste se
jím nepředávkovali. Jak si ho vezmete moc, mohli byste se tím digitalisem
předávkovat a otrávit.
Takže Nelly si brala vždycky půl tabletky a pokaždé si to zaznamenala do toho
deníčku. A ten deníček měla Nelly vždycky uložený společně s Digoxinem. A já si
především uvědomil, že na té lince ležela krabička s lékem samotná. To bylo to, co
mi nesedělo. Deníček byl na druhém konci linky. Tam, co si jej Nelly normálně vždy
ukládala společně s tím Digoxinem, jenže teď tam ležel bez Digoxinu. Ten byl na
druhém konci linky, jak jsem řekl. Jenže Nelly ten deníček nikdy nedávala jinam než
krabičku s lékem. Byla na to moc opatrná. Vždy měla oboje uložené společně. No, a
navíc podle deníčku by v krabičce s Digoxinem mělo být o deset tabletek víc.“
„Takže jsi, Pepane, dospěl k názoru, že někdo těch deset tabletek Digoxinu přidal
tvé Nelly do pití nebo jídla a otrávil ji tak. A tu krabičku léku navíc ten dotyčný nedal
na správné místo.“
Pepan mlčky přikývl.
...