Stanislav Češka - Zapomenutá smrt - ukázka z románu

...

Jak říká klasik, pokud se má něco potento, taky se to potento. Tedy klasik tuto starou životní pravdu vyjadřuje úderněji, jazykem šťavnatým, Guthem-Jarkovským nepoužívaným.
Prostě, abych to zbytečně nerozebíral, celé se to jaksi zvrtlo. Ne mojí vinou, nebo vinou Jurijových chlapců. Prostě proto, že únosci nechtěli žrát, chtěli přímo mlaskat.
Svoje auto jsem zastavil na domluveném místě, na polní cestě asi dvacet metrů od dodávky, kterou už přede mnou přijeli únosci. Ti postávali u auta a bylo jich pět. Měli nasazené kukly, jak také předem sdělili, že budou mít, takže jsem se podobně ustrojil i já. Netoužil jsem po tom, aby viděli můj obličej. Zvlášť když oni ty své skrývali.
Malého Jurije jsem mezi nimi neviděl. Jeho hlavu jsem spíš tušil za zadním oknem dodávky. Nezdálo se, že by na místě měl být ještě někdo jiný. Oni ostatně Vdovenkovi sdělili, že jich bude pět a já musím přijet samotný.
Vystoupil jsem z auta a rozhlédl se krátce kolem. Jen tak, abych nebudil podezření. Neviděl jsem Jurijova chlapce, což jsem ani nečekal, ani nikoho jiného.
Popošel jsem na půl cesty k dodávce a zavolal: „Chci vidět kluka!“
„Až my uvidíme prachy,“ rázně vyštěkl jeden z nich, který tak jaksi divně napadal na pravou nohu. Aniž bych to tehdy tušil, setkal jsem se s tím člověkem po letech při řešení případu, který mě seznámil s mojí životní partnerkou Luckou. Dohromady nás tehdy svedla smrt její sestry Hanky, kterou jsem vyšetřoval1.
„Peníze nesu tady na zádech v batohu,“ sdělil jsem jim a pokračoval, „až mi dáte chlapce, předám vám peníze.“
Čtyři z těch únosců dali hlavy k sobě a začali se dohadovat. Debata byla docela hlasitá, takže jsem slyšel sem tam něco, ale zřejmý byl brněnský akcent.
Ten pátý z nich stál o krok dál od zbylé čtveřice, v ruce držel pevně svůj samopal vzor 58, kterým na mě mířil. Bylo zřejmé, že má takovou nadělanou, vysportovanou postavu.
I ti ostatní měli starou dobrou zbraň naší armády a všichni ještě navíc pistoli na opasku.
Tomu mlčenlivému pátému muži se na opasku houpaly navíc dva granáty, což mému klidu moc nepřidalo. Jen jsem doufal, že toho dobrého muže nenapadne granáty odepnout, odjistit a mrsknout po mě.
Podle postoje, jaký ten granátník zaujímal, bylo jasné, že se jedná o vojáka profesionála, znalého svého řemesla. Což mě klidem zrovna nenaplňovalo a doufal jsem, že Jurijovi chlapci jsou na svých místech, všechno dobře pozorují a mají dobrou mušku.
Konečně dohadování té čtveřice utichlo a vypadalo to tak, že se blíží finále.
Kdyby na mě ten voják nemířil svým samopalem, troufal bych si bleskově tasit jako v kovbojce a tu čtveřici vyřídit. Ovšem vojákův postoj a jeho pevné ruce mi dávaly najevo, že raději nemám ani moc dýchat. Tak jsem jej raději neprovokoval. Chlapce jsem chtěl osvobodit, ale nechtělo se mi končit svoji životní pouť na jakési louce u Želešic.
Krajina tam sice byla poetická a tráva slibovala měkké spočinutí, leč to byla chabá útěcha. Nehodlal jsem na oné trávě spočinout.

...
Netrvalo to ani tak dlouho a zjistili jsme, že na podezření doktora Dymáčka ohledně neveselého osudu jeho syna je zřejmě víc pravdy, než by si doktor Dymáček přál. Na chodbě před mojí kanceláří čekal pod dohledem dvou uniformovaných kolegů Viktor Loupáček. Muž tohoto podivného jména byl bezdomovec, který příliš nevoněl, když s ním Vilda Jonáš naposledy mluvil, a vypadal tehdy také dost zanedbaně, vlastně tak vypadal normálně, leč žádný pitomec to nebyl. Jak jsme věděli s Vildou oba.
V mé kanceláři seděl kromě mě a nadporučíka Vildy Jonáše, který se se mnou věnoval vyšetřování zmizení prokurátorova syna, také doktor Václav Dymáček.
Prokurátor, právě přišedší, před kterého položila sekretářka kafe, kterého jsme už my s Vildou měli polovičku vypitou, ukázal ke dveřím kanceláře a ustaraně se zeptal: „Ten bezdomovec, nebo kdo to je, je ten svědek, který nám může povědět o mém synovi?“
Přikývl jsem: „Přesně tak, pane doktore, toho svědka, tak říkajíc, vyčenichal tady nadporučík Jonáš díky své odbornosti, policajtskému čuchu a kontaktům v galerce.“
Kývl jsem na Vildu a ten prokurátorovi vysvětlil: „Když jsem na něj uhodil…“ Vilda, když uviděl, jak se prokurátor přísně zatvářil, hned pochopil, v obranném gestu dal před sebe dlaně a rychle zadrmolil: „Samozřejmě uhodil pouze slovně, pane doktore, v mezích zákona.“
Doktor Dymáček rychle opáčil: „Samozřejmě, dobře vím, že tady u vás se pracuje pouze v mezích zákona. Bylo to tak vždy.“
Vilda přikývl a pokračoval: „Když jsem na Viktora, tedy pana Loupáčka, narazil ve Sputniku, nedalo mi ani tolik práce jej rozmluvit. Stálo mě to guláš, dva rohlíky a dvě piva. Jo a slib, že nebude muset vypovídat před soudem, protože, jak prohlásil, nehodlá přijít vo kejhák a bude mluvit jenom proto, že mně zná, že jsem, jak tedy prohlásil, rovnej jako pravítko.
Takže bych vás prosil, pane doktore, abyste mě nenutil porušit slib a vynechal Viktora z oficiálního vyšetřování.“
Rychle jsem se přidal: „V tomhle stojím za nadporučíkem Jonášem, pane doktore. Loupáček je náš dlouholetý informátor, tedy přesně řečeno informátor nadporučíka Jonáše a v podstatě chudák chlap.
On to býval vynikající montér, který sjezdil celý svět a svýma šikovnýma rukama si vydělal spoustu peněz. Proto taky mluví několika cizími jazyky a rozuměl tomu, co tu před vámi vypoví. Ona ta konverzace byla totiž v angličtině.
Jenomže jeho žena mu nakonec zdrhla s amantem, postavila proti němu děti a on sám po revoluci skončil na ulici. A je mu tam docela dobře. Nějaká nová identita, pokud byste to tedy byl vůbec schopen zařídit, pro něj asi není. Na to jsme se jej už ptali.
A pokud by náhodou tento případ skončil u soudu, o čemž tedy spíš pochybuji, a Viktor Loupáček tam veřejně vypovídal, obávám se, že by moc dlouho nepřežil.“
Doktor Dymáček mávl rukou: „No jo, z toho, co už od vás vím, mi je jasné, že máte, pane kapitáne, pravdu.“

...

Bouda kdysi dávno, ve svých šťastnějších časech, které se nepochybně vzhledem k jejímu neutěšenému stavu už nevrátí, sloužila zřejmě jako sklad zahradní výbavy a také zde byl vstup do sklepa, který sloužil bůhví čemu. Pod bývalou vilou v dolní části pozemku býval totiž původně ještě jeden sklep, jak mi Jarka stačila sdělit.
Prostora sklepa byla poněkud neútulná a nevysoká. Já, se svým metrem pětaosmdesát jsem musel opatrně sklánět hlavu.
Pilně se zde činili kolegové z OKTE pod dohledem Káči Motlové, přednostky Ústavu soudního lékařství.
Vypadalo to tam jako při archeologickém průzkumu a svým způsobem to archeologický průzkum byl.
Odkryté byly dvě kostry, na kterých byly zetlelé zbytky oblečení a kolegové právě začali opatrně odkrývat kostru třetí.
Káča mě varovala: „Dál nám sem, Stando, prosím nechoď.“
Přikývl jsem: „Nejsem dnešní, je mi jasné, že bych vám tu mohl něco rozšlápnout.“
K tomu jsem poznamenal: „Jak pozoruji ty kostry, myslíš, že to bude k vyšetřování, nebo se bude jednat o promlčené vraždy. Pokud to tedy vraždy byly.
Pokud mě paměť neklame, tak ke skeletizaci dojde tak za deset let.“
„To máš pravdu,“ přitakala mi Káča, „dá se říct, že u pohřbeného těla dojde k obnažení kostry tak asi za deset let. Záleží samozřejmě na složení půdy a její vlhkosti… Ale ano, tak zhruba za deset let zůstanou z těla jen kosti a vlasy.
Ještě se dá doba pohřbení specifikovat podle složení kostí, jak uvádí profesor Hájek. Ale to vám povím až zítra u nás na ústavu, až se na ty kosti podívám pořádně.“
Zadíval jsem se na to přízračné divadlo a s ušklíbnutím pronesl: „Nedělej si teď ze mě legraci. Ale můžeš něco říct k příčině smrti? Já vím, je to asi blbá otázka. Jen mě tak napadlo, jestli na první pohled nevidíš poškozené kosti nebo jste nenašli třeba nějakou střelu.“
Káča se ke mně obrátila s úsměvem, což vypadalo málem poněkud nepatřičně, a pověděla: „Kupodivu se, Stando, neptáš tak pitomě. Skutečně jsme našli cosi v místě hrudníků obou koster.
Tady u té první kostry směrem od vchodu do sklepa to byly tři střely ráže zřejmě 6,35 mm a u té druhé, prostřední kostry jsme našli jednu střelu. Řekla bych, že co se týče ráže, bude tahle střela devítka, tedy ráže 9 mm, abych mluvila spisovně. A podle toho, kde jsme tu střelu našli, tak oba pánové, jedná se totiž o mužské kostry, skonali na rány do prsou.
Víc však opravdu až zítra na ústavě.
Teď ti mohu říct jediné. Ti tři tady leží určitě déle než deset let a ti první dva byli zřejmě zastřelení. Pokud se jedná o tu nejvzdálenější kostru, musíme počkat s úvahami o způsobu smrti, až ji vyhrabeme.
Jo, ale přece jen něco. Ta prostřední kostra má zajímavé zubařské dílo v ústech. Dvoubarevné dílo. Můstek v horní čelisti je zlatý a v dolní je stříbrný.“
V hlavě mi zazvonil zvonek vzpomínek. Zeptal jsem se: „Nejsou ty můstky náhodou na pravé čelisti?“
Káča se mě udiveně zeptala: „Jak to víš? Jsou. Nahoře pět zlatých zubů, dole tři stříbrné. Tedy stříbrné, myslím, že stříbrno-paládiové.“
Pokýval jsem hlavou a zamyšleně řekl: „Tak to asi vím, o koho se jedná. A můžu ti pomoci s jeho identifikací. Já ještě půjčím kolegům z balistiky svého Hecklera, aby porovnali střelu z něj s tou nalezenou. Pokud to tedy po těch létech v zemi půjde. Pokud se jim zadaří, asi zjistí, že toho prostředního jsem zastřelil já. Tedy 
v sebeobraně. A bylo to v roce 1998.“
A s tím jsem se pro ten den rozloučil s udivenou Káčou..
Když jsem vylezl zase ven, s chutí jsem se nadechl. V tom sklepě bylo nepříjemně zatuchlo. Vůbec jsem nezáviděl kolegům, kteří se tam museli ještě nějaký čas věnovat kriminalistické archeologii.
Jarda, sledovaný zvědavým pohledem doktora Hotaře, se mě zeptal: „Tak co tomu nadělení v tom sklepě říkáš?“
Ušklíbl jsem se: „Nikdy nebylo tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Čímž chci říct, že budu jen rád, když ta třetí kostra už bude poslední.
Ale jinak už dost možná vím, kdo je ten mrtvý číslo dvě. Tedy počítáno od vstupu do sklepa.“
Doktor Hotař se na mě zadíval s obdivem a jen poznamenal: „Že jste špičkový kriminalista, pane podplukovníku, to vím už hodně dlouho. Že jste však až tak dobrý, to jsem opravdu netušil.“

...

Zpět na začátek stránky